Dobývání Arktidy vzdušnou cestou. Část VI.

Rok 1926 byl velkým mezníkem ve vzdušném dobývání Arktidy. Dvěma polárním badatelům se poprvé v historii podařilo přeletět severní pól. Richardu E. Byrdovi v letadle, Roald Amundsen použil vzducholoď.

Podívejme se na příběh prvního z nich. Na příběh, který ještě dlouhou řadu let zajímal odborníky, příběh, který byl nejednou zpochybňován…

Richard Evelyn Byrd se narodil 25. října 1888 ve městě Winchestr ve Virginii. Od mládí ho lákaly daleké kraje, už jako chlapec podnikl turistickou cestu kolem světa. Studoval na Virginské vojenské akademii, na universitě a nakonec na Námořní akademii Spojených států. Byl vynikajícím hráčem amerického fotbalu. Dvakrát zlomená noha však znamenala konec jak sportovní, tak i vojenské kariéry. Jako pětadvacetiletý poručík musel do penze.

Po vstupu USA do první světové války byl povolán zpět do služby. Absolvoval letecký výcvik u námořního letectva; jeho letecké i organizátorské schopnosti byly natolik zřejmé, že byl koncem války jmenován velitelem leteckých sil v USA a Kanadě.

Vojenská kariéra však Byrda příliš nelákala. Nadchly ho rostoucí možnosti letectví. Od roku 1917 se zabýval plány na přelet Atlantiku. V týmech, které přelety realizovaly, však na Byrda nezbývalo místo.

Byrdův nadřízený, admirál námořního letectva Moffett, začal připravovat se štábem expertů v roce 1924 vzducholoď Shenandoah k přeletu napříč Arktidou. V této expedici měl Byrd místo jisté. Výprava ovšem skončila dříve, než začala. Prezident Coolidge projekt zastavil.

Oficiální expedice k severnímu pólu nevyšla. Byrd si umínil, že dosáhne cíle sám, se svou vlastní výpravou. V roce 1924 dostal definitivu. Byla mu natrvalo přidělena hodnost lieutenant  – commandera, získal do konce života slušný příjem. Ale především měl volné ruce. Mohl připravovat svoji expedici.

Představoval si, že zřídí základnu v Etahu na severozápadním pobřeží Grónska, kde bude mít k dispozici alespoň dvě letadla. Menší základnu pak zřídí na Ellesmerově ostrově, na mysu Columbia. Odtud se pak pokusí doletět na pól. Po intervencích u samotného prezidenta získal Byrd souhlas k zapůjčení tří letadel od námořnictva.

Na námořnictvo se v té době se stejnou žádostí obrátil i profesor Donald MacMillen. Zkušený polárník organizoval pod záštitou National Geographic Society větší výpravu a měl namířeno rovněž do Etahu. Nabízela se myšlenka spojit obě akce dohromady. Příprava by byla jednodušší a celá akce lacinější.

Zákulisní hry, peníze věnované na expedici vlivnými lidmi, to všechno mělo za následek, že Byrd nezaujal čelní místo ve velení expedice. Stal se pouze velitelem leteckého oddílu.

Výprava dosáhla Etahu 1.srpna 1925. Cestou zastihla Byrda zpráva, která ho potěšila hned nadvakrát. Roald Amundsen, muž kterému fandil a kterého obdivoval, se vrátil z Arktidy živ a zdráv. A co bylo ještě lepší: Nedosáhl pólu! Byrdovi zasvitla velká naděje.

Byrdovi muži se pustili do sestavování letounů. Byly to obojživelné jednomotorové dvojplošníky Loening, označené NA-1, NA-2 a NA-3. Co se létání týče, měl Byrd v rámci expedice volnou ruku. Nikdo mu nebránil, aby se pokusil doletět k pólu.

