Již od ledna 1850 byli kapitáni Collinson a McClure na cestě do Beringovy úžiny. Investigator byl rychlejší než Enterprise a v polárním moři byl o dva týdny dříve.
Čtrnáct dnů však stačilo na to, aby ledy zcela uzavřely Beringovu úžinu a Collinsonova Enterprise ztratila šanci dostat se ještě téhož roku k severním břehům Ameriky.
Kapitán Collinson se vrátil do Hong Kongu, kde přečkal zimu. Aby přece jen nezůstal zcela nečinný, zanechal jednoho důstojníka a dva členy posádky na severu. Měli na Aljašce sbírat u domorodců zprávy o ztroskotaných lodích a bílých trosečnících. Muži však svůj úkol nesplnili, potkal je neblahý osud. Byli domorodci zavražděni.
Mezitím si McClurův Investigator probíjel cestu mezi ledy podél severního pobřeží Ameriky. Všude, kde na pobřeží spatřili Eskymáky, vystoupili na břeh a ptali se po Franklinovi. Eskymáci se chovali velice nepřátelsky a jen díky rozvaze a dovednosti tlumočníka nedocházelo ke krveprolití.
Oním tlumočníkem byl německý misionář Jan August Miertsching. Pocházel z malé vesničky nedaleko Budyšína v Horní Lužici. Jeho otec jménem Bareš ho naučil ševcovskému řemeslu a také češtině. Miertsching se stal misionářem na Labradoru a jako znalec eskymáckého jazyka se dostal do McClurovy expedice. Pro výpravu byl velice užitečný. Kromě eskymáckého jazyka, kromě božího slova ovládal i řemesla, uměl veslovat a byl dobrý střelec.
30. srpna 1850 potkal Miertsching na břehu dvě eskymácké ženy. Popsali, že jejich muži jsou dále na východě na lovu velryb. Druhého dne je skutečně nalezli. Setkání probíhalo velmi dramaticky a hrozilo, že skončí velkou bitkou. Miertsching však opět vynaložil veškerý um a situaci uklidnil. Eskymáci postupně získali důvěru, zvláště poté, co je kapitán štědře obdaroval.
Jeden Eskymák začal vyprávět, že tu byli předevčírem bílí cizinci na člunech. Kapitán zbystřil sluch. Eskymáci přesně popsali čluny, oděvy i muže. Podle popisu se ukázalo, že se jedná o dr. Richardsona. Jenže eskymácké předevčírem znamenalo před dvěma roky. Tehdy dr. Richardson skutečně pátral od delty řeky Mackenzie až k ústí Měděné řeky. O Franklinovi Eskymáci nevěděli nic.
Stav ledu byl koncem léta mimořádně dobrý a Investigator dosáhl 7. září jižního pobřeží Banksovy země. Ostrova, jehož severní břehy spatřil již Parry. Podél západního pobřeží nebylo možné proplout, McClure tedy pokračoval podél pobřeží východního. Zde už byl postup den ode dne obtížnější. Po celý měsíc se led hrozivě kupil, převracel, loď měla několikrát namále. Až desátého října se pohyb ledu zastavil. V úžině Prince Waleského, mezi Banksovou zemí a Zemí Prince Alberta Investigator zamrzl. McClure rozhodl, že budou přezimovat přímo uprostřed ledu, nikoli na břehu. Podle názoru tehdejších polárních plavců to znamenalo jistou smrt. Že měla posádka ke smrti blízko velice často, dokládají deníky některých členů posádky.
Na pátrání po Franklinovi nebylo až do příštího jara pomyšlení. Robert McClure se rozhodl, že se pěšky po mořském ledě pokusí najít cestu do Melvillova průlivu. Do míst, kam už před lety pronikla z opačné strany, od Atlantiku, výprava Parryova. Podaří-li se to, bude objeven severozápadní průjezd.
21. října 1850 se kapitán vydal s několika muži k severu. Za deset dnů byl zpátky. Za velmi dramatických okolností.
