Cesta na severozápad. V. část

Dr. John Rae

Dr. John Rae

Uplynuly dva roky a Franklinova expedice o sobě nedávala vědět.

Nepřišla ani krátká zprávička, přestože měl Franklin na lodi spoustu mosazných válců, do nichž mohl zprávu vložit a vhodit ji do moře. Některý z válců mohl být vyplaven na břeh nebo zachycen v rybářské síti.

Ale nic takového se nenašlo.

Naprosté mlčení začalo vyvolávat znepokojení. Sám Franklin počítal s tím, že výprava bude muset dvakrát přezimovat, než se podaří Severozápadní průjezd najít a proplout jím. Následné opravě lodi v docích, odpočinku posádky a cestě domů Tichým oceánem kolem mysu Hoorn bude nutné rezervovat další rok.

Nicméně v roce 1848 už nebylo možné nečinně vyčkávat. Veterán John Ross mluvil již koncem roku 1846 o nutnosti záchranné výpravy. Na jaře i na podzim roku následujícího své upozornění opakoval. Slíbil svému příteli pomoc a smluvená lhůta již uplynula.

Bít na poplach začal i tisk. Posledním impulsem byl pak návrat saňové expedice dr. Johna Raeho, zaměstnance Společnosti Hudsonova zálivu. Vyrazila do Arktidy rok po Franklinovi. Měla mapovat a prozkoumat území mezi poloostrovy Bothia a Melvillovým. Rae za pomoci Eskymáků nízkonákladovou expedici zvládl skvěle a stal se de facto prvním badatelem schopným se živit v těchto končinách pouze lovem; společnost mu dala zásoby jen na čtyři měsíce. Zneklidňující byla jeho zpráva, že ani on, ani Eskymáci kočující v létě v těchto končinách, nenarazili nikde, ani daleko na severu, na stopy po Franklinově výpravě.

Nic nespatřili ani velrybáři plavící se kolem Baffinovy země tak daleko na sever, jak jen led dovoloval. Přestože jim zrak zbystřovala odměna vypsaná lady Franklinovou za první věrohodné zprávy o nezvěstných.

Admiralita už neváhala. Bylo nutné začít hledat. Otázkou bylo, kde?

Dr. King, společník George Backa z výpravy na Velkou rybí řeku, navrhoval už roku 1847 pátrat v těchto místech, tedy na pevninském pobřeží Kanady, několika nevelkými pozemními expedicemi. Úvaha k této myšlence byla logická. Jestli někde na severu Erebus a Terror ztroskotaly, potáhnou posádky do obydlených krajů právě tudy. Zde je tedy zapotřebí jít jim naproti a zakládat zásobovací sklady.

Ukázalo se později, že Kingův návrh mohl pravděpodobně zabránit nejhoršímu. Zůstal však nevyslyšen. Britská admiralita na rady nejzkušenějších polárníků nasměrovala pátrání dál na sever.

Arktický výbor plánující záchranné akce v představě malíře S. Pearceho. Stojící zleva: sir George Back, sie William E. Parry, kapitán Edward Bird, sir James Clark Ross, John Barrow ml., plukovník Edward Sabine, kapitán Baillie Hamilton a sir John Richardson. Sedící: sir Francis Beaufort a kapitán William Beechey. Na stěně portréty (zleva) Franklina, Fitzjamese a Barrowa.

Arktický výbor plánující záchranné akce v představě malíře S. Pearceho. Stojící zleva: sir George Back, sie William E. Parry, kapitán Edward Bird, sir James Clark Ross, John Barrow ml., plukovník Edward Sabine, kapitán Baillie Hamilton a sir John Richardson. Sedící: sir Francis Beaufort a kapitán William Beechey. Na stěně portréty (zleva) Franklina, Fitzjamese a Barrowa.

Sir Robert McClure

Sir Robert McClure

Bylo rozhodnuto, že záchrannou výpravu budou tvořit tři pátrací oddíly. Hlavní pátrací oddíl bude postupovat po trase Franklinovy expedice. Oddíl vyplul z Anglie na jaře 1848. Tvořily jej dvě výtečné lodi, trojstěžníky Enterprise a Investigator, plavidla stejného typu, stejných kvalit jako Erebus a Terror, ale větší. Výpravě velel James Clark Ross. Jeho prvním důstojníkem byl poručík Robert McClure, druhým poručík Leopold McClintock. Oba Irové, oba sehráli v budoucnu, v dalším pátrání po Franklinovi, důležitou roli.

V červnu roku 1848 plul hlavní pátrací oddíl Baffinovým zálivem k severu. Expedice, později označovaná jako první franklinovská, se nedostala příliš daleko. Rok byl neobyčejně špatný. Led se kupil a vytvářel neproniknutelnou bariéru. Teprve 20. srpna mocný severní vítr prolomil dráhu od západního Grónska a lodě mohly pokračovat dále na západ.

Sir Leopold McClintock

Sir Leopold McClintock

Enterprise a Investigator v zajetí ledu

Enterprise a Investigator v zajetí ledu

Cestou byl prohledáván každý kousek pobřeží. Marně. Všude bezútěšná pustina, ani stopy po Eskymácích. Každý nápadnější kousek země byl prohlédnut. Byla nalezena mohyla s hlášením Parryovým z roku 1819. Nic jiného.

Koncem léta lodě vpluly do Lancasterova průlivu a dále k Leopoldovu ostrovu v Barrowově úžině. Tam bylo zřízeno zimní tábořiště. James Clark Ross rozehrál na všechny strany důmyslné akce, aby navázal kontakt s Franklinem. Ještě před příchodem zimy bylo propátráno vše dostupné v okolí. Do moře byla vhozena spousta lahví se zprávami, na pobřeží postaveny signální tyče, na skalách vyhotoveny obrovské nápisy viditelné z dálky. Pokud půjdou zmizelí touto cestou, nemohou si jich nevšimnout.

Lancaster Sound (detail níže)

Lancaster Sound (detail níže)

Prince Leopold Island

Prince Leopold Island

Zima na Leopoldově ostrově byla těžká. Mnozí z mužstva byli v Arktidě poprvé a kapitáni museli vynaložit veškeré úsilí, aby rozplašili jejich stísněnost, neponechat je napospas zoufalství polární noci.

Jednou z hlavních činností mužstva byl organizovaný lov polárních lišek. Chyceným zvířatům byl na krk byl uvázán obojek se zprávou pro Franklina, poté byla zvířata opět puštěna. S nadějí, že alespoň jedno z nich padne do rukou trosečníků.

Obě lodě byly uvězněny v ledu až do srpna 1849. Pak započalo nové pátrání na západ. To však trvalo pouhé čtyři dny. Lodě se opět ocitly v zajetí ledu, který je nemilosrdně táhl na východ. A ať záchranáři chtěli či nechtěli, na cestu k domovu. Když je led konečně v Davisově úžině pustil, nezbylo nic jiného, než se vrátit do Anglie. Anglická admiralita jim mezitím poslala pomoc s rozkazem, aby vytrvali ještě další zimu. Ale pomocná loď North Star je minula a bloudila nyní sama kdesi v ledovém bludišti.

Rossova výprava se vrátila zdecimována neúspěchem a stala se terčem nevybíravé kritiky. Příliš se počítalo s tím, že Ross dokáže rozptýlit obavy o osud Franklina a jeho lidí.

Sir John Richardson

Sir John Richardson

Druhou záchrannou výpravu vedl dr. Richardson, účastník Franklinovy první pěší výpravy v roce 1819. Prodíral se od Hudsonova zálivu na sever s dvaačtyřiceti muži, stejnou cestou jako kdysi se svým zmizelým přítelem. Čtyřicet nákladních koní, které měli k dispozici, zhynulo morem. Mužstvo si muselo nést veškerý náklad na svých zádech a táhnout se s ním až k řece Athabasca, která byla splavná. Na Velkém Medvědím jezeře dal Richardson zřídit zimní stanici. Sám jel s Johnem Raem, pracovníkem Společnosti Hudsonova zálivu, o kterém již byla řeč, po proudu řeky Mackenzie a 3. srpna 1848 dosáhli pobřeží Severního ledového oceánu. Podél pobřeží se na člunech dostali až k Parryovu mysu. Každý domorodec, kterého spatřili, byl podroben výslechu. Nikdo však o Franklinovi a jeho lidech neměl potuchy. Další cestu na východ zatarasil chaos do sebe narážejících ledovců, přes které bylo nemyslitelné se dostat. Richardson si tehdy poznamenal:

„Upadl-li Franklin do tohoto pekla, není naděje na jeho záchranu. I když se zachránil se svým mužstvem na pobřeží, byla zde, na míle široko daleko, taková spoušť, že tu smrt hlady byla nevyhnutelná.“

I Eskymáci se vyhýbali této pusté krajině. Přesto pokračoval Richardson dále, až ke Krusensternovu mysu. Tam zanechal jeden člun s celým nákladem, zakopal potraviny, šatstvo, stany a střelivo. Všude pořídil nápadné značky, označil barevně skály, aby mohl Franklin, zabloudí-li sem, skladiště ihned objevit.