První průzkumný let uskutečnil 7. srpna. Jako pilota si vybral šlachovitého chlapíka jménem Floyd Bennett. Toho dne prozkoumali terén do vzdálenosti asi třiceti mil. Byrd velice brzy odhalil mimořádné schopnosti Floyda Bennetta, který své úkoly zvládal na výbornou.

V dalších dnech Byrd s Benettem zjistili, co létání v arktických oblastech vlastně obnáší. Jak těžké je spoléhat se na magnetický kompas, jak těžké je najít vhodný terén pro přistání, jak rychle se mění počasí.

Následoval řetězec nešťastných událostí. Za divoké bouře se poškodil NA-2 tak, že si už nezalétal. Jindy se zas vzňal benzin rozlitý na hladině a oheň zasáhl NA-3. Musel být vyměněn celý motor i křídlo.

15. srpna podnikli první delší cestu na sever. V NA-3 usedli komandér Schur a mechanik Sorenson, v NA-1 Byrd s Benettem. Letěli asi sto mil na sever, kde přistáli v chráněné zátoce. Zde chtěli zřídit skladiště paliva pro další lety. Při opětovném nastartování zjistili, že motor NA-3 klepe. Letoun tedy zůstal na místě a Byrd s Benettem pokračovali dál. Tehdy teprve ochutnali tu pravou Arktidu. Letěli nad neprobádanými oblastmi tak daleko, jak jim to zásoba paliva umožňovala. Cestou zpět se zastavili pro opravený NA-3 a společně se vrátili do Etahu.

Koncem srpna byli Byrd s Bennettem rozhodnuti letět tak daleko, jak jen to akční rádius NA-1 dovolí. Profesor Donald MacMillen z pravomoci velitele jejich plán zamítl. Prohlásil, že za osmnáct dnů nedokázali nic jiného, než zřídit dva menší sklady necelých sto mil daleko a sotvaže už dokáží víc. Dva ze tří letounů jsou navíc mimo provoz. On sám v Etahu končí, odplouvá domů a letouny bere s sebou.

Ještě téhož dne odeslal MacMillen radiotelegrafickou depeši na velení námořnictva:

Letadla těžší než vzduch jsou pro Arktidu naprosto nevhodná!

To byl konec pro Byrda. Do odjezdu lodi shromažďoval se svými druhy data pro hydrografický úřad a podnikl několik letů nad grónským vnitrozemím.

Považovat leteckou část MacMillenovy expedice za neúspěšnou by bylo přinejmenším degradující. Během výpravy Loeningy nalétaly 6000 mil. Posádka prozkoumala území o ploše 30 000 čtverečních mil. Svět tím Byrd sice neohromil, ale začátek to byl slibný.

********************************************************************************

V listopadu 1925 otiskl měsíčník National Geographic Magazine Byrdovu reportáž Flying Over the Arctic (Létání nad Arktidou). Redakce připojila stručné životopisné údaje. Z nich se čtenáři dověděli, že tento mladý důstojník stál u zrodu velkých leteckých dobrodružství. Do této chvíle Byrda nikdo neznal. Situace se však rázem změnila. Mít článek v National Geographic Magazine, to už opravdu něco znamenalo. Ze stránek časopisu hleděl na čtenáře mladý, hezký, inteligentní a sympatický obličej, který svou reportáž začíná slovy:

Letectvo dobude Arktidu i Antarktidu!

Svým článkem mířil Byrd do budoucnosti. Šlo mu především o získání přízně potenciálních sponzorů. Měl půl roku na to sehnat dostatek finančních prostředků. Za ně obstarat loď s posádkou, vhodné letadlo, přístroje, výstroj a zásoby potravin na šest měsíců.

Jako první pomohl Edsel Ford, syn slavného automobilového krále. Na účet připsal Byrdovi 20 000 dolarů. Tehdy se rozhodl Byrd pokřtít letadlo, které vlastně ještě neměl, jménem dcery svého mecenáše: Josephine Ford.

Stejnou sumou přispěl John D. Rockefeller mladší. A pomohli i další. V pozadí, jako tichý společník, stála Národní zeměpisná společnost, vydavatel National Geographic Magazine. A suma na kontě expedice pomalu stoupala k potřebným 140.000 dolarům.

Pomohlo i námořnictvo. Za symbolický poplatek jednoho dolaru za rok výpravě pronajalo starší parník Chantier o výtlaku 3500 tun.

Po poradě s odborníky vybral Byrd třímotorový hornoplošník slavného holandského konstruktéra Anthonyho Fokkera. Jeho nový model F-VIIa-3m byl v polovině dvacátých let největším osobním letadlem na světě. Pobral až osmnáct cestujících. Tak velkou posádku Byrd nepotřeboval. Mohl však vzít dostatečnou zásobu benzinu. Takovou, aby stačila k cestě na pól a zpět.

Stroj měl tři americké motory Wright Whirlwind J-4B. Vzduchem chlazené hvězdicové devítiválce, každý o výkonu dvou set koňských sil. Při poruše jednoho z motorů dokázaly zbývající dva udržet středně zatížené letadlo ve vzduchu. Fokkerova americká filiálka připravila speciální lyže, aby stroj mohl startovat a přistávat na sněhu.

Fokker byl naložen na Chantiera společně s malým průzkumným letadlem Curtiss Oriole, které Byrdovi věnovala firma Curtiss.

Posádka sestávala z padesáti mužů. Pestrá společnost, mnozí meměli žádnou zkušenost s plavbou, natož s Arktidou. Ale měli odhodlání a nadšení pro Byrdovu věc. A byli ochotni pracovat zdarma.

Původně Byrd uvažoval o základně na Aljašce. Nakonec se rozhodl pro Špicberky, pro zátoku Kingsbay. Dobře věděl, že si Amundsen toto neoblíbil pro nic za nic.

5. dubna 1926 Chantier vyplul z newyorského přístavu. Sedmatřicetiletý komandér Byrd stál konečně v čele vlastní expedice. Rozhodnutý nepustit šanci z rukou.

29.dubna dorazil Chantier do zátoky Kingsbay. Tady čekalo Byrda hned několik překvapení. Především led, který v zátoce obvykle vydrží až do konce května, je popraskaný a nebude možné z něj startovat. A potom, v zátoce kotvil dělový člun norského námořnictva Heimdal. Loď, která doprovázela na výpravách Roalda Amundsena.

Ještě téhož večera se uskutečnilo setkání Byrda s Amundsenem. Počáteční odměřenost ustupovala a setkání končilo v přátelském duchu. Amundsen Byrdovi velkoryse navrhl, že vyklidí prostor před hangárem. Prostor, který měla Amundsenova výprava pronajatý od uhelné společnosti. Po úpravách bude možné plochu použít jako startovací a přistávací dráhu.

Byrdovi muži dva dny upravovali rozjezdovou dráhu. Josephine Ford byla přezuta do lyží a 3. května připravena ke zkušebnímu letu.

Při prvním rozjezdu se zlomila lyže i s podpěrou. Lyže i podpěru mechanici vyměnili. Bennett s Byrdem usedli do kabiny a motory znovu zaburácely. Tentokrát dojel Fokker až na konec dráhy. Tam se zabořil do sněhu a už se nehnul.

„Ještě jsem s lyžemi nelítal, kdo se má v tom vyznat?“, posteskl si Bennett.

„Špatně mažete. Váš vosk není vhodný na sníh, který je tady. Vyztužte lyže tvrdým dřevem, a namažte je dehtem a kalafunou!“

Tuto radu dostali od jednoho z Amundsenových lidí, Bernta Balchena, který měl zkušenosti s přistáváním na lyžích.

7. května přiletěla Norge. Vedle sebe se ocitla letadla a vzducholoď. Dva rozdílné směry ve vývoji letectví.