V samém závěru zpáteční cesty, pouhých devět mil od lodi opustil své lidi, kteří měli na starosti saně s nákladem, a vyrazil napřed. Byl však zaskočen sněhovou vánicí, bloudil a loď nemohl nalézt. Potuloval se celou noc bez odpočinku, dvakrát na něj zaútočil lední medvěd. Vystřílel veškerou zásobu střeliva, aby na sebe upozornil lodní hlídku. Nikdo ho však neslyšel. Po dvacetihodinovém bloudění, když se rozednilo, poznal, že je asi půlhodinu cesty od lodi. Po návratu se podobal mrtvole. Ztuhlý, nemohl mluvit. Lodní lékař ho musel dlouho dávat do pořádku. V poledne téhož dne se vrátila i zbylá část výpravy.
McClurova cesta přinesla úspěch. 26. října 1850 stanuli na východním cípu země, kterou viděl před třiceti lety Parry z Melvillova ostrova a kterou nazval Banksovou zemí. Mezi těmito místy byl jenom mořský led. Tak našli severozápadní průjezd, hledaný již déle než tři sta let…
V dubnu 1851 dal kapitán připravit saňové výpravy. Pátrací skupiny se rozjely do všech stran. Nikde však nebyla nalezena nejmenší stopa po Franklinovi. Nezbylo než se ztotožnit s poznáním, že tato krajina žádné objasnění neposkytne.
V polovině července 1851 se Investigator dostal do situace, která hrozila skončit obrovskou tragédií. V úžině Prince Waleského se prolomily ledy a tlačily loď na jih. Neproniknutelná hradba ledových hor sevřela loď. Trámy praskaly, prkna se ohýbala. Výprava byla připravena okamžitě opustit opustit loď. Každý měl sbalený svůj ranec a čekal na povel. Všichni věděli, že konec může nastat v každém okamžiku.
Dva a půl měsíce trval boj s ledovým živlem. 24. září se posádce podařilo vjet do zátoky na severním pobřeží Banksovy země. Místo pojmenovali Zátokou milosti (Bay of Mercy). Dostat se odtud ještě téhož roku však nepřicházelo v úvahu.
Na druhou zimu nebyli připraveni. Nebylo uhlí, nebylo dřevo. Topení muselo být omezeno na minimum, příděly jídel byly čím dál menší. Kdo mohl stát, šel lovit soby. Přes všechny nesnáze zimu přestáli bez větších problémů.
11. dubna 1852 se McClure vydal hledat zimní přístav na Melvillově ostrově. Doufal, že tam nalezne zprávy o Franklinovi, skladiště potravin či snad dokonce nějakou loď s posádkou.
Zimní přístav našel. V něm pouze zprávu poručíka McClintocka. Sdělovala polohu jednoho z Austinových oddílů, byla ovšem neaktuální, rok stará. Potraviny zde nebyly. McClurova naděje o cizí pomoci zhasla.
V zimním tábořišti si McClure uvědomil, že úžina mezi Banksovou zemí a Melvillovým ostrovem, kterou překonal, ústí na západě do volného moře. Že je to vlastně druhý severozápadní průjezd.
Bay of Mercy na severním pobřeží Banksovy země se ukázala dokonalou pastí. Žádné praskání ledů, žádné jejich uvolnění nepřišlo. Přicházela třetí zima. A byla pořádně krutá. Každý viděl před sebou brzký konec.
Další jaro přineslo novou chuť do života. McClure rozhodl, že se mužstvo vydá na cestu. Rozdělí se na dva oddíly a každý půjde jiným směrem. Samotný McClure však byl rozhodnutý neopustit loď a zahynout s ní.
Událost, která situaci výpravy vyřešila, popisuje samotný kapitán:
Procházel jsem s poručíkem kolem lodi a přemýšlel, jak bychom vykopali hrob námořníkovi, který včera zemřel. Vtom jsem zpozoroval postavu, která k nám mířila ostrým krokem od ledových ker při ústí zátoky. Soudě podle úprku a posunků byl muž pronásledován ledním medvědem. Vypadal podivně. Když přišel blíž, náš údiv byl ještě větší. Cizinec byl černý jako eben. Byl vůbec z tohoto světa?
