Cesta na severozápad. VIII. část

Kapitán Richard Collinson

Kapitán Richard Collinson

Koncem roku 1854 se kapitán Richard Collinson vrátil. Posádka Enterprise strávila v zajetí ledu 1126 dní, zcela odříznuta od světa. Nebylo divu, že se jejich návrat podobal zmrtvýchvstání.

Aniž to věděli, přiblížili se k dějišti Franklinovy tragédie blíž, než kterákoli jiná expedice. Pouze záliv, později pojmenovaný po královně Maud, je dělil od vraků Erebu a Terroru.

O půlstoletí později Roald Amundsen – poté, co Severozápadní cestou proplul – napsal:

„Pro vlastní proplutí Severozápadní pasáže měly zvláštní význam zejména cesty sira Richarda Collinsona a dr. Johna Raeho. Pokládám Richarda Collinsona za nejstatečnějšího a nejodvážnějšího mořeplavce na světě. Proplul se svou velkou, těžkou lodí vodami, kde bylo málo místa i pro moji Gjőu.“

Amundsen nesouhlasil s tím, že všechnu slávu z objevu Severozápadní cesty sklidil Robert McClure. Byl přesvědčen, že Collinsonova zásluha byla mnohem významnější.

********************************************************************************

Dr. John Rae

Dr. John Rae

Vraťme se však o pár měsíců zpět, na podzim roku 1854. 22. října se v budově britské admirality objevil dr. John Rae, zmocněnec Společnosti Hudsonova zálivu. Předložil věci, které byly nepochybně majetkem Johna Franklina: hodinky, nůž, stříbrné lžíce, stříbrný talířek s vyrytým jménem, část teleskopu, hlavici hole, hanoverský řád, kus flanelové vesty s monogramem. Přinesl také erb s iniciálami F. R. M. C. (Francis Rawdon M. Crozier) a stříbrnou vidličku s iniciálami H. D. S. G. (Harry D. S. Goodsir)…

Obchodní cesta pro Společnost Hudsonova zálivu zavedla Raa koncem roku 1853 do zátoky Repulse na západním pobřeží Hudsonova zálivu. Tady strávil zimu. 17. dubna roku 1854 se zde setkal s domorodci, kteří mu vyprávěli, co slyšeli od domorodců jiných. Ti před čtyřmi roky, zjara 1850, viděli na velkém ostrově Kikerktak (ostrov krále Williama) asi čtyřicet bělochů. Žádný z nich neznal eskymácký jazyk, ale bylo možné porozumět, že nedávno opustili svou ztroskotanou loď. Se saněmi a člunem táhli přes zamrzlý průliv na jih, k pevnině. Tam potom, jižně od ústí velké řeky (pravděpodobně Velké Rybí – Backovy) našli Eskymáci jejich mrtvoly.

„Některé mrtvoly byly pohřbeny v zemi. Jiné ležely ve stanech, pod člunem, ostatní volně kolem. Podle hrozného vzhledu některých těl a obsahu kotlů bylo možné usuzovat, že nešťastníci byli nuceni uchýlit se ke kanibalismu.“

Tak popisovali Eskymáci místo, kde těla bělochů objevili.

Jakmile se Rae tuto zprávu dověděl, ihned se vypravil na cestu. Až k ostrovu krále Williama se však nedostal. Co nyní předložil britské admiralitě, to získal od Eskymáků koupí nebo výměnou.

Nález způsobil velký rozruch. Nedůvěru a především pak pobouření. Britští námořníci přece nejsou lidojedi!

Zvedla se další vlna pátrání, i když tentokrát již bez vládní podpory. Raemu bylo dokonce vyčítáno, proč své pátrání nedokončil, aby se admiralita již nemusela obtěžovat vyřešením Franklinovy záhady.  Společnost Hudsonova zálivu neprodleně vyslala další dva zkušené průzkumníky – Jamese Andersona a Jamese Stewarta. Ti se vydali na člunech dolů po Backově řece. V jejím širokém ústí, které je podobné spíše mořskému zálivu, našli na ostrově Montreal lidské kosti napůl zasypané pískem. Eskymáci vyprávěli, že tam před lety zahynul jeden běloch, ostatní prý zemřeli v táboře na pevnině, kdesi na západ od ústí řeky. Tyto výpovědi, stejně jako nalezené předměty, potvrzovaly zprávy, které předložil dr. Rae. Vláda mu přiznala odměnu 10.000 liber slíbenou tomu, kdo přivede na stopu ztracené výpravy.

Sir John Franklin (dobový portrét)

Sir John Franklin (dobový portrét)

Málokdo věřil, že z posádky Erebu a Terroru někdo zůstal naživu. Bylo však stále dost těch, kteří alespoň doufali. Především lady Franklinová, která velmi milovala svého muže, se nechtěla smířit s myšlenkou, že je příběh výpravy uzavřen, že je všemu konec. Obětovala rodinné jmění, uspořádala veřejnou sbírku a vypravila novou záchrannou expedici. Škuneru Fox a celé výpravě velel zkušený polárník Leopold McClintock. Zamířil do míst označených dr. Raem. Ten hovořil o tragickém osudu čtyřiceti lidí. Kam se však poděli ostatní?

Kapitán Leopold McClintock

Kapitán Leopold McClintock

Ledy uvěznily Fox již v Baffinově zátoce. Až příštího léta připlul McClintock k Beecheyovu ostrovu. Tam postavila posádka Franklinovi velkou pamětní desku z mramoru. Úžinou Prince regenta Fox proplul až k úžině Bellotově. Posádka pak přezimovala na severním pobřeží poloostrova Boothia-Felix.

Beechey Island. Pamětní deska osazená k dvoustému výročí narození sira Johna Franklina

Beechey Island. Pamětní deska osazená k dvoustému výročí narození sira Johna Franklina

Fox v ledovém sevření

Fox v ledovém sevření

Eskymáci, se kterými se McClintock sešel, věděli o velké lodi, která zamrzla u ostrova krále Williama. Mužstvo prý pak táhlo po Velké Rybí řece. McClintock postupoval stejným směrem. Dověděl se, že druhá loď ztroskotala u mysu Victory na severním výběžku ostrova krále Williama. Eskymáci z vraku dlouho čerpali potřebné suroviny.

William Robert Hobson

William Robert Hobson

McClintock uložil poručíku Hobsonovi, aby hledal vrak. Již po krátkém pátrání jeho muži nalezli u mysu Felix tři velké stany s pokrývkami, šatstvem, loveckými potřebami. Věci, které nejspíš unikly pozornosti Eskymáků. Avšak ani stránka deníku, ani jediný zápisek, nikde nic.

Až 6. května 1858 stanul Hobson nedaleko mysu Victory v severozápadní části ostrova krále Williama před mohylou z navršených kamenů. Uvnitř nalezl v cínové krabici list papíru, na němž bylo v záhlaví v šesti jazycích vytištěno:

Zpráva nalezená na mysu Victory

Zpráva nalezená na mysu Victory

„Kdo nalezne tento papír, odevzdej jej, prosím, do sekretariátu britské admirality s poznámkou, kde a kdy byl nalezen.“

Následovala zpráva psaná dne 28. května 1847. Hovořila o tom, že lodě Jejího Veličenstva Erebus a Terror poprvé přezimovaly na Beecheyho ostrově. Potom pluli Wellingtonovým kanálem na sever, až k 77° severní šířky. Zpět pluly podél západního pobřeží ostrova Cornwallis. Podruhé přezimovaly na 70° 5´ severní šířky a 98° 23´ západní délky (poněkud severněji od místa, kde byla zpráva nalezena). Na konci zprávy byla stručná poznámka: All well, vše zdrávo.

Podepsáni byli důstojníci Erebu, Graham Gore a Charles J. Des Vaeux.

Na témže listě byla ještě jedna zpráva, která vydala ohromné svědectví:

„25. dubna 1848. Lodi Jejího Veličenstva Erebus a Terror byly opuštěny 22. dubna pět námořních mil od tohoto místa, kde byly od 12. září 1846 sevřeny ledem. Důstojníci a mužstvo v počtu 105 mužů zde přistáli pod velením kapitána F. R. M. Croziera. Sir John Franklin zemřel 11. června 1847. Dosavadní ztráty na životech činí 9 důstojníků a 15 mužů.

Podepsání F. R. M. Crozier, kapitán a velící důstojník, James Fitzjames. kapitán HMS Erebus.

Zítra vyrazíme k Backově Rybí řece.“

Franklin tedy zemřel dva týdny poté, co Gore napsal: All well! Jak zemřel? Proč zemřel? Kde ho pochovali? Proč o tom zpráva mlčí? Na co zemřelo ostatních 23 mužů? Čím došlo k tak drastickému zhoršení stavu expedice?

F. R. M. Crozier

F. R. M. Crozier

McClintock a jeho muži, již na pokraji vyčerpání, pátrali dál. Ve směru, kudy před jedenácti lety táhla zdecimovaná výprava vedená kapitánem Crozierem. Podél západních břehů ostrova krále Williama na jeho jižní výběžek, odkud je to přes Simpsonovu úžinu nejblíž k pevnině, k ústí Backovy řeky.

McClintock si v deníku poznamenal, že nespatřil dosud místa pustější a truchlivější, než krajinu ostrova krále Williama. Nenacházeli stopy po životě, nacházeli však stopy po mrtvých. Opuštěná tábořiště, polozaváté kostry. Dvě ležely ve člunu na nejzápadnějším výběžku ostrova, který nazvali Crozierovým mysem. Jiné byly pohřbeny pod hromadou kamení. Z dalších zbyla jen torza, ostatky padly za oběť občas přítomným šelmám. Identifikovat dokázali jen pozůstatky dvou mužů: poručíka Irvinga a námořníka Peglara. Oba z posádky Terroru.

Některé okolnosti byly velmi nápadné. Na prvních osmdesáti mílích cesty zahynula většina mužů. Mnozí se zřejmě na cestu vydali ve velmi špatném stavu a během pochodu se jejich stav rapidně zhoršil. Překvapila také spousta nepotřebných věcí odkládaných cestou jako zbytečná zátěž. Místa nálezů koster i předmětů byla rozptýlena, což svědčilo o rozdělení výpravy na několik menších. Těch čtyřicet, co dorazilo až do ústí Backovy řeky, byli zřejmě ti nejschopnější. Avšak nenalezli zde pomoc, jeden po druhém také umírali.

Franklinova expedice,mapa 1

Franklinova expedice,mapa 1

King William Island, mapa. Vyznačen mys Felix, mys Victory se nachází severně od Cape Jane Franklin

King William Island, mapa. Vyznačen mys Felix, mys Victory se nachází severně od Cape Jane Franklin

Návrat McClintockovy výpravy byl neradostný. Expedice sira Franklina byla zahalena mlhou nezodpovězených otázek, mlhou tajemství. Jak je možné, že nepřežil ani jeden člen výpravy? Jaká nemoc je zabila? Kurděje? Nebo to byl hlad? Vždyť pochodovali krajem, který po léta živil generace Eskymáků! Kdy a kde zahynul poslední člen výpravy? Proč nebyla nalezena jediná zpráva?

Nikdo nedokázal odpovědět. Jasné však bylo, že ze sebevědomé, velké a bohatě vybavené expedice sira Franklina zůstala jen spousta nezodpovězených otázek.

Franklinova expedice,mapa 2

Franklinova expedice,mapa 2

 

následující část

********************************************************************************

Zdroje:
 
H. H. Houben: Volání severu
Stanislav Bártl: Arktida očima průkopníků (Olympia, Praha, 1986)
 
Fotografie:
Titulní, dr. J. Rae, R. Collinson, F. R. M. Crozier: en.wikipedia.org
W. R. Hobson: www.artistclon.com/paintings/william-robert-hobson_17412.html
Leopold McClintock: ageofex.marinersmuseum.org/index.php?type=explorer&id=2
Zpráva z mysu Victory: gutenberg.net.au/ebooks13/1301261h.html#ch-20
Fox v ledovém sevření: www.electricscotland.com/
 
mapa 1: www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC1279489/figure/fig2/
mapa 2: výše jmenovaná kniha Stanislava Bártla
King William Island:www. arctic.uoguelph.ca
 
 
 
Příspěvek byl publikován v rubrice Arktida. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

6 komentářů: Cesta na severozápad. VIII. část

  1. Jago napsal:

    Pepo,
    je to moc pěkné počtení, ale jedna věc mě poněkud mate: Vyobrazená pamětní deska zmiňuje dvousté výročí narození sira Franklina, měla by tedy být až z roku 1956.

    • pepa napsal:

      doplnil jsem v titulku

    • pepa napsal:

      jasně, to není ta mramorová; ta nejspíš zmizela; tato byla – pokud jsem dobře četl – osazena na Beecheyho ostrově právě k dvoustému výročí narození; to jsem nějak nezdůraznil, doufal jsem v pochopení;

    • pepa napsal:

      Ještě jsem se snažil pátrat po tom, za jakých okolností obyvatelé Franklinova rodiště pamětní tabuli instalovali, ale nedopátral.
      Proč zrovna na Beecheyho ostrově, je jasné. Bylo to poslední místo na pevnině, kde Franklin stanul.

  2. SV napsal:

    …..The fate of Franklin no tonque can tell…..

Napsat komentář: Jago Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *