Cesta na severozápad. I. část

Cesta na severozápad

Cesta na severozápad

Ne, nemám v úmyslu převyprávět vám strhující román Kennetha Robertse. Seznámím vás s historií hledání Severozápadního průjezdu, cesty z Atlantského oceánu do Pacifiku ledovým mořem kanadské Arktidy. Budou to příběhy několika výprav, především pak výpravy Sira Johna Franklina. Možná pak budu pokračovat dál, příběhem Charlese Francise Halla, možná se dostanu až k Roaldu Amundsenovi…

********************************************************************************
Tři dny pročesával speciální oddíl kanadských ozbrojených sil pobřeží ostrova krále Williama a přilehlé oblasti. Ze základního tábora vzlétaly vrtulníky, aby dopravily menší průzkumné jednotky se stany a plnou polní do vzdálených míst, na poloostrovy Boothia a Adelaide, na ostrovy Královské geografické společnosti, ostrovy O´Reillyho a ostrovy Taylorovy.

Byly důkladně prohledány desítky čtverečních mil ploché, kamenité, po věky věků promrzlé krajiny. Vědci doprovázející vojáky nahlíželi pod haldy balvanů a dychtivě zkoumali každý nalezený předmět. Potápěči se ponořovali do ledové vody, ohledávali dno a pobřeží.

A nic. Zase nic. Ani tato moderně vybavená expedice, která v létě 1967 měla konečně najít odpověď na jednu z nejdramatičtějších otázek historie kanadské Arktidy, neuspěla. Nepodařilo se najít ani hrob sira Johna Franklina, ani žádné dokumenty jeho ztroskotané expedice…

********************************************************************************

Severozápadní průjezd

V 15. století konečně Evropa uznala skutečnost, že Země je kulatá. Mořeplavci si troufali dál a dál od evropských břehů. Hlavním magnetem byl Orient vonící vším, co v oné době bylo žádané. Cesta do Číny, Indie a Japonska po pevnině byla strastiplná, ne-li nemožná. Bylo nutné hledat cestu po moři.

Zpočátku to vypadalo, že příznivější situace bude na severovýchodě. Vědělo se, že Skandinávii lze obeplout horem a moře pak pokračuje kamsi daleko na východ. Začátkem 16. století vyslovil ruský učenec Dimitrij Gerasimov domněnku, že kolem břehů Sibiře je možné dostat se až do Číny.

Willem Barents

Willem Barents

První anglická expedice se vydala tímto směrem roku 1553. Jedna z lodí se dostala až do Bílého moře a její kapitán přešel po souši a po řekách až do Moskvy. To byla úvodní kapitola následného rozvoje obchodu mezi Anglií a Ruskem. Obchod s Čínou však sliboval víc.

Holandští mořeplavci Willem Barents, Jan Rijp, Angličan Henry Hudson i jiní se pokoušeli dostat dál na východ. Barents roku 1596 přezimoval na Nové Zemi. Hudson se dostal na 80° 23´ severní šířky a dalších 165 let se nikdo nedostal výš. Všichni se shodli na jedné věci: cestu do Číny nutno hledat jinde.

********************************************************************************

A jiná cesta se mezitím už hledala. Shon novým směrem propukl v Anglii. V čele dění stál Martin Frobisher. Námořní kapitán, který vytrvale zastával myšlenku existence mořského průjezdu do Číny na severozápadě Atlantiku. Po několikaletém marném snažení získal podporu pro svůj záměr přímo u královského dvora. Aktivitu v hledání mořského průjezdu nepřímo podpořily i znepokojivé zprávy z Francie. Tvrdily, že bretaňský mořeplavec Jacques Cartier objevil průliv severoamerickou pevninou na západ a tam založil osadu. Kraji se začalo říkat Nová Francie a rybáři se tam topí v úlovcích. Cartier prý přivezl domů plné lodi zlaté rudy a diamanty. Tomu Anglie nemohla nečinně přihlížet. Frobisher dostal dvě malé plachetnice –  Gabriel a Michael. Měl ukázat, co umí.

Martin Frobisher

Martin Frobisher

Vyplul roku 1576. Za pět měsíců byl zpátky. Daleko na severozápadě našel studené, místy zaledněné moře, stáda velryb a tuleňů. Ale především neznámou, téměř pustou zemi a v ní široký průliv vedoucí dál na západ. Frobisher území zabral jménem královny, přivezl i jednoho domorodce. Ten se stal senzací Londýna.

Znalci se nemohli shodnout na tom, jakou zemi Frobisher objevil. Senzaci však vyvolal i černý kámen podobný uhlí, který kapitán přivezl. Byly v něm zlaté žilky. Dvorní alchymisté neměli pochyb: Zlato!

Vznikla Cathay Company, do jejíž pokladnice přispěla nemalou sumou samotná královna. Frobishera vybavili novou lodí, partou havířů a potřebným nářadím. Akce, stejně jako cílová pevnina, dostala z důvodu utajení název Meta incognita.

Kanadská Arktida, mapa

Kanadská Arktida, mapa

Tentokrát přivezl Frobisher 200 tun rudy a alchymisté potvrdili, že obsahuje zlato. Mezi vyšší vrstvou obyvatelstva propukla zlatá horečka, mecenáši otevřeli měšce. Frobisher měl postavení Boha.

Na jaře 1578 mířila na severozápad flotila patnácti lodí. Blízko cíle ji rozmetala vichřice. Jedna z lodí se potopila, další byly poškozeny. Frobisherovu Ayde zanesla bouře do průlivu, kde bylo velmi silné proudění. Byli přesvědčeni, že toto je skutečný Severozápadní průjezd. Momentálně však o něj neměli zájem. Chtěli zlato.

Narubali 1300 tun a vraceli se domů. Tam čekala katastrofa další. Důkladné zkoumání ukázalo, že to žluté v černém kameni není zlato, ale pyrit. Stejné to bylo s Cartierovým zlatem, ale potupu si Francouzi nechali pro sebe. Frobisher upadl v nemilost, ale ne nadlouho. Vyznamenal se po boku Francise Drakea, nejslavnějšího „královského piráta“.

John Davis

John Davis

Myšlenka Severozápadního průjezdu žila dál. Našli se podnikavci ochotní znovu zkusit štěstí. Získali královské privilegium založit North-West Company, která měla hledání průjezdu zaštiťovat, a pustili se do dobrodružství.

Tři roky po sobě (1585 – 1587) vyplouval kapitán John Davis k západním břehům Grónska. Přivezl nové poznatky o Eskymácích, velrybách, zalednění a mořských proudech. Zmiňoval se o náznacích jakéhosi proudu a optimisticky tvrdil, že průjezd do Číny existuje.

Mapa Davisových výprav

Mapa Davisových výprav

Začátkem 17. století se k průzkumu připojily i další společnosti pro obchod se zámořím. East India Company a Muscovy Company. Výsledky tehdejších výprav však byly tragické.

Základnou francouzského pronikání na severozápad se stala osada Quebec, založená roku 1608 Samuelem de Champlainem.

Pak se na severozápadní scéně objevuje Henry Hudson. Roku 1609 si ho najala holandská Východoindická společnost. Cíl byl jasný: najít cestu do Indie.

Henry Hudson

Henry Hudson

 Jak již bylo zmíněno, nejprve se pokoušel proplout směrem severovýchodním. U Nové Země obklopila loď mlha, zima a led. Námořníci donutili Hudsona vrátit se zpět.

Rozhodl se zkusit štěstí na západě. Přepluli Atlantik a začali ohledávat severoamerické pobřeží. U 40. rovnoběžky spatřili hluboký záliv mezi nízkými ostrovy. Jeden z nich místní Indiáni nazývali Manna-hata. Kolem něj se do moře vlévala široká řeka. Hudsonův Halve Maen plul asi 80 kilometrů proti proudu, pak začala být řeka mělká. Hudson pochopil, že tudy průjezd nevede. Že by ho měl hledat severněji, tam, kam se dostal Davis. Posádka však vzpurně takové nápady odmítla.

Halve Maen na Hudsonu

Halve Maen na Hudsonu

Na zpáteční cestě Halve Maen z neznámých důvodů zakotvil v Anglii, kde loď zabavili a posádku internovali. Nicméně zpráva o Hudsonových objevech se dostala do Holandska a holandští kolonisté již roku 1613 založili na ostrově Manna-hata, dnes Manhattan, osadu Nieu Amsterdam. (Dnes tam stojí New York).

Angličané časem ocenili Hudsonovu odvahu a odpustili mu malou dávku patriotismu. To, že se spojil s Holanďany. Roku 1610 vypravila londýnská Severozápadní společnost pod jeho velením expedici na padesátitunové bárce Discovery.

