N 25 přistála v malém rameni pukliny, kde bylo místa nanejvýš málo. Učinil jsem malý okruh a přistál poněkud jižněji v malém jezírku. U nejbližší kry jsme pak upevnili N 24. Když jsme po chvíli přinesli dalekohled a horlivě se rozhlíželi, spatřili jsme vrcholek vrtule N 25. Odhadli jsme vzdálenost na necelou jednu míli.
(z deníku Leifa Dietrichsona)
Rozhodli jsme se dojít k našim druhům, jakmile se trochu najíme a napijeme. Let všechny vysílil. Já sám jsem celou cestu ani nepil, ani nejedl. Nepotřeboval jsem to. Teď se ovšem hlad a žízeň přihlásily se vší razantností.
Stroj se nacházel v bezpečné pozici. Omdal se začal zabývat motory letadla, já s Ellsworthem jsme se rozhodli, že půjdeme k N 25. Soudili jsme, že pokud se budeme držet pukliny v ledu, dojdeme k našim druhům za hodinu a půl. Ovšem své první trpké zkušenosti při pochodu v polárním ledu jsme sklidili již při prvních krocích.
Lezli jsme nahoru a dolů přes navršeniny ledu a se vší opatrností táhli za sebou plachtovinový člun. Člunu jsme museli použít každou chvilku, vodou zaplněné pukliny střídaly led v krátkých intervalech. Ve chvílích oddechu jsme vylézali na nejvyšší místa a pozorovali N 25. Letadlo bylo blíž a blíž. Náhle jsme zjistili, že jedna z jeho vrtulí je v chodu. Usuzovali jsme tedy, že posádka i letadlo jsou v dobrém stavu.
Po několika hodinách velmi obtížného pochodu jsme se dostali k neprostupné hradbě ledu. Museli jsme se vrátit. Mnohahodinová dřina byla zbytečná. Utahaní jsme se vrátili zpět k našemu letadlu.
Zatím, co my jsme se trápili v ledu, trápil se Omdal s motory. Zjistil poměrně závažnou poruchu. Několik výfukových ventilů na zadním motoru se zaseklo a musely být vyměněny. Práce na dva až tři dny. Čekalo nás také průběžné vyčerpávání vody, která pronikala trhlinou ve dně.
Neměli jsme tušení, zda o nás posádka N 25 ví. Vytáhli jsme proto na stožár vlajku a doufali, že ji naši kamarádi spatří. Nezbývalo v té chvíli nic jiného, než opravit motor a pokusit se vzlétnout.
22. května se zatáhla obloha a ztratili jsme kontakt s N 25. Já s Ellsworthem jsme neměli žádných zkušeností s polárním ledem, naše pozice nám připadala bezpečná. Omdal ovšem tak klidný nebyl. Neustále sledoval kanál, ve které se nacházelo letadlo. Přesto, že byl dosud dost široký a obava o letadlo byla zatím zbytečná.
V noci na 23. května hustě sněžilo. Kolem poledne se obloha vyjasnila a já mohl změřit naši zeměpisnou šířku. 87° 50´. Byl jsem zklamán. Myslel jsem, že jsme mnohem blíže točně. Spatřili jsme opět N 25. Díky pohybu ledu se k nám poněkud přiblížila. Pozdě odpoledne jsme viděli, jak mávají vlajkou. Spatřili nás! I my jsme začali signalizovat pomocí vlajek a zpětné zprávy odečítali pomocí dalekohledu. Zpráva našich kamarádů zněla:
„Zamrzli jsme 20 metrů od pukliny. Pracujeme, abychom se vyprostili. Je-li vaše postavení beznadějné, přijďte sem. Vezměte s sebou jídlo a nářadí.“
Odpověděli jsme:
„Myslíme, že budeme moci vzlétnout z ledu. Ale máme velkou trhlinu a delší pobyt na vodě je nemožný.“
24. května začal zamrzat celý „fjord“. Trhlina v letadle se zvětšovala a my s radostí sledovali, jak zamrzá voda pod letadlem. Doufali jsme, že vznikající led zabrání dalšímu pronikání vody do trupu. Omdal odpoledne dokončil výměnu ventilů a soudil, že je motor připraven. Pro silný mráz a vítr však nemohly být motory dostatečně zahřáty a vyzkoušeny.
Na lyžích, pouze s batohy na zádech – každý nesl kolem čtyřiceti kilogramů – jsme vyrazili ke svým druhům. Omdalova zkušenost z Aljašky byla k nezaplacení. Dovedl nalézt nejsnazší a nejbezpečnější přechody. Bez nehody jsme se dostali daleko kupředu.
Měli jsme za sebou asi polovinu cesty, když nám v další chůzi zabránila velká puklina v ledu pokrytá novým, velmi tenkým ledem. Široká byla asi 400 metrů a táhla se napříč celou naší cestou, kam jen oko dohlédlo. Na druhé straně byla N 25 a naši kamarádi, mohli jsme semaforovat bez použití dalekohledu. Sdělili nám, že pokládají za nemožné, abychom se k nim dostali. Museli jsme se stejnou cestou vrátit.
25. květen začal stejně beznadějně, jako dny předchozí. Husté ranní sněžení. Po marném pokusu uvést motory do chodu vyměnil Omdal ještě další ventily, stále však bez výsledků. Kompresní tlaky byly velmi nízké.
V 10 hodin nám signalizovali z N 25:
„Zdá se, že se s lehkým nákladem a s největší opatrností můžete dostat k nám!“
Byla to zpráva velmi dobrá. Nejprve jsme však chtěli udělat krátkou zkoušku motoru a poté dostat stroj na bezpečné místo. Na kru, kde se nacházel náš stan.
Motor stále odmítal poslušnost, kompresní tlaky byly malé. Byl a zůstal porouchán. Navíc se uzavírala trhlina, ve které se stroj nacházel. Situace nebyla vábná. Po dni plném námahy jsme seděli ve stanu a večeřeli. Začal jsem náhle mrkat očima, velmi mě pálily. Bylo to stále horší a nebylo pochyb, že jsem byl oslepen od sněhu. Přišlo to bez nejmenší výstrahy a měl jsem vyhlídku, že budu muset několik dní ležet. Zalezl jsem do spacího pytle a vylezl až dopoledne příštího dne. K mému potěšení jsem mohl oči otevřít.
Mí přátelé se ještě dlouho do noci dřeli s motorem. Bezvýsledně. V této chvíli se dala udělat jedna jediná věc. Spustit přední motor a letadlo po připraveném smyku dostat co nejdále na kru. Vytáhli jsme letadlo tak, že jen záď zůstala v puklině. Víc jsme nezmohli.
Opět s těžkými batohy jsme se vydali ke svým druhům. Cesta ubíhala skvěle. Byli jsme na doslech, měli jsme předtuchu klidu a bezpečí. Vtom jsem se však ocitl ve vodě. Cítil jsem, že mi spadly lyže. Čtyřicetikilový batoh ne a ne sundat dolů. Vykřikl jsem ve chvíli, kdy jsem se probořil. Omdal se otočil. Sotva jsem spatřil jeho obličej, jako mávnutím kouzelného proutku zmizel i on.
Podařilo se mi vyhodit na led ručnici a zachytit se pevně okraje ledu. Jenže proud pode mnou byl velmi silný a táhl mne pod led. Tak, že se ho mé špičky bot už dotýkaly. Dostat se s těžkým nákladem na led bylo vyloučeno. Cenného obsahu batohu jsem se však zbavovat nechtěl. Také Omdal začal volat o pomoc.
Ellsworth už byl u nás. Když viděl, jak se propadáme, skočil z pukliny na pevný led. Teď přilezl blíže a podával mi svou lyži. Chytil jsem se jí a opatrně se dostal k okraji pevného ledu. Podařilo se mi sundat batoh, vyhodit ho na led a vylézt ven. Pak co nejrychleji k Omdalovi, který byl již zcela vyčerpán. Ve dvou jsme ho jen obtížně mohli vytáhnout. Nemohl se ani udržet na nohou…
Díky Ellsworthově duchapřítomnosti byly naše životy zachráněny. Vyznamenání, které později dostal, si plně zasloužil.
Asi za čtyřicet minut jsme již byli u N 25. Vítali nás se zatajeným dechem, v jejich hlavách se odehrávaly ty nejčernější scénáře.
Postavení N 25 bylo takové, že ji mohly zachránit jen naše společné síly. Ležela mnohem hůře než N 24, ale motory byly v pořádku. Bylo jasné, že společným úsilím musíme letoun připravit na cestu zpět…
********************************************************************************
(z deníku Roalda Amundsena)
Jak vlastně vypadalo místo, kde jsme přistáli? Rameno končilo malým zálivem obklopeným vysokými stěnami. Letadlo bylo opřeno přídí o jednu z nich, ocas otočen k východu z ramene. Co se dalo dělat? Jen jediná věc: Pokusit se dostat letadlo co nejrychleji ven. Kdyby se led srazil, bylo by rozmačkáno v několika minutách.
Souběžně bylo potřeba udělat několik dalších věcí. Především zjistit, kde jsme. Měření ukázala: 87°´43´ sš, 10° 30´ zd. Naše domněnka, že jsme směřovali na západ, se potvrdila. Dále bylo nutné dopravit všechny zásoby a výzbroj z letadla na pevný led. Průběžně se rozhlížet, zda nespatříme naše druhy z N 24.
Napjali jsme všechny naše síly, zkoušeli nejrůznější metody, vše nadarmo. Letadlo zůstávalo tam, kde bylo. Tříšť a drobný led se přisály ke jeho dnu a jak jsme s letadlem trochu pootočili, všechna tříšť se otáčela s ním. Za chvíli pak bylo v původní poloze. Po několika hodinách jsme veškeré snažení přerušili a začali vymýšlet nový plán.
Po pečlivém zvážení naší situace jsme se dohodli, že stroj vytáhneme na led po smyku, který připravíme. Vznikla však otázka, čím tu práci máme provést. Při přípravě letu jsme se museli v mnohém omezit, nebylo možné, abychom s sebou vlekli spousty nářadí. O takovéto situaci se nikomu ani nesnilo. Tři malé nožíky, jedna skautská sekera a jedna kotva na led. To bylo veškeré upotřebitelné nářadí. Navršeninu jsme však museli odstranit a srovnat, i kdybychom měli pracovat holými prsty. Zpočátku jsme byli nemotorní, později jsme získali praxi a dařilo se nám led pomalu srovnávat.
Zároveň s prací na přesunu letadla do bezpečí jsme museli připravovat i druhou variantu našeho transportu zpět na pevninu. Tou byl pěší pochod na Cap Columbia. Nouzové řešení naší situace, pokud by nebylo možné použít k návratu letadla. Na konto toho jsme ihned vypočetli příděly potravin. Bylo nutné je rapidně snížit, 300 g na jednoho člověka denně.
23. května zamrzla voda v našem zálivu. Pracovali jsme od časného rána a pokračovali v osekávání smyku. V malých přestávkách jsem bral dalekohled a rozhlížel se po N 24. Když jsem ji spatřil, moje radost byla nepopsatelná. Ležela na jihozápadě, na druhé straně velkého jezera a vypadala zcela neporušeně. Ještě téhož dne jsme se začali domlouvat s našimi druhy signalizací pomocí praporků.
24. květen uplynul celý prací na smyku. Naši kamarádi se k nám pokoušeli dostat. Jejich záměr jsem jim však nedoporučil, nový led byl příliš nebezpečný. K večeru se nám podařilo letadlo přitáhnout částečně na smyk. Většinou své váhy už leželo na starém ledu a pravděpodobnost rozdrcení se značně snížila.
25. května se dal do pohybu led na obou stranách jezera a oba stroje se k sobě značně přiblížily. Houževnatě jsme pokračovali v práci na smyku a doufali, že toho dne dostaneme stroj až nahoru na led.
Odpoledne nastal v našem ležení velký rozruch. Naši kamarádi vyrazili na cestu k nám, starý led se srazil a vypadal, že dnes dovolí našim druhům cestu dokončit. Již po dvaceti minutách byli téměř u nás. Viděl jsem je ve vzdálenosti asi dvou stovek metrů. Náhle vzduchem prolétl strašlivý výkřik. Výkřik, který mi projel až do morku kostí. A vzápětí druhý. Na druhé straně ledové stěny se odehrávalo drama nejhoršího druhu, pomoc jsem ovšem poskytnout nemohl. Křik pomalu přestával a já v duchu přemýšlel: Je konec? Kolik jich přežilo? Tu se za navršeninou vynořila hlava. Za ní druhá, pak třetí. Moje úleva byla obrovská…
Práce jsme toho dne již zanechali a shromáždili se v jídelně vybudované v zadní části našeho letadla. Od Dietrichsona jsme se dověděli podrobnosti o N 24. Má velkou díru a problém s motorem. Je však bezpečně ukotven na starém ledě a nehrozí jeho zničení.
26. května se podařilo N 25 dostat na led. Co jsme nesvedli ve třech, šlo šesti mužům snadno a hladce. Nebyl to jen přírůstek fyzické síly. Bylo to vědomí, že je nás všech šest pohromadě a že není na světě věci, která by nás mohla zastavit. Byli jsme spokojení a veselí. Pochopili jsme, že tímto způsobem můžeme dosáhnout zdánlivě nemožného.
V noci na 29. května se jezero značně zúžilo a vzdálenost mezi oběma letadly byla menší než jeden kilometr. Na druhý den se podařilo dopravit z N 24 sud s benzínem a většinu zásob potravin. Začali jsme pracovat na dalším úkolu, přípravě startovací dráhy. Tou byl nový, vcelku rovný led na jednom nedalekém rameni.
Až do 1. června jsme dali ledu příležitost usadit se a umrznout. Po dalším připraveném smyku jsme letadlo na zamrzlé rameno dopravili. Časně ráno 2. června jsme začali s přípravou ke vzletu. Po druhé hodině odpolední byly motory zahřáty a vše nachystáno ke startu.
První pokus se nepodařil. Nový led se prolomil velice brzy. Než se stroj podařilo zastavit, choval se jako ledoborec. Jeho dráha skončila ve starém, vzpříčeném ledu. Právě, když jsme se chystali letadlo otočit a jet opačným směrem, padla mlha hustá jako stěna. Postavili jsme stráž a šli spát. Do služby se postavil Feucht. Celou noc trávil tím, že houpal letadlem v ledové kaši sem a tam, aby nemohlo zamrznout. Moc jsme se tudíž nevyspali. Když jsem konečně nad ránem usnul, ozval se strašný řev: Všichni ven! Led se sráží!
Byl to Riiser-Larsen a věděl, co říká. Puklina, kterou náš ledoborec udělal, se srazila a N 25 vězela v kleštích. Riiser-Larsen svou obří postavou skákal po ledě a ulamoval led, který letadlo svíral. Omdal se chopil nějakého nástroje a kamarádovi pomáhal. Ostatní se opřeli plnou váhou o předek letadla a stroj otočili o 45° Tím zeslabili tlak ledu na jeho boky. Já a Ellsworth jsme začali vyhazovat zásoby a výzbroj z letadla na led. Pomalu jsme se stávali pány situace, ale měli jsme namále. Museli jsme se dostat jinam, do bezpečí.
3. června jsme se pokusili o další dva starty. Pokus o vzlet č. 2 dopadl podobně jako pokus první. Led se prolamoval a N 25 opět dostála pověsti ledoborce. Pokus č. 3 byl kopií předchozích dvou. Nevedl k ničemu.
4. června, ještě v nočních hodinách, jsme začali připravovat startovací dráhu novou. N 25 se nyní nacházela v nezamrzlé puklině dlouhé asi 400 metrů. Dále následoval asi 300 metrů dlouhý úsek nového ledu. Celkem tedy dráha dlouhá 700 metrů. Bylo však nutné úpravit přechod mezi kanálem a novým ledem. Velká rychlost, které by letoun v kanálu docílil, ho poté mohla udržet na novém ledu.
Když byla dráha večer hotova, přišla mlha a zabránila startu. V noci se začal hýbat a později i srážet led. Riiser-Larsen s Dietrichsonem se ozbrojili jeden tyčí, druhý stativem fotoaparátu a začali led, který se přibližoval k letadlu, rozbíjet. Boj trval celou noc, pohyb ledu ustal až nad ránem.
5. června po celý den poprchávalo, všude se převalovala hustá mlha. Riiser-Larsen s Omdalem vyšli hledat nové místo vzletu. Veškerá snaha byla marná. Až v okamžiku, kdy se obraceli na cestu zpět, se na ně pousmálo štěstí. V místě, které předtím nepropátrali, spatřili čtverec o staně přibližně 500 metrů. Starý led, který při trošce trpělivosti bylo možné upravit ve vzletovou dráhu.
Byli jsme v těch dnech již navyklí trpělivosti a obtížím. To, co nás však čekalo nyní, všechny dosavadní zkušenosti předčilo. Bylo potřeba přepravit letoun asi 300 metrů novým ledem k vysoké staré kře. Na jejím okraji vysekat smyk a po něm letoun na kru vytáhnout. Následovalo dalších 200 metrů k úzkému průsmyku v ledových krách. Thermopylským jsme průsmyk nazvali. Pak další, asi 200 metrů dlouhá kra a za ní poslední překážka. Nepříjemná štěrbina v ledu. S pracemi jsme začali 6. června ráno.
