Cesta na severozápad. IV. část

Komandér James Fitzjames

Komandér James Fitzjames

Po pětiletém působení v kanadské Arktidě, kdy už byla výprava považována za ztracenou, se kapitán John Ross vrátil do Anglie.

On i jeho synovec James Clark se stali hrdiny a zářili na nebi polárních výzkumů.  Avšak ani John Ross, ani James Clark nenašli Severozápadní průjezd…

Ve výčtu pokusů o nalezení cesty kolem severní Ameriky do Asie z tohoto období by neměla chybět dvě jména: Thomas Simpson a Peter Warren Dease. Tyto muže vyslala Společnost Hudsonova zálivu, aby zakreslili do map severní hranici společnosti. Tedy severní hranici severoamerického kontinentu. V letech 1837 – 1839 podnikli ve člunech plavbu dlouhou neuvěřitelných 2400 kilometrů, od Barrowova mysu na Aljašce až po ústí Great Fish River, Velké rybí řeky daleko na východě. Řeky, které se podle objevitele, George Backa, který ji objevil a zmapoval při pátrání po nezvěstné Rossově expedici, říkalo Backova řeka.

Cestou Thomase Simpsona a Warrena Daese vyvrcholilo dvacetiletí výzkumů, které nedospěly k nalezení Severovýchodního průjezdu, nicméně připravily cestu k jeho dosažení.

Většinu výprav směřujících do kanadské Arktidy financovala britská admiralita. Ve 30. a 40. letech devatenáctého století však obrátila svoji pozornost do Antarktidy. Zájem soukromých společností a jednotlivých mecenášů také ochabl.  Vypadalo to, že Severozápadní průjezd zůstane i nadále skryt, neobjeven.

John Barrow

John Barrow

John Barrow, osmdesátiletý stařík, byl stále členem britské admirality. Čas od času upozornil na problém, který si vzal za svůj a v jehož rozřešení stále doufal. Na nalezení cesty kolem severních břehů Ameriky, cesty ve spleti ostrovů, které ještě nebyly zmapovány.

Podle jeho názoru byl cíl, na kterém pracovali po staletí britští námořníci, na dosah. Krom toho se v oblasti stále více etablovala Francie, nesmířena s tím, že by Kanada patřila jen Britům. Na to britská admiralita musela slyšet. Barrow získal podporu mnoha vlivných, mezi nimi byli William Edward Parry, James Clark Ross a John Franklin.

James Clark Ross se v září 1843 vrátil do Anglie po čtyřleté objevitelské plavbě na plachetnicích Erebus (Podsvětí) a Terror (Hrůza). Lodě pronikly hluboko do Antarktidy, hlouběji než kdokoli předtím. Výprava se probila pásem ledu širokým několik stovek kilometrů a objevila obrovský záliv (dnešní Rossovo moře) lemovaný ze západu horami, z jihu navršenými ledovci. Tady plavba skončila a Rossova představa, že se s loděmi dostane až v k jižnímu magnetickému pólu, se ukázala jako mylná.

Erebus a Terror byly trojstěžňové bachraté bárky o výtlaku 370 a 340 tun. Byly původně postavené pro loďstvo admirála Nelsona jako dělové baterie a měly ničit nepřátelská pobřežní zařízení. Bytelná konstrukce se v Antarktidě osvědčila a pomáhala odolávat i velkým náporům ledu. Trup krom jiného chránilo vnější obložení z měděných plátů.

Po návratu z Antarktidy prošly obě lodě důkladnou opravou. Dostaly pomocný parní stroj o výkonu 15 kW a lodní šroub. Na jaře 1845 byly lodě připraveny na další cestu.

Nikdo nepochyboval o tom, že velení opět převezme James Clark Ross. Ten však odmítl. Ve věku 44 let se konečně chtěl usadit, oženit a vést poklidnější život. Jeho společník v antarktické výpravě, kapitán Terroru Francis Crozier se za velitele nehodil. Jako námořník byl vynikající, s posádkou to však neuměl. Kdo tedy?

