Cesta na severozápad. II. část

Sir John Franklin

Sir John Franklin

Úkolem výpravy vedené Johnem Franklinem bylo rovněž pátrat po Severozápadním průjezdu, jenže jinudy. Po pevnině, podél břehů arktického oceánu.

Navázat na cesty Hearnovy a Mackenzieho.

První Franklinova výprava

Parryho expedice přinesla ve všech ohledech povzbudivé výsledky. Výprava Franklinova měla průběh zcela opačný. Katastrofální.

Franklin opustil Anglii zároveň s Parrym. Plul Hudsonovou úžinou do Hudsonova zálivu. Na jeho západním pobřeží se výprava vylodila.

Z Yorské faktorie Společnosti Hudsonova zálivu (Hudson´s Bay Company) vyrazili na člunech 19. září 1819. Tehdy na sever vedla jediná cesta – proti proudu Hayesovy řeky. Dále pak po nesčetných jezerech a řekách, jejichž toky byly protkány peřejemi a vodopády. Čluny bylo nutné přepravovat přes tato místa po souši. Cesta z jedné řeky do druhé vedla často nebezpečnými bažinami. Franklinova pouť tak byla jedna velká svízel od samého počátku.

Franklin přežil bez úrazu dvě nejkrvavější námořní bitvy. U Kodaně, u Trafalgaru. Ztroskotal na australské Velké útesové bariéře, krutá střetnutí zažil i jinde a všude si vedl znamenitě. Na souši se však cítil nejistě, váhavě, často měnil svá rozhodnutí. V jeho jednání se projevovala nezkušenost.

Sir John Franklin

Sir John Franklin

Sir George Back

Sir George Back

Výprava měla pět základních členů: Franklina, lékaře dr. Richardsona, poručíky Backa a Hooda a anglického námořníka Johna Hepburna. Doprovod tvořilo dalších šestnáct pomocníků.

Obtížnost terénu neumožňovala táhnout s sebou velké zásoby potravin. Výprava musela žít z lovu, byla odkázána na pomoc místních Indiánů. Potřebovala tedy střelivo a pak tabák a kořalku pro výměnný obchod. Ale i těchto věcí vzal Franklin žalostně málo. Byl ujištěn, že v nejsevernějších skladech dostane, co bude chtít. Toto ujištění se však ukázalo velmi brzy strašným, nenapravitelným omylem. Co víc, ukázalo se, že jde vlastně o podvod na výpravě, jehož pohnutku bylo nutné hledat v bezohledné konkurenci dvou obchodních společností spravujících území.

Postupovali namáhavě kanadskou divočinou, od jednoho opěrného bodu k druhému. Teprve za rok, koncem července 1820, dosáhli faktorie Fort Providence na břehu Velkého Otročího jezera. Hraniční pevnosti, kde začínala nadvláda konkurenční Severozápadní společnosti (North – West Company).

Akaičo

Akaičo

Zaměstnanec této společnosti Friedrich Wentzel měl rozkaz, aby se postaral o zásoby potravin pro Franklina. A aby také zprostředkoval spojení s indiánským kmenem, který by doprovázel Franklina na další cestě na sever, až k hranicím území, kde žili Eskymáci. Wentzel seznámil Franklina s indiánským náčelníkem Akaičem. Ten všechny ujistil, že výpravu bude na další cestě doprovázet .

2. srpna 1820 se vydali na další cestu. Společnost nyní čítala 28 osob. Kromě příručího Wentzela přibyli další dva tlumočníci, sluha, tři muži vzali s sebou manželky, aby pečovaly v zimním táboře o šaty a obuv.

Akaičo a jeho Indiáni čekali na Franklina na smluveném místě. Na spletitou cestu říčkami a jezery bylo připraveno 17 kánoí.

Již 20. srpna  dosáhla výprava malého jezera, kde se měl podle návrhu náčelníka rozbít zimní tábor. Franklin nalezl vše ve stavu, jaký popisoval Akaičo. Jenom slíbené potraviny – dostatek ryb, hojnost sobů, které náčelník sliboval, jaksi chyběly. Indián se vytáčel. Na studené počasí, vše prý ukazuje na brzkou zimu a zvěř už je pryč.

Franklin měl představu, že ještě téhož roku propluje s částí výpravy, za doprovodu Indiánů řekou Coppermine nebo dokonce dosáhne pobřeží. Akaičo však zaujal rázné stanovisko, že další cesta je za takových okolností vyloučena. Pokud Franklin chce jít dál, bude ho doprovázet několik mladých Indiánů; Akaičo a jeho lidé je však od této chvíle budou považovat za mrtvé.

