Cesta na severozápad. III. část

James Clark Ross

Druhá Franklinova výprava proběhla bez větších problémů, bez tragédií. Na mapě severní Kanady a Aljašky se objevily stovky mil pobřeží. Další významný článek řetězu, který měl už v dohledné době spojit severní cestou oceány.

Jsou tu i další muži, kteří zkoušejí vykonat velký historický čin…

Ze západu to zkouší výprava vedená kapitánem Frederickem Beecheyem. Bez úspěchu. Na východě se znovu objevuje sir John Ross, doprovázen svým synovcem Jamesem Clarkem Rossem. Expedice se do Anglie vrací až po čtyřech letech, kdy je všichni považují za ztracené…

Sir John Ross

Od roku 1818, kdy se dal John Ross oklamat arktickou fata morgánou, trápila ho jeho ctižádostivost jako vykotlaný zub. Nebylo jiného vyhnutí, než odčinit blamáž bombastickým objevem. Lordstvo admirality však potřásalo hlavami. Odtud pomoc přijít nemohla.

Ross však měl dobrého přítele, lihovarníka Felixe Bootha. Za jeho peníze koupil loď a vypravil ji na novou polární výpravu. Jejího velitele měla povznést ke slávě.

Loď Victory, kolesová parní jachta, neměla v oblasti polárního bádání sobě rovné. Byla vybavena parním strojem a měla tak být na větru nezávislá. Parní stroje v té době skutečně začaly vytlačovat plachty, jenže měly své vrtochy. Tak to bylo i na Victory. Jakmile se vítr uklidnil a plachty zplihly, stroj začal stávkovat. Strojníkovi utrhl ruku dříve, než dopluli na Shetlandy. Jindy pro změnu tekl kotel a uhasil oheň.

Victory odplouvá

Lancaster Sound

Led byl roku 1828 příznivý. 7. srpna vplula Victory do Lancasterova zálivu (Lancaster Sound) a odtud pokračovala úžinou Prince regenta (Prince Regent Inlet). V těchto místech ztratil svoji loď Fury kapitán Parry na nezdařené výpravě v letech 1824 – 1825. Všechny zásoby tehdy Parry ukryl na pobřeží,  posádka Victory je nyní měla najít a naložit. Dlouho jim trvalo, než všechny objevili. Část zlikvidovali medvědi, zůstaly jen konzervy. Zpola sežrán byl i Parryův deník. 

Victory poté pokračovala dál k jihu, k americké pevnině. Že ji mají již delší dobu po pravici, poznali až později.

Prince Regent Inlet

Ross zemi  pojmenoval na počest štědrého přítele Boothia-Felix-Land. Je to nejsevernější výběžek severoamerického kontinentu, který je úzkou šíjí (Boothia Isthmus) spojen s vlastní pevninou. Byl to objev nesmírné důležitosti, rychle potlačil vzpomínky na nehodu s optickým klamem.

Koncem září zamrzla Victory nedaleko Boothiovy šíje. Zimoviště Ross nazval – opět na oslavu mecenáše – Felixovým přístavem. Začala příprava na tuhou, deset měsíců trvající zimu.

Gulf of Boothia

Aby se zbavili nesnesitelného vlhka v kajutách, sestavil Ross dovezené důmyslné kondenzační aparáty, které konaly výbornou službu. Aby získali místo na lodi, demontovali parní stroj a postavili jej na břeh. Námořníci měli tohoto vynálezu dost.

Rossova výprava čítala 23 mužů, kterým bylo třeba nastolit řád. Ross zavedl přísnou vojenskou kázeň; důstojnictvo a mužstvo byly dva naprosto odlišné světy. Mezi nimi však panoval korektní vztah. Mužstvo ani moc nereptalo, když Ross zakázal alkohol v jakékoli formě. Tím se vlastně zpronevěřil svému příteli Boothovi. Ross však měl s alkoholem, jeho demoralizačním vlivem na mužstvo, značné zkušenosti. Dobrý zdravotní i duševní stav mužstva na Victory nutno připsat z velké části faktu, že nebyl zneužíván alkohol.

V zimě 1829 – 1830 se Ross rozhodl, že se seznámí se severoamerickými Eskymáky. Jednoho dne mu službu konající hlídka oznámila, že za malým ledovým kopcem byli spatřeni podivní cizinci. Ross je ihned vyhledal. Domorodci se nejprve se dali na útěk. Posléze se objevilo asi 30 mužů zachumlaných v kožešinách, s hrozivě napřaženými oštěpy a noži.

Ross položil svoji zbraň na zem, poručil mužstvu ustoupit a sám vyšel Eskymákům vstříc. Pozdravil je výrazem „Tima!“, který znal od grónského misionáře Egedeho. Postupně všechny objal a tím prolomil veškeré obavy a napětí. Začal všeobecný jásot.