Dalšího dne se Fokker, s novými lyžemi, novým mazáním, na nově upravené dráze, vznesl k testovacímu letu. Byrd byl nadmíru spokojen. Letadlo vykázalo nečekaně nízkou spotřebu. Dokonce takovou, že Byrd upustil od zřízení pomocné základny na trase k pólu. Poletí přímo a tím získá čas. Je tu Norge, která co nevidět odstartuje, je tu Georg Hubert Wilkins, který je na Aljašce připraven letět přes pól sem, na Špicberky.

Byrd měl pádný důvod k tomu, aby spěchal.

Do nádrží Josephiny Fordové a do pomocných kanystrů byla natankována zásoba na 22 hodin letu. Malé saně, krátkovlnná vysílačka a potraviny na deset dnů. Nafukovací člun, oděvy, zbraně, lékárnička. Vše bylo připraveno a překontrolováno.

Je poledne 8. května. Josephine Ford se rozjíždí a na konci dráhy se opět boří do sněhu. Ne. Je zapotřebí počkat na noc. Až sníh zmrzne a lyže budou opravdu klouzat.

O půlnoci je Fokker opět připravený ke startu. Bennett s Byrdem nespali už šestatřicet hodin, ale to je netrápilo. 9. května 1926 v 0.37 se Josephine Ford odlepuje od země.

********************************************************************************

z deníku Richarda E. Byrda

Vykroužili jsme do výšky sedmi set metrů. Hodinu po startu jsme se dostali na konec rozervané, ledovci pokryté země. Tady končily Špicberky.

Letěli jsme stále ve výšce sedmi set metrů. Dohlednost na obě strany byla téměř osmdesát kilometrů. Rychlost 90 mil (146 km). Venkovní teploměr ukazoval -20°C a teplota směrem k pólu dále klesala. Vzduch byl bez turbulencí.

Stěžejní prací během našeho letu byla navigace. V polárním moři nejsou žádné orientační body. Jen slunce, měsíc a hvězdy umožňují určit zeměpisnou polohu. Není možné měřit polohu sextantem a potom hodinu vypočítávat souřadnice. Museli jsme použít slunečního kompasu. To ovšem vyžaduje, aby slunce bylo vidět. V tomto směru nám bylo přáno. Zjistili jsme, že odchylka magnetického komapsu činí celých 11° na západ. Čím blíže jsme byli k pólu,  tím více se odchylka zvětšovala.

K pólu nám podle propočtů zbývala asi hodina letu, když jsem zpozoroval, že z olejové nádrže pravého motoru silně uniká olej. Bennett zbledl.

„Ten motor se zastaví!“

Věděl jsem, že mu hlavou proběhla všechna možná řešení. Přikláněl se k tomu, že přistane a závadu opraví. S tím jsem ovšem nesouhlasil. Věděl jsem, že opětovný start se nemusí zdařit.

Oči jsme měli přilepeny na tlakoměru oleje. Ale cíl byl na dohled. Nemohli jsme se otočit a letět zpět! (1)

Devět hodin a dvě minuty. Naše propočty ukázaly, že jsme nad pólem. Můj životní sen se splnil. Stiskli jsme si s Bennettem ruce. Provedli jsme dvě ověřovací zaměření slunce. Pořídili jsme několik záběrů filmovou kamerou. A opsali jsme ještě jeden velký okruh nad pólem. Neshodili jsme dolů americkou vlajku. Donesl ji tam už Peary. Vzdali jsme tak hold statečnosti a nezlomnosti jeho ducha.

V 9.15 jsme zamiřili zpět ke Špicberkům. Letěli jsme rychlostí 100 mil (160 km), podporoval nás boční vítr. Přírodní živly se na nás toho dne usmívaly.

Mířili jsme na Grey Point na Špicberkách. Vynořil se přímo před námi. Dokázali jsme udržet zvolený kurs. Dál už jsme se o navigaci nemuseli starat. Bylo to nádherné uvolnění. Dokázali jsme, že se letadlo hodí jako dopravní prostředek do všech končin zeměkoule.

Uviděli jsme tisíce čtverečních mil polárního moře, které před námi nikdo nespatřil. Neobjevili jsme žádnou zemi. Nedosáhli jsme žádných leteckých rekordů. Nezakusili jsme během letu žádné zvláštní těžkosti. Nemůžeme se chlubit žádnou osobní statečností. Využili jsme výhody, kterou nám poskytli polární badatelé před námi, využili jsme naše vlastní letecké zkušenosti.

Nad zátokou Kingsbay jsme opsali oblouk na uvítanou a přistáli. Chantier nám houkal na pozdrav…

********************************************************************************

z deníku Floyda Benetta

Šťastné cesty nemají žádnou  historii. Nemá ji ani náš let. Motory šly dobře, všechno v pořádku.

Když jsme doletěli nad točnu, sestoupili jsme asi o sto metrů a několikrát zakroužili nad cílem. Venku bylo asi čtyřicet stupňů pod nulou.

Komandér spustil malou krabičku obsahující vlajku a dokumenty o našem letu. Pak jsme se obrátili zpět. Cesta tam i zpět trvala 16 hodin a deset minut, střední výška letu asi 1000 metrů. Průměrná rychlost byla asi 150 kilometrů, spotřebovali jsme 113 litrů benzinu a 17 litrů oleje.

Na pólu nic není. Žádná země. Jen nesmírná plocha ledu a smrti…

********************************************************************************

Cestou zpět měl Chantier o jednoho člena posádky více. Připojil se Bernt Balchen, kterému končila služba u Amundsena a který se nevešel na Norge.

Chantier potřeboval opravu a zamířil proto do londýnského přístavu. Byrd byl Královskou zeměpisnou společností pozván na slavnostní oběd. Přestože byl Byrd členem této společnosti, pozvání nepřijal. S odůvodněním, že je zadán jinde. V mnoha členech společnosti tím vyvolal nelibost, noviny začaly psát o Byrdovi rezervovaněji a mezi řádky bylo cítit otázku, zda všechno bylo v pořádku…

Byrd reagoval tím, že poslal telegram do Washingtonu, aby ministr námořnictva vyslal důstojníka, který by po příjezdu Chantiera převzal dokumentaci o letu Josephine Ford. Tyto dokumenty pak měly být předány Národní zeměpisné společnosti, která měla posoudit oprávněnost Byrdova nároku na prvenství v leteckém dosažení pólu.

23. června se Chantier vrátil do New Yorku. Večer téhož dne se schází Národní zeměpisná společnost a její předseda hned v úvodu projevu pronáší:

Komise Národní zeměpisné společnosti přezkoumala záznamy o letu a shledala, že jsou vedeny pečlivě a přesně. To komisi opravňuje k tomu, aby uznala, že dne 9. května 1926 posádka dosáhla severního vrcholu zeměkoule a jako první dospěla k tomuto bodu vzdušnou cestou (2)

Předseda Národní zeměpisné společnosti dr. Grosvenor oznámil, že předsednictvo Společnosti jménem svých 1 050 000 členů uděluje Byrdovi i Bennettovi zlatou Hubbardovu medaili. Vyznamenání, kterého se do té doby dostalo pouze šesti mužům (3).

********************************************************************************

********************************************************************************

První s tím vylezl na světlo Bernt Balchen. V roce 1956 odešel jako plukovník vojenského letectva do penze a začal sepisovat své paměti. Hodně slov v nich věnoval Byrdovi. Diplomaticky naznačil, že s ohledem na maximální možnou rychlost letadla Josephine Ford k pólu doletět nemohla.

V roce 1960 vyšla v renomovaném odborném leteckém časopise Interavia obsáhlá stať nazvaná Did the Josephine Ford Reach the Nord Pole? (Dosáhla Josephine Ford severního pólu?).

Jak časopis, tak i autor, Gősta H. Liljequist, byli zárukou serióznosti. Profesor meteorologie na universitě v Uppsale,  špičkový odborník v oboru polární meteorologie. Není jasné, co vzbudilo jeho zájem o let R. Byrda. Dlouho shromažďoval fakta, srovnával a analyzoval.

Liljequist zpochybnil zpáteční let Josephine Ford. Začal hledat ve starých povětrnostních mapách. Norských, amerických a sovětských. Všechny záznamy ukázaly jedno. Nad Arktidou byla 9. května 1926 klidná povětrnostní situace, silnější vítr byl nanejvýš nepravděpodobný. A bez silného větru v zádech to prostě Josephine Ford nemohla v čase, který Byrd zaznamenal, stihnout.

V roce 1971 vybuchla bomba. Měla podobu knihy s názvem Oceans, Poles and Airmen (Oceány, póly a letci). Napsal ji Richard Montague, americký novinář, který se ve dvacátých a třicátých letech seznámil s celou řadou aviatiků. Tomuto období a těmto letcům svoji knihu věnoval.

Největší pozornost a nejvíce stránek věnoval Montague Byrdovi. Výsledkem byla první veřejná obžaloba tohoto slavného muže:

„Let Josephiny Fordové na severní pól byl největší a nejzdařilejší podvod v dějinách polárních výzkumů!“

Ve své obžalobě se opírá o nová svědectví Bernta Balchena a Floyda Bennetta. Floyd Bennett se prý v roce 1927 svěřil Balchenovi, že Josephine Ford na pól nedoletěla. Že po celou dobu kroužili při severním pobřeží Špicberků. A Bernt Balchen tuto výpověď předal Montaguovi.

Montaguova obžaloba měla celkem šest bodů. Autor je všechny pečlivě rozebral. Takovým způsobem, že o jejich důvěryhodnosti nemohlo být pochyb.

Rozboru šesti bodů obžaloby se v dalších letech věnovalo několik renomovaných odborníků. Výsledek je zhruba takový:

Ani jeden bod obžaloby nemá váhu usvědčujícího důkazu. Na straně druhé nelze všechna fakta jen tak smést ze stolu.

Zajímavý byl názor Roalda Amundsena. Ten až do své smrti neměl nejmenších pochyb o tom, že Byrd přeletěl pól.

„Komandér Byrd a pilot Benett zasluhují největší úctu a obdiv“, tvrdil. Stejně jako neměl pochyb o tom, že Peary stanul na pólu.

Český publicista Stanislav Bártl ve své knize Let Josephiny Fordové v závěru knihy říká:

Viděl jsem jeho sochu odlitou z bronzu. Stojí na třídě Hrdinů před Arlingtonským hřbitovem ve Washingtonu. Na podstavci z bílého mramoru jsou zlatým písmem zvěčněny zásluhy muže, který zanechal na zemském glóbu svůj podpis odvahy. Mezi zásluhami nepochybnými je i jedna zásluha pochybná…

následující část

********************************************************************************

Vysvětlivky:

 

(1)  V té chvíli nemohli vědět, že se jedná o uvolněný nýt olejové nádrže. Že až hladina oleje klesne, přestane nádrž téct. A zbyde ho ještě dostatek.

(2)  Bylo jasné, že tento projev byl dopředu připraven, že nebylo možné materiály tak rychle prostudovat a Byrdovi bylo vše přiznáno už dopředu.

(3)   Peary, Amundsen, Stefanson, Shackleton, Gilbert a Barlett.

********************************************************************************

Zdroje V. části:

 

Stanislav Bártl:  Let Josephiny Fordové

Vladimír Vojíř:   www.vova.cz

Fotografie:   různé internetové zdroje