Franklin od myšlenky na další cestu upustil. V září podnikl pouze krátkou výpravu ke břehům Měděné řeky (Coppermine). K místu, kde se řeka rozlévala a vytvářela jezero pojmenované Špičaté.

Vybudovali zimní tábor, který nazvali Fort Enterprise. Zvěře kolem tábora se nakonec objevilo tolik, že zásoba potravin na zimu byla bezedná. Byl tu však problém. Naprostá většina zásoby střeliva byla vyčerpána. Budoucnost mužů, budoucnost celé expedice závisela na včasném příchodu druhého oddílu, který jim byl přislíben z Fort Providence a z Yorského skladiště. Oddílu, který je měl zásobit především chybějícím střelivem a potřebami pro další část cesty.

Zima ve Fort Enterprise

Zima ve Fort Enterprise

Zimu přestál Franklin a jeho muži bez újmy. Byly vykonány všechny přípravy na další cestu. Přišli další dva tlumočníci pro styk s Eskymáky.

Zásoby pemmikanu, slíbené od Indiánů a bezpodmínečně nutné pro další cestu, byly však stále velmi skromné. Dovoz potravin a střeliva z Fort Providence zůstal daleko za nejhorším očekáváním. Nezůstalo to utajeno vychytralému Akaičovi. Své požadavky začal stupňovat do nemožnosti.

14. června 1821 se konečně vydal na pochod i poslední oddíl výpravy směrem ke Špičatému jezeru. 2. července výprava jezero opustila a v kánoích pokračovala v cestě po Měděné řece. 14. července poprvé spatřili v dálce moře. Zdálo se, že cíle je dosaženo přes všechny překážky.

Potravin měli zatím dostatek. V kraji se nacházela stáda sobů, pižmoňů, hejna velkých ptáků.

18. července výprava dosáhla ústí řeky Coppermine. Stanula v místech, která se bez přehánění dala nazvat Velkým neznámem. Franklin propustil své indiánské průvodce. Akaičovy vyděračské pokusy nebraly konce, rozepře s Indiány byly na denním pořádku.

21. července začal Franklin svou výzkumnou cestu podél pobřeží polárního moře. Zamířil na východ, směrem k Hudsonovu zálivu. Jako nejbližší známý bod byl v mapě nakreslen záliv Repulse. Přímou čarou to bylo asi 800 mil. Kdyby se jim podařilo proplout touto oblastí, objevili by podstatnou část Severozápadního průjezdu. Pokud ovšem někde pevnina nevybíhá daleko do moře.

Výprava čítala nyní dvacet osob. K dispozici měli dvě křehké kánoe vydlabané ze stromové kůry. Zásoba střeliva činila asi 1000 kulek a stejný počet prachových nábojů. Kanadští průvodci byli mizerní lovci, také eskymáčtí tlumočníci se často z lovu vraceli s prázdnýma rukama. Potravin časem ubývalo, zvěře bylo méně a méně.

Pádlovali kolem plochého kamenitého pobřeží, vyhýbali se ledovým polím. Zabočovali do nadějných průlivů, po několika dnech však zjistili, že jsou to jen zálivy vnikající hluboko do pevniny. Zase z nich museli ven.

Dny krátkého polárního léta ubíhaly a cíl zůstával stále v nedohlednu.

„Mnoho okolností mě přesvědčilo“, píše Franklin, „že co nevidět budeme muset obrátit zpět. Silný vítr v posledních dnech mi připomněl brzký příchod zimy, která mne v těchto končinách, kde není dřevo, nesmí zastihnout. Naši zásobu tvoří už jen tři denní dávky pemmikanu. A  doplnit je není čím…“

Zanesli do mapy 555 mil členitého pobřeží. Tuto trasu absolvovali na dvou doslova skořápkách. Přímou čarou od ústí řeky Coppermine to však bylo pouhých 200 mil. Do zátoky Repulse zbývalo ještě 600 mil.

18. srpna udělali čelem vzad. Na místě, které symbolicky označili jako Point Turnagain. To už měli skutečně jen zbytek pemmikanu.

Nebylo možné plout zpátky k ústí řeky Coppermine. Stav člunů to nedovoloval. Do Korunovačního zálivu, jak místo Franklin pojmenoval, ústila ještě jedna řeka. Franklin ji později podle svého druha nazval řekou poručíka Hooda. Hoodova řeka přitékala z místa zvaného Rum-sea, které bylo nedaleko Špičatého jezera. Cesta Hoodovo řekou byla kratší, představovala třetí rameno trojúhelníka, kterým se výprava ubírala. Je-li vůbec nějaká možnost návratu, musí se pokusit tudy.