Inuité si muže prohlíželi s dětinskou zvědavostí. Osahávali jejich šaty a zbraně; když pak každého Ross obdaroval kovovým prstýnkem, šli s Angličany bez obav na loď.

Vybavením lodi byli uchváceni. Zrcadla, příbory, obrazy, nic takového Eskymáci neznali. Ross nechal ihned udělat dřevěnou nohu pro domorodce, kterého o ni připravil medvěd. Eskymáci pochopili její význam, stala se symbolem přátelství mezi Angličany a Eskymáky.

Eskymáci v kabině kapitána Rosse

Ti se stali denními hosty. Nosili ryby a kožešiny, dostávali nože, pilníky, hrnce. Tito lidé z poloostrova Boothia byli dobrosrdeční, inteligentní a vděční za každou maličkost. Angličany udivovala jejich nezřízená chuť k jídlu. Sami nedokázali sníst ani polovinu toho, co Eskymáci.

Oběma badatelům, Johnovi i Jamesovi Rossovi, především záleželo na tom, aby se dověděli od domorodců co nejvíce o zeměpisných poměrech jejich země. V dorozumívání pomáhal Edegeho slovník. Eskymáci kreslili zručné mapy nejbližšího okolí. I mapy území vzdálenějších se ukázaly jako velice přesné. Věděli, že v místech, kde kotví Victory, není průjezd na západ. Že je dále na severu, odkud Victory připlula.

Na jaře podnikl James Ross, doprovázen několika Eskymáky, úspěšnou průzkumnou výpravu po poloostrově Boothia-Felix. Pronikl k nejsevernějšímu výběžku Ameriky a dále na západ k Franklinovu mysu, který je ještě přes 400 kilometrů vzdálen od Franklinova Pointu Turnagain (pozn.: viz předchozí část).

Objev a prozkoumání severního výběžku Ameriky byly vědeckým činem, na který  mohli být John Ross a jeho synovec právem hrdi. Na této cestě se však podařil Jamesovi Rossovi ještě jeden objev, který měl význam i v dalších vědeckých oborech, nejen v zeměpisu. Byl to objev severního magnetického pólu.

James Clark Ross

Mořeplavci a cestovatelé byli často zmateni vrtošivou střelkou kompasu, která někde ukazovala na sever, jinde někam stranou. Zjevnější odchylky magnetické střelky zaznamenal s velkou pečlivostí  především William Parry, který jako první pronikl hluboko do arktických vod Ameriky. Anglický mořeplavec John Barrow se pak pokusil vypočítat polohu magnetického pólu, který se nekryl s pólem zeměpisným.

Když nyní James Ross zkoumal pobřeží poloostrova Bothia-Felix, ukázaly mu pohyby magnetické střelky, že nepochybně objevil oblast, ve které se nachází magnetický pól země. Přesněji – z fyzikálního hlediska – jižní magnetický pól země. Pro srozumitelnost se však ujal název severní magnetický pól.

V září 1830 byla Victory zbavena ledových pout. Ovšem jen na několik dní. O několik mil severněji musela zakotvit a přezimovat, tentokráte v přístavu Sheriff. Druhé zajetí umožnilo Jamesu Rossovi zcela rozřešit fyzikální otázku magnetického pólu.

Sheriff Harbour

27. května 1831 se vydal Ross na cestu s malou skupinou Eskymáků, kteří zůstali věrni lodi i na novém stanovišti. Po pěti dnech cesty se mu podařilo přesně určit místo, kde se magnetka tiše vztyčila. Jeden konec přitom ukazoval svisle k zemi. Bylo to na 70°5´17´´ severní šířky a na 96°46´45´´ západní délky, u mysu Adelaide, blízko západního pobřeží poloostrova Bothia-Felix.

Magnetický pól nebyl žádnou železnou skálou, nepřitahoval strašlivou silou železné věci. Byl to matematický bod na pustém, zcela necharakteristickém místě. Ross místo označil malou kamennou pyramidou, do které vložil cínovou nádobu se zprávou.

„Tento bod je pro lidstvo tak důležitý“, napsal James Ross později, „že by tam měl stát nikoli pomníček, nýbrž Cheopsova pyramida!“

Dobře, že ji nevystavěl. Později se ukázalo, že magnetický pól mění svoji polohu. Nyní leží o více než 600 kilometrů severozápadněji dál.

Putování severního magnetického pólu

Ani John Ross, ani jeho synovec však nenašli Severozápadní cestu.

