Cesta na severozápad. X. část

Charles Francis Hall

Charles Francis Hall

Vousatý, podsaditý, s neúplným vzděláním se zdál jaksi nekultivovaný ve srovnání se všemi těmi aristokraty, námořními důstojníky, státníky a magnáty, kteří stáli na scéně před ním.

Opovrženíhodný i dojemný, neuvěřitelně tvrdohlavý. Zoufale naivní… (Andrea Barrett)

Takový byl Charles Francis Hall, jehož příběh vám ve dvou částech nabízím.

Po návratu Leopolda McClintocka v roce 1859 se zdálo, že další pátrání by bylo zbytečné, dokonce i kruté. Mnohým stačilo, že se dověděli, co se vlastně přihodilo. Další podrobnosti by se staly jen zdrojem další hrůzy. Znovu by vyvolaly vidinu kanibalismu.

Všichni udělali, co se udělat dalo. Nastal čas zanechat pátrání, nechat na historii, aby celou záležitost náležitě vyhodnotila. Na symbolickém Franklinově náhrobku ve Westminsterském opatství byl umístěn nápis:

Zde ne! Bílý Sever má Tvé kosti, a ty,
čacký námořníče,
na lepší cestě napínáš své plachty
do věčně bílé říše
 

V době, kdy byl Leopold McClintock ještě na cestách, kdy se však nad Franklinovou tragédií pomalu zatahovala opona, objevil se na scéně Charles Francis Hall. Neznámý obchodník, později novinář žijící v Cincinnati ve státě Ohio byl hnán vědomím osobního, náboženského a vlasteneckého předurčení a představou, že právě on je povolán k tomu, aby zachránil dosud žijící členy Franklinovy výpravy. I mezi spoustou výstředných arktických objevitelů, kterých bylo v polovině 19. století nemálo, vynikal tento muž svou mimořádnou posedlostí; ta vyústila ve tři arktické výpravy. Z poslední z nich se nevrátil.

********************************************************************************

Když Charles Francis Hall přijel v roce 1849 s poloprázdnou kapsou, jen několika věcmi a mladou ženou do Cincinnati, bylo mu dvacet sedm let. Živil jako zprvu jako rytec, vypracoval se mezi nejlepší ve městě. Později usoudil, že rytectví přece jen není to pravé řemeslo pro něj, a začal vydávat noviny. Jeho Občasník byl původně určen obyvatelům čtvrti, ve které bydlel. Časem byl k dostání po celém městě a stal se polytematickým. Hall velice rád prezentoval technické vynálezy a objevy, psal i články geografické.

Charles Francis Hall

Charles Francis Hall

Kdy, proč a jak se začal Hall zajímat o Arktidu, zůstává záhadou. Je velmi pravděpodobné, že roli v jeho rozhodování sehrála smrt Elishy Kenta Kanea. Ten zemřel 16. února 1857 v Havaně, ve věku šestatřiceti let. Přesto, že ho v osmnácti letech postihla revmatická horečka a byl po celý život slabý na srdce, prožil život hodný těch největších cestovatelů a dobrodruhů. Ceremonie spojené s převozem Kaneova těla z Havany do Philadelphie bylo možné srovnat s těmi, jež později doprovázely pohřeb Lincolnův. Kolesový parník převážející Kaneovo tělo vzhůru po Mississippi a Ohiu byl doprovázen vyzváněním zvonů, břehy byly plné truchlících lidí. Bylo by zvláštní, kdyby novinář Hall v okamžiku, kdy loď plula přes Cincinnati, na břehu mezi truchlícími nebyl. A Kaneova smrt dala jeho životu nový rozměr. Z Hallových poznámek je zcela zřejmé, že po tomto datu začal studovat systematicky vše o Arktidě.

Z jeho deníků lze vyčíst i něco z jeho vlastních myšlenek. Zapisoval si citace a výroky s morálním poučením a povzbuzením. Velkými písmeny si poznamenal úryvek z životopisu Kryštofa Kolumba:

JAKOU BÍDU, PŘEHLÍŽENÍ A POSMĚCH, URÁŽKY A ZKLAMÁNÍ MUSEL VYTRPĚT! JEHO PŘÍKLAD BY MĚL BÝT POVZBUZENÍM PRO KAŽDÉHO ČLOVĚKA, ABY NEZTRÁCEL NADĚJI!

Hall věřil, že nezměrná energie a vůle zdolají vše.

V roce 1859, jen velmi krátce před tím, než se rozhodl vydat na sever, se Hallův zájem o Arktidu stal věcí veřejnou. V Daily Press začal publikovat články o Arktidě. 25. května vyšel úvodník, jehož titulkem byla otázka:  Je sir John Franklin stále naživu?

