Kanadská arktická výprava 1913 (Tragická plavba lodi Karluk). Epilog.

William Laird McKinlay

William Laird McKinlay

Když se Bear dostal do Unalasky v Aleutském souostroví, byl McKinlay v bezvědomí.

Několik dalších mužů ho muselo přenést do nemocnice. Měl vysokou horečku, bolesti hlavy, nemohl se hýbat, otekl mu obličej i krk a naskákaly mu ošklivé puchýře.

Lékaři diagnostikovali akutní zánět kůže, erysipel.

Po návratu domů v roce 1914 se několik měsíců zotavoval. V důsledku omrzlin, které v Arktidě utrpěl, měl po celý zbytek života problémy s nohama. V důsledku hladovění přišel o všechny zuby, s výjimkou jednoho. Když se zotavil, připojil se ke svým krajanům v první světové válce. Ve snaze splnit svou občanskou povinnost a především vymazat z paměti vzpomínky na arktickou hrůzu, sloužil jako poručík u Gordon Highlanders (jeden z nejslavnějších pluků britské armády). V roce 1917 byl raněn a propuštěn z armády. Vzpomínky na Arktidu byly stejně živé a bolestné jako předtím a válka na tom nic nezměnila.

Po návratu domů se oženil a začal znovu učit. Na podzim roku 1917 ho nečekaně navštívil Georg Wilkins, fotograf z Karluk, aby ho pozval na arktickou výpravu, kterou organizoval. McKinlay byl v pokušení. Přes všechno, co tam zažil, ho Arktida znovu lákala. Byl však ženatý, vedl nový život. Krom toho mu po zranění ve válce zchromlo koleno. Proto nabídku odmítl.

McKinlay postupem času ztratil kontakt se svými kolegy z Wrangelova ostrova.

„Nemám žádný kontakt s lidmi, kteří přežili, kromě Boba Bartletta,“ napsal po letech. „Od našeho pobytu na Wrangelově ostrově už s nikým nemám nic společného.“

I když se tehdy o všechno dělili, zůstali si cizí, a cizí si byli i později. Nicméně si McKinlay s některými vyměnil pár dopisů a dověděl se o nich něco z novin či od paní Andersonové, která mu psala. Většinou se muži stáhli do ústraní a žili klidným životem.

Po nějakou dobu dostával dopisy od Johna Munroa, který se koncem roku 1919 vrátil do Kanady a krátký čas pracoval pro ministerstvo námořnictví a rybářství. Poslední zpráva sdělovala, že se oženil a přestěhoval do Kalifornie.

Námořník Hugh Williams – Clam, byl z nemocnice ve Victorii v Britské Kolumbii propuštěn v lednu 1915. Po několika dalších operacích omrzlé nohy, poté, co se mu noha zhojila, se vrátil na moře a bojoval ve válce. Jeho loď byla zasažena torpédem, ale Clam přežil. Vrátil se domů do rodného Walesu, oženil se, zplodil tři děti. Zemřel v roce 1937. McKinlay na něj vzpomínal jako na jednoho z mála velkých kamarádů, které měl mezi členy posádky.

Kuraluk, Auntie a děti se vrátili na Barrowův mys. Všichni muži hovořili zejména o Auntie s velkým obdivem. Chafe jednou napsal:

„V této osudem stíhané výpravě není muže, který by dodnes nevzpomínal s vděčností na tuto věrnou ženu. Pokládali jsme ji za svou matku.“

Po celý zbytek života říkala Helen Mugpi, jaké má štěstí, že si z pobytu v Arktidě na nic nevzpomíná. Pamatovala si pouze, jak sedávala otci na ramenou, když vybírali ptačí hnízda, a na černou kočičku Nigeraurak. V roce 2000 jí bylo 89 let, žila na Barrowově mysu jako poslední z lidí, kteří byli na Karluk. Těšila se dobrému zdraví a na bradě stále měla jizvu od kočičího škrábance.

John Hadley zůstal nějakou dobu s Kuralukem a jeho rodinou. Pak se znovu vydal na cesty. Nechal u eskymácké rodiny asi rok Molly a skutečně se pro ni vrátil. Zemřel v roce 1918 v San Franciscu při velké chřipkové epidemii. O čtyři roky později vydal Stefansson knihu Přívětivá Arktida, kterou údajně napsal – nebo alespoň její část – Hadley. Jazyk i obsah se však značně lišily od toho,co si Hadley psal do deníku. Byl to tedy nejspíš jen další Stefanssonův výmysl.

V pozdějších letech si McKinlay vyměnil několik zdvořilostních dopisů se strojníkem Robertem Williamsonem, který udělal slušnou kariéru v armádě. Celý život ho provázelo obvinění z Hadleyho deníku, které naznačovalo, že zavraždil George Breddyho. V roce 1959 mu Stefansson poslal přepis tohoto deníku a zeptal se ho, co může k tomuto obvinění říci. Williamson odpověděl:

„Kdyby to bylo možné, rád bych poznal důvod, proč mě J. Hadley tak nesmyslně a hloupě obviňuje, ale neznám jej. Hadleyho vylíčení okolností smrti G. Breddyho je jen další z jeho halucinací a je absolutně nepravedivé.“

Williamson si celý život pamatoval na strašný mráz na Wrangelově ostrově, jen zřídka však hovořil o lidech, se kterými tam byl.

„Nemyslete si, prosím, že jsem zahořkl,“ napsal ke konci života Stefanssonovi. „Hlavní důvod, proč jsem nenapsal knihu o naší výpravě, spočívá v tom, že není dobré oživovat minulost, zvlášť když už většina lidí nežije. Proto nehodlám nic psát o našem životě na Wrangelově ostrově ani o naší pěší cestě po ledě z Tábora u ztracené lodi.“

Williamson zemřel ve Victorii v roce 1975, ve věku 97 let.

Chafe napsal McKinlayovi v roce 1915, když byl propuštěn z nemocnice ve Victorii v Britské Kolumbii. Strávil tam několik měsíců a zotavoval se z operací chodidel, která mu z větší části amputovali. Po propuštění dostal tříměsíční plat a poslali ho domů. Chafe slyšel, že Stefansson pomohl Fredu Maurerovi k přednáškovému turné a napsal McKinlayovi, aby mu poradil, jak by něco takového mohl také uspořádat. Později napsal vlastní verzi příběhu o lidech z Karluk. Ta se však zdá být téměř slovo od slova vypůjčená z Maurerových čtyř článků z roku 1915 pro The World Magazine.

Než se vrátil McKinlay do Skotska, zastavil se u rodičů George Mallocha a vyprávěl jim o synovi. Zdálo se, že našli alespoň slabou útěchu v jeho vyprávění.

Po skupině dr. Mackaye se nenašla jediná stopa. Oceánografické studie Jamese Murraye byly první, které byly v oblasti rozhraní Ameriky a Asie vykonány. Veškerá práce byla potopením Karluk ztracena. Všichni tři byli prohlášeni za mrtvé až po několika letech, rodinám kanadská vláda bez vysvětlení pozastavila vyplácení platů.

Robert Templeman emigroval do Austrálie a nikdo o něm neslyšel. Než zmizel, zatajil kanadským úřadům Mamenův deník a předal jej jeho rodině, protože to Mamenovi slíbil.

V posledním dopise domů odkázal Mamen svůj oficiální deník svému otci. Bartlett jej předal po návratu do Kanady Stefanssonovi a ten jej pak poslal Mamenově rodině v Norsku, aby byl pro kanadskou vládu přeložen z norštiny do angličtiny. Když rodina deník dostala, zjistila, že zápisy z období mezi 14. březnem a 1. dubnem chybí. Mamen psal svůj deník otevřeně a svobodně a proklínal v něm Stefanssona. Ten norsky uměl. Bratři si byli jisti, že listy odstranil Stefansson. Když bratři požádali kanadskou vládu o sto dolarů za pořízení překladu, Stefansson je obvinil, že zadržují deník kvůli výkupnému a pokoušel se dosáhnout toho, aby byli zatčeni. Nakonec Mamenova matka požádala, aby deník jejího syna nebyl nikdy vydán v úplné podobě. Tak ctila jeho památku a chránila deník před Stefanssonem, před jeho zásahy a využitím materiálů k vlastním účelům, jak učinil po smrti Freda Maurera a Johna Hadleyho s jejich deníky.

„Dohlédnu na to, aby byl kapitán Bartlett očištěn od Stefanssonových obvinění“, napsala. „Bjarne psal o kapitánovi vždy jen dobře.“

Jeden z Mamenových bratrů se vydal v roce 1926 na Wrangelův ostrov, aby navštívil bratrův hrob.

Vzhledem ke vzájemnému poutu je téměř jisté, že se McKinlay svěřil Bartlettovi se svým podezřením, týkajícím se George Breddyho. Poté, co McKinlay oznámil své podezření úřadům v Ottawě, už o něm nikdy nemluvil. Mohla to být sebevražda, i když tomu nevěřil. On i ostatní se drželi verze, že Breddy zemřel po náhodném výstřelu.

Přestože McKinlay poskytl oficiální prohlášení o smrti George Breddyho už v říjnu 1914, požádal jej v listopadu 1923 znovu Nejvyšší soud Britské Kolumbie o prohlášení u veřejného notáře. V něm McKinlay prohlásil:

„Zmíněná smrt byla způsobena náhodným výstřelem z revolveru zesnulého, když jej čistil.“

Zcela samostatnou kapitolou bylo Stefanssonovo chování.

„Dlouhá léta jsem se pokoušel  zapomenout na celou smutnou Stefanssonovu aféru, ale obávám se, že se mi to nepodařilo“, napsal v pozdějších letech McKinlay.

Bylo těžké zapomenout na Vilhjalmura Stefanssona. Jeho jméno se objevovalo často v novinách a vypadalo to, že se McKinlay nevyhne tomu, aby o něm neslyšel.

Stefansson se vrátil z Arktidy v roce 1918, kdy už ho všichni považovali za mrtvého. Vrátil se triumfálně. Objevil poslední kanadské ostrovy, které ještě nebyly na mapě. Národní geografická společnost mu udělila prestižní Hubbardovu cenu. Věhlasní polární badatelé – Peary a Greely – mu projevili veřejné uznání. Stefansson se při žádné příležitosti nezmínil o Karluk, její posádce nebo o mrtvých a nezvěstných mužích.

Stefanssonovo renomé Kanadské arktické expedice však nezůstalo bez újmy. Výprava měla stát původně 75.000 dolarů. Vinou Stefanssonových extravagancí se cena vyšplhala na půl milionu. Rovněž bylo trapné, když vyhlásil Wrangelův ostrov za kanadské vlastnictví. Na základě pouhé skutečnosti, že Munro, Maurer a Templeman vztyčili na ostrově kanadskou vlajku.

V roce 1922 připravil Stefansson další expedici, která měla kolonizovat Wrangelův ostrov. Poslal tam čtyři muže a jednu eskymáckou ženu a na poslední chvíli se rozhodl, že se expedice osobně nezúčastní. Všichni čtyři muži zahynuli, ale žena přežila. Jedním z mrtvých byl Fred Maurer. McKinlay i ostatní, kteří potopení Karluk přežili, byli šokováni Maurerovým rozhodnutím vrátit se na Wrangelův ostrov. Nikdo si jeho rozhodnutí nedokázal vysvětlit.

Stefansson zemřel v roce 1962 ve věku 82 let. Ještě dlouho po výpravě veřejně obviňoval Roberta Bartletta z tragédie Karluk. Bartlett byl povznesen nad jeho kritiku, nikdy se k ní veřejně nevyslovil. Mezi svými přáteli Stefanssona označoval za prokletého lháře. A podobný názor zastávali i jiní.

„Chci zničit mýtus o Stefanssonovi,“ napsal McKinlay v roce 1977, „protože to byl dokonalý lhář a podvodník, který byl schopen všeho, aby zničil pověst, ale i zdraví a štěstí každého, kdy byl natolik smělý, aby s ním nesouhlasil.“

Robert Bartlett

Robert Bartlett

Bartlett se nikdy neoženil. Vedl do arktických vod dalších sedmnáct výprav a ze všech se vrátil živý. Občas napsal McKinlayovi a na jeho dopisech byla ta nejexotičtější razítka z celého světa.

Několik let po tragédii byl předvolán před admiralitní komisi, která ho shledala vinným tím, že nechal zamrznout Karluk v ledu, a že dovolil družstvu dr. Mackaye odejít, přestože mu Mackay a ostatní dali písemné prohlášení, v němž ho zbavují odpovědnosti. V očích veřejnosti byl však Bartlett, nezávisle na tom, co o něm tvrdil Stefansson nebo kanadská vláda, hrdinou.

Černá kočka, kterou Fred Maurer zachránil a o kterou pečoval, ho přežila a dožila se vysokého věku. Mnohokrát měla mladé, vždy černá koťata s bílou náprsenkou.

********************************************************************************

Dne 14. října 1924 přinesly Daily Colonist ve Victorii zprávu o hrůzném objevu strašidelného tábora na Heraldově ostrově, který učinil kapitán Louis Lane. Konečně byli nalezeni Sandy Anderson, Charles Barker, John Brady a Edmund Lawrence Golightly.

Nebyly tam žádné zprávy, žádné deníky, nic, z čeho by bylo možné určit, co se stalo. Ale přece jen byly jisté náznaky.

Kapitán Lane usuzoval, že muži žili na ostrově několi týdnů, měsíc, možná dva. Naznačovala to vrstva popela v ohništi. Z toho, co mohl Lane a jeho posádka zjistit, se zdálo, že muži nezemřeli hlady, na nemoc, ani v důsledku útoku ledních medvědů. Zdálo se, že všichni zahynuli ve stejnou dobu. Hlad byl skutečně jako příčina smrti vyloučen, v táboře byl dostatek potravin. Lane zastával názor, že jim vichřice strhla stan a všichni velice rychle umrzli. Později vyslovená teorie hovořila o otravě oxidem uhelnatým v hermeticky uzavřeném stanu.

Ostatky mužů byly převezeny do San Francisca. Pak byly převezeny do Ottawy a tam podrobeny výzkumům. Zkoumalo se dokonce, zda ostatky nepatří družstvu dr. Mackaye.

Ostatky nebyly nikdy dopraveny příbuzným. Nedostaly se ani zpátky do San Francisca. Jakoby se po nich slehla zem. V roce 1999 dostala Jennifer Niven (autorka knihy Ledovou pustinou, popisující tragédii Karluk) zprávu, že v internetové aukci jsou nabízeny pozůstatky z nešťastné Stefanssonovy arktické expedice. Ve velké bedně, kterou J. Niven obdržela, byly skutečně ostatky koster z Heraldova ostrova společně s dalšími nalezenými věcmi. Nejstrašidelnější z ostatků byla dolní čelist. J. Niven po zevrubném zkoumání došla k názoru, že patří Sandy Andersonovi. Proto byla rozhodnuta vrátit nalezené věci do Skotska, Andersonově rodině.

********************************************************************************

Stran vyprávění o tragické plavbě Karluk, o osudu její posádky je to z mé strany vše. Příběh Roberta Bartletta, jeho posádky a členů vědeckého týmu je jedním z nejúchvatnějších příběhů, které se v Arktidě odehrály. Věřím, že těm, kteří se jednotlivými kapitolami pročetli až k závěru, utkví v mysli stejně, jako mně…

********************************************************************************

Zdroje
Jennifer Niven: Ledová pustina (Metafora, spol. s r. o., Praha 2001)
Fotografie: 
W. L. McKinlay: www.heritage.nf.ca
Robert Bartlett: theindependent.ca
 
 
Příspěvek byl publikován v rubrice Arktida. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

7 komentářů u Kanadská arktická výprava 1913 (Tragická plavba lodi Karluk). Epilog.

  1. SV napsal:

    „Věřím, že těm, kteří se jednotlivými kapitolami pročetli až k závěru, utkví v mysli stejně, jako mně…“ utkvelo. ďakujem. zaujímavé a myšlienkotvorné čítanie.

  2. SV napsal:

    „Černá kočka, kterou Fred Maurer zachránil a o kterou pečoval, ho přežila a dožila se vysokého věku. Mnohokrát měla mladé, vždy černá koťata s černou náprsenkou.“
    dík za správy o Čiernej mrauk 😉

  3. SV napsal:

    „černá koťata s černou náprsenkou.“ iste boli prekrásne 😉

  4. Jago napsal:

    I já se připojuji k chvále, bylo to poutavé čtení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.