Druhá zima již nebyla tak zábavná, jako první. Domorodci sami trpěli nedostatkem. Sobi a pižmoni se odstěhovali daleko, tento nedostatek musel být nahrazen lovem ryb. Naštěstí jich nalovili dostatek. Byly vytvořeny i zásoby uzených a nasolených ryb na cestu domů. Ale počasí i led si hrály s Victory jako kočka s myší.

29. srpna 1831 se loď uvolnila z ledu. Byly vytaženy kotvy, napnuty plachty. Za jásotu námořníků zamířila Victory k severu. Za několik dní však bouře přinutila kapitána zakotvit v malé zátoce. V jejím ústí se však spojila ledová hradba a Victory byla zatarasena.

Tentokrát byla situace vážná. Blížila se třetí zima a Eskymáci byli daleko. Země tu byla zcela vymřelá, bez zvěře, bez lovu, bez ryb. Bez zábavy a her s divochy. Nic, co by mohlo zpestřit jednotvárnost dne, nekonečné zimní noci. Jediným dělítkem času byla nedělní pobožnost.

Zásob valem ubývalo. Chycená liška a polozmrzlý zajíc, to byly zcela mimořádné události. Skorbut řádil. Kapitánovy staré jizvy a šrámy, které si přinesl z mnoha námořních bitev, popraskaly a krvácely. Úmrtí v mužstvu, pak ještě jedno. Bylo jasné, že pokud nepřijde pomoc, je loď ztracena i s mužstvem.

Přišlo léto 1832. Led nejevil snahu pohnout se. Kapitán svolal důstojníky. Shodli se na tom, že čtvrtá zima by znamenala jistou smrt. Zbývalo zoufalé rozhodnutí. Opustit loď, využít jasných letních měsíců a vydat se na cestu po ledu, po zemi. V naději, že někde zastihnou rybářskou loď.

Za dvaačtyřicet let, co Ross sloužil v námořnictvu, nikdy neopustil svoji loď. Toto rozhodnutí mu připadalo jako útěk od praporu. Ale byly v sázce jejich životy. Důstojníci souhlasili.

Podél zamýšlené cesty na sever nejprve založili několik skladišť s potravinami.  Poté byly naloženy na saně čluny a zavazadla. Kapitán dal povel k odchodu.

Hlouček jednadvaceti lidí táhl pomalu na sever po pevném ledovém okraji zálivu Boothia. Zpočátku cesta po ledovém okraji zálivu ubíhala dobře. Na místě nazvaném Furystrand nechal Ross udělat z prázdných beden dům pro případ, že by se nepodařilo proniknout dále a museli se vrátit.

V úžině Prince regenta se už  začal hýbat led a na vodu byly spuštěny čluny. 1. srpna odrazili od pobřeží. 29. srpna je strašná sněhová bouře vrhla zpět na pobřeží. Jít dále bylo nemožné. Léto příliš pokročilo a nebylo možné bez nebezpečí proniknout Lancasterovým průlivem. Museli zpět, na Furystrand.

Čluny nechali na místě. Po útrpném pochodu na skalnatém pobřeží se vrátili k dřevěnému domku. 15. listopadu zapadlo Slunce a na nekonečných 74 dnů se rozprostřela nad krajinou noc. Zase jen čekání na pobožnost, zase jen čekání na neděli, která byla přelomovým bodem v odečtu času. Stále dokola.  Spánek v strašlivé temnotě. Nové úmrtí, zemřel tesař.

Konečně se dočkali. Koncem arktického léta, 15. srpna 1833, se opět malá flotila kolébala ve vlnách úžiny Prince regenta. Dosáhli Lancasterova průlivu. Pomocí vesel a plachet se dnem i nocí pohybovali vpřed.

26. srpna před nimi ležel Baffinův záliv. Široko daleko obrovské ledovce. Mezi ně s křehkými čluny? Šílenství! Ale jiná možnost nebyla. Noc trávili na břehu ukryti pod plachtami. Najednou stráž oznámila, že spatřila loď. Všechno je na nohou. Rychle veslují, avšak loď mizí za jednou z ker. V deset hodin dopoledne další loď. Tentokrát je posádka spatřila. Byli zachráněni.

Posádka lodě Isabella, které Ross dříve velel, kapitána nepoznala. Až po vzájemném představení propukla v jásot. Rossovi a jeho lidem sdělili, že jsou již považováni za mrtvé.

Když 18. října 1833 Isabella přistála v Hullu, když vešly ve známost její zprávy, stal se kapitán Ross hrdinou dne. Admiralita mu následně darovala 5000 liber šterlinků, města se předháněla v jeho jmenování čestným občanem. Jeho synovec postoupil na námořního kapitána a dostal šlechtický titul. Dvě hvězdy, dva Rossové zářili na nebi polárních výzkumů.

Následující část

********************************************************************************