Dobývání Arktidy vzdušnou cestou. Část I.

Salomon August Andrée

Salomon August Andrée

Osudy polárních cestovatelů a objevitelů představují dramata, která si dokáže jen stěží někdo z nás představit. Málokterá lidská činnost vyžaduje takovou dávku fyzických a psychických dispozic, takovou dávku odvahy a discipliny. A v neposlední řadě i notnou dávku štěstí…

Technický pokrok na přelomu devatenáctého a dvacátého století přinesl krom jiného zdokonalení prostředků schopných létání, tedy balónů, vzducholodí a posléze letadel. K myšlence využít jich k cestám na vysoký sever pak nebylo daleko.

Snaha dosáhnout vysokých severních šířek či dokonce samotného severního pólu cestou vzdušnou byla přirozenou reakcí na strastiplné zkušenosti spojené s marnými pokusy dostat se co nejdále na sever po vlastní ose. Desetiletí či dokonce staletí byly takovéto pokusy neúspěšné a mnozí z těch, kteří se pokusili proniknout daleko na sever, za ně zaplatili životem.

Jenomže technické možnosti a ideje byly v oné pionýrské době dvě zcela nerovné záležitosti. Dobývání  Arktidy cestou vzdušnou tak nebylo ve svých počátcích rozhodně něčím méně náročným, než bylo dobývání cestou pozemskou. Spíše tomu bylo naopak.

Podívejme se, jak vzdušné dobývání Arktidy začalo, jak se vyvíjelo a vyspívalo…

********************************************************************************

S myšlenkou proniknout balónem daleko na sever koketoval už v sedmnáctém století (tedy několik desetiletí před bratry Montgolfiérovými) portugalský mnich Bartolomeo Guzmao. Následovalo pak mnoho dalších, více či méně reálných projektů; všechny zůstaly ve stádiu teoretických úvah. Až do chvíle, kdy na konci devatenáctého století švédský badatel Salomon Andrée vzlétl na kulovém balónu směrem k severnímu pólu.

S technikou letu balónem se švédský inženýr Salomon August Andrée (nar. 1850) seznámil na světové výstavě ve Philadelphii v roce 1876. V letech 1882 – 1883 pracoval v rámci Prvního mezinárodního polárního roku na švédské polární stanici v Eisfjordenu na Špicberkách. Tam se rozhodl, že zbytek života věnuje bádání na arktickém severu.

Ještě sto let potrvá než lidé dosáhnou severního pólu, budou-li se spoléhat jenom na lodi a saně jako dosud. Nutno použít zcela nového prostředku a tím je – vzduchoplavecký balón!

Andréeho smělé tvrzení jen potvrzuje myšlenky, které jsem popsal výše. Vypovídá však také o badatelově povaze. Jeho spolupracovníci ho charakterizovali jako smělého, hrdého, často ovšem bezohledného. Citované prohlášení bývá často zmiňováno jako doklad jeho bezohlednosti. Na straně druhé měl Andrée vybudované hluboké sociální cítění. Ze stockholmské městské rady byl vyloučen poté, co se pokoušel zasadit o zkrácení zákonné pracovní doby. Při popisu Andréeovy osobnosti je však vždy zmiňována jeho mimořádně silná vůle…

Jistá švédská vědecká nadace poskytla v roce 1893 Andréemu finance na zakoupení pokusného balónu Svea. Na něm podnikl v letech 1893 až 1895 devět experimentálních letů. Během nich provedl četná pozorování a vyzkoušel částečnou řiditelnost balónu pomocí vlečných lan a pomocí otočné plachty.

Během devíti letů byl Andrée ve vzduchu přes čtyřicet hodin, nalétal přitom 1500 kilometrů. Uvážíme-li, že byl na těchto letech sám, sám pilotoval a sám prováděl vědecká pozorování a měření, musí jeho konání vzbudit respekt. Byl to výkon, který dlouhou řadu let nebyl překonán.

K myšlence letu balónem k severnímu pólu přivedl Salomona Andréeho Adolf Erik Nordenskjőld. Polárník, který jako první na světě proplul Severní mořskou cestou (Severovýchodním průjezdem).

Roku 1895 na schůzi Švédské společnosti pro antropologii a geografii už referoval Andrée o projektu s takovým nadšením, že získal zastání u nejvýznamnějších vědců. A také dostatečnou finanční podporu. Jedním z nejštědřejších sponzorů byl Alfred Nobel.

7. července 1896 vyrazil Andrée na Špicberky. Základnou byla zátoka Is na Dánském ostrově. Dalšími dvěma členy výpravy byli meteorolog a astronom Nils Ekholm a fyzik, fotograf a technický asistent výpravy Nils Strindberg.

Na základně byl v krátké době postaven hangár. Balón byl plynem naplněn a ke startu byl připraven v prvních srpnových dnech. Nepříznivý vítr a rychle se blížící podzim však donutily Andréeho výpravu odložit.

Zimy využil Andrée k úpravám balónu, které měly vést k lepší řiditelnosti. Tři plachty umístěné mezi sítí a gondolou měly umožnit odchýlení od směru větru. Balón byl opatřen třemi vlečnými lany o celkové délce 1000 metrů a o hmotnosti 850 kilogramů. Při průměrné výšce letu sto padesát metrů mělo viset ve vzduchu asi 600 metrů lan, zbytek měl balón tahat za sebou po ledu. Pokud by klesla výška balónu, automaticky by se snížila váha lan ve vzduchu a naopak. Také kulový tvar balónu byl změněn. Byla přidána dvě pásma u „rovníku“; tím dostal balón podélný tvar a objem se zvětšil na 300 kubických metrů.

Balón dostal jméno  Őrnen (Orel).

Andrée věnoval přípravě výpravy velkou péči. Připravil stravu v podobě koncentrátů, v tehdejší době věc ještě málo známou. Zabíraly málo místa a zajistily výpravě výživu na půl roku. Dále osobní výzbroj, saně, čluny, vše bylo promyšleno a připraveno do nejmenších detailů. Spojení se světem měli výpravě zajistit poštovní holubi. S sebou jich vzali třicet. A také plovatky, korkové koule obalené měděnou sítí, uvnitř se schránkou na dopis.

Během zimy účast na výpravě odřekl Nils Ekholm. Byl toho mínění, že balón spolehlivostí nevyhovuje podmínkám výpravy.  Nahradil jej technický inženýr Knut Fraenkel.

Na jaře 1897 se Andrée sešel s Fridtjofem Nansenem, se kterým plán výpravy důkladně probral. Nansen předal Andréemu cenné informace ze své cesty Arktidou.

Začátkem léta 1897 byl Andrée opět na Špicberkách. 11. července 1897 se balón vznesl do vzduchu.

Vznesl se do výše, vzápětí však klesl a udeřil o hladinu moře. Vlečná lana, do kterých Andrée vkládal tolik naděje, která však byla špatným způsobem uchycena ke gondole, se uvolnila a spadla na břeh. Vzduchoplavci tak přišli o možnost balón řídit .

Po chvíli balón zmizel za vrcholky hor. A zmizel navždy…

********************************************************************************

Několik dní nato usedl v ráhnoví norské lovecké lodi v Barentsově moři holub. Velitel ho jedinou ranou skolil a holub spadl do moře. Za několik hodin to vyprávěl kamarádovi a ten zvolal:

“Cos to udělal? Třeba je to holub od Andréeho!“

Holuba se podařilo najít. Pod křídly měl svitek s textem, ve kterém Andrée 13. července udává souřadnice a oznamuje, že jsou všichni zdrávi.

Těchto několik slov bylo po třiatřicet let jedinou zprávou o výpravě Salomona Andéeho…

Celý svět očekával zprávy o osudu tří odvážlivců. Zavládlo však ticho. O dva roky později našli rybáři na pobřeží Islandu torza z balónu Őrnen.

********************************************************************************

Roku 1930 využila norská vědecká výprava na lodi Bratvaag mimořádně horkého léta a přistála u ostrova Vitő, nejvýchodnějšího ostrova špicberského souostroví. Dva námořníci vyslaní do vnitrozemí hledat pitnou vodu našli plachtovinový člun zahrabaný ve sněhu. Byly to stopy po Andréeově výpravě.

Zbytky Andréeho tábora na ostrově Vitő

Zbytky Andréeho tábora na ostrově Vitő

Pozůstatky Andréeho a jeho dvou druhů, člun, zbraně a střelivo, chronometr, filmy, deník a mnoho jiných věcí zpustošil čas a zpola zničila plíseň. Vše bylo převezeno do vlasti.

Vědci vyvolávali filmy a horečně luštili dokumenty výpravy. Zakrátko bylo možné rekonstruovat výpravu den po dni a prožívat se třemi odvážlivci jejich naděje, ztrátu balónu a boj s přírodou na pěší pouti po ledu.

Let Őrnenu trval tři dny. Husté mlhy způsobily, že se balón pokryl námrazou a klesal níž a níž, až začal narážet na ledovou pokrývku oceánu. Posádka se chtěla za každou cenu vznést výše a odhazovala postupně veškerou možnou zátěž. Balón se však stále častěji dotýkal ker a každý takový dotek působil balónu újmu.

Őrnen po přistání

Őrnen po přistání

13. července mlha zmizela. Sluncem zahřátý Őrnen se pomalu zvedal a mužům svitla nová naděje. Ne však nadlouho. Padla další mlha, bylo vyloučeno pokračovat v letu.

14. července posádka opouští balón a pěšky směřuje k Zemi Františka Josefa. Tam, jak doufá, najde skladiště potravin po Nansenově výpravě. První pokus o proniknutí do hloubi Arktidy vzdušnou cestou byl tedy u konce.

Začíná těžký a strastiplný pochod ledovou pustinou. Každý musí táhnout saně s nákladem kolem 160 kg. Nepředstavitelné fyzické vyčerpání. Jednotvárná nevařená strava způsobuje nemoci a oslabuje organismus. Jen s vypětím všech sil postupují kupředu.

Kupředu? Strašný omyl. Po určité době si začínají uvědomovat, že veškeré jejich úsilí je marné. Podle výpočtů je proud unáší k západu rychleji, než oni sami mohou ujít k východu. Docházejí k názoru, že držet se nadále tohoto kurzu je zbytečné.

Andrée se rozhodl změnit směr a zamířit k Sedmi ostrovům, ležícím severně od Špicberků. Po třinácti týdnech obrovského vypětí mají před sebou dalších sedm, osm týdnů pochodu.

Koncem září se pochodem již naprosto vyčerpaní cestovatelé rozhodli postavit si eskymácký domek a přečkat v něm dlouhou polární noc. Poprvé po deseti týdnech strávili noc pod střechou, mezi čtyřmi sněhovými stěnami. Mohlo se zdát, že je vše na dobré cestě, ale tragický osud je pronásledoval i zde.

V prvních říjnových dnech praskla kra těsně u sněžného domku. Trosečníci ztratili veškerý úlovek, maso ze dvou naposledy zabitých medvědů.  V těchto tragických dnech jim však zdánlivě svitl paprsek naděje. Po rozplynutí mlh spatřili před sebou pevninu.

Skalnatý, ledem pokrytý ostrůvek se jim mohl zdát rájem. Dlouhé dny ho pozorovali dalekohledem a přemýšleli, jak se k němu dostat. Po několika dnech se jim to podařilo.

Ztratili lihový vařič. Nashromáždili zásoby dřeva, které sem naplavilo moře. Zdokumentována je smrt prvního z nich…a tady poznámky končí. Co se stalo?

Jak dlouho ještě žili zbylí dva? Jejich těla byla nalezena na ledu. Proč si nelehli na kožešiny? Proč se neschovali do spacích pytlů? Jejich saně po třicet let stály naloženy, jako by se druhý den měly vydat na cestu. Nezemřeli hlady. Byly u nich nalezeny zásoby tuleního masa, které by jim stačilo na delší dobu. Byly u nich nalezeny zápalky a petrolej. A dobře vybavená lékárnička.

Trasa výpravy Salomona Augusta Andréeho

Trasa výpravy Salomona Augusta Andréeho

Otázky zůstanou bez odpovědi.  Jeden zkušený lovec tuleňů řekl:

„Zima je dorazila, když usnuli“!

Nejspíš ano. Andrée nepředpokládal, že by museli přezimovat na ledu. Na mrazy polární noci nebyli připraveni…

********************************************************************************

Několik let po švédské výpravě se objevili další odvážlivci, kteří chtěli dobýt točny v podobných kulových balónech. Žádní z nich se však nedostali alespoň tam, kam se dostal Andrée.

V prvním desetiletí dvacátého století pokročila v Německu stavba vzducholodí. Aby mohly být prozkoumány možnosti užití vzducholodi při arktickém bádání, byla roku 1910 podniknuta výprava na Špicberky, které se dokonce zúčastnil i konstruktér Zeppelin.

První světová válka pak další bádání pozastavila. Bohatý vědecký materiál, který mohl uspíšit užití řiditelných letů nad Arktidou, zůstal nevyužit.

********************************************************************************

Zdroj: Salomon August Andrée: Balonem k severní točně

(kniha sestavená Švédskou společností pro antropologii a geografii na podkladě zápisků Andréeovy výpravy)

Pokud vás příběh výpravy S. A. Andréeho zaujal, přečtěte si jeho zevrubnou podobu, kterou jsem před časem zpracoval. Vyprávění najdete zde.

Následující část

Příspěvek byl publikován v rubrice Arktida, Dobývání Arktidy vzdušnou cestou. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

4 komentáře u Dobývání Arktidy vzdušnou cestou. Část I.

  1. pepa napsal:

    Po zralé úvaze jsem smazal původní komentáře. Zmiňovaly původní vydání seriálu, které už není k mání. Takže předem děkuji za pochvaly nové 😉 😉

  2. lojzo napsal:

    No tak dobre: Chválim! 😉

  3. Jago napsal:

    I já. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.