Tatranské vrcholy XXVIII. Kežmarský štít

Kežmarský štít

Monumentální tatranský vrchol.

Společně s Lomnickým štítom a Vidlovými vežami tvoří charakteristické seskupení lemující Skalnatú dolinu a dominující pohledu z Tatranskej Lomnice a z míst v jejím okolí.

Ze severní strany je připoután ke svému menšímu sourozenci, Malému Kežmarskému štítu…

Kežmarský štít (2556,4 m. n. m.)

polsky: Kieżmarski Szczyt; německy: Kesmarker Spitze; maďarsky: Késmárki csúcs

Nejvyšší vrchol v severovýchodním rameni Lomnického štítu, od něhož ho odděluje Vidlový hrebeň. Vypíná se nad Skalnatou dolinou, Medenou kotlinou (odnož Veľkej Zmrzlej doliny) a nad Huncovskou kotlinou.

Severovýchodní rameno Lomnického štítu se na Kežmarskom štíte dále větví na východní hřeben, jemuž dominuje Huncovský štít, a na severovýchodní hřeben, ve kterém je dominujícím objektem Malý Kežmarský štít. Toto rameno je zakončeno Veľkou a Malou Svišťovkou.

Kežmarský štít a Malý Kežmarský štít odděluje Vyšná Kežmarská štrbina.

Kežmarský štít, mapa

Kežmarský štít je významný samostatný vrchol. Původně ho však zastřešoval jen společný název „Kežmarské vrchy“, zahrnující i Lomnický štít. První samostatný název používaný v podtatranských obcích byl zřejmě Matka (Mutter) nebo Babka (Grossmutter), v protikladu k „otcovskému“, případně „dědovskému“ pojmenování Lomnického štítu (Vatter, Grossvatter)

Až do devatenáctého století se často zaměňovaly názvy Huncovského a Kežmarského štítu. Mělo to původ v nejasnostech historických majetkových vztahů. Obyvatelé Huncoviec nazývali záměrně Kežmarský štít Huncovským, ležel totiž původně na jejich území. Kežmarok preferencí názvu Kežmarský štít zas vyjadřoval své ambice mít ho celý ve vlastnictví města. Změna katastrálních hranic v roce 1863 vše upravila. Jižní strana štítu zůstala v katastru Huncoviec, severní v katastru Kežmarku. Štít tak dostal dva majitele, úředně se od té doby jmenuje Kežmarský a v jeho bočním krátkém hřebeni je Huncovský štít.

Lomnický štít, Vidlový hrebeň a Kežmarský štít nad Skalnatou dolinou

Kežmarský štít nad Skalnatou dolinou

Kežmarský štít (vpravo) a Malý Kežmarský štít z Pyšného štítu

Malý Kežmarský štít (vlevo), Kežmarský štít a Veľká Vidlová veža nad Veľkou Zmrzlou dolinou

Malý Kežmarský štít (zcela vlevo), Kežmarský štít, Vidlový hrebeň a Pyšné štíty z Baraních rohov

Malý Kežmarský štít (zcela vlevo), Kežmarský štít, Vidlový hrebeň, Lomnický štít a Pyšné štíty ze Zmrzlého sedla

Malý Kežmarský štít (zcela vlevo), Kežmarský štít, Vidlový hrebeň, Lomnický štít a Pyšné štíty z Jastrabej veže

Malý Kežmarský štít (vlevo), Kežmarský štít, a Vidlové veže z Čierneho štítu

Malý Kežmarský štít (vlevo), Kežmarský štít, a Veľká Vidlová veža nad Veľkou Zmrzlou dolinou

Malý Kežmarský štít (vpravo), Kežmarský štít (uprostřed) nad Huncovskou kotlinou

Kežmarský štít (vlevo) a Lomnický štít z Malého Kežmarského štítu

Kežmarský štít (nejvyšší) a Malý Kežmarský štít (vlevo) z Lomnického štítu

Kežmarský štít a Malý Kežmarský štít (vlevo) z Pyšného štítu

Malý Kežmarský štít (vlevo), Kežmarský štít a Vidlové veže z Pyšného štítu

Kežmarský štít nad Skalnatou dolinou

Roku 1639 byla v Bardejove vytištěna latinsky psaná příručka Medulla geographiae practicae. Autorem byl kežmarský matematik, hvězdář, geograf, etnograf, historik Dávid Frőlich (1595 – 1648). Kapitolu věnovanou Tatrám začíná slovy:

„Najstrmšie a najmocnejšie vrchy, siahajúce nad oblaky, sú na pôde Spiša, blízko môjho drahého rodiska Caesareopolis, ktoré sa ináč Kežmarkom nazýva.“

Část textu tvoří zmínka o prvním výstupu na Kežmarský štít:

„Bol som mladý šuhaj, keď som sa okolo Jána, v júni roku 1615, s dvoma spolužiakmi vybral na tie hory spoznávať ich výšky. S námahou stúpajúc na prvý brálnatý vrch, bol som presvedčený, že to bude už najvyšší končiar, ale zrazu čnel před nami ďalší, neporovnatelne vyšší vrchol. Pokračoval som v ceste po veľkých, no voľných skaliskách, ktoré sa pod šľapajami pohýnali z miesta a s veľkým rachotom sa kotúľali do doliny. Takto som musel – hazardujúc so životom – zliezť niekoľko štítov až kým som sa dostal na najvyšší končiar“.

Frőlich, ačkoli byl geograf a své vzpomínky zveřejnil v geografickém díle, neuvádí název štítu, na který vystoupil, přestože ho dobře znal. Tato a další nepřesnosti v jeho popisu překvapují, protože ve všeobecném popisu Snežných hor (Schneegebűrg) cituje celou řadu zeměpisných názvů v masívu, který označuje jako Kežmarské hory (Kesmärcker Gebűrg) a správně rozlišuje dva nejvyšší vrcholy, Lomnický (Der Vatter) a Kežmarský (Die Mutter) štít.

Lomnický štít měl tehdy ještě pověst nedostupné hory. Zůstal tedy Kežmarský štít. Označení najvyšší nelze brát ve smyslu absolutním. Frőlich měl na mysli nejspíš nejvyšší z těch, na které vystoupil.

Frőlich nikdy nepoukazoval na svůj primát. Teprve 24 let po svém výstupu otevřeně přiznal, že bylo jeho každoročním zvykem dělat takové túry. Podle tehdejších nařízení však směli studenti navštěvovat Tatry jen v doprovodu zkušeného vůdce. Je další otázkou, proč Frőlich žádného nejmenuje.

Roku 1654 studoval na kežmarském lyceu Daniel Speer (1636 – 1707). Mladík z Wroclawi, později působící jako hudební skladatel a učitel latiny v několika německých městech. Okouzlený Tatrami rozhodl se absolvovat túru, kterou mu doporučil Frőlich. Ve společnosti pěti spolužáků, pod vedením zkušeného vůdce, strávil tři dny v horách a túru završil výstupem na vrchol, který mu Frőlich popsal. Zážitky a podrobný itinerář cesty popsal Speer v dobrodružném cestopise Ungarischer oder Dacianischer Simplicissimus (Ulm 1683). Nejedná se o geografické dílo, proto Speer název štítu neuvádí. Nicméně popis cesty je tak podrobný, že umožňuje celou její rekonstrukci. Simplicissimus alis Speer vystupoval ve Frőhlichových stopách. Ze sedla pod Svišťovkou Huncovskou kotlinou a přes Huncovské sedlo.

Simplicissimus vyšel v početných německých vydáních a byl přeložen do několika jazyků, také polštiny a slovenštiny. I dnes je to zajímavé a poutavé čtení.

V ročence Uhorského Karpatského spolku za rok 1890 uveřejnil evangelický farář ze Spišskej Belej Samuel Weber popis svého výstupu z Huncovskej kotliny na Kežmarský štít. V tisku se nato objevily zprávy přiřazující Weberovu výstupu punc prvovýstupu. Sám Weber přitom popisuje, že na vrcholu našel lahev se zprávou o prvních třech výstupech a zmiňuje ještě další, o kterém má informace ústní.

8. března 1906 vystoupili na Kežmarský štít jako první v zimě němečtí horolezci Gűnter Oskar Dyhrenfurth a Alfred Martin.

Za zmínku stojí i lyžařské zteče, resp. sjezdy štítu. V osmdesátých letech minulého století se začalo extrémní lyžování přesouvat ze žlabů o sklonu i 60° do stěn se systémem žlábků, ramp a lávek, na kterých se v případě ideálního počasí udrží sníh. Mezi průkopníky takového lyžování patřil Vlado Tatarka (1945 – 2001), který 1. května 1988 sjel západní stěnou Kežmarského štítu s pokračováním přes Cmíter do Skalnatej doliny. Jeho prvosjezd se dodnes považuje za jeden z nejtěžších v Tatrách, ne-li nejtěžší.

Kežmarský štít je častým cílem náročných horolezců Jeho asi 550 metrů vysoká jižní stěna ze strany Skalnatej doliny je jedna z nejhezčích v Tatrách.

Kežmarský štít je vrchol turisticky nepřístupný. Vystoupit na štít však můžete v doprovodu horského vůdce, vybrat si můžete dokonce z několika tras. Všechny jsou dlouhé a fyzicky náročné a vedou přes vrchol Malého Kežmarského štítu. Při jedné túře tak současně navštívíte dva tatranské velikány.

Rozhled z Kežmarského štítu je monumentální. Úchvatný pohled na protější Lomnický štít, na rozeklaný Vidlový hrebeň, pohled na strmé stěny Pyšných štítů. Letecký pohled do obou Zmrzlých dolin, k Baraním rohom, na Čierny a Kolový štít. Na straně opačné stejně hluboký pohled do Lomnického sedla a k Tatranskej Lomnici. Výstup na Kežmarský štít je skutečně jeden z nejvděčnějších ve Vysokých Tatrách.