Kanadská arktická výprava 1913 (Tragická plavba lodi Karluk). Část VI.

Bear

Bear

Ať dělal McKinlay, co dělal, neshodám mezi muži nezabránil. Kuraluk se bál Hadleyho, Hadley se na Kuraluka zlobil. Munro a pár dalších Hadleyho nesnášeli. Pak se Munro pohádal s Williamsonem, který šel na nervy všem, a dělalo mu dobře hádky vyvolávat.

„Nálada je stále horší,“ postěžoval si McKinlay deníku. „Nedovedu si představit, co se stane, až dojde k nejhoršímu, protože se zdá, že povaha některých lidí nevydrží větší zatížení.“

McKinlay se trápil. Toužil se připojit k Mamenovi, Mallochovi a Templemanovi. Cítil se lépe, ještě však nebyl dost silný na to, aby se mohl na cestu za nimi vydat. Navíc Munro byl závislý na jeho radách a na jeho názorech tak, že by teď nebylo dobré – vzhledem k napětí mezi lidmi – odejít.

Nafta už došla, vařit mohli jen na ohni z naplaveného dříví. V okolí tábora však žádné nebylo, všechno spálili. Museli je donášet z velké vzdálenosti.

Nemocní se zotavovali. Jen Chafe stále odmítal jíst a nevěnoval patřičnou pozornost své patě, která ošklivě zčernala. Williamson se musel připravit k provedení další operace, ač se sám cítil malátný a trpěl stejnými příznaky jako ostatní – otoky doprovázenými velkou slabostí. McKinlay měl podezření, které nijak nemohl dokázat, že na vině je pemmikan.

Kuraluk a Hadley se vydali na loveckou výpravu. Vrátili se, k hrůze ostatních, až za sedm dní. Ulovili však čtyři tuleně.

Pak začaly problémy. Williamson, který žil ve stanu s eskymáckou rodinou, přišel s tím, co mu údajně řekl Kuraluk. Hadley se prý Eskymáka pokoušel přemluvit, aby vzal svou rodinu a odstěhovali se spolu k místu, kam chodili lovit tuleně. Veškeré ulovené maso si nechají pro sebe, nebudou se s nikým dělit. Williamson také řekl, že Hadley na lovišti pouze odpočívá. Veškerý lov nechává na Kuralukovi.

Potrava byla vážnou záležitostí, všemi zmítala po Kuralukově zprávě zlost. Slibovali, že si to s Hadleym natvrdo vyřídí.

11. května se Kuraluk se vydal k lovišti, kde na něj Hadley čekal. O den později se tam vypravili Munro, Breddy, Maurer a McKinlay. Šli v Eskymákových stopách. Kolem poledne spatřili na obzoru černý bod. Byly to saně. Když se k nim přiblížili, spatřili zoufale vyhlížející postavu, která si pro sebe mumlala:

„Není dobře, že já zabloudit.“

Kuraluka postihla sněžná slepota a ztratil stezku. Téměř nic neviděl, nebyl schopný se zorientovat. Muži obrátili na zpáteční cestu, Kuraluka vedli mezi sebou. Toho dne bylo silné světlo. Brýle přitom nebylo možné použít, okamžitě se pokrývaly ledem. Také McKinlay brzy cítil příznaky sněžné slepoty. Jako kdyby mu do očí někdo vhodil hrst písku.

Druhého dne se do tábora vrátil Hadley. Munro si ho vzal stranou a vedl s ním velmi dlouhý rozhovor. Nikdo neměl tušení, o čem spolu ti dva hovořili. Výraz v jejich obličejích však naznačoval, že se oběma ulevilo. Po celou další dobu se pak Hadley systematicky vyhýbal Williamsonovi. Jeho antipatie ho málem stály život. Muži totiž vyrazili k lovišti proto, aby Hadleyho zabili. Munro nařídil Braddymu, aby to udělal on. Kdyby nenarazili na sněžnou slepotou postiženého Kuraluka, Breddy by to udělal. To jen kvůli Williamsonovým lžím. Ukázalo se totiž, že si druhý strojník vše vymyslel.

