Dobývání Arktidy vzdušnou cestou. Část III.

Roald Amundsen

Roald Amundsen

Prvním člověkem, který se odvážil k delšímu letu nad Severním ledovým oceánem, byl Roald Amundsen.

Amundsen toho věděl o polárních oblastech opravdu dost. A byl proto schopný plně docenit použití letadel k polárnímu bádání. Stal se dokonce prvním občanem Norska, který získal pilotní průkaz.

Když v roce 1909 připravoval výpravu ze Špicberků na Aljašku přes ledová pole Centrálního arktického bazénu (1), zamýšlel vzít s sebou letadlo pro průzkumné účely.

Z důvodů finančních však tento plán realizovat nemohl. To ovšem nic nezměnilo na faktu, že průzkumům terénu z výšky během expedice přikládal prvořadou důležitost.

Do své expedice chtěl přijmout Ole Engelstada, polárníka a fanatického zanícence pro drakové létání. Ten se při pokusných letech dokázal vznést s drakem až do výše šesti set metrů. Jeden z jeho přípravných letů však dopadl tragicky. Engelstad zahynul po zásahu bleskem.

Po úspěchu Roberta Pearyho Amundsen od výpravy do Arktidy upustil a zamířil na opačný konec zeměkoule…

Roald Amundsen (rok 1910)

Roald Amundsen (rok 1910)

Pro norského polárního badatele byla příznačná jedna charakteristika. Novou výpravu začal plánovat již v okamžiku, kdy ta stávající ještě neskončila. A nejinak tomu bylo i v případě úspěšné expedice k jižnímu pólu. Ještě z Antarktidy nestačil odjet a už se mu rodila v hlavě myšlenka na novou výpravu k severní točně.

V roce 1914 jsou přípravy v plném proudu. Taktiku volí Amundsen stejnou, jako jeho krajan Fridtjof Nansen před jednadvaceti lety. Má v úmyslu nechat svoji loď zamrznout v oblasti Beringova průlivu do ledu a přes pól driftovat do Grónska. Podle trajektorie Nansenova Framu pečlivě počítá a odhaduje souřadnice výchozího bodu. Na této výpravě již Amundsen počítá s letadlem.

Světová válka vše maří. Dvojplošník Farman, na který se mu podařilo sehnat finance a který se mu podařilo sehnat, jako vlastenec daruje vládě.

Norsko do válečné vřavy vtaženo nebylo. Nicméně válka velmi ztížila hledání finančních prostředků na plánovanou výpravu. Amundsen přesto řešení našel. Veškeré peníze, které měl k dispozici, vložil do vojenských transportů. Spojenci platili štědré nájemné za pronájem lodí a Amundsenovi se vložené prostředky rychle násobily. Jeho svědomí se ovšem silně bránilo…

S odstupem času hodnotil Amundsen válkou způsobenou časovou prodlevu pozitivně. Válečné období totiž posunulo leteckou techniku o velký krok kupředu.

V roce 1916 shromáždil Amundsen dostatek fondů na to, aby mohl sám financovat dobře vybavenou výpravu. Jako nevhodnou shledal Fram, byla již v nedobrém stavu. Nechal proto postavit loď novou. Na počest královny byla pokřtěna Maud. 7. června 1917 byla spuštěna na vodu. Její křest se neodbýval klasicky, šampaňským. Byla pokřtěna ledovým rampouchem.

Maud

Maud

Harald Ulrik Sverdrup

Harald Ulrik Sverdrup

Červenec 1918. Válka ještě neskončila a Maud již vyplouvá na sever. Posádku tvoří vedle Amundsena deset mužů. Čtyři z nich se s Amundsenem plavili již na Framu. Ostatní byli noví. Mezi nimi Dr. Harald Ulrik Sverdrup, který řídil vědecké práce.

Do Beringova průlivu musí Maud plout kolem sibiřských břehů. Vzhledem k válečné vřavě nemohou riskovat cestu přes Atlantik, Suez a kolem Japonska.