Jsem poručík Pim z Resolute. Kapitán Kellet vás očekává u Dealy Islandu!
Všechno bylo rázem na nohou. Nemocní ihned vstali. Záchrana byla tady! Černé pomalování obličeje nám poručík vysvětlil. Byla to ochrana proti slunci.
McClure mohl děkovat vlastní rozvážlivosti. Nechával po sobě všude stopy, ne jako Franklin, a to se vyplatilo. Jeho písemnou zprávu v Parryově přístavu z roku 1852 nalezla Kelletova výprava a zareagovala na ni. A nebyla to jen rozvážlivost. Musel děkovat i osudu. Stačil jediný den a výprava už byla pryč. A byla by nejspíš ztracena.
Posádka byla v krátkém okamžiku připravena na cestu. Investigator musel být obětován. V Bay of Mercy ležel ještě celá čtyři desetiletí. Jako cenný poklad dřeva a kovu pro Eskymáky. Každoročně z lodi vydolovali celoroční zásobu surovin. Nakonec vydrancovaná klesla ke dnu. Její zbytky spatřil ještě v roce 1914 Vilhjalmur Stefansson.
Těžce zkoušenému mužstvu Investigatora však nebyl ještě dopřán klid.
Lodě Resolute a Intrepid, které britská admiralita vyslala pod velením kapitána Edwarda Belchera jako poslední naději pro záchranu Franklina, které vzaly McClurovu posádku na palubu, stihl podobný osud jako Investigatora. Zamrzly uprostřed moře při pokusu proniknout na východ. Oba kapitáni Belcher a Kellet jednomyslně rozhodli, že posádky lodě opustí. Muži putovali 200 mil po ledě až k Beecheyho ostrovu, kde kotvila všudypřítomná North Star. Namačkání v nelidských podmínkách se vrátili do Anglie v říjnu 1854.
Před soudem admirality musel McClure vyložit, proč svou loď opustil. Bylo to však jednání formální, povinné v podobných případech. Soud vzdal hold veliteli Investigatora a jeho lidem za to, co dokázali. Z vypsané odměny 20.000 liber však McClure obdržel pouze polovinu. Severozápadní průjezd objevil, ale neproplul.
Admiralita byla rozčarována. Sedm let nákladného hledání bylo k ničemu. Šest prvotřídně vybavených lodí bylo ztraceno. A výsledek? Několik doplňků na mapě Arktidy, pustá pobřeží, několik nových ostrovů a mezi nimi zamrzlá cesta, která neměla praktický význam. A Franklin stále nezvěstný.
Co se pro záchranu dalo vykonat, bylo vykonáno. Kromě nálezů na Beecheyho ostrově se všechny stopy ukázaly jako falešné. Admiralita rozhodla vyškrtnout ze stavu anglického loďstva všechny členy Franklinovy expedice jako padlé ve službě vlasti. Tím prohlásila členy expedice oficiálně za mrtvé. A dala ruce pryč od dalšího pátrání. Sil bylo třeba jinde. Vypukla Krymská válka, šlo o vliv nad rozpadající se Osmanskou říší.
Na podzim 1854 zelo kanadské arktické souostroví opět prázdnotou. Všechny pátrací výpravy se stáhly. S výjimkou jediné. Kapitán Richard Collinson se svou Enterprise se nevracel…
********************************************************************************
Zdroje: H. H. Houben: Volání severu Stanislav Bártl: Arktida očima průkopníků (Olympia, Praha, 1986) Fotografie: Titulní: en.wikipedia.org Investigator v zajetí ledu: andrewdsmith.wordpress.com/2010/08/04/franklin-expedition/ Investigator v ay of Mercy: ultima0thule.blogspot.cz/2011_09_25_archive.html mapy: en.wikipedia.org