Kandidátů byla celá řada. Kandidát se však vybral sám. Sir John Franklin projevil pro výpravu takové nadšení, že admiralita o někom jiném přestala uvažovat. Na poznámku, že už má Franklin 60 let, odpověděl kapitán: „Omyl. Je mi teprve padesát devět!“ Edward Parry prohlásil: „Pokud ho nepustíte, zemře žalem.“ Bylo rozhodnuto.

Sir John Franklin

Sir John Franklin

Po dramatických pochodech na severu Kanady působil John Franklin v různých končinách světa, v různých funkcích. Od kapitána válečné lodi ve Středomoří po guvernéra Van Diemenovy země (dnešní Tasmánie). Všude byl znám jako nanejvýš čestný, zodpovědný, lidský. To ho nakonec i stálo místo guvernéra. Jeho způsob vedení kolonie se Londýnu příliš nelíbil a byl odvolán. Franklin to uvítal. Toužil vrátit se do Arktidy, vést poslední útok na severozápad. Rozhodný. Té myšlence zcela propadl.

Dosud žádná výprava nebyla připravena a vystrojena tak pečlivě, jako tato. Franklin obdržel od admirality instrukce o třiadvaceti bodech. Důležitý byl bod pátý, který Franklina instruoval, kudy má plout:

Vzhledem k tomu, že Lancasterův průliv a jeho pokračování, průliv Barrowův, čtyřikrát proplul Edward Parry, po něm mnoho lodí velrybářských, lze předpokládat, že se tam nesetkáte s žádnými těžkostmi v důsledku nahromadění ledu či existence ostrovů. Poněvadž Edward Parry pronikl z Barrowova průlivu po přímé linii k ostrovu Melvillovu a vrátil se zpět, přitom nenarazil na žádné překážky, je možné očekávat, že i zbývající část cesty do Beringova průlivu, dlouhá kolem 900 mil, se taktéž ukáže jako volná.

Jinými slovy: držet se co nejvíce 74. rovnoběžky a postupovat přímo na západ, k cíli. Nezdržovat se zkoumáním bočních kanálů na sever a na jih.

Franklin ovšem věděl svoje a do instrukcí prosadil bod:

Vzhledem k tomu, že poloha ledu na moři se rok od roku mění, nemohou vám být dány přesné pokyny ohledně nejrychlejší cesty; její volba proto záleží na vás.

19. května 1845, za zvuků slavnostních výstřelů, vypluly obě lodě z ústí Temže. Až k Shetlandským ostrovům pluly v závěsu vlečných parníků. Dál už pak pod plachtami, doprovázeny nákladní lodí Baretto Junior. Ta u západních břehů Grónska doplnila zásoby výpravy, přebrala poštu a obrátila vzad.

Erebus a Terror vyplouvají

Erebus a Terror vyplouvají

„Všichni jsou v tom nejradostnějším duševním rozpoložení“, zapsal si kapitán lodi Baretto Junior. „Pevně rozhodnuti dosáhnout svého cíle, pokud je vůbec dosažitelný. Posádku tvoří neobyčejně zdařilý výběr námořníků, upřímně oddaných věci, a ideálně připravených důstojníků.“

Výprava sestávala ze 114 námořníků, sedmnácti důstojníků, dvou lékařů a z odhodlaného Franklina v čele.

„Vydržíme třeba pět let“, ujišťoval Franklin kapitána velrybářské lodi, se kterou se setkali v Melvillově zátoce v západním Grónsku. 26. července je jiná loď spatřila, když šťastně propluli obávaným ledem v Baffinově zálivu a mířili do Lancasterova zálivu.

Lancaster Sound

Lancaster Sound

To byla poslední zpráva o lodích Erebus a Terror.

********************************************************************************

O počáteční etapě cesty vypovídají nejlépe zápisky komandéra Jamese Fitzjamese. Třiatřicetiletý muž byl jmenován hlavním výkonným důstojníkem Erebu, aby Franklin nemusel ztrácet čas běžnými povinnostmi velitele lodi a mohl se plně věnovat celkovému řízení expedice a výzkumným úkolům.

Fitzjames tedy zastával některé povinnosti kapitána, pýchou však neprorostl. Na rozdíl od mnoha jiných kapitánů si nedržel přehnaný odstup od nižších důstojníků a od mužstva. Mimo službu rád chodil mezi lidi, hovořil s nimi, dokázal přijímat jejich názory a dovedl rozpoznat, co v kom je.

Přes svůj nízký věk měl za sebou pestrou kariéru. Plavil se po Eufratu, válčil v čínských mořích a všude si vysloužil uznání jako vynikající důstojník. Proto zastával v expedici vysokou funkci, přestože se v polárních krajích nikdy neplavil.

Polární kraje ho však mimořádně zajímaly. Vše, co viděl i slyšel, pečlivě zaznamenával do svého deníku. Svěže, barvitě, bez afektu.

Charles Dickens k jeho zápiskům později poznamenal:

Mrtví a odešlí se k nám na malou chvíli vracejí z ledového objetí smrti.

A jací vlastně byli ti odešlí a mrtví? Fitzjamesovi poznámky výstižně charakterizují některé členy posádky.

V siru Johnu Franklinovi, ke kterému má zprvu až posvátnou úctu, poznává muže, který nevzbuzuje respekt pouze dřívějšími zásluhami. Je to člověk sympatický, srdečný, upřímný, udivující neúnavnou pracovitostí. Ukazuje se, že není tvrdohlavý, nýbrž přístupný rozumným názorům, pokud se již nerozhodl. Důkladně všem vysvětluje cíle expedice, zdůrazňuje potřebu okamžitého zaznamenávání všech poznatků z neprobádaných oblastí vědy. Jako ostatní námořníci je i on pověrčivý.

Kapitán Terroru Francis Rawdon Moira Crozier, nepřístupný a náladový, ale jako jediný se svou autoritou přibližuje Franklinovi. Absolvoval arktické plavby s Parrym včetně prvního vážného pokusu o dosažení severního pólu roku 1827. A také neuvěřitelně šílený průnik s Jamesem Clarkem Rossem do Antarktidy.

Kapitán Francis Rawdon Moira Crozier a kapitán John Franklin

Kapitán Francis Rawdon Moira Crozier a kapitán John Franklin

Graham Gore

Graham Gore

Toho se zúčastnil také jeden z důstojníků Erebu, poručík Graham Gore. Švihák se smyslem pro humor, bezstarostný, plný energie. Povahově Fitzjamesovi dost blízký. Svého času zkoumal s Georgem Backem na severu Kanady Velkou rybí řeku.

Hlavním lékařem expedice je přívětivý a trochu cynický dr. Stephan Stanley. Fitzjames se s ním seznámil na Eufratu. Také poručík James William Fairholme z Erebu, velmi vzdělaný muž, absolvoval plavbu do tropů. Arktidu mají oba navštívit poprvé. Stejně jako další členové expedice.

Ledovod James Reid, postarší rázovitý Skot, radí méně zkušeným důstojníkům, jak si počínat při plavbě v zaledněných mořích. Důvěrně toto prostředí znal, absolvoval mnoho velrybářských výprav kolem Grónska.

Ledovod Reid

Ledovod Reid

Ze Skotska pocházel i chirurg a lékařův pomocník, přírodovědec dr. H. D. S. Goodsir.

„Vysoký, rovný, chodí vzpřímeně po špičkách… Je u vytržení nad pytlíkem rosolovité hmoty, kterou vytáhl v síti z moře a právě ji zkoumá pod mikroskopem.“

Výprava měla i svého pokladníka a účetního G. H. Osmera. V Arktidě už byl s Beecheyho expedicí. Doma slíbil, že do polárních krajů míří naposledy.

„Zpočátku jsem měl sklon považovat ho za hloupého starého muže“, přiznává Fitzjames, „protože měl bradku a šňupal tabák; je to však veselý chlapík, pořád v dobré náladě.“

Svůj deník psal James Fitzjames pro potěšení paní Coninghamové, manželky svého dlouholetého přítele. Výstižnými postřehy jako by dávno ztracené postavy i po letech znovu ožívaly. Jako zručný kreslíř doplnil svá slova mnohými kresbami.