Obsah úvodníku byl plný bombastických hlášek, nechyběly úryvky poezie. Bylo zřejmé, co chce Hall říci: Franklin může být stále živ!

O týden později, v rámci úvodníku nazvaného Lady Franklinová, sdělil výzvu:

Všichni muži musejí mít skutečný zájem o osud těchto průzkumníků a musejí toužit po tom, aby mohli přispět k jejich návratu do vlasti a domovů.

V dalších týdnech otisk pak Hall sérii článků o ruských námořnících, kteří byli vysazeni bez ničeho na Špicberkách. Na drsné prostředí si zvykli a přizpůsobili se mu. Po šesti letech byli zachráněni. Hall došel k jasnému závěru: Také Franklin a jeho muži mohli přežít a čekají na záchranu.

Doktor Isaac Hayes, který zastával v druhé Kaneově výpravě funkci lodního lékaře, se začal toho jara 1859 připravovat znovu na cestu na sever. Chtěl potvrdit existenci volného polárního moře a dosáhnout severního pólu. Hall mu v dlouhém úvodníku symbolicky nabídl své služby. Dva týdny nato prodal svůj deník a začal s přípravou vlastní expedice do Arktidy. Měl v úmyslu nalézt a zachránit žijící trosečníky z Franklinovy výpravy.

Během deseti let, které Hall prožil v Cincinnati, dosáhl úspěchu, který se dá nazvat průměrným. Přijel jako přistěhovalec a stal se z něj vcelku úspěšný, i když ne movitý podnikatel. Ve své kariéře našel zalíbení. Podílel se na rozvoji města, to ho vždy zajímalo. Samostudiem získal vzdělání, o kterém se mu po příjezdu ani nezdálo. Měl ženu a dceru, brzy se měl narodit syn. Pak se náhle v osmatřiceti letech rozhodne zanechat načatou a slibně se rozvíjející kariéru a pustit se do činnosti, pro kterou neměl žádnou průpravu, o které mnoho nevěděl, která nabízela jen útrapy a strádání. O několik let později, když se vrátil z první expedice, napsal:

Zdá se, že jsem byl povolán!

Když pomineme rétoriku oné doby a Hallův nadnesený styl, je z jeho slov zřejmé, že byl o svém vyšším poslání plně přesvědčen. Hall byl velmi zbožný a věřil, že jej Bůh předurčil k nalezení dosud žijících členů Franklinovy expedice nebo alespoň k odhalení záhady osudu expedice.

Ať již byly Hallovy motivy jakékoli, pustil se do práce, aby pro expedici získal podporu. V první fázi oslovil místní prominenty. Doufal, že je přesvědčí, aby podepsali petici žádající britskou vládu o zapůjčení lodi Resolute.

V čase, kdy podpisy pod petici sháněl, roznesla se po Cincinnati zpráva, že se ze severu vrátil Leopold McClintock a přivezl zprávy o Franklinově smrti. Ta zpráva by každého odradila od dalších záchranných akcí. Nikoli však Halla. Ten tvrdil, že spousta otázek stále zůstala nerozřešena. Je zajímavé, že význační muži brali Hallův projekt se vší vážností. Nechali se přesvědčit, že lze udělat více, než udělal McClintock.

Od myšlenky požádat Brity o zapůjčení Resolute Hall časem upustil. Namísto toho zveřejnil zprávu podepsanou dvaceti osmi čelnými představiteli města:

Chceme tímto vyzvat všechny milovníky Lidstva, Geografie, Historie a Vědy, aby podle svých možností přispěli všemi metodami a prostředky k uskutečnění a podpoře plánu našeho spoluobčana Charlese Francise Halla ze Cincinnati v Ohiu, na vytvoření a vybavení americké expedice kvůli, zaprvé, pátrání po přeživších členech průzkumné expedice sira Johna Franklina (složené ze 138 osob, přičemž pouze o 28 z nich je známo, že jsou mrtvi); za druhé, kvůli uspokojivému zjištění a uzavření historie poslední Franklinovy expedice, a za třetí, kvůli rozvoji a ku prospěchu Geografie, Navigace, Přírodopisu a Vědy.