„I kdyby se žádná loď neobjevila, nehodlám strávit další zimu na tomhle ostrově, další zimu s protěžováním kanadských občanů,“ napsal si tehdy do deníku hluboce zklamaný Hadley.

Munro a Williamson spolu nikdy dobře nevycházeli. Nyní se však Munroova neláska změnila v hluboce zakořeněnou nenávist a opovržení. Williamson vyvolával spory a nebylo možné mu důvěřovat. To, co jim řekl o Hadleym, byl sprostý výmysl, kterému většina mužů ihned uvěřila. Proto, že se Munro Eskymáka přímo nezeptal, zda je to pravda.

„Došel jsem k názoru, že patří k těm příslušníkům svého národa, kvůli nimž jsou Angličané po celém světě nenáviděni,“ napsal si Munro do deníku.

Williamson se i nadále systematicky vyhýbal jakékoli práci. Kromě chirurgických zákroků nedělal nic.

Ošklivá sněžná slepota znemožnila McKinlayovi cestu za Mamenem. V batohu, který měl Nor u sebe, byly léky, které potřebovali Chafe a Clam na své nohy. Clamův palec se hojil dobře, ale Chafe léky zoufale potřeboval. Noha černala a byla v horším stavu, než kdykoli předtím. Místo McKinlaye byl vyslán Breddy. Dobrý nápad to nebyl, topič byl notoricky líný a nespolehlivý.

Pemmikan už do sebe nemohl dostat nikdo. Bylo jim jasné, že pokud neseženou čerstvé maso, dostanou se do velkých problémů. 23. května se nálada zlepšila. Kuraluk spatřil nedaleko tábora tuleně. Kvůli stále nemocným očím ho však netrefil.

Breddy se vrátil z Ostrova koster. Přinesl Mamenovu zprávu. On, Templeman i Malloch onemocněli a odstěhovali se dál, do Rodgerova přístavu. Ze současného tábořiště to bylo sto patnáct kilometrů. Příliš daleká cesta, nikdo ji nechtěl podniknout. McKinlay se rozhodl, že půjde sám. Munro si bude muset poradit bez něj. McKinlay tušil, že Mamen potřebuje jeho pomoc daleko víc.

********************************************************************************

Celé týdny se Bartlett plahočil v arktickém mrazu, aniž by jenom kýchl. Teď, v relativním pohodlí civilizace, trpěl bolestivým zánětem mandlí. 10. května byl ještě slabý a nemocný a nohy mu opět záhadně otekly. Baron Kleist však toužil vyrazit do Emmy co nejdříve. Věděl, že v tomto ročním období může kdykoli začít tát a cesta by se výrazně zkomplikovala. Bartlett mohl chodit jen s obtížemi. Ale rozhodl se, že nastal čas, aby odjeli.

Kataktovik je šel vyprovodit. Bartlett mu věnoval pušku, kterou vezli celou dobu z Wrangelova ostrova. Podal mu ruku a za všechno poděkoval. Byl Kataktovikovi zavázán, a také mu to řekl. Byl to ten nejstatečnější a nejspolehlivější společník, jakého si kapitán mohl přát. Loučil se s ním velice nerad.

Cestovali do Emmy absolvovali v mlze, dešti a větru. Většinou se museli řídit jen kompasem, viděli jen na pár metrů. Jeli průměrnou rychlostí osm kilometrů za hodinu a kapitán obdivoval obratnost lidí, kteří vedli psy. Nejlépe si vedl muž, kterému se říkalo Mrňous. Měřil asi sto třicet centimetrů. Slíbil Bartlettovi, že pokud nenajde v přístavu v Emmě žádnou loď, vezme ho na Aljašku svým motorovým člunem. Bartlettovi se tato nabídka zamlouvala.