********************************************************************************

Fitzjamesova kajuta na Erebu (kresba J. Fitzjamese)

Fitzjamesova kajuta na Erebu (kresba J. Fitzjamese)

Nikdo na Erebu a Terroru nepochybuje o zdaru expedice. Všichni jsou plni optimismu. Příliš si nepřipouštějí myšlenky na možná nebezpečí. Mají znamenité lodi, zásoby na tři roky. Na lodích je dost paliva, nejnovější navigační přístroje, dobře vybavená lékárna. Proti depresivním vlivům polární noci je tu knihovna s 1200 svazky (romány, cestopisy, učebnice, Bible), rekvizity pro divadelní představení, orchestrion. To vše a mnohé jiné má pomoci úspěšně se vyrovnat s odloučením od civilizace.

Je to bezpochyby prvotřídní námořní výprava. Nikdo vážně nepočítá s tím, že by mohly nastat nepředpokládané okolnosti, které by posádku donutily opustit lodě, aby se výprava z námořní změnila na pozemní. Nikdo neuvažuje o tom, že teprve pak by se mohly projevit slabiny expedice. Jen pár z nich ví, co znamená dlouhý pochod arktickou krajinou. Muži mají zimní námořní uniformy, ale nemají lehké a teplé kožešinové oděvy, vhodné pro pěší cestu a táboření v mrazech. Nemají lehké čluny, které by umožnily zdolávat vodní kanály. Sotva někdo ovládá eskymácký jazyk tak, aby se s domorodci domluvil. Nikdo na takovou budoucnost nemyslel. Vše se jevilo v naprostém pořádku.

Jediným, kdo krotil všeobecnou euforii, byl sám Franklin. Je to poznat z jeho dopisů.

Franklinova kajuta na Erebu v kresbě J. Fitzjamese

Franklinova kajuta na Erebu v kresbě J. Fitzjamese

V jednom z nich, adresovaném příteli, uznávanému expertovi na zemský magnetismus Edwardu Sabinovi, píše:

„Doufám, že moje drahá žena a dcera se nebudou příliš znepokojovat, jestliže se nevrátím v předpokládaném termínu… Vědí, že v případě, že nedosáhneme cíle ani po druhém přezimování, budeme hledat jiné cesty, samozřejmě, pokud stav zásob a zdraví posádky budou uspokojivé.“

Je neděle 18. července 1845. Komandér Fitzjames uzavírá své zápisky. Přiloží k nim do balíčku několik zručných kreseb lodí, moře a ledovců a dopis pro paní Coninghamovou:

„Můj deník je u konce, alespoň pro tuto chvíli. Doufám, že vás pobavil, ale obávám se, že nikoli; co může bavit krásnou lady na starých neckách s tlupou bílých medvědů na palubě? …Bůh žehnej Vám a všemu, co k Vám náleží.“

To jsou poslední slova neoficiálního kronikáře výpravy, která spolu s ostatní poštou dopraví Baretto Junior do Anglie.

O čtrnáct let později najde pátrací oddíl poručíka Hobsona ze škuneru Fox na holém kamenitém pobřeží nízkou mohylu z balvanů. Když ji rozeberou, najdou kovový válec s listem papíru, na němž je rukou Jamese Fitzjamese napsáno:

25. dubna 1848. H. M. S. Erebus a Terror byly opuštěny 5 námořních mil severoseverozápadně od tohoto místa, když byly od 12. září 1846 sevřeny ledem… Zítra 26. vyrážíme k Backově Rybí řece.

Dál už nic. Jen mlčení.

Následující část

********************************************************************************

Zdroje:
H. H. Houben: Volání severu
Stanislav Bártl: Arktida očima průkopníků (Olympia, Praha, 1986)
 
Fotografie:
Titulní, John Barrow: wikipedia
Sir John Franklin:  portrait.gov.au
Erebus a Terror vyplouvají: pprune.org
Crozier a Franklin: czytelnia.siata.info
Ostatní: Výše citovaná kniha S. Bártla 
 
mapa: google
Příspěvek byl publikován v rubrice Arktida. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

4 komentáře u Cesta na severozápad. IV. část

  1. SV napsal:

    ….na plachetnicích Erebus (Podsvětí) a Terror (Hrůza)
    ehm, to sú vskutku povzbudivé mená 😉

  2. SV napsal:

    Dál už nic. Jen mlčení.
    Pepo, ty potvor! teraz sa o nich budeme báť!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.