Henry Grinnell

Henry Grinnell

Hall věřil, že se mu podaří zorganizovat úplnou expedici sestávající ze dvou lodí. Expedici, které bude velet. Začátkem roku 1860 si však uvědomil, že možnosti, které mu nabízí Cincinnati, jsou velmi omezené. Pustil se horlivě do psaní dopisů takovým osobnostem, jako byli Isaac Hayes, Henry Grinnell a Cyrus Field. Osobně se setkal s Hayesem, se kterým si dlouhé hodiny povídal o jeho připravované expedici. Setkal se Robertem Kanem, bratrem Elishy. 13. února se sešel s Henry Grinnellem, který se ve věci pátrání po Franklinovi nemálo angažoval. Z tohoto setkání měl Hall velmi dobrý pocit. Dohodl se s Grinnellem, že se znovu sejdou. Na druhé schůzce pak od mecenáše obdržel jména lidí, se kterými by bylo dobré o expedici promluvit.

Navštívil velrybářskou firmu pánů Williamse a Havena, kteří mu za pouhé dva tisíce dolarů nabídli škuner Amaret. Skutečnost, že tato loď plula pod jménem Rescue jako doprovod lodi Advance při první Grinnellově výpravě, Halla nadchla. Předběžně slíbil, že loď odkoupí.

Další čas strávil Hall s námořníky. Uvědomoval si, že pro svůj projekt musí najít vhodnou posádku. Mužem číslo jedna byl kapitán John Quayle, který dobře znal Rescue. Dalšími kandidáty byli kapitáni Chapel a Brown. V létě se chystali do Baffinova zálivu a Hallovi nabídli, že ho vezmou s sebou, kdyby se mu nepodařilo sehnat vlastní loď. Atraktivnější nabídka přišla od kapitána Sidneyho O. Budingtona. I ten nabídl pouhé místo na lodi, jenže tu byla důležítá věc navíc: s Budingtonem žil Eskymák Kudlago. Tlumočník, průvodce. Toho Hall mohl při cestě na sever využít.

Kapitán Sidney O. Budington

Kapitán Sidney O. Budington

Další týdny se ukázaly jako velmi důležité. Probíhala jednání mezi Hallem, Grinnellem a kapitánem Quaylem. Ten dal nakonec přednost místu v expedici Isaaca Hayese. Hallovi začalo být jasné, že sehnat peníze na koupi škuneru Amaret, bude v dohledné době nemožné. V té chvíli svoji nabídku zopakoval kapitán Budington. Ujistil Halla, že ho může dopravit na lodi George Henry na Baffinův ostrov. Ubezpečil ho, že s Kudlagovou pomocí si bude moci na ostrově najmout eskymáckou posádku, a s takovou malou výpravou může na člunu proplout k ostrovu Krále Williama. Budington dokonce nabídl, že dohlédne na stavbu jeho malého expedičního člunu.

Odbornou průpravu poskytl Hallovi Henry Grinnell. Učil ho navigaci, učil ho dalším nezbytným znalostem. Poté, co Hall odhadl náklady své expedice – 3000 dolarů – slíbil, že expediční fond bude spravovat a že do něj přispěje. Je však zřejmé, že peníze byly největším nepřítelem Hallovy expedice. Z jeho deníku je možné vyčíst, že vítal jakoukoli částku. Dvacet sedm dolarů od paní Hallové rozhodně nebylo tou nejmenší, kterou přijal.

Je požehnáním Světa a Svět bude navždy žehnat jemu i jeho památce!,  poznamenal si o Grinnellovi do deníku.

Hall měl pocit, že plány jsou hotovy a majiteli lodi George Henry vzkázal, že přijímá nabídku a s kapitánem Budingtonem odpluje.

Začal zajišťovat výrobu pemmikanu, nechal vyhotovit saně po vzoru saní Kaneových, vyjednával nákup dalších věcí nezbytných pro výpravu. Ve čtvrtek 10. května 1860 se rozloučil s rodinou a vydal se na východ. V New Yorku ho čekala dobrá zpráva: Amaret – Rescue měla vyplout jako doprovodná loď s Georgem Henrym. Malý škuner sice nebyl součástí expedice, měl pomáhat při lovu velryb. Hall měl však hřejivý pocit, že loď Elishy Kenta Kanea se alespoň na čas stane součástí jeho cesty.

George Henry a Rescue vypluly z New Londonu 20. května 1860. Z jednatřiceti mužů na palubě byl pouze jeden zapojen do Nové expedice na záchranu sira Johna Franklina. Byl to sám Charles Francis Hall.

Počáteční mořskou nemoc Hall překonal. Čím severněji loď byla, tím více byl Hall nadšený. 20. června si do deníku poznamenal:

Šířka 53° 07´. Blížíme se k Severní Ose Země! Jsem stále blíž cíli svých vroucných přání. Miluji sníh, led, ledovce. Cítím, že plním povinnost, kterou dlužím lidstvu, sobě Bohu! Jsem odhodlán konat a zemřít ve jménu věci, pro kterou jsem se rozhodl.