Veškeré nářadí jsme přemístili k hraně staré kry. Nože a provizorní sekery se začaly zarývat do mohutné ledové stěny. Tak, až nám kusy ledu lítaly kolem hlavy. Vzpomínám na ty dny s hrdostí a pýchou nad tím, co jsme dokázali. Často jsem situaci pokládal za bezvýchodnou. Smělí hoši ovšem nikdy nenaříkali a dokazovali nemožné.
Během práce jsme ztratili z dohledu letadlo. Za normálních okolností bych to nikdy nepřipustil, bylo však zapotřebí každé ruky. Když jsme se večer k letadlu vrátili, čekalo nás nemilé překvapení. Nedaleko letadla se nacházela obrovská navršenina ledu. Zdálo se, že si zamířila přímo k němu. Zmobilizovali jsme veškeré síly, stroj otočili o 180° a přiblížili ho k nově budovanému smyku. Za bouřlivého jásotu byl stroj ještě téhož večera vyvezen nahoru na kru a zastavil se až před průsmykem thermopylským.
7. června práce rychle postupovaly. Osekali jsme stěny průsmyku a stroj prostrkali za něj. Dvě stě metrů ledové pláně vzal Riiser-Larsen opravdu hopem. Byli jsme před poslední velkou štěrbinou, kterou bylo nutné vyplnit a urovnat. Zabralo nám to asi šest hodin práce. Pak už byl stroj v bezpečí.
8. červen přinesl mlhu, teplotu nad nulou a déšť. Nanejvýš nepříjemné. Čekala nás náročná práce. V hlubokém sněhu dopravit stroj na místo startu, na jediné vyvýšené místo na kře. Poté ho otočit o 180°.
Sníh byl ovšem hluboký a v tom bahně nemohlo být ani řeči o nějakém otáčení. Dala se dělat jediná věc. Prohrabat se více než půlmetrovým sněhem dolů k ledu a na něm pak stroj otočit. Vyklidili jsme místo o průměru asi jednoho metru. Nazvali jsme je otočným kotoučem. Jenže profily dna letadla se zařízly do ledu a otáčení nebylo možné. Napadla nás jediná věc. Podložit letadlo lyžemi a na nich teprve otáčet. 9. června ráno bylo letadlo připraveno na místě vzletu.
Riiser-Larsen vytýčil definitivní vzletovou dráhu. Ta musela být upravena v šířce asi dvanácti metrů, v mokré sněhové vrstvě hluboké téměř jeden metr. Sníh, který měl být odstraněn, musel být navíc odhazován 6 metrů daleko po obou stranách, aby stroji nepřekážel.
Již několik dní jsme stravu omezili na 250 gramů denně. Nikoho tedy asi nepřekvapí tvrzení, že jsme byli naprosto vyčerpaní touto prací. Sledoval jsem s obdivem naše dva obry, Riiser-Larsena a Dietrichsona, kteří pracovali po celý den s velkými „lopatami“. My ostatní jsme dělali, co jsme mohli, ale bylo to málo ve srovnání s nimi.
11. června jsme museli konstatovat, že v tomto tempu nemůžeme vydržet. Bylo na místě nás nazvat partou vyčerpaných lidí. Probírali jsme v hloučku naše vyhlídky. Omdal podupával sem a tam a náhle vykřikl:
„Vždyť my můžeme dělat tohle místo odhazování sněhu!“
Místo, po kterém dupal, bylo naprosto ztvrdlé. Po obědě započaly naše dupací práce.
Dupání ovšem neřešilo vše, stále zbývalo odstraňování pahrbů a jiných terénních nerovností. Když jsme 14. června odložili naše nářadí, myslím, že nepřeháním, odhadnu-li množství odstraněného sněhu a ledu na 500 tun.
Toho dne jsme učinili dva pokusy o vzlet. Udupaná sněhová vrstva však byla příliš měkká, stále neumrzla. Stroji nebylo možné dát potřebnou rychlost. Bořil se a v některých místech vlekl celou sněhovou vrstvu s sebou.
15. červen byl stanoven jako poslední termín pro naše pokusy o vzlet. Nepůjde-li to, musíme se shromáždit, uvažovat o poměrech a hlasovat, co máme dělat. Neměli jsme toho k volbě moc. Buďto co nejrychleji opustit stroj a zamířit k nejbližší zemi nebo zůstat a doufat, že se naskytne příležitost vzlétnout. Věděl jsem, že to bude má nejtěžší životní volba. Stále mi něco našeptávalo, že nejrozumnější je pokusit se dojít k zemi, druhý hlas se ovšem ptal, zda jsem se nezbláznil…
Onen den začal nadějně, při -3°C. Dráha přes noc zmrzla, vánek z jihu. Přesně to, co jsme potřebovali. Z letadla jsme vystěhovali vše, co jsme zde mohli zanechat. Nechali jsme si zásobu paliva na 8 hodin letu, plachtovinový člun a zbraně. Vyznačili jsme zřetelně okraje vzletové dráhy. V půl desáté dopoledne byly zahřáty motory a uvedeny do chodu potřebné přístroje. O půl jedenácté bylo vše připraveno. Na sedadle pilota Riiser-Larsen, za ním Dietrichson a já. Ostatní v prostorách za námi.
Napínavý okamžik. Nepopíratelně napínavý okamžik. Stroj rychle klouže, motor má maximální otáčky. Bylo to, jako by N 25 začala chápat situaci. Bylo to, jakoby shromáždila veškerou energii k poslednímu rozhodujícímu činu, přeskoku tři metry široké štěrbiny na konci dráhy: Buď – anebo…
Stroj se přenesl nad štěrbinou. Náhle jsme přestali slyšet řezavý zvuk vznikající kontaktem spodního profilu letadla s ledem a sněhem. Už jen motor hučel. Dietrichson vedle mne si zhluboka oddechl a zmizel v pozorovacím oddělení.
Započal let, který pro nás všechny byl letem nejskvělejším. Vše pracovalo znamenitě. Měl jsem kolem sebe senzační lidi. U řízení pravý mistr. V navigačním oddělení muž, ke kterému jsem měl naprostou důvěru. U motorů dva muži, kteří dokonale ovládali svoji profesi. Ellsworth provádějící meteorologická pozorováním a fotografování, v obojím se během výpravy velmi zdokonalil.
Zamířili jsme k severnímu výběžku Špicberků. Modrá obloha se střídala s hustými čepicemi mlhy. Šest hodin letu však bylo za námi a žádnou zemi jsme zatím nespatřili. Začínal jsem se opět cítit nejistým.
Tu se náhle uvolnila těžká mlhová čepice a odhalila stříbrný vrcholek hory. Nebylo pochyb, bylo to Sedmiostroví, severní výběžek Špicberků. Země se táhla západním směrem, zamířili jsme podél pobřeží.
Nezbývalo nám už mnoho paliva. Pilot proto zamířil k nejbližší volné vodě. Bylo to nutné pro případ, že bychom již tady museli přistát. V ledovém chaosu by přistání znamenalo tragédii. Po všem vynaloženém úsilí by to byla tragédie skutečně dokonalá. Že pilot jednal nanejvýš moudře a prozřetelně, se ukázalo po chvíli. Deset minut poté, co jsme se ocitli nad mořem, vypovědělo službu směrové kormidlo. Moře bylo rozbouřené, nouzové přistání však bylo vykonáno s největší jistotou. Po přistání jsme se všichni přemístili do zadní části letadla, abychom odlehčili předek. Pilot pak pokračoval proti vlnám. Po další hodině jsme se dostali k pobřeží. Slavnostní chvíli, kdy jsme opět stanuli na pevné zemi, doplňovaly hlasy ptáků. Připadaly nám jako slavnostní ódy znějící na naši počest.
Omdal začal připravovat večeři. Náhle vykřikl Riiser-Larsen:
„Tamhle je loď!“
A skutečně. Východně od nás plula malá loď. Zdálo se, že nás zasypalo štěstí. Na lodici nás však nejspíš nezpozorovali. Co dělat? Rázem jsou všechny věci opět v letadle. Motor se rozbíhá a letadlo kouže po vlnách. Po chvíli už nám v ústrety vyplouvají dva muži z rybářské lodi Sjőliv z Balsfjordu. Kapitán Nils Wollan má nejprve pochybnosti, až po chvíli zjišťuje koho má před sebou. Nevychází z údivu.
