Kanadská arktická výprava 1913 (Tragická plavba lodi Karluk). Část VIII.

Život v napětí McKinlaye vyčerpával. Nemohl uvyknout myšlence, že žije s vrahem.

Bartlett říkával, že dokáže okamžitě odhadnout, co v kom je. Dokázal by však Bartlett tohle předvídat? I když Williamson způsobil v poslední době spoustu potíží, i když byl soustavně nepříjemný, dokázal by někdo poznat, že se stane vrahem? McKinlayova víra, že člověk je v podstatě dobrý, byla podrobena tvrdé zkoušce. Přál si na všechno zapomenout a už nikdy na to nemyslet.

Kuraluk se v poslední době přestal zajímat o lov. Raději vyspával nebo se zdržoval v táboře. Zdál se skleslý, ale Hadley prohlašoval, že mají-li Eskymáci plný žaludek, o nic se nestarají. Chodil na lov sám, příliš štěstí však neměl. Jevilo se výhodnější lovit tuleně z vody. Ledy u pobřeží se začaly lámat a objevovaly se kanály. Hadley proto naléhal na Kuraluka, aby postavil kajak.

Chafe chodil na lov jako obvykle v noci. Když se mu podařilo něco ulovit, zřídkakdy se dělil s někým jiným než s muži ve svém stanu. Zásoby snědli velice brzy a chodili pak škemrat o potravu k Auntie nebo k Hadleymu. Hadley věděl, že nemůže spolutrosečníky nechat umřít hlady. Ze svých zásob musel jistou část odkládat pro nenasytné žaludky mužů z vedlejšího stanu.

Počátkem července klesla teplota k nule. Začalo pršet a mohutný liják po dlouhé dny bubnoval do stanů. Nikomu se nechtělo ven. Pouze Kuraluk se zřídka odvážil, aby pokračoval v práci na kajaku. Neexistoval však způsob, jak ho přinutit ke spěchu, aby loď co nejdříve dokončil.

Žili v těch dnech jen z tuleního sádla. Pak na pár dnů přestalo pršet. McKinlay se vydával sbírat lžičník lékařský. Byl to vydatný zdroj vitaminu C a kolem tábora ho byl nadbytek.

Třináctého července se vzbudili a zjistili, že všechny ledové kry jsou v pohybu. Silný vítr je odnášel k jihu.

„Ještě několik jižních vichřic a budeme tu mít loď,“ poznamenal si McKinlay.

17. července dokončil Kuraluk kostru kajaku, odnesl ji do stanu a pokryl kůžemi. Následujícího dne vyjel s kajakem na zkušební plavbu. Zprvu se zdálo, že kajak jejich potravinové problémy vyřeší. Kuraluk se dostal do blízkosti tří mrožů. Dobře však věděl, že tato zvířata mohou ublížit jemu i kajaku. Vystřelil, zvířatům se však podařilo uniknout.

19. července už neměli nic jiného než čaj. Hadley si v zoufalství vzal poslední náboje, nabil svůj revolver a vydal se na lov  ptáků. Všichni se modlili, aby se s něčím vrátil.

********************************************************************************

Všechny lodě operující v oblasti Beringova průlivu hlásily, že na severu je ještě led a nedá se jím projet. New York Times napsaly, že je to nejhorší stav v dějinách Arktidy. Noviny po celém světě se rozepisovaly o všem, co Bartlett podnikl pro záchranu trosečníků na Wrangelově ostrově.

Na Bearu sdílel Bartlett kajutu s kapitánem Cochranem. Bear krom toho, že sloužil jako poštovní loď, měl i četné jiné povinnosti. Vozil misionáře a učitele po aljašském pobřeží, rozvážel potraviny a léky. Pro Bartletta to byla nepříjemná stránka pomoci. Plavba k Wrangelovu ostrovu nebude přímočará.

Nejprve zamířili do Emmy, kde se Bartlett setkal s baronem Kleistem. Pak na Východní mys, odtud do Telleru na Aljašce a do několika dalších osad. Tato zdržení byla protivná a Bartlett si přál, aby k Wrangelovu ostrovu pluli přímočařejší cestou. Měl však štěstí, že vůbec Bear našel a chápal, že má loď i jiné povinnosti. Tušil, že tato zdržení mohou jen prospět, protože se zatím zlepší ledové podmínky.

********************************************************************************

Maurerovi, Munroovi a Templemanovi se vedlo v Rodgerově přístavu dobře. Ulovili dost zvěře, jedli dosyta a zdálo se, že se budou mít dobře i nadále. Nádherné počasí se však brzy pokazilo a mužům nezbylo nic jiného, než trávit veškerý čas ve stanu. Během krátkých přestávek, kdy přestalo pršet, kopal Maurer hrob pro Mamena a Mallocha. Byla to smutná práce, vyčerpávající. Půda byla ještě částečně zmrzlá a Maurer byl zesláblý. Uvědomoval si hranice svých sil a to ho deptalo.

Těla obou nebožtíků ležela od května přikryta plátnem a zatížena kameny. Maurer a Munro čekali s pohřbením. Doufali, že se objeví nějaká loď a těla budou přepravena do Norska a do Kanady, aby byli oba pochováni doma, jak po tom toužili.

*********************************************************************************

Dvacátého července sebrali všechna ptačí křídla, která se povalovala v okolí tábora na Waringově mysu. Oškubali z nich peří, dali je do hrnce s vodou, aby uvařili polévku. Byly to jenom kosti, ale bylo to vše, co v těch dnech měli.

Křídla se vařila asi hodinu, když Hadley vzal dalekohled a podíval se na vzdálený objekt. Hlasitým křikem zvolal:

„Hej, chlapci, domorodec dostal mrože!“

V okamžiku byli všichni na nohou. Za hodinu byl Kuraluk v táboře. Mrož vážil nejméně tři sta kilogramů. Aby ho Kuraluk zabil, musel do něj vypálit pět kulek. Nálada všech se značně zlepšila. Na několik dnů měli potravu zajištěnu.

Třiadvacátého července v noci přišla od východu hustá mlha. Když se rozptýlila, objevila se kolem pobřeží souvislá vrstva ledu. Kuraluk šel po snídani na kraj mysu, aby měl dobrý rozhled po pobřeží. Po návratu hlásil, že až k obzoru není nic jiného než pevný led. Den nato začalo hustě sněžit. Foukal silný vítr a začalo mrznout. Rozmary počasí však byly nevypočitatelné. Led na pár dnů opět popraskal a ke konci července se stal znovu neprostupným.

********************************************************************************

I v táboře v Rodgerově přístavu se začalo všechno obracet k horšímu. Lov ztěžovalo nepříznivé počasí. Tulení maso došlo. Trojice mužů spočítala, že pemmikan vydrží do 5. srpna. Za předpokladu, že jím budou šetřit a budou k němu jíst tulení sádlo.

28. července si Munro s těžkým srdcem poznamenal:

„Zdá se, že nás opouští veškeré štěstí. V minulých dnech jsme až na pár kachen neviděli jediného živého tvora. Důvěřujeme jen v dobrého Pána, který se o nás až dosud postaral, že nás neopustí ani ve sto devadesátém devátém dni od ztráty naší lodi.“

********************************************************************************

„Teď už jsme všichni nervózní, zapomínáme na své nemoci a stížnosti a myslíme jen na příjezd lodi,“ zapsal si McKinlay do deníku čtvrtého srpna. Prvního srpnového dne Kuraluk zabil velkého lvouna. Postavili velký stojan, na kterém začali sušit část uloveného masa. Bylo třeba začít vytvářet zásoby na zimu. Začali se smiřovat s tím, že ji na ostrově budou muset strávit.

Život šel dál obvyklým tempem. McKinlay sbíral lžičník, Hadley chodil na lov. Číhal na kořist, která tam však nebyla. Těžce snášel, že Kuraluk je v lovu úspěšnější. Tvrdil, že se z něj stává náfuka a je nesnesitelný.

Jak se blížila zima, zvířat znepokojivě ubývalo. Byli v bezútěšné situaci a propadali beznaději. Navíc se znovu objevila záhadná nemoc. McKinlay měl kotníky oteklé do dvojnásobných rozměrů a vypadalo to, že nemoc postihla i Auntie.

Navzdory situaci se McKinlay a Chafe vydali šestého srpna na padesát kilometrů dlouhý pochod do Rodgerova přístavu. Nesli trojici mužů, o kterých už delší čas neměli žádné zprávy, nějaké sušené maso. Po několika hodinách chůze se dostali k říčce, která tekla z hor z vnitrozemí. Koryto bylo plné vody, sníh vlivem oteplení v posledních dnech tál. Neexistoval způsob, jak se přes vodu dostat. Museli otočit a vrátit se na Waringův mys.

Nikdy teď neměli dostatek jídla. Dny ubíhaly, žádná loď se na obzoru neobjevovala a nálada mužů prudce klesala. Po několika dnech došlo k podivné události. Williamson oznámil, že jde do Rodgerova přístavu. Všichni věděli, jak špatné vztahy mezi ním a Munroem panují a nikdo si nedokázal vysvětlit důvod jeho cesty.

„Jeho skutečné důvody zůstanou navždy tajemstvím,“ napsal si McKinlay do deníku.

Na celé cestě bylo naprosto nepochopitelné to, že Williamson nikdy nešel z tábora dál jak jeden kilometr.

Do Rodgerova přístavu přišel devatenáctého srpna. Cesta z Waringova mysu mu trvala čtyřiadvacet hodin.

Munro uslyšel kroky jako první. S puškou vylezl ze stanu. Neměl tušení, proč Williamson přišel.

„Breddy je mrtev. Na konci června se zastřelil při čištění revolveru.“

Munro děkoval Bohu, že se jich všech zbavil. Jediným důvodem, pro nějž si dovedl představit, že by se vrátil na Waringův mys, uprostřed toho zmatku, bylo Williamsonovo tvrzení, že mají hojnost jídla a že se mají dobře. Byla to nehorázná lež, ale to Munro nemohl vědět. Pro hladovějící muže to byla tvrdá slova. V Rodgerově přístavu v té době jedli jen jednou denně. Všechno, co měli, byly jen zkažené kůže, jimiž se živili už několik týdnů. I ty jim začínaly docházet.

Williamson dvanáct hodin spal, pak se rozloučil a odešel. Vzal si Templemanův revolver a nějaké náboje. Teď bylo jasné, že si přišel pro zbraň. A chtěl o Breddyho smrti říci jako první, než by McKinlay, Hadley a ostatní zasvěcení začali mluvit v jeho neprospěch.

Po návratu řekl Hadley Williamsonovi, že bude lepší, když ve stanu už nebudou mít žádné další problémy. Dělalo se mu špatně už jen z představy, že má Williamson v ruce zbraň.

Bylo stále chladněji. Teď už měli jen úplné zbytky. Zkažené ploutve v polévce z krve, nějaké kořínky, které objevili Eskymáci. Ke konci srpna neměli jinou možnost, že začít brát ze zásob sušeného masa.

********************************************************************************

Mezi Německem a Francií byla vyhlášena válka. Pak mezi Německem a Anglií. Bartlett byl na palubě Bearu, poslouchal rádio a nevěřil svým uším.

18. srpna New York Times napsaly, že Robert A. Bartlett, kapitán zkázou postižené Karluk, „byl zproštěn viny za osud členů výpravy, kteří z ní odešli. Bylo chybou, že dr. Mackay, Murray, Beauchat a námořník Morris opustili hlavní skupinu. Ale Bartlett má od všech podepsaný dokument, v němž konstatují, že odcházejí z vlastní iniciativy a na vlastní zodpovědnost. Protože většina z nich nebyla členy posádky, nemohl jim jejich rozhodnutí zakázat.“

Bear pokračoval v klikaté plavbě na sever. Zakotvil na Hopeově mysu na Aljašce, kde se Bartlett znovu setkal s Kataktovikem. Kapitán Pedersen ho sem přivezl na Hermanu z Východního mysu. Bartlett měl radost, že se Kataktovik zotavil. Vyplatil mu mzdu, která mu jako členovi expedice náležela.

Když se blížili k Barrowovu mysu, narazili na první ledové kry. Čím dále na sever se dostávali, tím těžší bylo prodírat se ledem, stále hrozivějším a silnějším.

K Barrowovu mysu je doprovázel kanadský škuner King & Winge. Majitelem byl Olaf Swenson, muž příjemného zevnějšku. Jeho lodi na lov mrožů velel kapitán Jochimsen. Když pluli proti ledu, začal Bartlett pochybovat, že bude King & Winge vůbec schopný dostat se s přeplněnou palubou a hlubokým ponorem dále na sever. Byla to lehká a rychlá loď, ale v žádném případě ledoborec.

Kapitánu Cochranovi se bez úhony podařilo prodrat pobřežními ledy a 21. srpna dopluli k Barrowovu mysu. O den později připlul King & Winge.

Bear doručil poštu a různé zásoby. 23. srpna obrátil příď k severozápadu a zamířil k Wrangelovu ostrovu. King & Winge zamířil k jihu, do Nome.

Ve směru plavby vál ostrý vítr, plavba rychle ubíhala. Bartlett byl šťastný. Poprvé po několika měsících se mu skutečně ulevilo. Záchrana byla na cestě. A i kdyby se to nepodařilo jim, mohlo by se to podařit někomu jinému. Ruská vláda vyslala na žádost kanadské vlády ledoborce Tajmyr a Vajgač. K Wrangelovu ostrovu se vydala i četná soukromá plavidla. Bartlett však věděl, že za pár týdnů se led okolo ostrova může spojit a znemožnit přístup jakékoli lodi. Znepokojovalo ho vědomí, že čím déle muži zůstanou na ostrově, tím větší bude jejich nejistota.

********************************************************************************

Dvacátý sedmý srpen byl dnem – jak si McKinlay poznamenal – kdy „duševní barometr“ trosečníků klesl na dosud nejnižší hodnotu. Kdy si plně uvědomili, že jsou odsouzeni k záhubě. Bartlett nepřicházel. Žádná loď se neobjevovala. A tak jim nezbývá, než přežít další zimu. Nebylo co lovit. Nad hlavou občas přeletělo hejno hus. Jiné živé tvory už spatřovali jen zřídka. Kuraluk s rodinou odešel hledat místo, kde by se dala postavit dřevěná chata.

Devětadvacátého srpna se stal zázrak. Kuraluk a Hadley narazili na hnízdiště kachen. Podařilo se jim chytit šedesát kachňátek a třicet velkých kachen. Byla to však dočasná úleva. Věděli, že takové štěstí příště mít budou jen sotva.

Dělali všechno možné, aby přežili. Zkažené maso už jim nijak nevadilo. Chafe, Clam a Williamson vyhrabali na pláži napůl shnilé chaluhy. Zkoušeli je jíst, ale bylo jim z nich špatně.

Každého dne jeden z mužů vylézal na nedaleký kopec a dalekohledem pátral po obzoru v naději, že spatří kouř nějaké lodi. Byly to chvíle velkého očekávání, ale také velké ztráty nadějí. Jednou někdo řekl:

„Myslím, že pro nás ani žádná loď nepřijede.“

Počasí bylo hrozné a deprimující. Bylo jasné, že přišla zima. McKinlay se už vzdával veškeré naděje. Až dosud věřil, že všechno dobře dopadne. Vážil si Bartletta a obdivoval ho jako žádného jiného člověka. Nyní se však střetl s tvrdou skutečností, že i Bartlett je ve své přirozenosti nedokonalý, smrtelný, lidský. Pán ledu si tentokrát s ledem nejspíš neporadil. Někde cestou na Sibiř zřejmě zahynul.

McKinlay už neměl žádné pochybnosti. Bartlett je mrtev a nikdo na světě neví, kde nezvěstní muži z Kanadské arktické expedice jsou. Udělají vše pro to, aby přežili do dalšího jara. Budou-li ještě naživu, pokusí se dostat na pevninu. Věděl však, že bez střeliva, zvěře a teplých oděvů příští zimu pravděpodobně nepřežijí.

********************************************************************************

Bear byl obklopen hustou mlhou tak, že posádka před sebou neviděla vůbec nic. Občas se mlha rozplynula a Bartlett na okamžik v dálce zahlédl kroužící ptáky. Neklamné znamení, že je nablízku země. Odhadoval, že od Wrangelova ostrova nejsou dál, jak nějakých třicet pět kilometrů. Jakmile se mlha zvedne, bude možné trosečníky vyzvednout. Bear byl dobře zásoben, měl v bunkrech devadesát tun uhlí. Ale mlha se nezvedla.

25. srpna večer museli zastavit stroje. Bear byl odnášen jen proudem a větrem. Ráno zjistili, že je vítr odnesl od Wrangelova ostrova k sibiřskému pobřeží. Dva dny zápasili s ledem, aby se dostali tam, kde už byli. Jediným výsledkem bylo spálené uhlí. 27. srpna ráno oznámil kapitán Cochran své rozhodnutí: Vrátí se do Nome pro další uhlí. S tím, co jim zbývá, by úkol nezvládli.

Bartlett byl zoufalý. Nemohl udělat vůbec nic, čím by tuto situaci zvrátil. Nedokázal vyčarovat uhlí. Věděl, že Cochran má pravdu a že jinou možnost nemají, ale byl hořce zklamán. Byly to nejhorší chvíle jeho života. Bear se začal od Wrangelova ostrova vzdalovat.

U mysu Serdže spěchal Bartlett na pevninu, aby vyzvěděl, kde jsou ruské ledoborce. Nikdo o nich nevěděl. Na Východním mysu mu bylo řečeno, že se Vajgač dostal na patnáct kilometrů k Wrangelovu ostrovu. Obdržel však zprávu, že Rusko je ve válečném stavu, že se musí okamžitě vrátit do Anadyru.

To byla krutá rána. Bartlett na ruské lodě spoléhal. Byly nejsilnější, nejlépe vybavené. Nic se však nedalo dělat. Bartlett sledoval oblohu a kalendář. Věděl, že bude velmi těžké rychle naložit uhlí a znovu se dostat k ostrovu. Led už sílil, zima už přišla. Doufal, že v Nome dostane zprávu, že se jiná loď dostala k ostrovu. Žádná taková zpráva ho tam však nečekala.

********************************************************************************

McKinlay stál na kopci a pozoroval obzor. Pozoroval pohyb ledu, otevřenou vodu, vyhlížel loď. Září začalo slunečným počasím, které však rychle vystřídalo vytrvalé sněžení, hustá mlha a studený vítr. Hlad přestal být jediným problémem. Začala být citelná zima a oni na ni nebyli připraveni. Auntie vyspravila  oděvy a šila ze skrovných zásob nové. Muži jí pomáhali. Jejich špinavé a potrhané oděvy však byly v takovém stavu, že se na nich moc vylepšovat nedalo.

Lov byl veskrze neúspěšný. Hadley sedával dlouhé hodiny u děr a vyhlížel tuleně nebo lvouna. Pokaždé se vracel s prázdnýma rukama. Kuraluk nastražil pasti na lišky. Williamson promrhal třináct nábojů, aniž by jedinou zasáhl.

5. září chytil Kuraluk do jedné z pastí mladou lišku. Každý dostal kousíček masa. Na druhý den jedli maso ze zásob na zimu. I toho však zbývalo žalostně málo. Pak se stal další zázrak. Oba lovci se vrátili z celodenního lovu s tuleněm. Přivítáni byli s neskrývanou radostí.Toho večera zůstali všichni déle vzhůru a probírali svoji situaci. Nikdo nedokázal říci něco nového. Rozhodli se, že nejlepší bude přestěhovat se na zimu na severní pobřeží ostrova. Z vyplaveného dřeva si postaví chatu a budou se modlit, aby tam našli nějakou zvěř. Sbalí tábor a na nové místo vyrazí hned zítra.

********************************************************************************

Třetího září Bear stále ještě nakládal uhlí. Bartlett obědval s Japhetem Linderbergrem, milionářem, vlastníkem dolu a dopravcem, který mu projevil přízeň, když loni v červenci Karluk zastavila v Nome. Bartlett byl podrážděný. Nejprve se museli vrátit od pobřeží Wrangelova ostrova a teď už pět dnů čekal, než naloží uhlí. Linderbergr byl tak dojatý Bartlettovým vyprávěním, že kapitánovi oznámil své rozhodnutí vyslat k Wrangelovu ostrovu loď Corwin, aby muže odvezla. Corwin na Wrangelově ostrově už jednou byl a Linderbergr byl ochoten dát ze své kapsy dvacet tisíc dolarů na vybavení lodi a posádku. Bartlett byl za nabídku velmi vděčný. Tolik lidí z celého světa projevilo zájem o jeho trosečníky a bylo ochotno pomoci…

Později téhož dne narazil v Nome na Olafa Swensona, majitele lodi King & Winge. Bartlett ho měl rád. King & Winge se právě chystal na lov mrožů a na obchodní cestu ke břehům Sibiře. Bartlett Swensona požádal, aby – pokud by plul v blízkosti Wrangelova ostrova – tam zastavil a podíval se po mužích z Karluk. Swenson kapitánovi slíbil, že to udělá.

Čtvrtého září konečně Bear vyplul z Nome. Bartlett stál na přídi jako přikován. Upíral zrak na moře před sebou. Sedmého září byla hladina klidná, bez pohybu. Bartlett věděl, co to znamená. Před nimi je led. První kry se objevily večer. Brzy byly všude. Museli zastavit stroje a zůstat na místě. Na okraji ledového pole museli setrvat až do rozednění. Byli dvě stě kilometrů od Rodgerova přístavu. Bartlettovi se zdálo, že jsou na druhém konci světa.

********************************************************************************

Třetího dne na moři spatřili muži z lodi King & Winge hory. V dálce se tyčily vrcholy, ostré, zlověstné.  Byla to nejopuštěnější a nejpustší země, jakou kdy viděli. Ostrov byl obklopen ledem. V ledové pustině se tvářil jako nedobytná pevnost.

Malý škuner se houževnatě ledem probíjel. Swenson i členové posádky napínali zrak, aby na pobřeží spatřili nějaký náznak života. Swenson byl muž, který držel slovo. Slíbil Bartlettovi, že se po trosečnících podívá. Přesně to teď dělal. Přerušil lov, přerušil obchod, najal Eskymáky a vyrazil na sever.

Pobřeží bylo holé a pusté. Bartlett říkal, že jeho muži budou v Rodgerově přístavu. Loď mířila k tomuto místu. Náhle hlídka ve strážním koši vykřikla. Zahlédla stan. Kapitán Jochimsen vystřelil raketu a spustil lodní sirénu. Zrak všech směřoval ke stanu. Konečně viděli, jak po čtyřech vylézá nějaký muž.

Byli téměř u břehu, kapitán dal spustit kotvu. Všichni byli naplněni vzrušením, muž na pobřeží však žádnou radost neprojevoval. Nemával pažemi, nekřičel. Přikrčil se jako nějaké zvíře a pozoroval je. Pak se postavil na nohy a zíral na loď. Zdálo se, že nevěří vlastním očím.

Je to jediný člověk, který přežil? Na otázku se dostalo rychlé odpovědi. Ze stanu vylezli další dva muži. Swenson dal spustit na vodu člun. Vzal několik Eskymáků a jednoho z členů posádky, McConnella. Člověka, který byl členem jižní části výpravy, který vědce i posádku Karluk znal.

Muž na pobřeží měl cosi v ruce. Když se přiblížili, viděli, že nabíjí pušku. Byli udiveni chováním muže, nechápali, co se děje. Pomalu, klidně se přibližovali ke stanu. Muž se s nimi setkal v polovině cesty. Měl dlouhé, rozcuchané vlasy, které mu padaly do očí. Plnovous skrýval propadané tváře. McConnell ho stále nepoznával.

Muž přistoupil s nataženou rukou ke Swensonovi.

„Nevím, kdo jste, ale jsem strašně rád, že vás vidím.“

Teprve teď McConnell podle hlasu muže poznal. Byl to hlavní strojník John Munro. Položil pušku na zem a objal McConnella.

„Jak jste se sem dostali? Kde je Bartlett a kde je Stefansson?“

McConnell mu stručně vysvětlil situaci. Teď přišli i druzí dva muži.

„Máte na palubě doktora?“ opatrně se Swensona zeptal Munro.

„Vy nepotřebujete doktora. To, co potřebujete, je kuchař. A my máme na palubě prvotřídního!“ odpověděl Swenson.

Pak Swenson a McConnell sebrali veškerou odvahu, aby se zeptali na to, čeho se nejvíce obávali. S úlevou vyslechli, že na Waringově mysu čeká dalších devět mužů. Se smutkem přijali zprávu, že jedenáct mužů chybí.

Posádka pomohla sebrat trojici jejich majetek. Napsali krátkou zprávu, uzavřeli stan a jako maják ho nechali stát na místě. Nastoupili do člunu a veslovali k lodi.

********************************************************************************

Sedmého září za svítání začali McKinlay, Hadley a Eskymáci bourat tábor a balit věci. Byli připraveni přesunout se na zimoviště. Okolo desáté vyšel Kuraluk z tábora, aby vybral kus vhodného dřeva na oštěp, který už týdny Hadleymu sliboval.

Po několika minutách zaslechli Kuralukův hlas:

„Loď! Možná je tu loď!“

O překot se jeden přes druhého hnali ze stanů. Kuraluk ukazoval k východu. McKinlay neviděl nic. Vrátil se pro dalekohled. Namířil ho na moře. Viděl loď.

Jejich loď. Škuner s motorem, dvěma stěžni, šest nebo sedm kilometrů od pobřeží. Nebyl to klam. Byla to skutečně loď.

Všichni stáli vedle sebe. Bylo těžké představit si, že tato loď je tu proto, aby je odvezla domů.Už nepočítali s tím, že mohou být zachráněni. Loď stáhla plachty. Vylodila se skupina lidí a po ledu šla k jejich pláži. Trosečníci se točili v bláznivém tanci. Nebyli na tento okamžik připraveni. Nevěděli, co si mají se sebou počít. Vrátili se do stanu, uvařili skromnou polévku a udělali si hostinu.

Zachránci dorazili uprostřed hostiny. Přešli osm kilometrů po ledě. Museli si myslet, že se všichni zbláznili, když je zastihli uprostřed nechutného oběda, zatímco na ně čekala loď plná jídla. Trosečníci pozvali své zachránce na hostinu. Swenson a ostatní zdvořile odmítli.

„Ne, děkujeme vám… čeká na vás oběd na palubě, už byste neměli jíst tyto odpadky…“

V táboře panoval chaos. Všichni pospíchali, aby shromáždili své osobní věci. Kameraman, který se zachránci do tábora přišel, trval na tom, aby trosečníci zapózovali podle jeho pokynů. Drželi v náručí štěňata, která nedávno vrhla Molly, drželi v ruce černou kočku a pochodovali sem a tam. Auntie a děvčátka srdnatě hleděly do kamery, naopak Kuraluk se jí vyhýbal, jak mohl. McKinlay si uvědomil, jak politováníhodně musejí vypadat. Hadley spokojeně kouřil jednu cigaretu za druhou, McKinlay se smál, až se za břicho popadal. Když v půl druhé odpoledne vstupoval na palubu King & Winge, celý se třásl. Jeho nohy už neuměly chodit po ničem jiném než po ledě. Stoupal schod po schůdku, nahoře mu někdo podal ruku a pomohl mu na palubu.

Když první den trosečníci zrovna nejedli, tak kouřili. Byla zde nevyčerpatelná zásoba tabáku a oni z něj měli požitek. Pak si McKinlay lehl do vany a smyl ze sebe mnohaměsíční špínu. Poprvé po osmi měsících se oholil. Pohled do zrcadla ho polekal.

Večer vyšel na palubu. Díval se, jak na temném obzoru mizí arktická pevnina. Jeden z námořníků stál u zábradlí a do vody házel jejich rozervané oděvy.

Ráno 8. září se King & Winge přiblížil k Heraldovu ostrovu. Vždyť koneckonců chybělo osm mužů: první důstojník Sandy Anderson, druhý důstojník Charles Barker, námořníci John Brady, Edmund Golightly a Stanley Morris, dr. Alister Forbes Mackay, oceánograf James Murray a antropolog Henri Beauchat. Dalekohledem bylo možné spatřit vrcholy skal a obrovské ledové útesy, které ostrov obklopovaly. V ledu však nebyly žádné kanály, všude jen kompaktní, neprostupný led. Pluli šedesát kilometrů od pobřeží a pátrali po nějakém kanálu. Žádný nenašli. Tento led nedokázal zdolat ani obratný a odhodlaný King & Winge. Ostrov byl dokonalým vězením. Nakonec musel Swenson vydat rozkaz, aby se škuner vydal na jihovýchod, na zpáteční plavbu do Nome. Muži stáli na palubě a dívali se, jak rozeklané skály a bílé vrcholky ostrova mizí v dálce.

********************************************************************************

Za svítání 8. září plul Bear plnou rychlostí vpřed. Bartlett byl odhodlán dostat se k ostrovu za každou cenu. Po obědě vyšel na palubu a dalekohledem pozoroval obzor. Náhle zpozorněl. V dálce plul škuner. Byl to King & Winge. Aby se vracel z lovu mrožů, na to bylo brzy. Buď je loď poškozena a vrací se nebo…

Bartlett stál bez hnutí a díval se, jak se loď přibližuje. Nakonec škuner zastavil. Bartlett si prohlížel obličeje na palubě. Některé se mu zdály povědomé, ale nedokázal říci, zda je to opravdu některý z jeho mužů. A potom spatřil McKinlaye. Po chvíli poznal ostatní. Munroa, Chafea, Hadleyho…

Třikrát Bartlettovi provolali slávu. Po chvíli už stál na palubě King & Winge. Tváří v tvář mužům, které tak dlouho neviděl…

„Jste tady všichni?“

„Ne, pane,“ odpověděl mu McKinlay. „Mamen, Malloch a Breddy zemřeli na ostrově.“

Byla to krutá a nečekaná zpráva. Bartlett zmlkl. Nevěděl, co říci. Tři muži, které viděl v bezpečí na Wrangelově ostrově, se dostali do bezpečí jen proto, aby zemřeli. Byla to nejnepochopitelnější a nejsurovější zpráva, jakou si dovedl představit.

Bartlett pak přemístil muže na Bear. Bylo tam veškeré vybavení, oděvy. Byl tam lékař. Na palubě Beara žili podle McKinlaye v nepředstavitelném přepychu. Lodní lékař každého důkladně vyšetřil a vyzpovídal. Záhadnou nemocí byla nefritida. Zánět ledvin způsobený nadměrným množstvím bílkovin a tuků ve stravě. Pemmikan je zároveň udržoval při životě a zároveň zabíjel.

Ráno 9. září proplul Bear kolem Heraldova ostrova. Na pobřeží neviděli náznak života ani žádné stopy. Neměli jinou možnost než předpokládat, že Sandy a jeho muži jsou po smrti. Bear se otočil a stejně jako King & Winge zamířil na jih, k domovu.

Třináctého září 1914 přistáli v Nome. Bartlett chtěl svoje muže uchránit před davem nadšenců, kteří se shromáždili na pobřeží. Musel brát ohled na oslabený imunitní systém trosečníků. Všichni se musí nejprve zotavit, až pak budou moci na břeh.

********************************************************************************

Úhledným písmem psal McKinlay dopis domů.

„Jen si pomyslete, jsem naživu. Nikdo z vás neví, co je život, ani se to nedoví, dokud o něj téměř nepřijde, jako se to stalo nám. Přemýšlejte o tom; jsem naživu a neležím na nemilosrdné ledové kře nebo pohřben v nepřátelské půdě Wrangelova ostrova. Pomyslete si jen, že ze šesti vědců na palubě Karluk jsem zůstal sám. Myslete na to a děkujte Bohu, že váš syn, váš bratr se z toho dostal a bude brzy mezi vámi, aby vám vyprávěl příběh, jaký jste ještě nikdy neslyšeli.“

Nedokázal však nemyslet na ty , kteří na severu zůstali.

Tam někde leželi zmrzlí a mrtví, navždy ztracení, dr. Mackay, Murray, Beauchat a Morris. A Sandy. Naposledy o něm slyšeli v dopise Bartlettovi z 1. února. Pak už jeho, Barkera, Bradyho a Golightlyho nikdy neviděli. Byli to čtyři mladí námořníci, řídící se rozkazy stejně jako ostatní muži, které si Stefansson pro tuto velkou výpravu vybral a které opustil.

********************************************************************************

Zdroje

Jennifer Niven: Ledová pustina (Metafora, spol. s r. o., Praha 2001)

Černobílé fotografie: z téhož zdroje

Olaf Swenson: wikipedia

King & Winge: https://content.lib.washington.edu

Plaketa se jmény těch, kteří nepřežili: www.civilization.ca