23. srpna plachtily čluny zálivem k jihozápadu. Vítr byl jejich spojencem. 26. srpna dosáhli Hoodovy řeky. Tam byly čluny vytaženy na břeh a mužstvo z nich vyrobilo dvě menší, avšak bezpečnější plavidla.

31. srpna bylo vše připraveno k odchodu. 1. září uhodily první mrazy a vánice.

Zpáteční pochod Johna Franklina a jeho druhů je jednou z nejstrašnějších epizod v dějinách polárních výprav. Nedostatečná výživa posledních týdnů zcela odčerpala síly mužů. Mužstvo se pod tíhou zavazadel začalo hroutit v několika dnech. Každý musel táhnout kolem 40 kilogramů zavazadel, dva muži nesli oba čluny. Důstojníci si svá zavazadla nesli sami.

Paliva bylo stále méně. Museli ze sněhu vyhrabávat vrbové větvičky, aby si zapálili alespoň chudý oheň.

Disciplína upadala. Bylo stále těžší udržet všechny pohromadě. Nosiči co chvíli upustili kánoe, aby ji poškodili a nemuseli ji tahat. Díky tomu pak výprava ztratila osm dní hledáním vhodného místa k přechodu řeky široké 120 metrů.

Byl to vražedný závod s hladem a zimou. Zásoby došly. Živili se lišejníky a vším, co jen trochu bylo k jídlu. Ale i tím, co k jídlu nebylo: rozdrcené kosti zvířat, zdechliny, došlo i na kůži ze zavazadel.

4. října vyslal Franklin nejzdatnějšího ze svých pomocníků, George Backa s dvěma Kanaďany napřed, k Fort Enterprise. Měli za úkol vyhledat Indiány a přívést pomoc nebo alespoň potraviny, které tam mezitím měl dopravit Friedrich Wentzel.

Ubíhal den za dnem, vychrtlé, k smrti unavené postavy táhly krajem a padaly vysílením. Hlouček nejvíce zesláblých, kteří často museli odpočívat, zaostával za hlavním Franklinovým oddílem. Nejvíce zesláblý poručík Hood prosil Franklina, aby ho opustil a hleděl zachránit jen sebe a ostatní. Doktor Richardson a námořník Hepburn zůstali u něho. Ostatní se potáceli dál.

Příštího dne se zhroutili další dva. Chtěli se doplazit zpět k Hoodovu táboru, kde byla relativně velká zásoba dřeva, kde byly lišejníky. Dobrovolně s nimi zůstal i Irokéz Michel, který byl oproti nim ještě v dobré formě.

Pět silnějších mužů se ploužilo jako předvoj, přes kopce, řeky, bažiny. Míjeli Rum-sea, Špičaté jezero už nemohlo být daleko. Stačilo několik pořádných celodenních pochodů a musí být u cíle. Odvaha mužů vzrostla, když přišli do kraje, který začali poznávat. Konečně se na obzoru objevily domky Fort Enterprise.

Pomalu se blížili k cíli, vše ale bylo mrtvé, tiché. Ledově studené místnosti zely prázdnotou. Leželo tam pouze hlášení poručíka Backa: Potraviny tu nejsou! Spěchám do Fort Providence hledat Indiány!

Ani Akaičo, ani Wentzel nedostáli svým slovům. Někdo si vzpomněl, že ve srubu zůstalo několik starých sobích kožešin. Vyhrabali je z nánosů popela. Našli i zbytky kostí. Vše podrtili, posekali a v kotlíku uvařili polévku. Byla to jejich jediná strava.

Když se mužstvo poněkud vzpamatovalo ze strašlivé rány, probudila se v něm opět touha k životu. Muži nasbírali lišejníky, prohrabali veškeré hromady odpadků z loňského roku. Vše, co mohlo mít alespoň trochu výživné hodnoty, přišlo do hrnce.

Posel, který se vrátil od poručíka Backa, sděloval, že se předvoji výpravy dosud nepodařilo najít jediného Indiána. Kolem tábořiště se přehnalo stádo sobů, nikdo však neměl sílu zvednout pušku a některého zastřelit.

26. října seděli kolem ohně a přemýšleli nad svojí situací. Venku se ozvali kroky. Zprvu mysleli, že jsou to Indiáni. Byl to dr. Richardson a sluha Hepburn. Kde je však Hood a tři ostatní? Až za delší chvíli byl Richardson schopen vypovědět, co se stalo.

Ze tří mužů, kteří se vraceli k Hoodovu tábořišti, dorazil tam jen jeden. Irokéz Michel.

Podle jeho vyprávění cestou všichni zabloudili. I on sám ztratil cestu a musel přečkat noc, než mohl pokračovat dál. Kde jsou dva ostatní, nevěděl. Nepochybně zabloudili také a někde hledají cestu. Nazítří požádal o sekeru a zmizel. Nechal prý vzadu pušku se střelivem, kterou mu jeden z nezvěstných odevzdal.

Večer se vrátil. Sytý a spokojený. Přinesl velký kus masa. Našel prý zdechlinu vlka, kterého potrhali sobí parohy. Uvěřili mu. Teprve za několik dnů se jeho chování začalo zdát podezřelé. Stranil se ostatních, odmítal pracovat, nechtěl chodit na lov. Když mu Hood domlouval, popadl ho vztek a odpověděl:

„Udělali byste nejlíp, kdybyste mě zabili a sežrali!“

V doktoru Richardsonovi vzklíčilo podezření. Nepřímou, ale přesvědčivou odpověď přinesl 20. říjen. Doktor Richardson šel nasbírat lišejníky, Hepburn se nedaleko tábořiště pokoušel porazit stromek. Hood seděl před stanem a plísnil Michela. Naléhal, aby šel na lov.

Doktor nebyl daleko, když se ozval výstřel. Rychle utíkal zpět, to už ho volal Hepburn. U ohně ležel mrtvý Hood, jeho dlouhá puška vedle něho. Při prvním ohledání doktor Richardson zjistil, že rána přišla zezadu. Hood se takto nemohl zastřelit sám a už vůbec ne dlouhou puškou. Krátkou zbraň měl v ruce Michel a tvrdil, že ji před chvílí Hoodovi vzal z rukou.

Tři muži osaměli v pustině. Jeden z nich byl kanibal a vrah. Ostatní o tom nepochybovali, ale dávali si velký pozor, aby to před ním nedali najevo.

Vrah se od nich od této chvíle nehnul na krok. Byl lépe ozbrojen. Richardson měl jen malou bambitku, Hepburn dlouhou, jednorannou pušku. Michelovy zlé pohledy a panovačný tón jasně dávaly najevo, že čeká jen na vhodnou příležitost, aby s nimi skoncoval také. Bylo jim jasné, že, že pokud chtějí zachránit vlastní život, musí zlikvidovat Michela.

Druhého dne odpoledne přišli ke skále, kde rostl lišejník. Michel poslal Richardsona a Hepburna napřed, aby postavili tábor. Sám prý nasbírá lišejníky.

Objevil se po krátkém okamžiku. Bylo jasné, že žádné lišejníky sbírat nechce. Potřeboval si nabít zbraň.

Doktor Richardson vzal odpovědnost na sebe. V okamžiku, kdy se Michel vracel, k němu přistoupil a jediným výstřelem ho usmrtil.

Sir John Richardson

Sir John Richardson

Dny se krátily, nad Fort Enterprise jakoby se vznášel stín zániku. Richardsonovo vyprávění všechny semklo k sobě. Pomáhali si, byli k sobě pozornější. Smrt si však odváděla další oběti. Zemřeli dva Kanaďané a jeden indiánský tlumočník.

Zázrak se dostavil 7. listopadu. Nedaleko tábořiště zazněl výstřel. Všichni zpozorněli. Po chvíli přišli tři Indiáni, které poslal Akaičo. Přinesli potraviny a nebýt jich, asi by byl osud expedice zpečetěn. George Back dorazil se svými průvodci včas do indiánského ležení a zmobilizoval záchranu. Dva týdny po jeho příchodu se za nimi dovlekl i zbytek expedice…

Náčelník Akaičo přijal Franklina obřadně ve svém stanu. Hodinovým mlčením uctili památku zesnulých účastníků výpravy.

V polovině prosince dosáhli Franklinovi lidé Fort Providence na Velkém Otročím jezeře. Tam vyslechli spoustu omluv a výmluv Friedricha Wentzela, proč jim nemohl dopravit slíbené zásoby do Fort Enterprice.

První Franklinova expedice trvala bezmála tři roky. Urazila vzdálenost 8000 kilometrů. Její výsledky byly, ve srovnání s cenou, jaká musela být za ně zaplacena, jen velmi skromné. Přesto britská Akademie věd zvolila roku 1823 Johna Franklina svým členem.

Ať tak či onak, zmapovaná část pobřeží potvrzovala správnost názoru, že existence Severozápadního průjezdu není nepravděpodobná. Franklina nijak neodradilo, že i on málem zaplatil za toto mlhavé zjištění životem. Šel za představou Severozápadního průjezdu se zarytou vytrvalostí. Byl přesvědčen, že i ta nejhorší zkušenost může přinést užitek, když se z ní člověk dokáže poučit.

