Kanadská arktická výprava 1913 (Tragická plavba lodi Karluk). Část V.

Po Bartlettově odchodu zavládl na tábořišti smutek. Radost z toho, že jsou na pevnině, už pominula. Brzy ji nahradila únava, nemoci a zlost na nepříznivé počasí. Celé dny museli muži trávit ve sněhových chýších. Vycházeli jen pro zásoby, na krátkou chvíli.

Aby to bylo ještě horší, přibylo nemocných. Muže napadala záhadná choroba projevující se oteklými údy. Nikdo nevěděl, co s tím.

Munro, Breddy a Clam vyrazili do Tábora u ztracené lodi již den před Bartlettovým odchodem. Kvůli zhoršenému stavu stezky se však museli vrátit. Breddy po návratu trpěl zimnicí a Clam ochořel stejnou chorobou, jako ostatní nemocní.

McKinlay měl z posledního vývoje událostí velmi špatný pocit. Neradostná situace. Počítali se zásobami z Tábora u ztracené lodi, ale nebyli schopni se tam dostat.

********************************************************************************

Z nejjižnějšího bodu Wranglerova ostrova to bylo ke břehům Sibiře sto sedmdesát pět kilometrů. Bartlett s Kataktovikem museli ujít navíc dalších sto šedesát kilometrů. Chtěli propátrat pobřeží ostrova a podívat se po nezvěstných družstvech Sandyho a Mackaye. Nepokládali je dosud za mrtvé.

První večer na cestě si postavili iglú a celí zmrzlí vlezli dovnitř. Těšili se na horký čaj. Pak si všimli, že ve vařiči je díra. Zdálo se, že se budou muset obejít bez horkého nápoje, na který se celý den těšili. Bartlett vzpomněl na příhodu z mládí. Babička tehdy ucpala díru v kastrolu, ve kterém chtěla uvařit oběd, rozžvýkanými suchary. Kapitán rozžvýkal suchary a udělal totéž. Fungovalo to výtečně.

I následujícího dne sledovali pobřeží. Všude vystupovaly přímo z vody vysoké skály, nikde ani náznak nějaké pláže. Hledali stopy po nezvěstných mužích. Dosud nic nenašli, zdejší pobřeží ovšem nevypadalo na to, že by zde dokázal někdo přežít. Kromě jednoho krkavce a jednoho lumíka nespatřili živého tvora.

20. března, dva dny po odchodu, se dostali na jihovýchod ostrova. Stopy stále žádné, nic nenasvědčovalo tomu, že by tu někdo před nimi byl. V tomto místě se Bartlett a Kataktovik odpoutali od ostrova a zamířili k jihu, ke kontinentu. Ostrov se jim po několika kilometrech ztratil z dohledu. Řádila sněhová bouře.

********************************************************************************

Kapitán byl pryč jen pár dnů a už začaly rozbroje. Morálka rychle upadala, muži se začali hádat. Hlavním předmětem sporů bylo jídlo. Jedni osočovali druhé, že nešetří zásobami, že si dopřávají příliš mnoho čaje, důvodů k hádkám byla spousta. Protože se nedostali do Tábora u ztracené lodi, museli zavést přídělový systém.

Munro byl špatným velitelem. McKinlay se stal jeho poradcem a Munro ho žádal o radu téměř ve všem. Dle kapitánova příkazu plánovali cestu na Heraldův ostrov, aby se podívali po Sandym a jeho mužích. Nezávisle na počasí měli vyrazit do dvou dnů.

Stejně tak se na cestu připravoval Mamen. Měl prozkoumat pobřeží Wrangelova ostrova a najít vhodnější místo pro táboření. Doprovázet ho měl Kuraluk. Po návratu se měli pokusit dojít do Tábora u ztracené lodě. Žádná z cest neměla trvat déle než týden.

Nazítří se zlepšilo počasí a také zdravotní stav některých jedinců. Došlo proto k úpravě plánu. K Mamenovi a Kuralukovi se připojili Malloch s Templemanem. Měli na vhodném místě založit tábor a počkat na ty, kteří se k nim přestěhují. Mamen s Kuralukem a se psy se vrátí a půjdou podle plánu pro zásoby do Tábora u ztracené lodi.

Ráno 23. března se dvě družstva se vydala na cestu. Mamen, Malloch, Templeman a Kuraluk podél pobřeží ostrova, Munro s McKinlayem na Heraldův ostrov.

********************************************************************************

Led mezi Wrangelovým ostrovem a Sibiří byl v neustálém pohybu a lámal se jim pod nohama. Na všech stranách je obklopovaly kanály otevřené vody, museli dávat pozor na každý krok. Byla to zrádnější cesta, než kdekoli jinde v Arktidě. Bartlett s Kataktovikem se však rychle naučili poradit si s nástrahami. Osvojili si techniku přechodu kanálů se psím spřežením, naučili se hledat nejlepší cestu přes ledové hřbety.

Vodní kanály, kterých bylo víc a víc, nesmírně zpomalovaly cestu. Mnohokrát se pod saněmi probořil nový led a večer museli v iglú sušit veškeré zásoby i sebe.

Na pár dnů se zlepšilo počasí a Kataktovikovi se podařilo ulovit tuleně. Dobré počasí však odešlo tak rychle, jak přišlo. Noci pak byly neklidné, led se pod nimi houpal, museli být neustále připraveni na rychlou evakuaci. Četné problémy jim působili psi. Byli hladní, často překousali postroje a pak sežrali, na co přišli. Jednoho večera se Bartlettovi podařilo skolit ledního medvěda a psy vydatně nakrmit.

Ráno pak, hned po prvních krocích, se dostali k širokému kanálu. Byl pokrytý novým tenkým ledem. Rozešli se, každý hledal na své straně vhodnou cestu přes trhlinu. Nenašli ji. Bartlett si vzpomněl na něco, co se naučil u newfoundlandských lovců tuleňů.

Kataktovik, který byl lehčí, položil přes kanál stanové tyče a pomocí nich se přeplazil na druhou stranu. Uvázaný byl na laně, Bartlett ho mohl v případě proboření vytáhnout z vody ven. Pak přetáhli saně s částí zásob, postupně další a další. Nakonec se na saně položil Bartlett. Lano, na kterém byly saně uvázány, držel Kataktovik. Rozběhl se, jak jen to nejrychleji uměl, a přetáhl saně s Bartlettem rychle na druhý břeh.

Toho večera si mohli postavit iglú na staré pevné kře. Po dlouhé době bez obav, že se pod nimi proboří led.

********************************************************************************

McKinlay a Munro se brzy dostali na dohled k Heraldovu ostrovu. Dál však nemohli. Led zde vypadal podobně, jako ten, přes který stavěli s kapitánem celý týden přechod. Zamířili k ostrovu dalekohled a pátrali metr po metru, zda zaznamenají nějaký pohyb, nějaké známky života. Po čtyřech mužích však ani stopy. Došli k názoru, že jejich průzkum je zbytečný. Sandy tam není, to viděli. S těžkým srdcem se museli vrátit do tábora.

Po návratu na Wrangelův ostrov se dověděli, že se Mamen s Kuralukem na cestě pohádali a Eskymák se vrátil dřív. Nikdo nevěděl, co se stalo. Kuraluk o tom nechtěl mluvit.

Na zpáteční cestě však Eskymák zastřelil medvědici a dvě medvíďata. A to byla nejlepší zpráva od chvíle, co přišli na ostrov.

Mamen přišel o den později. Malloch onemocněl a nemohl pokračovat v cestě, s Templemanem zůstali v provizorním tábořišti. Mamen jim slíbil, že se pro ně brzy vrátí. S Kuralukem se prý pohádal kvůli stavbě iglú.

Cestu do Tábora u ztracené lodě musel tedy vykonat někdo jiný. Mamen se musel vrátit k Mallochovi a Templemanovi. McKinlay onemocněl a cesty se také zúčastnit nemohl. Zbývali jen Munro, Chafe a Clam. Poslední den v měsíci strávili přípravami na cestu. Dvoje saně, dvanáct psů a přivézt zásob, kolik jen uvezou.

********************************************************************************

Kanály otevřené vody byly stále četnější. Bartlett s Kataktovikem je překonávali jen s největšími obtížemi. Byli na mořském ledě už devátý den. Toho večera byl nádherný západ slunce. Bartlett vzal dalekohled a pozoroval jižní obzor. Zavolal Kataktovika a zeptal se:

„Je to země?“

Kataktovik Bartlettovi neodpověděl. Naopak začal sklíčeně kapitánovi vyprávět, co mu kdysi dávno říkali otec s matkou:

„Žádný Eskymák, který se vydá na led severně od Aljašky, se nikdy nevrátí.“

Kapitán Kataktovika ujistil, že spousta Eskymáků se z ledu nad Aljaškou vrátila. Ale Kataktovika neutěšil.

Večer chtěl Eskymák vidět mapu a ukázat, kudy jdou. Jeho nálada se pak trochu zlepšila. Zastával však názor, že pokud spatřili zemi, nebyla to Sibiř ale nějaký ostrov.

Následujícího rána viděli na jižním obzoru zřetelně zemi.

Kataktovik však dál pochyboval o tom, že je to Sibiř. Byl skeptický a jak se posléze ukázalo, i bázlivý. Slyšel, že aljašské Eskymáky nemají na Sibiři rádi a zabíjejí je. Byl vyděšený a přesvědčený o tom, že jakmile vkročí na pevnou zemi, zemřou. Bartlett dělal, co mohl, aby lovce uklidnil.

Ať už to bylo cokoli, Eskymák byl sklíčený. Naopak Bartlett byl ve vynikající náladě. Přestože ho bolely oči, přestože se při překonávání ledového hřbetu zranil na boku, přestože cítil, že už není v dobré fyzické kondici, byl spokojený.

********************************************************************************

Munro, Chafe a Clam postupovali k Táboru u ztracené lodi. Cesta byla nesnadná, nebylo těžké stezku ztratit. Počasí bylo příšerné. Brýle zamrzly tak, že byly k nepoužití. Byli téměř slepí. Oči měli už natolik zesláblé, že je dokázali udržet otevřené jen deset, patnáct minut. Měli je zarudlé a oteklé, po tvářích jim stékaly slzy.

Po patnácti minutách se střídali ve vedení psů, v hledání správné cesty. Ti, kdo byli vzadu, se nechali vést a nechali odpočívat oči.

V noci 7. dubna došli k rozhodnutí, že udělali vše pro to, aby se do Tábora u ztracené lodi dostali. Cesta byla příliš nebezpečná, počasí zcela proti nim. Začínala docházet potrava i nafta. Bylo načase se vrátit na Wrangelův ostrov.

Druhého rána se dostali na nový tenký led. Chafe a Munro krumpáčem zkoušeli jeho pevnost. Najednou za sebou zaslechli výkřik. Clam se probořil do vody. Saně a psi spadli na něj a tlačili ho pod hladinu. Chafe a Munro mysleli, že je Clam ztracen. Rychle popadli bambusovou hůl a podávali mu ji. Ve chvíli, kdy ji chytil, se probořil led i pod nimi.

Zápasili ze všech sil. Věděli, že v této vodě dlouho nepřežijí. Munro se vyškrábal na led, po chvíli i Chafe. Znovu podali bambusovou tyč Clamovi. Chytil se jí a podařilo se ho vytáhnout z vody. Mrzli, ale byli živí. Pak zachránili psy. Třeli je sněhem, aby se ohřáli a nezmrzli.

Clam stál, kapala z něj voda a zoufale se snažil zahřát. Strávil ve vodě tři minuty. Dost na to, aby to mělo vážné následky. Drkotal zuby a nedokázal promluvit. Chafe mu dal své rukavice, víc pro něj v té chvíli udělat nemohl.

Ze saní spadla do vody puška, Chafeův dalekohled a jeho milovaný fotoaparát. Zachránil cenné věci z Karluk, teď je však nadobro pohltil oceán.

Okolní vodní plocha se od nehody zdvojnásobila. Led se lámal víc a víc, okolní kry rychle odplouvaly. O sto metrů dál narazili na další kanál. Chafe jej přeskočil a přetáhl Munroovy psy i saně. Pak pokračoval v cestě, zatímco Munro se vrátil, aby pomohl Clamovi. Zpátky za Chafem se však nedostali. Kanál byl už tři metry široký a neustále se rozšiřoval.

„Obejděte vodu!“ křičel na ně Munro ze všech sil.

„Tvá kra také odplouvá!“

A odplouvala. Odnášela ho od nich tak rychle, že je za chvíli dělily tři stovky metrů. Chafe nevěděl, jak by se k nim mohl dostat.

Pod Clamem se znovu probořil led. Tentokrát se vyškrábal sám. S Munroem se pokusili zhodnotit situaci. Byli na jedné straně neustále se rozšiřujícího kanálu se saněmi a šesti psy. Chafe byl na straně druhé s potravinami, výstrojí a pěti psy. Co s tím? Nic je nenapadalo.

Chafe nemohl dělat vůbec nic. Jen čekat. Postavil si provizorní iglú a vlezl dovnitř. Spal sotva hodinu, když ho probudil led, který se zvedal přímo pod ním. Vyplížil se rychle ven. Zatím, co spal, se obrátil směr větru a kry nyní mířily proti sobě. Srážely se obrovskou silou. Praskaly, lámaly se, vznikaly další a další kanály. Rychle zrušil tábor a vydal se hledat své druhy.

Psi byli tak zesláblí, že byli k ničemu. Musel je odvázat a nechat běžet na volno. Našel starou stezku vedoucí k Táboru u ztracené lodi. Přemýšlel, zda tady má nechat saně a vrátit se jen nalehko na Wrangelův ostrov. Kdyby se však led rozlámal a kanály mu přerušily cestu, byl by bez tábornického vybavení ztracen.

Nakonec se rozhodl, že saně vezme. Cepínem začal upravovat stezku. Dvě stě, tři sta metrů, pak zpět pro saně a psy. Tak stále dokola.

Druhého dne pracoval osmnáct hodin a urazil jedenáct kilometrů. Překonával ledové hřbety, do večera se mu podařilo překonat celé ledové pohoří. V noci pošel jeden ze psů. Další utekl, zbyli mu tři. Musel saně tlačit sám. Došla mu nafta. Jedna noha byla bez citu, věděl, že je ošklivě omrzlá. Omrzlou měl i pravou ruku.

Ráno otevřel oči a zjistil, že zuří divoká vichřice. Psi odmítali jít proti oslepujícímu sněhu. Chafe udělal jedinou možnou věc. Opustil saně, vzal si přikrývku, krumpáč a nůž na sníh. K zápěstí si přivázal Molly, Hadleyho psa. Druzí dva běželi vpředu.

Chafe byl na pokraji zhroucení, mlel z posledního. Molly ho táhla za sebou, slepě důvěřoval jejímu směru. Tak šli celý den, až do tmy. Pak už nebylo vidět nic. Molly však šla dál…

Omrzlou nohu už necítil vůbec. Rozpáraly se mu kalhoty, jednu nohavici měl plnou sněhu. Strašně moc si chtěl odpočinout, Molly však odpočinek nepotřebovala, šla dál a dál. Táhla ho štípajícím mrazem a sněhovou vánicí k pevnině. Věděl, že zastavit se by znamenalo zastavit se na věky. Neměl jinou možnost, než jít.

********************************************************************************

9. dubna večer se Munro s Clamem vrátili na ostrov. Byl na ně žalostný pohled. Ostatní se ihned postarali, aby dostali horký čaj, aby se ohřáli. Munro měl ošklivě omrzlou nohu, Clam se vrátil s úplně prošoupanými botami. Nohy měl ve strašném stavu.

Po jednodenním odpočinku se Munro vydal hledat Chafea. Kuraluk mu z lyží vyrobil saně a se zásobami na pět dnů se vydal na cestu. Nebyl nikdo, kdo by mu mohl pomoci. McKinlay a ostatní byli beznadějně nemocni. Musel jít sám.

Učinil mnoho pokusů, aby našel starou stezku k Táboru u ztracené lodi. Beznadějné. Druhého dne se musel vrátit na ostrov.

13. dubna večer seděli muži v iglú u čaje. Venku zaslechli zvuky. Podívali se ven a nemohli věřit svým očím. Venku stál Chafe. Měli neuvěřitelnou radost, že Charlieho vidí.

Chafe byl ve zbídačelém stavu. Zatímco se vařila voda, stáhli z něj boty, ponožky a kalhoty. Vše měl zmrzlé jako kámen. Ruce a nohy měl plné puchýřů. Vše mu ošetřili a ovázali. Dali mu suché šaty a Chafe vyprávěl svůj příběh. Život mu zachránila Molly, Hadleyův pes. Chafe byl přesvědčený, že bez ní by se na Wrangelův ostrov nikdy nedostal.

Poté, co ho padesát kilometrů táhla ledem a sněhem, před ní klekl na kolena. Objal ji a poděkoval za záchranu života.

********************************************************************************

Nemocní se pomalu zotavovali. Chafe ležel na lůžku. Byl si vědom, že jeho opuchlé nemocné oči mu ještě dlouho nedovolí vyjít na denní světlo. McKinlay už zdolával kratší procházky. Munro a Clam ošetřovali své nemocné končetiny. Největší problémy měl Clam s palcem na levé noze. Bylo nutné jej amputovat.

Williamson se chopil role chirurga. Neměl nic jiného než nůžky. Nebyly určeny ke stříhání kostí a chirurg si na ně musel v poslední fázi operace kleknout. Clam držel, měl pevně sevřené rty a otevřené oči. V lékarničce byl zbytek morfia, který po operaci dostal, aby se mu ulevilo.

Počasí se znovu zhoršilo. Hadley s Kuralukem chodili na lov, vraceli se však s prázdnou. Zásoby se tenčily, muži nevěděli, jak dlouho ještě vydrží.

Chafe nemohl jíst, trpěl následky své tvrdé zkoušky. Jak on, tak i Munro se museli podrobit chirurgickým zákrokům. Další znovu čekal Clama.

Jsou skupinou mrzáků, prohlásil Munro, a byla to pravda. Ti, kteří omrzliny neměli, byli upoutáni na lůžku, znovu zachváceni podivnou nemocí.

Hlad se začal ozývat stále silněji. Stával se součástí jejich života. Nejedli nic jiného než pemmikan, pili čaj. Každý den, když to počasí dovolovalo, zapálili velký oheň a bavili se o jídle. Každý plánoval, jak ukojí svůj hlad v okamžiku záchrany.

„Další měsíc je za námi a všichni to vítáme. Doufáme jen, že se počasí začne zlepšovat,“ zapsal si do deníku McKinlay poslední den měsíce dubna.

********************************************************************************

Mamenovu družstvu se příliš nevedlo. Utábořili se v místě, které bylo v navigační příručce označeno jako Ostrov koster. Největší starosti byly s Mallochem. Byl nemocný. Nic však nedělal pro to, aby se uzdravil. Choval se k sobě, jako by neuměl používat zdravý rozum a logiku. Mamen se o něho musel neustále starat. Když se jednou v noci pomočil, musel ho převléct. Když chodil po sněhu bez bot a ponožek, musel ho obout. S Templemanem byl v neustálém konfliktu a Mamen neměl žádnou radost z toho, že u toho musí být.

Došla jim nafta. Za celou dobu ulovili jen malou lišku, jiného živého tvora nespatřili. Koncem měsíce Mamen usoudil, že je dobré přesunout se dál. Do místa, které navigační příručka označovala jako Rogerův přístav.

Z Ostrova koster odešli 24. dubna. Táhli dvoje saně naložené zásobami a vybavením. Mamen táhl ty těžší, Malloch s Templemanem společně ty lehčí. Pouhých třicet kilogramů nákladu. Pokus o krátkou výměnu saní nevyšel. Ti dva těžší saně neutáhli.

Na cestě zaznamenali první náznaky jara. Mamen našel kvetoucí arktickou vrbu, zaslechli hlas jakéhosi ptáka. Když došli 27. dubna do Rogerova přístavu, vypadalo všechno ještě slibněji. Byl zde nadbytek vyplaveného dřeva. Budou si moci postavit chatičku.

Zatím postavili stan a ubytovali se v něm. Mamen měl v úmyslu poslat ty dva zpět na Ostrov koster, pro zbytek zásob. Malloch však trpěl velkými bolestmi. S jeho omrzlinami to zašlo příliš daleko. Prsty na nohou páchly jako zkažené maso. Bylo nutné amputovat jeden z prstů. Mamen operaci vykonal a Malloch vše trpělivě snášel.

McKinlay chodil s Templemanem chodili po okolí nového tábořiště a snažili se sehnat něco k jídlo. Nedařilo se a zásoby se tenčily.

„Nevím, jak tohle všechno skončí,“ napsal si Mamen do deníku poslední dubnový den.

********************************************************************************

Bartlett o Sibiři nevěděl prakticky nic. Údaje v navigační příručce byly třicet let staré a mnohé se mohlo změnit.

Kataktovik měl ze Sibiře stále větší strach. Strach z Eskymáků, přiznal se.

„Eskymáci mě uvidí a zabijí mě,“ tvrdil kapitánovi.

4. dubna Bartlett pátral po dalším směru cesty. Vylezl na vysokou kru. Před sebou viděl plochu hrbolatého ledu a za ní otevřený kanál. A za kanálem ledové úpatí. V arktické terminologii led, který je permanentně spojen s pevninou.

Kapitán věděl, že po takovém ledu se půjde lépe. Doufal, že by se na pevninu mohli dostat ještě téhož dne.

Kataktovik řekl, že cítí kouř z hořícího dřeva. Bartlett necítil nic, byli ještě daleko od pevniny, ale o Eskymákových smyslech nepochyboval.

Navečer 4. dubna, po tři sta dvaceti kilometrech chůze v sedmnácti dnech, dosáhli pobřeží. První věc, kterou uviděli, byly stopy saní. To Kataktovik seznal jako dobrou věc.

Postavili iglú a spali jako zabití. Ráno vyrazili ve stopách saní. Sníh byl urovnaný větrem a cesta sibiřskou tundrou byla snadná. Měli pocit, že jsou z nejhoršího venku. Po chvíli se Kataktovik zastavil. Ukázal na vzdálené černé objekty.

„Eskymáci!“ Z Kataktovikova výrazu se nedalo vyčíst vůbec nic. Stále byl přesvědčen, že ho zabijí.

Brzy bylo vidět, že lidé pobíhají sem a tam. Spatřili je. Bartlett přikázal Kataktovikovi, aby držel psy. Sám šel napřed. Když došel k Eskymákům, natáhl ruce a pozdravil. Eskymáci mu nervózně třásli pravicí. Hovořili řečí, které nerozuměl. Nerozuměl ani Kataktovik.

Chovali se pohostinně. Vypřáhli psy, nakrmili je. Shrbená stařena vzala oba muže za ruku a odvedla je do svého domu. Dům byl postaven ze dřeva. Čukčové sněhová iglú nepoužívali.

Oba hosté si připadali jako v ráji. Nasyceni byli tak, že už jídlo nemohli ani vidět. Usnuli. Druhého dne pokračovali podél pobřeží dále na východ.

Budeme-li mít štěstí, pomyslel si Bartlett, dostaneme se do civilizace a pošleme úřadům zprávu o mužích na Wrangelově ostrově.

Bylo jednapadesát stupňů pod nulou. Bartlett si nepamatoval, že by takovou zimu zažil. Sibiř znamená „Spící země“. Je to nejstudenější oblast na severní polokouli. Toto byla první Bartlettova zkušenost s touto zemí. Ani u severního pólu nepoznal tak drsné počasí.

15. dubna se dostali do další osady. Domorodci už o nich věděli. Měli dokonce zahraniční tisk, kde byly jejich fotografie. Bartlett s poděkováním listy odmítl, jeho bolavé oči nebyly schopny číst.

Eskymáci je srdečně pohostili, ráno pokračovali dále k východu. Dostali se na Koljučinův ostrov. Zde narazili na mladíka, který hovořil anglicky. Pozval oba muže k sobě.

Mladík věděl, že se Bartlett s Kataktovikem potřebují dostat co nejdále na východ.

„Já vás přivedu na Východní mys. Za pět dnů. Kolik vy dáte?“

Bartlett si půjčil od Hadleye čtyřicet pět dolarů. Víc peněz neměl. Nabídl mladíkovi čtyřicet dolarů. Jeho pomoc jim přijde vhod.

Nakonec je mladík vzal do Koljučinova zálivu. Pouze několik kilometrů cesty, tam je opustil. Prohlásil, že dál nepojede. Věděli však, že šest kilometrů od místa, kde je zanechal, žije obchodník Olsen. Člověk, který jim může pomoci. Jeden z Čukčů je k němu druhý den ráno dopravil.

Osmatřicetiletý obchodník Olsen věděl o plavbě Karluk. Nabídl se, že jim obstará průvodce pro další úsek cesty. Přijali. Průvodce je vedl další kus cesty, k ostrovu Idlidlija. Tam mu zaplatili lopatou a tabákem. Bartlett si s hrůzou uvědomil, že se již zbavili všech směnitelných věcí.

Dalšího dne se s pomocí Čukčů dostali k mysu Serdže. Zde potkali slavného sibiřského lovce Corrigana. Byl to nebohatší Eskymák, se kterým se kapitán kdy setkal. Bartlett ho přemluvil, aby je vzal na Východní mys. Na místo, odkud je to na americký kontinent nejblíž.

Vzdálenost na Východní činila sto čtyřicet pět kilometrů, ale dokázali ji překonat v neuvěřitelně krátké době.

V šest večer, 24. dubna, dojeli Bartlett, Kataktovik, Corrigan a jeho kamarád do osady, vzdálené jen několik kilometrů od Východního mysu. Teď už jen zbývalo dopravit se na Aljašku.

V osadě vyhledali pana Karajeva. Bratra člověka, který je hostil v jedné z osad, kterou procházeli. Probrali s ním všechny možnosti, jak se dostat na Aljašku.

V této době již bylo pozdě na cestu se psím spřežením a brzy na cestu lodí.

„Žádná z lodí se sem nedostane dříve, jak v červnu,“ ubezpečoval je Karajev. „Pomohu vám však sehnat nějakého Eskymáka, který vás na velrybářském člunu vezme na Diomedovy ostrovy. Tam seženete další člun, ten vás dopraví na ostrov Prince Waleského. To vše ale nebude možné dříve, než v květnu.“

Bartlett se však musel dostat k telegrafu a informovat kanadskou vládu. Nejbližší místo s telegrafem byl Anadyr, ležící na severovýchodním pobřeží Sibiře, u Beringova průlivu.

Karajev situaci pochopil a pomohl mu vše zařídit. Místní Eskymáci ho vezmou k další osadě, kde najde jiné Eskymáky, kteří ho vezmou do Anadyru. Kataktovik zůstane na Východním mysu. Bartlett mu tu nechá dostatek zásob do doby, než připluje loď, která ho vezme na Aljašku.

Konečně si mohl Bartlett oddychnout. Viděl, že vysilující cesta nebyla zbytečná. Toho večera ulehl na lůžko s pocitem spokojenosti.

Ráno se probudil a zjistil, že mu otékají nohy a chodidla. Bolelo to tak, že nemohl chodit. Neměl nejmenší tušení, co se stalo. Ať to mělo jakýkoli důvod, stal se přes noc invalidou. Musel zůstat na Východním mysu do doby, než se uzdraví.

Bartlett i Kataktovik byli naprosto vyřízení. Zhubli, trpěli bolestmi. Ztratili veškerou energii. Cesta je vyřídila natolik, že nebyli v této chvíli schopni podniknout poslední kroky, které by trosečníkům na Wrangelově ostrově zajistily pomoc.

Tři dny po příjezdu ke Karajevovi přišel Bartletta navštívit významný ruský hodnostář z přístavu v Emmě. Jmenoval se baron Kleist a byl inspektorem severovýchodní Sibiře. Bartlett o něm věděl a měl v úmyslu ho vyhledat.

Kleist se vracel do Emmy 10. května. Nabídl Bartlettovi, aby se k němu přidal. Kapitán usoudil, že by to mohlo být rychlejší, než cesta do Anadyru.

Další část

********************************************************************************

Zdroje

Jennifer Niven: Ledová pustina (Metafora, spol. s r. o., Praha 2001)

Fotografie: 

černobílé: výše citovaná kniha

Zimní tundra: www.arcticphoto.co.uk

Pobřeží Wrangelova ostrova: review-planet.ru

Opuštěný Tábor u ztracené lodi: www.clydebanklive.co.uk

Rogerův přístav: daddyslittlemen.blogspot.cz