Příštího roku se Richardson vrátil bez nejmenší naděje do Anglie. John Rae se ještě jednou sám na vlastní vrub vypravil na sever, aby po Franklinovi pátral. Koncem léta 1849 byl při ústí Měděné řeky a marně čekal tři neděle, až se rozlomí obrovské spousty nakupeného ledu, které bránily v cestě na východ. Skladiště z minulého roku nalezl nedotčena, jen ze člunů ukradli Eskymáci všechny železné součástky.

Kdyby se tehdy Raemu podařilo proniknout dále na východ, byla by Franklinova hádanka rozluštěna. Bylo by se ušetřilo nesmírných obětí na lidských životech, byl by ušetřen materiál velké hodnoty; svět by se ovšem nedověděl o velkolepé obětavosti, kterou vynaložili  lidé mnoha národností na objasnění Franklinovy tragédie. (H.  H.  Houben)

Henry Kellet

Henry Kellet

Rozptýlit obavy nedokázala ani třetí pátrací výprava. Ze strany opačné, od Aljašky, se snažil do oblasti, kde se mohl Franklin a jeho lidé nacházet, proniknout kapitán Moore na bárce Plover společně s kapitánem Kelletem na lodi Herald. Plachetnice Plover se vůbec nedostala z Beringovy úžiny. Zamrzla u pobřeží Asie a až napřesrok se setkala s Heraldem.

*************************************

Čas, kdy se dalo ještě něco zachránit, byl ztracen. Myšlenku na něco takového si však zatím nikdo nepřipouštěl. Franklin nebyl mezi polárníky žádným nováčkem. Pobyl v arktických krajích dost dlouho, aby znal jejich nebezpečí, ale také jejich nevyčerpatelné zdroje. Bylo jeho zmizení, jeho záhadné mlčení jenom krutou, dech svírající předehrou k triumfálnímu úspěchu? Jeho objevitelská mysl neměla hranic. Nepokusil se snad o zteč na severní pól?

Fantastové i ti racionálně přemýšlející se shodovali v tom, že musí být vynaloženo všechno pro záchranu výpravy. V neposlední řadě šlo už také o čest celého britského námořnictva. Ztráta elitní expedice, která měla suverénně vyřešit otázku jedné z posledních velkých námořních cest, by znamenala citelný úder prestiži britského impéria.

Admiralita rozhodla obnovit pátrání tentokrát s mnohonásobně většími silami. V březnu 1849 vydala prohlášení. Kdo zachrání členy Franklinovy výpravy, ať je to příslušník kterékoli země a kteréhokoli národa, dostane odměnu 20.000 liber šterlinků, která byla až dosud vypsána na objevení Severozápadního průjezdu. Franklinova manželka zvýšila odměnu ještě o 3.000 liber šterlinků.

Následující část

********************************************************************************

Zdroje:
H. H. Houben: Volání severu
Stanislav Bártl: Arktida očima průkopníků (Olympia, Praha, 1986)
 
Fotografie:
Titulní –  dr. John Rae,  dále Sir Robert McClure, Henry Kellet, John Richardson, vše: en.wikipedia.org
Sir Leopold McClintock: www.bbc.co.uk
Enterprise a Investigator v zajetí ledu: m.theglobeandmail.com
Ostatní: Výše citovaná kniha S. Bártla 
 
mapy: google
 
 
 
 
 
Příspěvek byl publikován v rubrice Arktida. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

4 komentáře: Cesta na severozápad. V. část

  1. SV napsal:

    hm, poštové líšky? 😯
    napínavé, ale smutné čítanie….
    idem radšej obdivovať poniklece, majú takú povzbudivú farbu.

  2. SV napsal:

    „Franklinova manželka zvýšila odměnu“ chudiatko…. 😥

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *