V posledních čtyřech částech mého seriálu o hledání severozápadního průjezdu jsem chronologicky prošel časový úsek od roku 1848 do roku 1859. V dějinách hledání severozápadní mořské cesty je to dvanáct let oddaných jedné jediné věci: pátrání po ztracené Franklinově výpravě.
Během pátrání byl průjezd objeven, tři sta let hledání bylo završeno úspěchem. Úspěchem poskvrněným tragédií jedné z největších arktických výprav v dějinách lidstva.
Oči některých polárních badatelů začaly poté směřovat výš, na nejvyšší sever. V následujících částech seriálu se budu věnovat dvěma z nich. Jejich touha dostat se do vysokých šířek s pátráním po Franklinovi přímo souvisela.
Prvním z nich byl dr. Elisha Kent Kane. V šesté části seriálu jsem slíbil, že o něm ještě v mém povídání uslyšíte. Ano, jeho příběh je z mého pohledu výjimečný a zaslouží si samostatnou kapitolu. Stojí za to porušit chronologii a vrátit se do roku 1853…
Elisha Kent Kane (nar. 28. 2. 1820 ve Philadelphii) měl povahu dobrodruha. Vystudoval medicínu, zamiloval se do nezletilé dívky a jeho skandální milostný život se stal předmětem knihy, která se stala bestselerem. Vstoupil do amerického námořnictva, procestoval Filipíny, Čínu, Persii, Brazílii, americkým prezidentem byl během mexicko-americké války pověřen důležitým posláním a byl zraněn.
V roce 1850 se dal najmout k americké expedici sponzorované loďařem Grinnellem, jejímž úkolem bylo pátrat po zmizelé Franklinově výpravě. Když ho poprvé spatřil poručík de Haven, který oběma lodím expedice velel, málem puknul smíchem. Za nic na světě nechtěl vzít slaboučkého skrčka s sebou. Jenže v Kaneovi byla neuvěřitelná energie a výprava mu nakonec děkovala za svou záchranu.
Těžkosti první výpravy ho neodradily. Byl zastáncem teorie volného moře kolem pólu, a proto vyslovil myšlenku, že Franklin mohl doplout vysoko na sever, mnohem dál, než ho všichni hledali. Tam žije a nemůže se vrátit. Dokázal své okolí o nutnosti další výpravy přesvědčit a američtí byznysmeni se rozhodli expedici, do jejíhož čela se Kane postavil, financovat. Nakolik byla v jeho myšlence skutečně přítomna snaha o Franklinovu záchranu a nakolik touha proniknout sám daleko na sever, kam se to nikomu dosud nepodařilo, se můžeme jen dohadovat.
Předposlední květnový den roku 1853 vyplouvá Advance znovu na sever. Dostává se až do Smithova průlivu a v září zamrzá na 79° severní šířky, v Rensselaerově zátoce na západním pobřeží Grónska.
Posádka nemá nejlepší náladu. Nedokáže pochopit, proč tu nejsou slibované volné polární vody. Na pobřeží je jen málo zvěře a s tím souvisí nedostatek čerstvého masa. Na lodi se nebývalým způsobem rozšířily krysy. Při pokusu o jejich likvidaci sírou, arsenikem a oxidem uhličitým dochází k usmrcení dvou mužů a málem vypukne požár.
Přes všechny nesnáze všichni tvrdě pracují. Je pravidelně zapřaháno všech padesát psů. Během saňových výprav na sever jsou zakládána postupná stanoviště se skladišti potravin.
V únoru 1854 hyne na jakousi nemoc podobnou vzteklině čtyřiačtyřicet psů. Podnikat daleké cesty na sever se zbytkem smečky bude jen sotva možné. Také mužstvo postonává. Když se poprvé koncem zimy ukáže slunce, všichni se děsí, jak vypadají: skorbutové skvrny hyzdí pokožku. Ale na marodění teď není čas.
18. března vyjíždí na sever první výprava. Saně táhne osm mužů a zbylých šest psů. Výprava se nemůže odlepit z místa. Ještě večer je Kane spatřuje z paluby lodi. Usuzuje, že si vzali nevhodné, příliš úzké saně. Sám se za nimi vydává se širokými saněmi, a zatímco všech osm mužů spí ve stanu, překládá jim všechny věci na saně, které přivlekl.
Několik dní nato doslova vpadnou do nitra lodě tři postavy. Zcela vyčerpané, vyděšené, slova ze sebe vydat nemohou. Není však těžké pochopit, co chtějí říci. Jejich druhové zůstali kdesi vzadu a potřebují pomoc!
Z těch tří se nejrychleji vzpamatoval námořník Olsen. Přivázali ho k saním, aby mohl ukazovat cestu, aby řídil směr záchranné skupiny. Je 49° pod nulou a deset lidí spěchá na pomoc nešťastným. Olsen mluví páté přes deváté a je těžké od něj získat rozumné informace.
Po osmnácti hodinách pátrání narazí na stopy. Za tři hodiny již stojí Kane a jeho muži před zavátým stanem. Žijí ještě všichni, ale pomoci se jim dostalo v posledních minutách. Hans, Eskymák z Grónska, který zažil již nejednu výpravu, je vytažen zkřehlý jako dřevo. Na zpáteční cestě jsou všichni k smrti vysílení, musí udělat krátkou přestávku na spaní. Kane se společníkem jdou napřed ke stanu, který zanechali v polovině cesty. Tam ostatním uvaří polévku.
Když konečně přicházejí k lodi, běží jim vstříc lodní lékař, doktor Isaac Hayes. Dělá, co může, dva muži se však z hrůzostrašné akce již nevzpamatují a po několika dnech umírají.
Během pohřbu dvou členů výpravy – útrapy nepřežil mladý, nadaný dánský astronom a jeho přítel – se objevily na pobřeží podivné postavy. Oblečeni do kožešin polárních zvířat, vyzbrojeni primitivními zbraněmi vyrobenými z kostí zvířat. Kane je překvapen. Eskymáci v těchto šířkách? Znamená to, že tu musí být i obživa.
Eskymáci jsou urostlí, vysocí, silní. Jejich vůdce Metek vypadá jako Goliáš. Křičí a mávají, nejsou ovšem zlí. Kane se s Eskymáky domlouvá, částečně posunky, částečně za pomoci Hanse. Tito lidé nemají nic společného s civilizovanými Eskymáky na jihu. Nikdy neviděli jiné lidi, mysleli si, že jsou na světě sami. Ale hovoří podobně jako Hans.
Kane zve Eskymáky na loď. Odmítají jakékoli pohoštění. Z vaků vyndávají své mroží maso a cpou se do syta. Druhého dne mizí. S nimi i spousta předmětů. Ještě před tím ovšem slibují, že přinesou čerstvé maso. Místo toho přicházejí jen jiní Eskymáci. Jsou sice obdarováni, nicméně důrazně poučeni o pojmu vlastnictví. Mladý hoch, tajně se pokoušející rozřezat gumový člun, je zavřen v temné kajutě. Jenže Kane ví, že si nemůže znepřátelit tyto lidi. Mladého hocha nechává utéci.
S blížícím se příchodem léta nabývá zdecimovaná posádka sil. Zásluhou Hanse mají čerstvé maso. Tuleně, soby, ryby.
Koncem května Kane s několika muži odchází na Humboldtův ledovec, odkud se chce pokusit přejít Smithův průliv a dostat se na Grinnellovu zemi, centrální část Ellesmerova ostrova. Zde by mohl přežívat Franklin. Pro tetanovou otravu je však nucen rychle se vrátit. Mezitím umírá lodní kuchař.
Nový útok na Grinnellovu zemi podniká dr. Hayes. Dostává se až na Ellesmerův ostrov, na Fraserův mys (79° 42´ ). Tady však jsou se silami u konce. Nemají potraviny, mají rozbité saně. 1. července se dr. Hayes a společníci vracejí, všichni postiženi sněžnou slepotou. O Franklinovi žádné informace, stejně jako Kane, nepřinášejí.
Čas míjí, léto postupuje. Druhé přezimování by nejspíš nikdo nevydržel. Kane se po těžké nemoci sám neudrží na nohou. Proto vysílá novou skupinu, tentokrát na sever, do Kennedyho průlivu. Eskymák Hans a poručík Morton, jeden z členů posádky, docházejí až na 80° 40´ severní šířky. V průlivu, kam jen jejich oko dohlédlo, se rozprostírá volná voda…
Kane triumfuje. Volné polární moře je skutečností. Teď je však nutné dostat se z ledové pasti a vrátit se domů. A kdyby se to nepodařilo, co nejlépe se připravit na přezimování.
Led v Rensselaerově zátoce se nehýbe. Kane, ví, že na jihu, v oblasti Beecheyho ostrova a Lancasterova průlivu, se nacházejí lodě, pátrající po Franklinovi. Pomoc je třeba hledat tam.
Společně se čtyřmi muži připravuje již zotavený Kane malý záchranný člun, pojmenovaný Ztracená naděje. Pět dní ho vlečou po pobřeží, poté ho pokládají na vodu a veslují k jihu. Jenže Lancasterův průliv je zcela zabarikádován ledovými krami. Toho léta tam zamrzly všechny lodě pátrající po Franklinovi. Nezbývá, než se vrátit k ostatním, kteří čekají na Advance.
V polovině srpna, po strašné cestě, kdy v krátkých intervalech střídala vodní cesta cestu po ledě, jsou zpět. Čeká je další zima.
Kane, není tak neprozřetelný jako Franklin. Všude po cestě k Advance umisťuje nápisy, do moře vhazuje měděná pouzdra se zprávami.
Dr. Hayes chce učinit ještě jeden pokus o záchranu. Přes pokročilou roční dobu se chce dostat k nejbližší dánské kolonii. 28. srpna s devíti muži vyrážejí podél pobřeží směrem na jih. Mezitím Kane se zbylými provádí zimní přípravy. Uzavírá s Eskymáky na pobřeží dohodu o dodávkách čerstvého masa.
7. prosince se vracejí dva muži z výpravy dr. Hayese. Zcela vyčerpaní; ostatní leží o padesát mil jižněji, bez pomoci, nemocní. Na palubě Advance jsou však jen tři zdraví muži a ti nemohou opustit ostatní nemocné. Kane žádá o pomoc Eskymáky. Ti s nasazením vlastního života zachraňují osm nešťastníků.
Koncem roku 1854 čeká sedmnáct mužů v kajutě Advance na další jaro. 20. května 1855 dává Kane rozkaz k odchodu. Eskymáci pomáhají po mnoho dní táhnout tři čluny až k volné vodě. 17. června se začíná plavba po moři.
Po sedmi týdnech plavby, během níž zahynul námořník Olsen, je nalézá vládní loď. Dovídají se, že záchranná loď je na cestě, že ji minuli. Vládní loď se za pár dnů vydává na zpáteční plavbu a přiváží trosečníky do Ameriky.
Žádné pátrání neprokázalo, že by se Franklin dostal až tak vysoko na sever. Avšak Kaneova teorie o volném polárním moři získala nové přívržence. Doktor Hayes hájil tuto teorii tak tvrdošíjně, že nalezl příznivce, kteří mu pomohli vyzbrojit novou výpravu na sever, která se měla dostat do volného polárního moře. Jenže ta už s pátráním po Franklinovi neměla nic společného…
********************************************************************************
Zdroje: H. H. Houben: Volání severu A. a C. Centkiewiczovi: Dobývání Arktidy www.vova.cz Fotografie: Titulní: navsource.org Kresby E. K. Kane: www.lindahall.org Elisha Kent Kane, velké foto: www.robertwynn.com Elisha Kent Kane, malé foto: www.ekkane.org mapy: Google Maps
Dodať nemám čo, tak len pochválim: Prečítal som jedným dychom.
Díky! 😉
„jejich touha dostat se do vysokých šířek“ hm, zvláštna krajina 😎
Elisha je ženské meno 😯