Cesta na severozápad. VI. část

Resolute

Resolute

Byla ještě naděje na záchranu Franklina? Nyní byl nezvěstný pět let. Franklin však sám říkal, že tak dlouho se svými zásobami vydrží…

Britská admiralita zahájila další vlnu pátrání, tentokrát s mnohonásobně vyššími silami. 

Jako první se do pátrání zapojil poručík Pullen, účastník předchozí třetí záchranné výpravy na lodi Herald. Tehdy se svými muži na člunech marně prohledával severní pobřeží Aljašky. Poté se vydal k Velkému Otročímu jezeru a když se roku 1850 zamýšlel vrátit domů, dostihl ho rozkaz britské admirality. Měl učinit ještě jeden pátrací pokus. Pullen ihned obrátil a pronikl od delty řeky Mackenzie podél pobřeží Beaufortova moře až k mysu Bathurstovu. Eskymáci mu tam napovídali neuvěřitelné množství strašlivých báchorek o tom, jak vypadá ledová situace dále na severu. Pullen se dal zastrašit a 27. srpna 1850 se vrátil k řece Mackenzie. V té době se již jiná záchranná výprava plavila podél Aljašky volným mořem k západu a ledová situace byla velmi příznivá až do září. Pullen uvěřil Eskymákům, kteří rádi přehánějí. O samotném Franklinovi ovšem nevěděli nic.

Koncem května 1850 vyplulo anglické polární loďstvo pod velením kapitána Horatia Austina. Dvě velké plachetní lodě Resolute a Assistance a dva šroubové parníky Pioneer a Intrepid s posádkou 180 mužů. Jejich cílem byla oblast, která se tehdy nazývala Arktickým Středozemním mořem (pozn.: oblast mezi  Barrowovou úžinou a Melvillovým zálivem – viz mapa níže).

Sir Horatio Austin

Sir Horatio Austin

Sir Richard Collinson

Sir Richard Collinson

Od Aljašky jim postupovala vstříc dvojice lodí Enterprise a Investigator pod velením kapitána Richarda Collinsona a komandéra Roberta McClura. Znovu byly výpravy vybavené na dobu nejméně tří let. Než se dostaly do dějiště pátrání, musely dvakrát překročit rovník.

Další dvojici lodí Lady Franklin a Sophia, poněkud skromněji vybavených, velel známý velrybářský kapitán William Penny. Dvě malé plachetnice Felix a Mary vyslala na naléhání neúnavného sira Johna Rosse a pod jeho velením Společnost Hudsonova zálivu.

Do pátrání se zapojili i Američané. Dvěma brigatinám Advance a Rescue velel poručík Edwin De Haven. Výpravu financoval milionář Henry Grinnell.

Lady Jane Franklinová najala z vlastních prostředků brigu Prince Albert a svěřila ji komandéru Forsythovi.

U vjezdu do Hudsonova zálivu kotvila již zmíněná North Star, která před rokem vyplula vstříc Rossově záchranné výpravě. Kapitán Saunders musel čekat, až se uvolní ledy a loď se bude moci zapojit do pátrání.

Čtrnáct lodí se tedy účastnilo velkolepé pátrací akce. Jako první byl v Baffinově zálivu neohrožený kapitán Penny, jeho lodě však na čtyři týdny zamrzly v ledu. Ve chvíli, kdy mohl pokračovat dále, se objevily také lodě Austinovy a Rossovy. V srpnu byli všichni před vjezdem do Lancasterova průlivu a čekali na možnost proplutí.

Kapitán William Penny

Kapitán William Penny

Jako blesk z čistého nebe zapůsobila zpráva, kterou tehdy sdělil John Ross. Každá snaha je marná, řekl mu jeden Eskymák. Dvě velké lodě byly prý rozmačkány ledem a potopily se. Muži se zachránili na břeh, avšak prý jsou mrtví.

15. srpna byl stav ledu dobrý natolik, že lodě mohly pokračovat Lancasterovým průlivem. Všech dvanáct lodí se pak setkalo u Leopoldova ostrova, který byl určen jako operační středisko. Skladiště u Leopoldova ostrova, které tam založil před dvěma lety James Clark Ross, zůstalo netknuté. V okolí se neobjevila jediná stopa života.

Posádky všech lodí začaly neúnavně pracovat. Do atmosféry se vzneslo nespočet barevných balónků se zprávou pro Franklina. Lodě se rozjely do všech směrů a jejich posádky zkoumaly metr po metru pobřeží. Stopa však žádná. Nikde nic.

Konečně jedna nepatrná objevena byla. Konce lan s vetkanou červenou nití, evidentně patřící britskému námořnictvu. Dále útržky plachtoví, kusy dříví a zbytky kostí ze skopců a vepřů. S kořistí se ihned vydal Prince Albert, který nebyl způsobilý operovat v ledu, zpět do Anglie. Ukázalo se, že vše, co přivezl, je skutečně anglického původu. Admiralita se však postavila k Forsythově návratu odměřeně. Měl čekat na další zprávy a teprve s těmi se do Anglie vrátit.

Mezitím na severu začalo přihořívat. 23. srpna se kapitán lodi Assistence Erasmus Ommaney vylodil na Rileyho mysu v jihozápadní části ostrova Devon. Po několika krocích narazili na stopy tábora a zbytky různých předmětů, svědčících o tom, že zde pobýval oddíl příslušníků královského loďstva.

Zvěst se s rychlostí blesku rozšířila po ostatních lodích. Nastal shon. Všichni měli pocit, že zmizelí musí být někde nablízku.

Mezitím, co se kapitáni radili, rozdělovali si úseky pobřeží k pátrání, šlo Pennyho mužstvo na vlastní pěst po stopách saní, které vedly až ke skaliskům Beecheyho ostrova, který objevil Parry. Mužstvo překonalo pobřežní srázy a brzy přišlo k nízkým zasněženým pahorkům navršeným lidskou rukou. Nepochybně hroby.

Ano, bylo tomu tak. Nápisy na hrobech byly ještě zachovalé:

Poddůstojník John Torrington, 20 let, zemřel na palubě Terroru 1. ledna 1846

Lodník John Hartnell, 25 let, zemřel na téže lodi o čtyři dna později. 

Námořník William Braine, 34 let, zemřel na palub Erebu 3. dubna téhož roku.

Záhy dorazili na místo i další pátrací oddíly. Blízko hrobů se našly rozvaliny kamenné chýše, cínové nádobí, kovadlina, zbytky uhelného skladu, prázdné soudky, spousta plechovek od konzerv, kousky oděvů, lan, dříví. Nemohlo být pochyb. Tady trávila Franklinova expedice svou první zimu 1845  – 1846. Nezdálo se, že by výrazně trpěli. Ti tři mrtví mohli být obvyklými oběťmi polární noci.

Každý centimetr tábora byl prohrabán, převrácen naruby. Prohledáno bylo široké okolí – ale nikde žádná zpráva. Neuvěřitelné. K dobrým vlastnostem každé výpravy patřilo psaní zpráv, které byly zanechávány na viditelných místech. Popisovaly dosavadní postup výpravy a plány na cestu další. Proč Franklin nic takového neudělal? Mlčení téměř svéhlavé, odporující veškeré logice.

Beecheyho ostrov se stal východiskem dalšího pátrání. Kde ale hledat, kde v pátrání pokračovat? Od pobřeží nešly mořem žádné stopy. Nikde nebylo nalezeno žádné znamení, kterou cestou pokračoval Erebus a Terror.

Devon Island, Beechey Island, Barrow Strait, Viscount Melville Sound

Devon Island, Beechey Island, Barrow Strait, Viscount Melville Sound

Beechey Island (detail k předchozí mapě)

Beechey Island (detail k předchozí mapě)

Kapitán Penny zkoušel pokračovat Wellingtonovým kanálem na sever, musel však brzy obrátit. Blížila se polární noc, blížila se zima. U Beecheyho ostrova posádky vytvořily základnu, kde mínily přezimovat. Pro návrat domů se rozhodly obě americké lodě. Na přezimování nebyla jejich posádka vybavena.

Návrat těchto prvních amerických polárníků probíhal velmi dramaticky. V okamžiku, kdy byly Advance a Rescue připraveny k odplutí, utrhla bouře brigu Rescue z kotev a zmítala ji mezi obrovskými ledovými krami. Peklo završila hustá mlha, kdy se lodě navzájem ztratily. Den nato však Advance svou sesterskou loď objevila a vzala ji do vleku. Nazítří pak, ve chvíli, kdy se na okamžik mlha protrhala, spatřili Angličané, jak obě lodě na plné plachty opouštějí oblast. Ani jim nestihli předat poštu.

To však nebylo všechno. Za několik dní Američany spoutal obrovský ledovec  a tlačil je místo do Baffinovy zátoky na sever do úžiny Wellingtonovy. Dosáhli severní šíře, kterou zatím nepřekonal žádný Evropan: 75°25´ . Na východě spatřili novou zemi, kterou již dříve spatřil Penny. Nazvali ji Zemí Grinnellovou, podle svého mecenáše.

Strastiplná cesta amerických lodí v ledovém zajetí trvala plných devadesát dní. Lidé byli vysíleni. Zůstávali neustále ve střehu, připraveni kdykoli opustit lodě. Rozmačkání hrozilo každou chvíli. Nedostatečná výživa, nedostatečné oděvy, jen díky doslova hrdinské obětavosti lodního lékaře Kanea (o kterém ještě uslyšíme) nedošlo k rozsáhlé tragédii. Až 5. července 1851 se lodě vyprostily z ledového zajetí a koncem září opět přistály v New Yorku.

Anglické lodě přestály zimu bez úhony a následujícího léta se vrátily domů. Tábor na Beecheyho ostrově byl nalezen a víc ohlásit velitelé nemohli.

Jenom kapitán Collinson a komandér McClure byli dosud na cestě.

následující část

********************************************************************************

Zdroje:
H. H. Houben: Volání severu
Stanislav Bártl: Arktida očima průkopníků (Olympia, Praha, 1986)
 
Fotografie:
Titulní –  Resolute: fineartamerica.com
William Penny: www.bbc.co.uk
Ostatní včetně map: wikipedia
 
 
 
Příspěvek byl publikován v rubrice Arktida. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

3 komentáře u Cesta na severozápad. VI. část

  1. Jago napsal:

    Cit.: „Než se dostaly do dějiště pátrání, musely dvakrát překročit rovník.“ Co dělaly na rovníku? Něco mi uniklo? 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.