Arktidu znal Hall pouze z četby a už věděl, že ji miluje. Ačkoli byl teprve nad padesátou rovnoběžkou, cítil se téměř na pólu. Nadšení ho však neopouštělo. Pozoroval při práci důstojníky a námořníky, psal. Kudlago, Eskymák, na jehož pomoc Hall spoléhal, těžce onemocněl. V okamžiku, kdy se na obzoru objevily grónské břehy, zemřel. To byla pro Halla velká ztráta.

24. července opustily obě lodi přístav Holsteinborg na západním pobřeží Grónska, kde posádka doplnila zásoby, a zamířily k Baffinovu ostrovu. Kapitán Budington rozhodl, že poplují do Frobisherova průlivu. Hallovi to vyhovovalo. Sdílel tehdejší názor, že Frobisherův průliv je skutečně průlivem a ústí do Foxeovy úžiny, odkud bude moci pokračovat ke svému cíli, ostrovu Krále Williama.

Veškeré naděje, které Hall měl a kterým věřil, vzaly za své 26. září. Odpoledne začalo sněžit, lodě se zmítaly v prudkém větru. Večer už to byla vichřice. Ve svém běsnění utrhla Rescue z kotev a vrhla ji na skaliska. Co bylo však horší, utrhl se Hallův expediční člun a byl zcela zničen. Hall se však necítil zlomen. Usoudil, že vše je v rukou Boží Prozřetelnosti. Uznal však nebezpečí vyplývající z podzimního počasí. Uznal, že jakkoli pokračovat v další cestě by bylo nesmyslem.

Další kapkou bylo rozhodnutí kapitána Budingtona vrátit se domů. Posádka dosud ulovila jednu jedinou velrybu a zima se blížila. Naštěstí – pro Halla – ledy pokryly Davisův průliv a návrat znemožnily. Vyvstala tedy nová naděje dostat se příštího roku, až ledy povolí, na ostrov Krále Williama. Kapitán Budington slíbil, že Hallovi k tomu účelu zapůjčí jeden z malých velrybářských člunů.

Charles Francis Hall, Ebierbing a Tookoolito

Charles Francis Hall, Ebierbing a Tookoolito

Hall měl nyní před sebou téměř rok čekání. Rozhodl se, že využije lodi George Henry jako své základny s tím, že co nejvíce času stráví s Eskymáky. Ještě během podzimu se seznámil se zajímavou dvojicí, která v jeho dalším životě sehrála významnou roli. Byl to eskymácký pár Ebierbing a Tookoolito. Na Baffinově ostrově tyto dva znal kdekdo. Na začátku 50. let 19. století je vzal jeden z kapitánů do civilizovaného světa. V Anglii zůstali několik let. Vedlo se jim dobře, dosáhli vzdělání. Přijala je dokonce královna Viktorie, povečeřeli s princem Albertem.

Hall s nimi trávil většinu času. Věděl, že ho mohou naučit užitečným věcem. Do svého deníku si v tom čase poznamenal:

Pravdou je, že jestli chci uskutečnit záměr, jenž nosím v srdci, splnit úspěšně to, co jsem si předsevzal, tj. navštívit ostrov krále Williama a přilehlé oblasti a pokračovat a ukončit bádání o Osudu Sira Johna Franklina a jeho slavné expedice, tak se musím naučit žít stejně jako Eskymáci!

Hall trávil s Eskymáky spoustu času v jejich vesnici na pobřeží. Jedl s nimi, projevoval pochopení pro jejich starosti a potíže. Tím si je natolik získal, že přijali jeho přítomnost a připustili, aby viděl i věci, které obvykle bílým mužům zůstávaly utajeny. Byly to především šamanské rituály, kterých se nejednou zúčastnil.

Eskymácká vesnice na pobřeží Frobisherova zálivu

Eskymácká vesnice na pobřeží Frobisherova zálivu

Při jedné z besed nad mapou naznačil Hall Eskymákům, co má v plánu: Frobisherovým průlivem se dostat do Foxeovy úžiny a dále k cíli své cesty. Eskymáci ho však zarazili a začali křičet: “Ne, ne!“ Pak vzali jeho ruku a vedli ji po mapě jiným směrem. Znamenalo to jediné. Frobisherův průliv je ve skutečnosti záliv!

Baffinův ostrov

Baffinův ostrov

Ve druhém lednovém týdnu se Eskymáci na pobřeží začali stěhovat dále na sever, do nových lovišť. Ebierbing a Tookoolito plánovali, že se k nim na nějaký čas přidají. Halla vzali s sebou. Vyrazili desátého ledna za teploty -35°C. Hall počítal s několikadenní výpravou, vrátili se však až po třiačtyřiceti dnech. Hall cestou nelenil. Naučil se stavět iglú, naučil se spoustě jiných dovedností.

Po návratu z cesty začal Hall znovu studovat historii výprav Martina Frobishera. Anglického mořeplavce, který do těchto arktických oblastí připlul před třemi stoletími. Hall měl ke studiu vážný důvod. Věděl, že má dorazit stará Ebierbingova matka. Pamětnice starých příběhů o běloších (v eskymácké řeči kadlúnech), kteří kdy do těchto končin připluli. Ebierbing slíbil, že požádá matku, aby Hallovi staré příběhy přednesla.

Stařena velmi podrobně vyprávěla prastarý příběh, který překvapivě souhlasil s historickými záznamy o Frobisherových výpravách. Uvedla, že většina událostí – běloši tehdy zabili spoustu Eskymáků – se odehrála v oblasti pahorkatiny na druhé straně zálivu. V oblasti bělochům známé jako Meta Incognita. Dosud je tam prý možné najít spoustu věcí, které tam běloši zanechali.

Hall věděl, že bude trvat ještě nejméně čtyři měsíce, než se ledy v zátoce rozlámou a bude se moci plavit k ostrovu Krále Williama. Proto si stanovil úkol: Prozkoumat Frobisherův záliv.

Na první delší výpravu se Hall vypravil začátkem června. Během desetidenní výpravy navštívil některé ostrovy v ústí Frobisherova zálivu. Po návratu z této výpravy za ním přišel kapitán Budington. Vysvětlil Hallovi, že po uvážlivém přemýšlení dospěl k závěru, že malý velrybářský člun je nevhodný k dlouhé cestě, kterou chce Hall podniknout. Jakkoli byl Hall původně rozhodnut, kapitánův názor respektoval:

Jestliže kvůli ztrátě expedičního člunu, který byl dobře navržen a řádně vyroben, jsem přišel o ten pravý a jediný rozumný prostředek, jak splnit svůj záměr a dosáhnout země Krále Williama, pak musím cestu odložit. Musím ztratit jeden rok návratem do Spojených států a znovu se připravit na cestu.

Hall měl nyní spoustu času k  pořádnému průzkumu Frobisherova zálivu. V červenci vyplul s několika Eskymáky do jeho nitra. Pečlivě zkoumal místa na pobřeží, zatímco Eskymáci se věnovali lovu. To bylo důvodem, proč expedice postupovala jen velmi pomalu. Hall však našel, co hledal. Tím objevem bylo uhlí, které tu zanechali Frobisherovi muži. Hallova radost neznala mezí.

Dvacátého devátého srpna dosáhla Hallova expedice konce zálivu a obrátila na západ směrem k Metě Incognitě. Byl to definitivní důkaz, že Frobisherův záliv není průliv. Na oslavu tohoto zjištění vystoupil Hall na jeden z kopců a vztyčil tam americkou vlajku.

Nastal čas vrátit se na loď George Henry. Bylo září, na vodě se začal tvořit tenký led. Strhlo se už několik sněhových bouří. Po návratu se dověděl, že Tookoolito porodila zdravého chlapečka. Špatnou zprávou bylo, že se posádce nepodařilo ulovit jedinou velrybu. Budington se rozhodl riskovat a prodloužit pobyt o měsíc. Hall tak získal další čas ke svým průzkumům. Počátkem října vyrazil na další výpravu.

Mezitím se objevily velryby a Budington se rozhodl znovu prodloužit pobyt v zátoce. Tentokrát risk nevyšel. Loď zamrzla a znamenalo to další arktickou zimu. Do devátého srpna, kdy George Henry vyplul zpět k domovu, vykonal Hall několik dalších výprav. Geografické objevy už neučinil žádné. Ale získal obrovskou průpravu od Eskymáků k přežití v drsných severských podmínkách.

Do kanadského přístavu St. John´s vplul George Henry 23. srpna 1862. Lodivod, jenž jim vyjel z přístavu naproti, zvěstoval novinu: Spojené státy už nejsou spojené. Před šestnácti měsíci vypukla občanská válka.

O tři dny později vyplul Georg Henry vstříc k válkou zmítané zemi…

Následující část

********************************************************************************

Zdroje:
Chauncey C. Loomis: Tajuplné a tragické břehy
Všechny obrázky: wikipedia.org
Nápis na náhrobku: překlad Jiří Martínek
Mapa: výše uvedená kniha

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Arktida. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

1 komentář u Cesta na severozápad. X. část

  1. SV napsal:

    sympatický pán. to si prečítam.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.