První Franklinova výprava, mapa

První Franklinova výprava, mapa

Druhá Franklinova výprava

Po třech letech, roku 1825, znovu táhne Franklin kanadským severem. Doprovázen těmi nejvěrnějšími – dr. Richardsonem a Georgem Backem. Tvrdá škola drsné přírody Franklina změnila k nepoznání. Vypracoval se ve znamenitého vůdce, jedná rozhodně, důsledně, ovládá strategii i taktiku polárního cestování. Rozumí kraji, rozumí lidem…

Na rozdíl od většiny bělochů, kteří na sever mířili před ním i po něm, vychází přátelsky s domorodci. Jak s Indiány, tak s Eskymáky. Potravinové vybavení výprav zakládá na vynikajícím indiánském vynálezu: pemmikanu (rozdrcené sušené maso smíchané s tukem). Dovede ocenit i další praktické zkušenosti těchto lidí, žijících celý život v těsném spojení s divočinou.

Když výprava procházela územím mezi Velkým Otročím jezerem a Velkým Medvědím jezerem, indiánské kmeny, s jejichž pomocí Franklin počítal, byly na válečné stezce. Stala se neuvěřitelná věc a velkou zásluhu na ní měl náčelník Akaičo: Znepřátelené kmeny se rozhodly na čas zakopat válečnou sekeru, aby nebyla ohrožena bezpečnost výpravy. Franklin se ve svých vzpomínkách sklání před lidmi, kteří na rozdíl od něj a jeho druhů neměli žádného vzdělání, nepochopili, co vlastně ti běloši hledají, ale pochopili, že nechtějí jenom kořist z jejich země, že naopak nasazují životy za něco vyššího.

Expedice dosáhla v nezvykle krátkém čase nejsevernějšího z Velkých jezer, Medvědího. V létě roku 1825 vybudovali Franklinovi lidé na břehu jezera základnu Fort Franklin, dobře vybavenou a zajištěnou. Ještě před příchodem zimy absolvoval John Franklin průzkumnou výpravu po řece Mackenzie až k jejímu vyústění do polárního moře. Do končin, kam si zatím agenti Společnosti Hudsonova zálivu netroufali z obavy před bojovnými Eskymáky.

Příštího léta šlo všechno hladce. Jeden oddíl vedený Franklinem plul z delty řeky Mackenzie podél pobřeží na západ, druhý v čele s doktorem Richardsonem postupoval na východ k ústí řeky Coppermine. Tedy k místu, kde navázal na expedici předchozí.

Výprava proběhla bez větších problémů, bez tragédií. Na mapě severní Kanady a Aljašky se objevily stovky mil pobřeží. Další významný článek řetězu, který měl už v dohledné době spojit severní cestou oceány.

Druhá Franklinova výprav, mapa

Druhá Franklinova výprav, mapa

 

Následující část

********************************************************************************

Zdroje:
Stanislav Bártl: Arktida stopami průkopníků (Olympia 1986)
H. H. Houben: Volání severu
 
Fotografie:
titulní: www.cnn.com
Sir John Franklin: www.flickr.com
Sir John Richardson: www.npg.org.uk
Zima ve Fort Enterprise, Akaičo:  wikipedia
Sir George Back: www.electricscotland.com
Mapy: www.rmg.co.uk
 
 
Příspěvek byl publikován v rubrice Arktida. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

12 komentářů u Cesta na severozápad. II. část

  1. lojzo napsal:

    Po tých skúsenostiach z prvej výprave sa tam vydať znovu… 😯
    Ešteže si následne odišiel oddýchnuť na Tasmániu. Tam mal ostať. 😉

  2. SV napsal:

    som si ho predstavovala inak 🙁

  3. SV napsal:

    „Byl přesvědčen, že i ta nejhorší zkušenost může přinést užitek, když se z ní člověk dokáže poučit.“ celkom dobrý životný systém 😉

  4. SV napsal:

    „Franklin se ve svých vzpomínkách sklání před lidmi, kteří na rozdíl od něj a jeho druhů neměli žádného vzdělání, nepochopili, co vlastně ti běloši hledají, ale pochopili, že nechtějí jenom kořist z jejich země, že naopak nasazují životy za něco vyššího.“
    vycítenie podstaty veci nie je otázkou vzdelania.
    a intuícia funguje prírodným národom veľmi dobre.
    Lord Franklin múdry muž.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.