Požádali jsme kapitána, zdali by nás nedovlekl do Kingsbay. Ten by nás však byl ochoten vléci až do Číny. Posádka nás přivítala, jak nejlépe uměla. Káva, tabák, pamlsky. Připadali jsme si jak v nejluxusnějším hotelu.
Vlečení N 25 šlo zpočátku dobře. Za noci však zesílil vítr. Letadlo jsme museli zanechat v nejbližším zálivu a pokračovat bez něj.
17. června v jedenáct hodin večer jsme obepluli Mys Mitra. Před námi ležel Kingsbay. V zátoce byla dosud Hobby. Byl tu také Heimdal, vojenský člun, a dvě letadla vyslaná za účelem pátrání po naší výpravě.
Uvítání nebralo konce. Vítali nás kapitáni obou lodí, členové naší výpravy, kteří zůstali zde, poručík F. Lűtzow-Holm, který měl na starosti letecké pátrání po nás. Vítali nás všichni, kteří v té době v Kingsbay byli. Bylo to povstání z mrtvých. Mrtví procitli k životu.
Následujícího dne se Heimdal s pilotem a mechanikem vydali pro N 25. Již v osm hodin večer elegantně přistála v zátoce.
Hobby se musela vrátit do Tromső, naší přepravy se ujala jedna z lodí uhelné společnosti. Cesta podél norského pobřeží byla plavbou podél Země snů. Všude nám mávaly davy lidí. Norská vlajka vlála všude, kde jsme se objevili.
Odpoledne 4. července navečer jsme vjeli do Osloského zálivu. Tady nás čekala scéna nejdojímavější. Setkání s rodinami. Mrzelo mne, že nemáme na palubě dělo. Měl jsem chuť poskytnout ženám uvítání hodné císařoven…
Pak nastal 5. červenec 1925. V N 25 jsme letěli nad slavnostně vyzdobeným hlavním městem. Poté následoval průvod ulicemi. Davy lidí čekaly, aby nás mohly pozdravit. Byly jsme přemoženi dojetím. Slzy tekly po našich tvářích.
Uvítání na hradě, oběd u jejich Veličenstev…
********************************************************************************
Chápeme stále ještě málo z toho, co se stalo. Je nám to najednou nekonečně vzdáleno. Zavřeme-li oči, slyšíme stále praskání ledu, slyšíme šumění vln. Mysl se naplnila náladou nekonečnou a nepopsatelnou…
********************************************************************************
Zdroje 5. části Roald Amundsen: Letadlem k severní točně Fotografie: Výše uvedená kniha, různé internetové zdroje **********************************************************************************************************
Komentáře z předchozí části:
6.2.2012 SV napsala:
„Mysl se naplnila náladou nekonečnou a nepopsatelnou…“ verím…musí to byť zvláštne, vrátiť sa po takomto niečom do civilizácie……
nemôžem si pomôcť, mne sa strašne moc nepáči ten výraz že „dobývaní“ Arktidy 😕 znie to podobne hlúpo nafúkane ako „dobytie K2“ 😕
Možná už jsem vysvětloval. Je to výraz dobový, používal se v časech, kdy rostl zájem o Arktidu. Proto jsem ho použil.
takjono.
O co lépe by se jim létalo a bádalo, kdyby už tenkrát měli vysílačky. 🙁
Titanic nezachránily ani vysílačky. 😥
O to víc obdivuji ty dřívější cestovatele a objevitele, když si představím, s jakým vybavením se vydali, nevěděli, co cestou potkají, co je zastaví, co najdou. Prostě šli.
ahoj Quick vitaj 😉
veru, odvážnici to boli 🙄
Dík. 😆
Zarazila jsem se tady o Vysoké Tatry, ale na rozdíl od pepy pouze po horách slušně chodím, nikoliv horolézám.
Jeden neví, co napřed. Jestli dobývat Arktidu, nebo v LJcafé se vrhat někam do Mariánského příkopu. Jedno zajímavější než druhé.
…..pri dlhších túrach horochodenie sa celkom dobre môže zmeniť na horolezenie až horoplazenie 😎
ehm, ja v porovnaní s Pepom chodím po horách neslušne 😉
najzaujímavejšie sú predsa Tatry 😎
Mít vysílačku je lepší, než ji nemít 😯
nĚCO NA TOM BUDE. 😉
taky mít v horách funkčný mobil je lepší 😎