Maud byla výborně připravena pro boj s ledem. Plavba však předčila všechny představy posádky o tom, jak takový boj s ledem může vypadat. Až na jaře 1920, po dvou polárních nocích strávených v zamrzlých pláních Severního ledového oceánu, výprava proplula Beringovým průlivem a zakotvila v Nome na Aljašce. Maud byla třetí lodí v historii, která Severovýchodním průjezdem proplula.

Maud v ledovém zajetí

Maud v ledovém zajetí

Roald Amundsen a H. U. Sverdrup na Maud

Roald Amundsen a H. U. Sverdrup na Maud

Na palubě Maud (Nome 1920)

Na palubě Maud (Nome 1920)

V Nome bylo potřeba doplnit zásoby a poté se hned vrátit na sever. Toho roku však přišla zima nečekaně brzy a moře zamrzlo. Amundsen byl donucen k dalšímu přezimování, aniž se dostal k místu, odkud měla Maud driftovat.

Na jaře 1921, jen co se uvolnily ledy, zamířila Maud k jihu, do Seattlu. Tři zimy v ledu se na lodi podepsaly. Bylo nezbytné provést úplnou opravu lodi, v suchém doku. Tato oprava nemohla být dokončena dříve jak za rok.

Posádku začal v té době znepokojovat zdravotní stav Roalda Amundsena. Ten si byl zdravotních problémů vědom. Byla to pro něj otázka svědomí, nechtěl být v budoucnu pro své druhy brzdou. Především tento fakt ho dovedl k myšlence, že nastal ten pravý čas, aby bylo k dobytí pólu použito letadlo.

Jednal nejprve s ředitelem Curtiss Aeroplan Company. Ten se nadchl pro věc a daroval Amundsenovi malé průzkumné letadlo Curtiss Oriole, které Amundsen pojmenoval Kristina. Ke svým záměrům ovšem Amundsen potřeboval letadlo velké.

Curtiss Oriole (Kristina měla místo klasického podvozku lyže)

Curtiss Oriole (Kristina měla místo klasického podvozku lyže)

Oskar Wisting

Oskar Wisting

Během oprav Maud, na které dohlížel Amundsenův nejvěrnější muž, Oskar Wisting, Amundsen odjíždí tajně a pod jinou identitou do Norska. Jednak shání peníze na koupi letadla, jednak se cestou zpět chce zastavit v Londýně u lékaře. A verdikt lékaře je kategorický:

„Konec s cestami, vyhnout se jakékoli námaze. Máte nemocné srdce a budete-li takto pokračovat, dávám vám devět měsíců života!“

Amundsen verdikt ignoruje. V polovině března 1922 se vrací do New Yorku. Tam se dovídá o novém leteckém rekordu v dálkovém letu. Sedmadvacet hodin letu, duralové letadlo odolné proti dešti a mrazu, takový byl Junkers, který Amundsena okamžitě nadchl. Ihned se rozhodl splnit si svou skrytou touhu. A Junkerse se mu, díky pomoci norských přátel, podařilo koupit.

Odd Dahl

Odd Dahl

Začal boj na dvou frontách. Maud je s novou posádkou připravena k cestě do Beringova průlivu. Velí Oskar Wisting, Sverdrup má na starosti vědecké práce. Vědecký tým posiluje meteorolog Finn Malmgren, radiotelegrafista Olonkin má  na starosti spojení Maud s vlastí. Průzkumné cesty s malým letadlem bude provádět pilot Odd Dahl.

V Seattle čeká posádka Maud na přílet Junkerse s Amundsenem a zkušeným pilotem Oskarem Omdalem. Těm však při přistání vysadil motor a letadlo se rozbilo. Továrna slíbila v nejkratší možné době dokončit další, totožný stroj. S tím, že ho dopraví přímo do Point Barrow na Aljašce.

Havarovaný Junkers

Havarovaný Junkers

 

Zpráva o havárii Junkersu v tisku

Zpráva o havárii Junkersu v tisku

Amundsen s Omdalem odplouvají s Maud na sever. V červenci opouštějí výpravu v Point Hope a vyrážejí do Point Barrow. Maud pokračuje k severu. 8. srpna zamrzá do ledu východně od Wrangelova ostrova (2). V té chvíli začíná její tříletá pouť.

Oskar Omdal

Oskar Omdal

V květnu 1923 se Amundsen s Omdalem pokusili o první let s novým Junkersem. Byl první, ale také poslední. Trval patnáct minut. Během letu došlo k fatální závadě, kterou nebylo možné opravit. Amundsen končí, vrací se do Norska.

Ve stejnou dobu zklamal i Curtiss. Při přistání na ledovém poli, v němž driftovala loď, byl stroj poškozen a dalšího letu nebyl schopen.

Zklamámí provází zklamání. Dráha Maud se postupně mění a probíhá níž než dráha Framu. Později se stáčí na západ, aniž by opustila Východosibiřské moře. V roce 1924 se loď vysvobodila z ledu. Výprava se definitivně vzdala dalších plánů na dosažení pólu. Cestou zpět do Beringova průlivu však ještě jednou Maud zamrzla.  Posádka musela přetrpět další polární noc, vrátila se až v roce 1925…

V čase, kdy Maud zápasila s ledem Severního ledového oceánu, se Amundsen doma v Norsku stává terčem pomluv a posměchu. Jak sám poznamenal ve svém deníku, svoji budoucnost v té době neviděl ani trochu růžově. Jeho jediným majetkem bylo rozbité letadlo. Jak později napsal, bylo to jedno z nejhorších období jeho života. Obchodníci proti němu poštvali jeho vlastní bratry; ti mu vyčítali, že naletěl jistému Hammerovi, který zneužil jméno slavného cestovatele a přivedl ho do hrozné krize. Díky podvodníkovi přicházeli noví a noví věřitelé. Amundsen musel vyhlásit bankrot.

Nevzdává se však a plánuje novou výpravu. Odjíždí do Ameriky, kde přednáší svůj plán: Přeletět severní pól a spojit vzdušnou cestou Starý a Nový kontinent. Nenašel se však nikdo, kdo by nabídl finanční výpomoc. Amundsen si vydělává přednáškami. Spočítal, že tímto způsobem by novou výpravu zafinancoval za 110 let…

Lincoln Ellsworth

Lincoln Ellsworth

V okamžiku, který se jevil jako absolutní konec, přišel zázračný telefon:

„Tady Lincoln Ellsworth. Bojoval jsem na západní frontě a setkali jsme se, když jste přijel navštívit Lafayettovu eskadronu. vzpomínáte si?“

„Vzpomínám si dokonale na tuto návštěvu, ale vaše jméno mi bohužel nic neříká.“

„Právě jsem se dočetl, že připravujete cestu přes pól. Výborný nápad, zajímá mě. Chtěl bych se s vámi setkat. Dověděl jsem se o vašich obtížích a chci vám pomoci!“

„Dám vám šek na 85.000 dolarů“, řekl pak flegmaticky Ellsworth Amundsenovi při osobním setkání. „Ale vezmete mě s sebou!“

následující část

********************************************************************************

Vysvětlivky:
 
1. Centrální arktický bazén: Část Severního ledového oceánu okolo pólu o průměru asi 3000 km, maximální hloubka asi 4000 m.
2. Wrangelův ostrov  leží v Čukotském moři

********************************************************************************

Zdroje III. části:
Edouard Calic: Amundsen – poslední Viking
Fotografie: Různé internetové zdroje
Příspěvek byl publikován v rubrice Arktida. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

12 komentářů u Dobývání Arktidy vzdušnou cestou. Část III.

  1. SV napsal:

    …..má diaľkové oči…. 😎

  2. Jago napsal:

    Ty taky skončíš v tom nejlepším! 😉

  3. SV napsal:

    no fakt, aj ja som zvedavá. a vzal ho? takého načinčaného geláka? 😉

  4. lojzo napsal:

    „Stal se dokonce prvním občanem Norska, který získal pilotní průkaz.“ Tak toto som netušil. A to napriek tomu, že som tento článok tuším už raz čítal. 😯

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.