********************************************************************************

Mamen byl zvyklý lyžovat v horách, běhat po sněhu, skákat ze skal, přeskakovat propasti a strže. Někdy upadl, poranil se, ale zase vstal a šel dál. Byl neporazitelný. Dokázal všechno a nic ho nemohlo zastavit. Jeho otec byl ředitelem největšího pohřebního ústavu v Christianii. Vyrůstal tedy v neustálé blízkosti smrti. Přesto si svou vlastní nepřipouštěl nikdy.

Teď se ovšem musel vypořádat s tím, že je slabý, nemocný, že stejně tak jsou na tom i Malloch a Templeman. Že z celé výpravy se z Wrangelova ostrova nemusí nikdo dostat živý.

Malloch se ke svým nohám choval stále flegmaticky. Jen co se jejich stav začal lepšit, nechal je znovu omrznout. Byl v jakémsi deliriu. Bezmocný, neschopný se o sebe postarat. Ignoroval vše, co mu mohlo uškodit. Mamen ho opakovaně nacházel, jak v ponožkách chodí po sněhu, s úsměvem na tváři. Když byl Mamen natolik zesláblý, že se o něj nemohl starat, musel opatrování zastat Templeman.

Suchary došly, pemmikan byl nepoživatelný. Těšili se na přílet ptáků a živě si představovali, jak si pochutnávají na čerstvých vejcích. Jenže počasí nemohlo být horší. Vichry o síle hurikánu vířily sníh a hrozily, že jejich stan roztrhají na kusy. V tomto počasí ani oheň nemohli rozdělat.

5. května přepadla tábor další vichřice. Mamen ležel ve stanu a v hlavě mu běžely myšlenky na všechno možné. Kdyby jen necítil odpovědnost za Mallocha a Templemana! Jeho pocity neustále oscilovaly mezi lítostí a ošklivostí. Malloch měl tak omrzlou levou nohu, že mu ji musel tři hodiny držet na břiše, aby do ní dostal trochu života. Už měl dost péče o tohoto muže.

„Odteď se o sebe musí postarat sám. Už nejsem ochoten pro něj udělat nic. Zničil bych se,“ poznamenal si Mamen do deníku.

O den později si zapsal: „Den ode dne cítím stále větší slabost. Nevím, jak to vše skončí. Kdyby sem alespoň přišel McKinlay a pomohl mi. Nestačím na to sám.“

Ještě před několika týdny byl Malloch silný a domýšlivý chlapík. V poslední době měl jen málo okamžiků, kdy byl při smyslech. Kvůli omrzlinám mohl přijít o obě nohy. Nebýt Mamena, byl už po smrti. Ta však na sebe nenechala dlouho čekat. 17. května Malloch ztratil vědomí. Mamen s Templemanem dělali, co mohli. V půl šesté večer vydechl Malloch naposledy.

„Bude to za všech okolností den, který si budu pamatovat nadosmrti,“ zapsal si do deníku Mamen.

Byli příliš slabí na to, aby dokázali vynést Mallochovo tělo ze stanu. I kdyby to však dokázali, neměli to svědomí nechat ho venku na sněhu, ve větru a zimě. Malloch ležel tak, jak zemřel. Mamen s Templemanem spali vedle něho a snažili se nevnímat pach smrti.

********************************************************************************

V hlavním táboře nebyli žádní psi navíc. McKinlay věděl, že cestu do Rodgerova přístavu bude muset absolvovat pěšky. Stále ho trápila sněžná slepota. Neměl pušku, i když Breddy před pár dny spatřil lední medvědy. Šel sám, i když je Bartlett vždy varoval, aby nikam nechodili sami. McKinlay cítil, že nemá jinou volbu. Kromě krátké zprávy nevěděli o Mamenovi nic.

McKinlay vyrazil z tábora 17. května dopoledne. Munro ho šel vyprovodit. Hlavní strojník měl starostí nad hlavu a musel si o nich s někým pohovořit.

V hlubokém sněhu se šlo špatně. Při každém kroku se McKinlay propadal do poloviny stehen, někdy i po pás. Viděl nejdál na dvacet metrů. Každou chvíli si musel na chvilku lehnout do sněhu a odpočinout si, aby byl schopen jít dál.

18. května, ve tři hodiny ráno došel na Ostrov koster a zhroutil se. Medvědi, ledový vítr, mráz, všechno mu bylo lhostejné. Jediné po čem toužil, byl spánek. Našel nějaké staré kožešiny, které tam nechal Mamen. Lehl si na ně venku, střecha iglú byla propadlá. Probudil se v poledne, zasypaný sněhem.

Posledních padesát kilometrů do Rodgerova přístavu bylo nesmírně obtížných. V pravé noze měl křeč, levá mu od soustavného propadání do sněhu krvácela. Občas se musel natáhnout do závěje, přitom dávat pozor na medvědy. Nakonec v dálce spatřil Rodgerův přístav. Poslední dva kilometry zvládl neuvěřitelně rychle. Mamen s Templemanem ho přivítali s vděkem a radostí.

Následujícího rána zabalili Mallochovo tělo. Uložili je na bezpečném místě, obložili dřívím na ochranu před větrem, než budou Mallocha moci řádně pohřbít. Poté se vrátili do stanu a odpočívali. Všichni souhlasili, že bude nejlepší vrátit se na Ostrov koster a dále na ledový ostroh, do tábora k ostatním.

Dohodli se, že vyrazí 20. května. Templemanovi však nebylo dobře, cestu o den odložili. Mamen byl znepokojivě oteklý, nemínil však v Rodgerově přístavu déle setrvávat. Jak on, tak McKinlay se modlili, aby měli dostatek sil pro zpáteční cestu.

Pak zničehonic uhodila prudká vichřice a začalo hustě sněžit. Vše bylo najednou bílé, těžké, husté. Nebylo možné rozeznat zemi od oblohy. Párkrát se pokusili vyjít ze stanu, rychle se však museli vrátit. Vichřice byla příliš silná.

Templeman a McKinlay na tom nebyli dobře. Jejich zdravotní stav byl ovšem lepší než Mamenův. Ve srovnání s nimi byl příšerně slabý. McKinlay mu ze svých zásob uvařil mléko, pemmikan neudržel v žaludku.

„Nerozumím tomu. Zdá se, že je mu hůř, když se nají. Co je příčinou této podivné nemoci? Že by pemmikan?“ napsal si McKinlay do deníku.

23. května se počasí konečně uklidnilo a muži mohli vyjít ze stanu. Templeman a McKinlay zabalili nejpotřebnější věci, naposledy zkontrolovali Mallochovo tělo. Po prvních krocích zjistili, že Mamen není schopen chůze. Pomohli mu na nohy a on upadl. Pak už ho nedokázali zvednout. A i kdyby to dokázali, nebyli ho schopni dopravit do tábora k ostatním.

Mamen si vzpomněl, že na Ostrově koster zanechal pemmikan jiné značky, jiného výrobce. Napadlo ho, že ten by mohl být pro Mamena stravitelný. Nechal Templemana, aby se postaral o Mamena a odpoledne se sám na Ostrov koster vydal. Vzal si jen čaj, plechovku kondenzovaného mléka a zápalky.

********************************************************************************

Časně ráno 16. května dojeli do baronova domu v Emmě. Z Východního mysu jim to trvalo šest dnů. Jak Bartlett napsal: „Uběhly už dva měsíce od chvíle, kdy jsem se loučil s muži na tábořišti na Wrangelově ostrově. Kdyby šlo všechno dobře, mohl bych být do dvou měsíců pro ně zpátky. Mohu jen doufat, že vydrží a budou v dobrém stavu, až se k nim zas dostanu.“

Baronův osobní lékař po jejich příjezdu pečoval o Bartletta. Kapitán měl na rukou i na nohou stále otoky a bolelo ho v krku. Cítil se však mnohem lépe. Dr. Golovkov byl zkušený lékař a o pacienta se svědomitě staral.

Již během pobytu na Východním mysu se Bartlett od domorodců dověděl, že na ruském pobřeží Beringovy úžiny kotvil kapitán Pedersen. Člověk, který měl původně velet na Karluk. Bartlett začal v Emmě rozhlašovat, že kapitána Pedersena hledá. Dověděl se, že Pedersenova Elvira byla rozdrcena ledem u severního pobřeží Aljašky v době, kdy masy ledu unášely Karluk daleko od kontinentu. Když se Elvira potopila, odjel Pedersen do Fairbanksu a dál do San Francisca, kde převzal velrybářskou loď Herman. Před krátkým časem se s novou lodí dokonce zastavil i v Emmě.

Bartlett napsal Pedersenovi dopis, kde vylíčil svoji situaci a napsal, kde bude k zastižení. Dopis předal lidem, kteří cestovali po pobřeží a s Pedersenem se mohli případně setkat. 19. května dorazil jeden z Eskymáků k baronovu domu a hlásil, že pátral po Pedersonovi v zálivu Johna Hollanda. Než se tam dostal, odplul už Herman k Beringovu mysu. Bartlett ve snaze uvědomit Pedersena vzkázal i tam, ale to už nebylo třeba. Pedersen již o Bartlettovi věděl a 21. května připlul plnou parou do přístavu v Emmě.

********************************************************************************

Když McKinlay urazil několik kilometrů, zvedl se silný vítr. Sáhl do kabátu pro ochranné brýle. Kapsa byla prázdná. Zastavil se. Bylo to nebezpečné a McKinlay to dobře věděl. Na vlastní kůži již zažil, že sněžná slepota je jedním z nejvražednějších problémů, se kterými se lze v Arktidě setkat.

I když to nebylo moudré rozhodnutí, pokračoval dál. Brýle mohl ztratit kdekoli a pod sněhem je již nikdy nenajde.

Zanedlouho svého rozhodnutí litoval. Oči začaly dělat problémy a po chvíli již neviděl nic. Poprvé od chvíle, kdy se loď potopila, propadl panice. Vzpomněl si na Mamena, který na něm byl závislý. Téměř poslepu pokračoval dál. Jak jen nejlépe mohl odhadnout, šel stále na sever. V naději, že se dostane do tábora na ledovém ostrohu a pošle jiné muže, aby Mamenovi donesli jídlo.

Ztratil veškeré ponětí o čase. Nezastavil, aby si odpočinul nebo se vyspal. Byl k smrti vyčerpaný, ale šel dál. Když nedokázal jít, plazil se. Byl celý mokrý od sněhu, omrzala mu kůže. Pak se nějakým zázrakem, v půl páté ráno 25. května, dva dny poté, co opustil Mamena a Templemana, dostal do tábořiště na ledovém ostrohu. Sto patnáct kilometrů dlouhou cestu z Rodgerova přístavu zvládl za třicet osm hodin, bez zastávky na odpočinek, na spánek. Než se zhroutil, stačil říci Munroovi, co se stalo. Promáčený a zubožený spal až do druhého dne.

********************************************************************************

Christian T. Pedersen

Christian T. Pedersen

Okamžitě z Emmy odpluli. Bartlett sotva stačil baronu Kleistovi poděkovat za jeho laskavé pohostinství, pak se hned nalodil na Hermana. Čekala ho čtyři sta kilometrů dlouhá plavba přes Beringovo moře. Pedersen byl dar z nebes.

24. května se dostali k okraji ledových ker u Nome. Ke břehu se mohli přiblížit jen na dvacet kilometrů. Dál se nedostali, stav ledu to neumožňoval. Čekali tři dny, pak Pedersenovi došla trpělivost. Změnil kurs do Saint Michaelu. Tady byl přístav pevně zamrzlý. Přesedli na loďku, doveslovali k okraji ledu a došli do přístavu. Bartlett odložil své potrhané kožešiny a oblékl Pedersenův oblek. 28. května večer opět stanul na americké půdě.

Pocítil nesmírnou úlevu. Telegrafní stanice již byla zavřena, v oknech byla tma. Cestou do hotelu potkali velmi známého policejního šéfa Hugha J. Leea, kterému byl Bartlett představen loňského roku při pobytu v Nome. Kapitán mu rychle vysvětlil, co se stalo.

Ráno zašel Bartlett do telegrafní stanice. Zformuloval znění telegramu, úředník však odmítl telegram odeslat. Bartlett neměl peníze. Lee však zasáhl a věc se rychle vyřešila. Na úřad válečného námořnictva v Ottawě byl odeslán telegram se zprávou o Karluk, o Bartlettově cestě, o mužích čekajících na Wrangelově ostrově.

Pak Bartlett obrátil pozornost na hledání lodě, která by mohla pomoci. Již na palubě Hermana se snažil o lokalizaci plavidel, která by přicházela v úvahu pro vykonání plavby na sever, až to bude uprostřed léta možné.

Představitelé vlády v Ottawě byli překvapeni. Posádku Karluk považovali za ztracenou. Vyjádřili velkou radost z toho, že jsou členové expedice naživu. Vládní úředníci v dalších dnech komunikovali s Bartlettem, žádali jeho zprávu o stavu ledu, chtěli znát jeho názor na záchrannou akci. Posílal jim zprávy plné nápadů. Doporučil, aby se spojili s ruskou vládou, protože Rusové mají výkonnější ledoborce. Navrhl, aby kontaktovali americký celní kutr Bear, který se nyní nacházel v Beringově moři. Před třiceti lety se tato loď zúčastnila záchranné akce v Arktidě a pomohla zachránit ztracenou výpravu Adolpha Greelyho. Teď by mohla zachránit muže, kteří přežili potopení Karluk.

********************************************************************************

Munro se vydal k Rogerovu přístavu 26. května. Vzal s sebou Maurera. Cesta sledovala dva cíle. Nejdůležitější bylo pomoci Mamenovi. Zadruhé – chtěli prozkoumat podmínky v Rodgerově přístavu, kam by se všichni mohli přesunout.

27. května dopoledne došli na Ostrov koster. Zbytek dne strávili vyhrabáváním pemmikanu a ostatních věcí zasypaných horou sněhu. V cestě pokračovali další den. Rodgerův přístav se pomalu přibližoval a Munro byl nadšen tím, co spatřil. Všude ležel nadbytek naplaveného dříví, na skalách seděli ptáci. V dálce slyšeli husy a kachny. Mnohem příhodnější podmínky než v současném tábořišti.

Konečně došli do tábora v Rodgerově přístavu. Složili náklad, volali Mamena a Templemana. Vyděšený Templeman vystrčil hlavu ze stanu. Byl zdrcený, zlomený hysterický. Rozplakal se jako malé dítě. Šťastný, že přišli. Bylo těžké mu rozumět. Snažil se vysvětlit, že je tu již dva dny sám.

26. května v pět ráno přišla rychlá smrt. Mamen vydechl naposledy. Do poslední chvíle si uchovával naději na život. Plánoval velké věci, bojoval. Tento boj však nevyhrál.

********************************************************************************

Zaměstnanci telegrafní stanice v Saint Michaelu dali Bartlettovi přečíst všechny zprávy z poslední doby, aby si mohl udělat představu o tom, co se ve světě děje. Byl mimo civilizaci téměř rok a za tu dobu se mnohé změnilo. V Evropě eskaloval balkánský konflikt, šířily se pověsti o nadcházející světové válce. Uprostřed toho byla pozornost světového tisku zaměstnána osudem pohřešovaných mužů, kteří 17. června 1913 vypluli z Victorie v Britské Kolumbii a zmizeli v Arktidě. Všemi byli pokládáni za mrtvé. Teď se objevila zpráva, že žijí a čekají na Wrangelově ostrově na pomoc.