Úžinou severně od Labradoru, kde horké chvíle zažíval Frobisher, pronikl Hudson do vnitrozemního moře Kanady. Do ohromného zálivu, který dnes nese jeho jméno. Byl přesvědčen, že široká vodní hladina vede až k Číně a Japonsku. Že vítězství je na dosah ruky.

Bez ohledu na nebezpečí, bez ohledu na remtání posádky postupoval neúprosně dál. Koncem listopadu loď v Jamesově zálivu obklopily kry. Bylo jasné, že výprava bude muset přezimovat.

Jeden námořník zemřel, došly zásoby potravin. Příštího léta, když se loď z ledů uvolnila, vypukla dlouho připravovaná vzpoura, kterou vedl lodník Green. Henryho Hudsona, jeho syna a sedm dalších členů posádky posadili do člunu a nechali na pospas moři. Bez jídla, bez pušky. To se rovnalo vynesení rozsudku smrti.

Loď nejkratší cestou zamířila do Anglie. Čtyři hlavní vzbouřenci přišli o život ve střetu s Eskymáky. Podivné je, že nikdo po návratu nebyl potrestán, ačkoli galeje byly běžným trestem za vzpouru. Dokázali námořní soud přesvědčit o tom, že Hudson vedl loď do záhuby. Nejspíš to však byly nitky ze zákulisí, které osvobození vynesly. V majetku Severozápadní společnosti měl podíl princ Waleský a ten potřeboval zkušené lidi na další výpravy…

Discovery se v následujících letech ještě čtyřikrát pokusila proniknout Hudsonovým zálivem dál, ledy jí však vždy zatarasily cestu.

William Baffin

William Baffin

Dvě z výprav vedl Robert Bylot, jediný důstojník Hudsonovy posádky, který přežil vzpouru. Spolu s ním plul i vynikající navigátor William Baffin. Když se ujistili, že Hudsonovým zálivem cesta do Číny nevede, obrátili loď Davisovou úžinou a dostali se až k 79°severní šířky, mnohem dál než Davis. Našli tam rozlehlý záliv (dnes Baffinův), obklopený pustými zasněženými zeměmi a několik slibných průlivů, směřujících na sever a na západ. Pojmenovali je podle mecenášů expedice: Smithův, Jonesův, Lancasterův. Všechny ale i v létě blokoval souvislý led. Jižně od nich se do nekonečna rozprostírala Baffinova země (pátý největší ostrov světa, jak se později ukázalo).

Po návratu se oba muži vděku nedočkali. Zjištění byla pro podnikatele pesimistická. Vyúsťovala v doporučení zanechat hledání Severozápadního průjezdu. Pokusy o jeho nalezení na dvě století téměř utichly.

********************************************************************************

Vitus Bering

Vitus Bering

Velké věci se mezitím děly v asijské části Arktidy. Velkou zásluhu na nich měl car Petr I., zakladatel ruského loďstva. Před svou smrtí načrtl projekt První kamčatské expedice a jmenoval její velení: dánského mořeplavce v ruských službách Vituse Beringa, jeho krajana Martina Spanberga a absolventa ruské námořní akademie Alexeje Čirikova. Záměry Petra I. se promítly i do projektu další, grandiózní výpravy, která bývá nazývána Velkou severskou expedicí. Během let 1733 – 1743 se asi tisíc lidí, námořních důstojníků, vědců, kupců a lovců, zúčastnilo průzkumu severních břehů euroasijského kontinentu. Sbírali po celém pobřeží mezi Kolským poloostrovem a Aljaškou poznatky o přírodě, kočovných obyvatelích, mapovali pobřeží. Hlášení jakutského kozáka Semjona Děžněva o obeplutí nejvýchodnějšího výběžku Asie už roku 1648 přitom kdesi zapadlo.

Objevit  a prakticky to využít jsou však dvě odlišné věci. Poznatky Velké severské expedice žloutly v archivech. Mezi vědci, kteří se jimi zabývali, byl i M. V. Lomonosov. Vypracoval encyklopedické dílo nazvané Stručný popis cestování po severních mořích a svědectví možného průjezdu Sibiřským oceánem do Východní Indie. Tehdejší Rusko však nemělo na takové podnikání finanční prostředky.

********************************************************************************

Jestliže se v mořích na severu Ameriky nic významného nedělo, docela jiná situace byla ve vnitrozemí. Na severovýchodě se vyloďovaly vlny evropských kolonistů. Francouzští coureurs de bois, zálesáci, postupovali jako předvoj osadníků ve stopách Cartierových a Champlainových proti proudu řeky sv. Vavřince k Velkým jezerům. Pronikali indiánským územím, navazovali spojenectví s domorodými kmeny, aby společně bojovali proti kmenům jiným.

Ukázalo se, že největším bohatstvím těchto krajů jsou kožešiny. Na základě tohoto poznání udělil britský král Karel II. privilegium opravňující založení společnosti Hudson´s  Bay Company. Její lidé, lovci a obchodníci odvážně vyjížděli na kánoích a saních za poklady neprobádané divočiny. Byly objeveny velké řeky, velká jezera na severu Kanady. U těchto vodních cest postupně vyrůstaly obchodní stanice, faktorie v podobě srubových staveb.

Hudson´s  Bay Company se na dlouhou dobu stala skutečným vládcem několika miliónů čtverečních kilometrů kolem Hudsonova zálivu. Zvláště poté, co Británie po vítězné sedmileté válce s Francií získala kontrolu téměř nad celou Kanadou. Společnost vykupovala od domorodců balíky nejvzácnějších kožešin a platila směšnými platidly: stará puška, nůž, jehly, lahev ohnivé vody. Společnost se tedy časem stala i symbolem čehosi jiného. Nutno však přiznat, že její zaměstnanci se zasloužili o zmapování kanadského severu. Známý nákupčí Samuel Hearne dospěl s indiánskými průvodci až k nejsevernějším břehům pevniny a objevil tam řeku Coopermine (Měděnou řeku), vlévající se do ledového moře. Podobně Alexander Mackenzie dospěl po řece po něm pojmenované až k Severnímu ledovému oceánu. Obě řeky se v budoucnu měly stát nástupištěm vrcholné fáze hledání Severozápadního průjezdu.

********************************************************************************

Začátkem 19. století zájem o nalezení Severozápadního průjezdu znovu ožil. Bylo už ovšem zřejmé, že tudy žádná cesta do Indie nepovede. Jen blázen by se prodíral ledovým labyrintem mezi ostrovy a riskoval ztrátu zboží i  holý život. Krom toho Británie už severní cestu nepotřebovala. Ona se stala, po úpadku moci Španělska a Portugalska, skutečnou vládkyní moří. Po napoleonských válkách mohla dokonce uvolnit část loďstva na všestranné geografické výzkumy v různých částech světa. Země, která aspirovala na vedoucí postavení ve světě, nemohla než jít v čele snažení, rozmachu věd, který nastal v době průmyslové revoluce.

Tak se znovu začala diskutovat otázka severozápadního průjezdu. A vyjasnění zeměpisného obrazu americké Arktidy vůbec. Tím spíš, že se objevila dost vážná konkurence ze strany Ruska. To chtělo posílit postavení osad v oblasti severního Pacifiku. V souvislosti s tím slibovalo otevřít průjezd kolem Ameriky.

„Rusové jsou už nějaký čas silně zaujati myšlenkou otevřít průjezd kolem Ameriky“, napsal autor anonymního článku otištěného v říjnu 1817 v londýnském Quarterly Review. „Bylo by pokořující, kdyby jiná námořní mocnost dovršila to, co započali Angličané už v 16. století.“

Oním anonymem nebyl nikdo jiný než John Barrow, tajemník britské admirality, jeden z hlavních zakladatelů londýnské Geografické společnosti. Nutno přiznat, že Barrow měl skutečně vynikající informace o dění v ruském arktickém loďstvu.

Přesvědčil britskou admiralitu i vládu Jeho Veličenstva, že Británie musí severozápadní cestu mezi Atlantským a Tichým oceánem najít a kontrolovat v každém případě. A to i tehdy, když nebude mít praktickou cenu.

Admiralita vypsala odměnu 20000 liber šterlinků pro britskou výpravu, která první dosáhne severního pólu a 5000 liber pro tu, která uvnitř polárního kruhu pronikne ke 110. západnímu poledníku, tedy zhruba do poloviny cesty mezi Atlantikem a Pacifikem (odměna za proplutí celé cesty byla vypsána již dříve).

Sir John Ross

Sir John Ross

Jedna britská výprava stíhala druhou. Kapitán John Ross vyslaný admiralitou byl už v létě 1818 na správné cestě, když se svou Isabellou a Alexandrem vplul do volného Lancasterova průlivu. Nechal se však oklamat arktickou fata morganou nebo jiným optickým klamem; myslel, že má před sebou horské pásmo a obrátil zpět. Velitel Alexandra, poručík William Edward Parry měl zrak bystřejší. Rozpoznal omyl, ale musel se veliteli podřídit.

Kapitán William Edward Parry

Kapitán William Edward Parry

Neúspěšná byla i expedice vyslaná admiralitou k severnímu pólu. Kapitán David Buchan vyplul v létě 1818 s plachetnicemi Dorothea a Trent. Plul od Špicberk severozápadním směrem a vedla ho představa o volném moři kolem pólu. Po dvouměsíčním zápase s ledovými krami se dostali jen kousek nad 80° severní šířky. K pólu zbývalo ještě tisíc kilometrů a kapitán Buchan dal rozkaz k návratu. Mladý poručík, který velel Trentu, naléhal, aby v pokusech o průnik ještě pokračovali nebo to alespoň dovolili Trentu. Starší důstojníci jednoznačně odmítli.

Tím mladým důstojníkem byl John Franklin.

Sir John Franklin

Sir John Franklin

Nespokojenci z obou výprav, Parry a Franklin, byli po návratu do Anglie pověřeni admiralitou zaútočit na severozápad znovu. Tentokrát měli velení jen ve svých rukou.

V létě 1819 pronikl Parry na malých plachetnicích Hecla a Griper v mlhách a vánicích Lancasterovým průlivem daleko na západ. Objevil přitom Leopoldovy ostrovy, Barrowův průliv, Beecheyho ostrov, Wellingtonův kanál, ostrov Cornwallis a konečně Melvillův ostrov, ležící na 110. poledníku.

Parry i po splnění podmínek pro získání vypsané odměny pokračoval ještě několik desítek mil dál. Spatřil velký ostrov, který nazval Banksovou zemí. Led mu znemožnil další cestu a tím i objevení Severozápadního průjezdu. Hecla i Griper se vrátily k Melvillovu ostrovu a Parry rozhodl, že tam přezimují. Měl vše dobře promyšleno a výpravu zorganizoval tak, že přestála zimu na 75°severní šířky bez újmy.

Výprava kromě objevení nových ostrovů a průlivů přivezla po roce domů i cenná pozorování úchylek magnetické střelky. Tím byla naznačena cesta k severnímu magnetickému pólu.

Úkolem výpravy vedené Johnem Franklinem bylo rovněž pátrat po severozápadním průjezdu. Jenže jinudy, po pevnině.

Následující část

******************************************************************************** 

Zdroje:
Stanislav Bártl: Arktida stopami průkopníků (Olympia 1986)
H. H. Houben: Volání severu
Fotografie: wikipedia;  
mapa Arktidy: diggingintheclay.wordpress.com;
titulní: northwestpassage2012.blogspot.com;
Davisovy cesty: http://www.rmg.co.uk
 
 
Příspěvek byl publikován v rubrice Arktida. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

22 komentářů: Cesta na severozápad. I. část

  1. SV napsal:

    no podľa tej úvodnej fotky je Cesta na severozápad poriadne náročná 😉

  2. SV napsal:

    hledání Severozápadního průjezdu – má to nejaký súvis s Baffin Bay (Baffinov záliv) ?

  3. lojzo napsal:

    Hurá, Arktída je späť! Veľmi osviežujúce – vidieť zase po čase placatú titulnú fotografiu. 😎
    Pekné zhrnutie na úvod, teším sa na pokračovania.
    A keďže si hanebne vynechal fotku Jacqua Cartiera, dám sem aspoň odkaz na mincu, ktorú nedávno Francúzi na jeho počesť vydali. 😉
    http://www.coin-database.com/images/France/1881-v.jpg

  4. pepa napsal:

    hanebně, nehanebně…
    toto bude o Francouzech jen okrajově 😉
    Díky za odkaz! Při hledání vhodných fotografií jsem těch pamětních mincí s arktickými hrdiny našel mnoho!

  5. SV napsal:

    Jacqua Cartiera – to je ten s tými diamantovými náramkami? 😉

  6. Jago napsal:

    No vida, zase je tu zlatý Sever. Už se těším na pokračování. 🙂

  7. SV napsal:

    „nemám v úmyslu převyprávět vám strhující román Kennetha Robertse.“
    niekedy by si mohol 😉

Napsat komentář: lojzo Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *