Dobývání Arktidy vzdušnou cestou. Část II.

Walter Wellman
Walter Wellman

Švédský badatel Salomon Andrée byl prvním člověkem, který se pokusil dostat na severní pól vzdušnou cestou. Stejnou ideu měl o několik let později i americký novinář Walter Wellman

Walter Wellman (1858-1934) pracoval jako washingtonský dopisovatel velkého chicagského deníku. Byl to poněkud lehkomyslný dobrodruh, bohém. A mnohé jeho akce podle toho vypadaly. Máloco se mu povedlo. Ovšem hrůzostrašné kritické situace, do kterých se nejednou dostal, v rozporu se všemi přírodními zákony vždy přežil.

Dlouhá léta marně snil o cestě na severní pól. Poprvé se k němu vydal roku 1894. Výprava měla klasický charakter. Několik mužů a psí spřežení.

Nepochodoval ani dlouho, ani rychle. Už po pár dnech jej dohonil posel kapitána lodi, která expedici na sever dopravila. S tím, že mají velký problém. Když se Wellman vrátil, našel ze svého parníku pouhou hromadu trosek. Loď byla rozdrcena ledem. Ze všech zavazadel zůstalo jedno jediné neporušené. Tehdy Wellman zavazadlo otevřel a s neskrývaným nadšením konstatoval, že je uvnitř jeho frak…

Nezbylo ovšem nic jiného, než výpravu ukončit.

Bylo by ovšem nefér tvrdit, že byl pouhopouhým dobrodruhem. Během patnácti let svého snažení v Arktidě odvedl velký kus práce a přispěl k poznání dosud neprobádaných severských končin. V roce 1898 se na norské lodi Fridtjof vydal k Zemi Františka Josefa hledat stopy po výpravě Salomona Andréeho. Výprava však byla jednou velkou tragédií. Dva muži zahynuli a Wellman sám si zlomil nohu. Na této cestě však objevil několik nových ostrovů.

Uběhlo téměř deset let od neúspěšné výpravy. Myšlenka stanout jako první na severním pólu Wellmana stále neopouštěla. Tehdy se dověděl o vzducholodi z dílny Pierra a Paula Lébaudyových. Na svém zaměstnavateli doslova vyškemral 75 tisíc dolarů a podle novinových zpráv a fotografií si sám nakreslil vzdušné plavidlo, které ho mělo elegantním způsobem dopravit na točnu.

Walter Wellman

Walter Wellman

Byl to pozoruhodný stroj: Podlouhlý balón ze tří vrstev pogumované tkaniny, padesát metrů dlouhý, šestnáct metrů v průměru, uchycen byl na dlouhé příhradové konstrukci ze dřeva a oceli. Ta nesla dva motory, kovovou kabinu posádky, kormidla a dlouhý nosník s vodorovnými stabilizačními plochami. Dvě dřevěné vrtule se nacházely pod zadní částí nosníku a motory je poháněly pomocí složitých převodů (viz fotografie). Hmotnost lodi byla zhruba třináct tun, z toho osm připadlo na užitečnou zátěž. Loď dostala jméno America.

America, detail spodní části trupu

America, detail spodní části trupu

Na realizaci svého plánu si Wellman netroufl, zakázku svěřil Goddardově továrně na výrobu balónů v Paříži.

Roku 1906 byla America hotova. Nedočkavý Wellman ji okamžitě nechal naložit na parník. Se všemi zásobami, stavebním materiálem a početným mužstvem vyrazil na Špicberky. Základnou se stal, stejně jako Andréemu, Dánský ostrov.

Wellmanovi lidé stačili postavit několik dřevěných budov a hangár. Krátké polární léto ovšem bylo u konce a na pokus mnoho reálného času nezbývalo. Navíc Wellman zjistil, že mu Francouzi předali nefunkční nedodělek. Nechal na Špicberkách dva hlídače a vyrazil zpět.

Hangár na Dánském ostrově

Hangár na Dánském ostrově

První cesta vedla do Paříže, kde udělal pořádný humbuk. V továrně poté veškeré nedostatky postupně odstranili; na práce dohlížel Američan Melvin Vaniman.

Melvin Vaniman

Melvin Vaniman

Potulný umělec, který usoudil, že vzducholodě jsou lepší rito než kočování. Zda byl vhodným společníkem na cestu k pólu, už tak jasné nebylo. Wellman mu však bezmezně věřil a přijal ho do výpravy.

America přes zimu doznala četných změn. Obal byl zvětšen, dva slabší motory nahradil jeden silnější značky Lorraine-Dietrich o výkonu 55 kW. Loď v této podobě mohla letět rychlostí 30 kilometrů za hodinu na vzdálenost tři a půl tisíce kilometrů. To k letu z Dánského ostrova na pól a zpět mohlo stačit. S jedním předpokladem. Že by nefoukal vítr.

Příštího léta byl Wellman se vzducholodí a s celou výpravou opět v Arktidě. Tam zjistil, že se jeden z hlídačů mezitím utopil a hangár zničily vichřice. To byla ovšem pro Wellmana maličkost.

Hangár na Dánském ostrově

Hangár na Dánském ostrově

Než však jeho muži vše opravili a sestavili vzducholoď, byl opět konec polárního léta. Wellman se však nevzdával. 7. září 1907 byla gondola napěchována barely s palivem, byly naloženy zásoby potravin na rok, kompletní saňové spřežení včetně deseti eskymáckých psů. Nakonec nastoupili Wellman, Vaniman a navigátor dr. Felix Rosenberg.

Malý vlečný parník vytáhl Americu na širé moře, motory se rozběhly. Ze zádi se odvinulo dlouhé stabilizační lano*. America nabrala směr a pomalu mizela pozorovatelům z očí. Vše fungovalo, posádka byla spokojena.

Tento stav ovšem netrval dlouho. Náhle se otočil vítr a přihnal z protisměru sněhovou vánici. Malá vzducholoď neměla šanci, ztěžkla námrazou a mokrým sněhem. Pohybovala se nízko nad hladinou a vítr ji hnal k pobřežním horám. Se štěstím, kterého měl Wellman vždy dostatek, se posádce podařilo přistát na ledové kře. Krátce nato dorazil doprovodný parník. Výprava byla zachráněna. Zachránit se podařilo i Americu.

Walter Wellman

Walter Wellman

Ani druhý pokus Wellmana neodradil. Dále zdokonaloval plavidlo. Nebezpečné námraze se rozhodl čelit tím, že pod obal balónu vháněl horké výfukové plyny od malého pomocného motoru. Stabilitu lodi mělo zvýšit pomocné „putující“ závaží uvnitř nosného tělesa. Zásoby tentokrát neměly být v gondole ale ve dvou tlustých kožených rukávech, které jako dvě obrovské klobásy měly být taženy po ledě za lodí.

Přibyli i noví členové expedice. Především štědrý Wellmanův mecenáš, ruský šlechtic Nikolaj Popov. Ten měl evidentně problémy s utrácením svého nevyčerpatelného jmění a usoudil, že mu Wellmanova cesta k pólu může trochu pomoci. Nápad se Popovovi dokonce zalíbil tak, že zapomněl na své závratě z výšek a akci pojal jako úžasnou zábavu.

Start v roce 1909

Start v roce 1909

15. srpna 1909 brzy ráno, opět na Dánském ostrově, byla vytažena vzducholoď před hangár. Posádka nastoupila. Wellmana, Popova a Vanimana doplnil ještě Wellmanův švagr Louis Loud. V deset hodin již byla America hnána příznivým větrem k severu. Dva kožené rukávce naplněné zásobami nechávaly za sebou (zatím ještě na vodě) dlouhou brázdu.

Po několika hodinách letu se vzducholoď přiblížila zamrzlému moři a rázem bylo po pohodě. Lana táhnoucí kožené zásobníky přenášela veškeré nárazy a otřesy. Vše se chvělo a posádka se musela držet toho, co bylo zrovna na dosah.

Náhle se utrhlo jedno z lan vlekoucích obal s potravinami. Odlehčená vzducholoď rázem nabrala výšku. Wellman to okomentoval pouze lakonickou poznámkou. Jinak však zareagoval jeho švagr. Propadl panice a celou svou váhou se pověsil na lano výpustného ventilu.

Posádka v roce 1909

Posádka v roce 1909

Značná část vodíku už byla pryč, když se ostatním podařilo odtrhnout Wellmanova švagra od ventilu. Bylo pozdě. Vzducholoď značnou rychlostí klesala a blížila se k ledu. V krátkém okamžiku se všichni váleli na kře.

Uprostřed unikajícího vodíku Wellman vytáhl doutník a zapálil si. Nestalo se naštěstí nic. Vaniman z nepochopitelných důvodů začal rozbíjet nádrže s benzinem…

Náhle se odlehčená troska vzducholodi v jakési agónii vzepjala k nebi. Stoupala výš a výš a rychle se zmenšovala. Pak se ozvala ohlušující exploze a na obloze zůstal jen rozplývající se mráček.

Wellmana a jeho posádku zachránila hlídková loď Farm, která se nacházela poblíž. Po návratu do Norska se vzduchoplavec dověděl, že na severním pólu mezitím stanul Frederick Cook. Zklamaný další pokusy vzdal…

********************************************************************************

Wellman měl neobyčejnou smůlu. Dalších pět dnů po ztroskotání panovalo neobyčejně příznivé počasí a je možné, že muži mohli k pólu doletět…

Ani tento neúspěch však dobrodruha neodradil. 15. října 1910 opouští jejich nová America New Jersey a míří nad oceán. Posádka (Wellman, Vaniman a čtyři mechanici) věří v překonání Atlantiku. Po dvou dnech však motor Lorraine-Dietrich – ten, který se tak osvědčil v arktických krajích – vypovídá službu a posádka bojuje o holý život. Jak je pro Wellmana typické, v okamžiku největšího nebezpečí je opět zachráněn…

********************************************************************************

První letadla v Arktidě

Prvním člověkem, který se vznesl nad arktická ledová pole na stroji těžším než vzduch, byl polský inženýr Jan Nagórski, důstojník ruského námořnictva. V srpnu 1914 zkoumal pobřeží Nové země a pátral po zmizelých polárních výpravách V. Rusanova, G. Brusilova a G. Sedova.

K dispozici měl hydroplán typu Farman s motorem Renault o výkonu sedmdesáti koňských sil. Rychlost sto kilometrů za hodinu byla na svou dobu závratná.

Nagórski startoval z přístavu Archangelsk. Přes krajně nepříznivé počasí, které toho léta panovalo, vzlétl celkem pětkrát. Nejdelší jeho let trval čtyři hodiny a dvacet minut. Během této doby uletěl 450 kilometrů ve výšce 800 – 1000 metrů nad mořem a nad pevninou.

V  letech první světové války byly pokusy s arktickými lety zcela přerušeny. Už v roce 1919 však vznikla Mezinárodní společnosti pro bádání Arktidy ze vzduchu. V čele této společnosti, čítající čtyři stovky členů z patnácti států, stanul Fridtjof Nansen. Mnoho se ve společnosti mluvilo a psalo o dosažení severního pólu vzdušnou cestou, o utvoření sítě leteckých linek, spojujících přes točnu největší města světa, avšak prováděné pokusy měly i nadále náhodný a nesoustavný ráz.

Za systematické lze považovat až aktivity sovětských pilotů po roce 1922. Jejich prvotním cílem ovšem nebylo přiblížit se či dokonce přistát na severním pólu. Vzdušné cesty nad Arktidou měly pro Sovětský svaz nedozírný hospodářský význam. Rozvíjející se život na severu Sovětského svazu, potřeba využívat přírodního bohatství na obrovských plochách podél břehů Severního ledového oceánu, dosažitelnost vzdálených vědeckých, loveckých a rybářských stanic vyžadovaly co nejrychlejší řešení problému dopravy. A jediným možným řešením v těchto oblastech byla doprava letecká. A ta skutečně během několika málo let doznala obrovského rozvoje.

Vraťme se však zpět k pokusům dosáhnout severního pólu vzdušnou cestou…

********************************************************************************

* princip fungování lana byl stejný jako u Andréeova Őrnenu

********************************************************************************

Zdroje:  Jan Novák: Smrt vzdušných obrů
Fotografie:  Různé internetové zdroje
Příspěvek byl publikován v rubrice Dobývání Arktidy vzdušnou cestou. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

4 komentáře u Dobývání Arktidy vzdušnou cestou. Část II.

  1. Jago napsal:

    Perfektní! Jen mě zaráží, proč si vzal Wellman na druhý let člověka, který se při prvním letu neprojevil psychicky příliš stabilně.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.