Bartlett byl v péči vládního lékaře a rychle se zotavoval ze záhadných otoků a ze zánětu mandlí. Už se nemohl dočkat, až bude zpátky na Wrangelově ostrově. Věděl, že nejlepší měsíc pro plavbu bude červenec, tehdy bude led nejslabší. Navrhl kanadské vládě tři lodě, které dle jeho názoru přicházejí v úvahu pro záchranu. Ruské ledoborce Tajmyr a Vajgač a celní kutr Spojených států Bear.

Bear byl postaven v sedmdesátých letech 19. století pro lov tuleňů na Newfoundlandu. Loď měla kýl z tvrdého nazelenalého dřeva stromů Ocotea rodioei, nejspíš nejtvrdšího dřeva na světě. Bartlett dospěl k názoru, že pokud je nějaká loď schopna najít si cestu v neprostupném ledu okolo Wrangelova ostrova, pak je to právě Bear.

Celní kutr Spojených států amerických Bear

Celní kutr Spojených států amerických Bear

V současné době byl kutr na cestě ze San Francisca do Nome. Led u Nome nedovoloval lodím bezpečně přistát a zakotvit. Bartlett věděl, že kapitán Cochran bude nucen přechodně sečkat v Saint Michaelu.

Oba kapitáni se setkali na palubě kutru. Společně se všemi důstojníky Bearu probírali možnost záchrany trosečníků na Wrangelově ostrově. Cochran a jeho lidé byli ochotni záchrannou výpravu provést. Museli však počkat na oficiální povolení z Washingtonu.

Během čekání již pluli k sibiřským břehům. Bear disponoval radiovým spojením. Během plavby k Sibiři dostal Cochran oficiální povolení k záchranné akci. Měl vyplout k Wrangelovu ostrovu okamžitě, jak to podmínky dovolí.

********************************************************************************

McKinlay se cítil každým dnem lépe. Bolely ho ještě nohy z dlouhé cesty, ale mohl chodit. Naopak nemocní muži z posádky se ani nepokusili vstát. Leželi na lůžkách, vyžadovali starostlivost a odmítali jakýkoli pohyb.

McKinlay žil stále ve velkém iglú s členy posádky Williamsonem, Breddym, Chafem a Clamem a dělal jim ošetřovatele. Clam byl nejnovější obětí, ošklivě mu otekly nohy. Byla to náročná práce starat se o invalidy, zvlášť o takového, jako byl Williamson. Pořád něco požadoval, vynucoval si pozornost, sil na vyvolávání konfliktů měl přitom dost.

Venku se oteplovalo. Iglú museli brzy vyměnit za stanová obydlí. Měli poslední bednu pemmikanu. Zásobu na dvanáct dnů. Pak s tím budou muset něco udělat, varoval Hadley.

Kuraluk navrhoval, aby se přestěhovali na Ostrov koster, kde budou lepší podmínky k žití. S celou rodinou, s Hadleym a McKinlayem vyrazili 4. června na průzkumnou cestu. Když ušli asi šestnáct kilometrů, zastavili na noc u Bruchova ostrohu. Postavili stan, snědli polévku z tuleního tuku a pemmikanu, kůží namočenou v tuku nakrmili psy.

McKinlay i ostatní měli obavy o Munroa a Maurera. S Mamenem a Templemanem měli být dávno zpátky. McKinlay přemýšlel, co je mohlo zdržet. Sotva usnul, Munro s Maurerem ho budili. Byli sami. Bez Mamena a Templemana. Byla to strašná zpráva. Mamen zemřel při čekání na McKinlaye, Templeman zešílel. Museli ho tam nechat. Nebyl dost silný vrátit se s nimi do tábora.

Způsob, jímž Mamen zemřel, McKinlaye znepokojil. Ona nešťastná choroba je všechny trápila a paralyzovala.

„Zase pemmikan Underwood,“ pomyslel si. „Už tam vyřídil dva lidi a třetí zešílel.“

Přes tuto tragédii je Rodgerův přístav, tvrdili Munroa a Maurer, oázou. Pláž je plná dřeva, na skalách hnízdí ptáci.

Munro zabavil Mallochovi po smrti revolver. Na zpáteční cestě si s Maurerem pochutnali na kachnách. Vraceli se vlastně jen proto, aby sbalili vše potřebné a řekli ostatním, že se vrací do Rodgerova přístavu a hodlají tam žít.

McKinlay si v té chvíli uvědomil, že mezi ním a Munroem neexistuje ani náznak přátelství či nějakého kamarádství. Byli a jsou si i teď, ve chvíli nejtěžší, cizí. V Bartlettově nepřítomnosti se u mužů začaly dostávat na povrch ty nejhorší vlastnosti. Povahové vady, které dřív byly pokládány jen za malé nedostatky, arktická pustina umocnila. Templeman, vedle toho, že byl narkoman, byl i patologický lhář. Breddy nadělal kolem všeho spoustu řečí a nebylo na něj spolehnutí. Williamson neustále vyvolával konflikty a nedalo se mu věřit. Chafe se nechal snadno ovlivnit. Od Williamsona a Breddyho pochytil v krátké době všechny špatné vlastnosti. Z celé posádky se dalo spolehnout jedině na pracovitého, přemýšlivého a ohleduplného Clama. Hadley byl složitá osobnost. Netajil se svým odporem k Eskymákům. Do Arktidy však vyrazil proto, aby zapomněl na smrt své eskymácké ženy.

McKinlay nechtěl v současném táboře na ledovém ostrohu zůstat. Nechtěl se dívat na to, jak se v těchto mužích, kteří se o nic a nikoho nestarají, stále víc projevují jejich špatné vlastnosti. Když byli naživu Mamen a Malloch, bylo to jiné. Měli společné vědecké zájmy, bylo o čem hovořit. Hodně se spřátelil s Mamenem. Teď už byl však docela sám. Za největšího spojence, ač se mu to příčilo, musel považovat Munroa. Požádal hlavního strojníka, aby s nimi mohl jít do Rodgerova přístavu.

Munro McKinlayovi řekl, že si přeje, aby zůstal a nenechal se zviklat. Chtěl, aby se všichni přestěhovali na Waringův mys. Místo mezi současným tábořištěm a Ostrovem koster. Tam jim bude do připlutí lodi dobře. Všeho budou mít dost. On sám se vrátí do Rodgerova přístavu. Někdo tam bude muset být a vyčkávat na příjezd lodi. McKinlay zůstane s ostatními a bude se o ně starat. Hadley a Kuraluk budou lovit. McKinlay však bude muset všechny nemocné na Waringův mys dopravit.

Byl teprve začátek června. Žádnou loď nebylo možné čekat dříve, než v červenci. McKinlay Munroa přímo neobvinil, ale hlodalo v něm podezření. Munro chce všechny opustit a starat se jen o sebe. Stejný názor mu bokem ostatních řekl i Hadley.

Další část

*******************************************************************************

Zdroje
Jennifer Niven: Ledová pustina (Metafora, spol. s r. o., Praha 2001)
Fotografie: 
titulní:  commons.wikimedia.7val.com
Celní kutr Spojených států amerických Bear:  www.hazegray.org
Christian T. Pedersen:  consortiumlibrary.org

Příspěvek byl publikován v rubrice Arktida. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

8 komentářů: Kanadská arktická výprava 1913 (Tragická plavba lodi Karluk). Část VI.

  1. Jago napsal:

    Čím dál napínavější. A smutnější…

  2. SV napsal:

    …..no a ako sa má Čierny mrauk?

  3. SV napsal:

    uff, to som rada.

  4. SV napsal:

    iste jej hodná Kiruk ušila špeciálny vaknakočku 😉

Napsat komentář: Jago Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *