Dobývání Arktidy vzdušnou cestou. Část VIII.

Je 7. května 1926, 6 hodin a čtyřicet minut. Vzducholoď Norge vykonává kontrolní oblet letiště v Ny Alesundu. Poté pozemní personál stahuje vzducholoď a ta dosedá na sněhový koberec. S posádkou se vítají všichni, kdo v Kingsbay v tu chvíli jsou…

Po příletu do Kingsbay čekala italské mechaniky spousta práce na přípravě vzducholodě k závěrečné fázi letu. Levý motor měl zlomený klikový hřídel, musel být tedy kompletně vyměněn. Musela být provedena zevrubná kontrola ocasních ploch, musely být vyměněny nejvíce namáhané části směrového kormidla. Bez milosti bylo odstraněno vše, co k transarktickému letu nebylo potřeba: Osvětlení, hadice na čerpání plynu, dvě ze čtyř přistávacích lan a kvantum nepotřebných drobností. Nakonec byl načerpán benzín (7000 kg) a olej (400 kg), byly namíchány nemrznoucí směsi. Byla naložena veškerá výstroj a potřeby pro případ nouzového přistání.

Posádka

Jak bylo v předchozím textu poznamenáno, v Kingsbay se k výpravě připojili Roald Amundsen, Lincoln Ellsworth a novinář Fredrik Ramm. V posádce, se kterou bylo při finální etapě počítáno, došlo k jedné změně. Den po příletu přišel k Nobilovi velitel radiotelegrafické služby Gottwaldt a oznámil, že hodlá vyměnit radiotelegrafistu Olonkina pro vadu sluchu.

(Nobile) Ohromilo mě to. Olonkin byl mladý Rus, vysoký, kostnatý, zastával svůj úkol k mé plné spokojenosti, přijal a odeslal desítky telegramů. Už jsme se spolu sžili. Lepšího telegrafistu jsem si pro poslední část letu nemohl přát.

„Ale vždyť dosud slyšel výborně!“

Gottwaldt neodporoval. Ale ještě týž den jsem nechal prohlédnout mladého Rusa důlním lékařem, který vadu potvrdil. A tak byl mladý Olonkin z posledního letu vyloučen. Nahradil ho radiotelegrafista z místní stanice, Fridtjof Storm-Johnsen.

Po výměně radiotelegrafistů byla k závěrečné fázi letu připravena tato posádka:

-	Umberto Nobile (ITA), velitel vzducholodě
-	Hjalmar Riiser-Larsen (NOR), zástupce velitele vzducholodě
-	Emil Horgen (NOR), pilot
-	Oscar Wisting (NOR), hloubkový pilot
-	Oscar Omdal (NOR), pilot pověřený kontrolou motorů
-	Birger Gottwaldt (NOR), velitel radiotelegrafické služby
-	Fridtjof Storm-Johnsen (NOR), radiotelegrafista
-	Finn Malmgren (SVE), meteorolog
-	Natale Cecioni (ITA), vrchní mechanik
-	Ettore Arduino (ITA), mechanik
-	Vincenzo Pomella (ITA), mechanik
-	Attilio Caratti (ITA), mechanik
-	Renato Alessandrini (ITA), mechanik
-	Roald Amundsen (NOR), velitel expedice
-	Lincoln Ellsworth (USA), zástupce velitele expedice
-	Fredrik Ramm (NOR), novinář
-	(Titina, Nobilova fenka)

Večer 10. května 1926 je Norge připravena k odletu. V 17 hodin toho dne se vrátili ze svého letu k pólu Richard E. Byrd a Floyd Benett se svou Josephine Ford. Amundsen Byrdovi srdečně blahopřál a na znamení kavalírského obdivu mu poslal dvě bedny alkoholu. Bedny s nápisem léky. To proto, aby se nedostal do sporu s americkými zákony o prohibici.

********************************************************************************

Meteorolog Finn Malmgren se svým kolegou Amadeem Nobilem (bratr Umberta Nobila) sledují meteorologickou situaci. Kolem dvaadvacáté hodiny se zvedá silný vítr, který posléze ještě mohutní. Ve 23 hodin Nobile oznamuje, že start o několik hodin odkládá. V naději, že se vítr uklidní.

Kolem jedné hodiny Malmgren budí Nobila s tím, že se vítr uklidnil. Nobile dává rozkaz mechanikům k dokončení posledních předletových prací a na pátou ranní svolává posádku. Než se však posádka sešla, než byla vzducholoď vytažena z hangáru ven, bylo osm hodin. To již stoupla teplota vzduchu a snížila se tak vztlaková síla vzducholodě. Nobile na tuto skutečnost reaguje rozkazem vyprázdnit jednu z benzínových nádrží.

Je 11. května 1926, devět hodin a třicet minut. Vzducholoď s motory v minimálních otáčkách pomalu stoupá. Ve výšce čtyř set metrů nabírá cestovní rychlost a nabírá správný směr. Směr sever.

Roald Amundsen se usazuje do pohodlného křesla ve své pozorovatelně. Může se zcela věnovat pozorování. Poznamenává:

Na palubě jsem měl přirozeně úlohu ze všech nejlehčí. Ostatní se starali, aby vzducholoď správně fungovala a letěla přímo k cíli, mne vedl zájem badatele: pozoroval jsem terén pod sebou, zkoumal jsem jeho zeměpisný ráz a zejména se snažil objevit stopy po nějakém kontinentu.

Novinář Fredrik Ramm se usazuje se svým psacím strojem v zadní části velitelské kabiny. Lincoln Ellsworth pomáhá Malmgrenovi odečítat data z přístroje na měření elektrické vodivosti vzduchu. Přístroj zkonstruoval dr. František Běhounek z pražského radiologického ústavu; na jeho žádost byl na palubu Norge také umístěn.

Ostatní členové posádky se přímo podíleli na řízení vzducholodi. Riiser-Larsen a Horgen se starali o trasu letu, v pravidelných intervalech měřili polohu lodi. Wisting stál u výškového kormidla. Cecioni dohlížel uvnitř trupu na činnost motorů a s pomocí Arduinovou řídil distribuci benzínu dle Nobilových instrukcí. Strojníci byli ve svých kabinách. Caratti v pravé, Pomella v prostřední, v levé se střídali Arduino s Omdalem. Storm-Johnsen seděl společně s Gottwaldtem v radiotelegrafické kabině a plnil jeho příkazy. Finn Malmgren sledoval meteorologickou situaci a zpracovával zprávy, které hlásilo rádio. Mužem pro všechno pak byl Alessandrini. Jeho nejobtížnějším úkolem bylo vylézt občas na hřbet vzducholodě a sledovat, zda se netvoří námraza.

Od pólu dělilo Norge 1280 kilometrů. Panovalo jasné, příznivé počasí. Bylo nepravděpodobné, že by se během šestnáctihodinového letu – to byl čas potřebný k překonání této vzdálenosti – změnilo. Co se stane za pólem, v neprobádané oblasti, nemohl s určitostí říci nikdo. Stejně jako to, zda expedice objeví pevninu, jejíž existenci někteří vědci předpokládali, jiní zavrhovali.

Loď se pohybovala rovnoměrnou rychlostí asi 80 kilometrů za hodinu. Krajní motory pracovaly v otáčkách 1200 za minutu. Vlivem proudění studeného letového větru se ochladil nosný plyn vzducholodě. Aby bylo možné udržet ji v požadované výšce, musela být nakloněna její osa asi o pět stupňů.

V 10:44 se Norge dostává k hranici polárního ledu. Nobile nechává loď sestoupit do výšky dvou set metrů, aby podle stínu upřesnil rychlost dopředného pohybu. Naměřená hodnota: 72 km/hod.

V 15:30 Norge přelétává třiaosmdesátou rovnoběžku. Zde posádka registruje stopy polárních medvědů. Severněji se už nevyskytovaly.

Let pokračuje jednotvárně. Obloha průzračně modrá, dole souvislá ledová pláň přerušená tu a tam vodním kanálem. Polární pustina v celé své bezútěšnosti a nádheře…

V 18:45 se zastavil levý motor. Cecioni zjistil, že se v ohybu trubice, která přivádí benzín, utvořila ledová zátka. Oprava trvala asi hodinu. Tato kuriózní situace se před dosažením pólu opakovala ještě jednou. Na vnitřních stěnách nádrží zřejmě kondenzovala voda a shromažďovala se v nejnižším místě přívodové trubice.

Když se ocitli nad 87°43´ severní šířky, zmírnili rychlost. Čtyři členové výpravy zavzpomínali na loňský rok a na trosečnické chvíle.

V téže chvíli přichází poselství krále Haakona o udělení záslužného kříže telegrafistovi Gottwaldtovi. Hluboce to dojalo všechny členy posádky.

Ve 22:15 začalo sněžit. Na několik minut se vzducholoď ocitla v husté mlze a obalila se ledovým povlakem. Ten později zesílil a stal se nebezpečným. V několika minutách se pokryly ledem všechny vnější kovové součástky. Celuloidová okna se potáhla ledem, který bránil ve výhledu. Led také pokryl čalounění velitelské kabiny. Nobile přikázal vystoupit do výšky 650 metrů. To však nestačilo. Nad pás mlhy se dostali až v 950 metrech.

Pól se blížil. Před třiadvacátou hodinou začala mlha pod lodí řídnout a po chvíli se zcela rozptýlila. Netrvalo však dlouho a opět se obloha zatáhla. Krajina náhle vypadala smutně a truchlivě. Všechno dokola se zbarvilo šedivě. Šeď zdůraznila osamělost, tu podpořilo za mraky skryté slunce.

Ve 23:45, ve výšce 800 metrů, měří Malmgren teplotu: -10°C, uvnitř kabin byly -4°C. Rychlost byla setrvalá.

Je po půlnoci. Pól je nadosah. Riiser-Larsen se hrbí se sextantem v ruce u jednoho z okének připraven zachytit okamžik, kdy se slunce ukáže mezi mraky a bude možné zaměřit jeho výšku. Na palubě roste napětí. Nikdo nemluví, na tvářích všech je čitelná netrpělivost a radost zároveň.

Nobile vyzval Alessandriniho, aby připravil vlajku. Norská a americká byly připraveny, italská musela být vyňata z pouzdra a připevněna na žerď vyrobenou v Kingsbay.

Je 12. května 1926, hodina a půl po půlnoci podle greenwichského času. Slunce, které chvílemi prosvítalo mezi mraky, prozradilo, že jsou nad pólem. Nobile naklonil příď vzducholodě a nechal ji klesnout na 150 metrů. Zpomalil motory, jejich hučení zesláblo. Ticho ledové pustiny začalo vynikat v celé své jasnosti. V tomto tichu se na led snášely vlajky. Italská, norská, americká. Srdce všech překypovala radostí a pýchou. Každý prožíval svůj niterní obřad, pocity všech souzněly…

Po několika minutách Nobile přikázal strojníkům zvýšit rychlost.

Několik hodin poté, co byly do světa odeslány telegramy, oznamující světu přelet pólu, se odmlčela palubní vysílačka. Až do konce letu už nic nevyslala, nic nepřijala. Tři dny se svět obával a strachoval o osud výpravy.

Kde je Norge? hlásaly titulky novin celého světa…

(Nobile) Koneckonců situace nebyla tak nemilá, přibyli mi k obsluze směrového a výškového kormidla dva muži, Gottwaldt a Malmgren. První nemohl provádět svá radiogoniometrická měření, druhý nemohl bez meteorologických zpráv zpracovávat své synoptické mapy

Ve 3:45 si Nobile poznamenává:

Výška 610, úchylka 0, rychlost 85 km/hod. Na nekonečné ledové pláni jasně vystupují sněhové závěje a brázdy vyhloubené větrem. Chvílemi se mezi mraky ukáže vybledlé a studené slunce.

Norge letí několik hodin ve výšce 600 až 800 metrů. Kolem osmé hodiny ranní se vyčasilo, hodinu poté se však obloha opět zatáhla a vše zahalila mlha. V té chvíli přelétávali 85. rovnoběžku.

(Nobile) 13:40. Letíme ve výšce 800 metrů. Mlha je stále hustá.

Led, který se navrstvil na povrchu, tehdy poprvé roztrhl plášť vzducholodě. Zlověstný zvuk, hlučná detonace, téměř výbuch. Cecioni oznámil, že plášť protrhl kus ledu, vymrštěný vrtulí pravého motoru. Nobile dal vypnout motor, aby zjistil, odkud kus ledu na vrtuli spadl.

(Nobile). 14:10. Vypínám pravý motor, abych si ověřil, jestli na vrtuli není námraza. Opravdu tam nějaká je, ale není jí mnoho. Poslal jsem Alessandriniho opravit trhlinu.

Led se usadil víceméně na celém plášti a zejména na kovových součástech. Námraza stále narůstala, někdy velmi rychle.

(Nobile). 15:37. Vzducholoď se zdá ve statické rovnováze. Letíme už 30 hodin a spotřebovali jsme dvě a půl tuny benzínu a oleje, přitom jsme ještě nemuseli odpustit žádný plyn.

Vzducholoď velmi ztěžkla, způsobila to námraza. Nobile neměl obavu z toho, že se na vzducholodi utvoří vrstva ledu silná tak, že by znemožnila let. I když se to zcela vyloučit nedalo. Bylo tu ovšem nebezpečí daleko větší. Ledová tříšť vrhaná na spodek lodi. Vítr strhával z pláště kusy ledu a ty občas padly na kroužící vrtule. Ty je pak jako prak vystřelovaly kolem dokola. Naštěstí byla zatím porušena jen vzduchová komora, některý úlomek se ovšem mohl trefit do komory plynové, pak by vodík nezadržitelně unikal…

Alessandrini zaznamenal několik trhlin, které se opravit nedaly. Naštěstí nastalo několik hodin relativního klidu. Nobile ve snaze co nejvíce eliminovat možnost perforace pláště, snížil otáčky postranních vrtulí a zvýšil otáčky vrtule středové.

V 17:24 se v rozptýlené mlze pod lodí objevilo zamrzlé moře.

(Nobile) V tom krátkém okamžiku oddechu jsem měl čas porozhlédnout se kolem sebe. Letěli jsme již 32,5 hodiny. Velitelská kabina byla příšerně špinavá. Několik desítek termosek nakupených na podlaze, všude rozlitý čaj a káva, všude zbytky jídel. Z této změti vykukovaly Amundsenovy nohy.

V 18:30 Norge překonává 70. rovnoběžku. Posádka mohla v této chvíli bezpečně prohlásit, že mezi pólem a severními břehy Aljašky neexistuje ani pevnina ani souostroví, které předpokládali někteří badatelé. Nedalo se ovšem vyloučit, že mezi 85° 5´ sš a 82° 40´ sš (asi 250 km, kde pro mlhu nebylo vidět pod loď) se vyskytují osamocené ostrovy.

Ve 21:15 se zvedla mlha a donutila loď vystoupit do výšky 1150 metrů. V této výšce se Norge držela asi hodinu, poté mohla sestoupit na 650 metrů. V 0:15, 13. května, mlha nečekaně znovu stoupla a obklopila loď. Byla to mlha velmi hustá a navíc začalo sněžit. Nobile nechal loď znovu vystoupit do 1100 metrů. Před druhou hodinou mlha zase prořídla. Nobile si poznamenal:

Snášíme se do výšky 300 metrů. Objevuje se zamrzlé moře, vypadá docela jinak než mezi Špicberkami a pólem, led je daleko hrbolatější…

Kusy ledu stále odlétávaly od vrtulí a ostřelovaly boky vzducholodě. Kolem třetí hodiny se zdálo, že Norge opět získala rovnováhu, že bylo zažehnáno další nebezpečí nenapravitelného ztěžknutí. V té chvíli měla posádka za sebou dvaačtyřicet hodin letu, při kterém motory spotřebovaly 4 tuny benzínu, kdy však nebylo nutné odpustit ani gram nosného plynu.

(Nobile) Konečně jsem měl trochu času, mohl přistoupit k okénku a podívat se na pack (= pack – ice; polární led). Byla to nádherná podívaná. Povrch nekonečného moře ledu, ostře bílý, byl zahalen do bělavé průzračné mlhy. Tu a tam byla tato běloba kropenatá modří, tím něžným tónem modři tak typickým pro led. Nesmírná rozloha zamrzlého moře s jeho stíny, skvrnami, modrým vyšíváním byla opravdu okouzlující. I vzducholoď se přizpůsobila prostředí a vyzdobila se ledem, který se usadil na všech kovových součástkách a utvořil na nich centimetrové nebo dvoucentimetrové vrstvičky. Vzducholoď jako by se svátečně vystrojila, když polární led šťastně končil…

Náhle Nobilovo rozjímání přerušil rachot z nitra vzducholodě. Velký kus ledu vržený pravou vrtulí, způsobil v obalu trupu svislou trhlinu, asi metr dlouhou. Cecioni ji šel zalepit. Nobila při té příležitosti varoval, že email na opravy dochází…

(Nobile) Už jsem si zvykl na ty občasné detonace a skoro jsem na ně nedbal, ale tohle poslední roztržení mě přimělo uvědomit si bezprostřední nebezpečí. Netrpělivě jsem proto čekal, až se objeví aljašské pobřeží…

Konečně v 6:45 navigátor zvolal: Země!

(Nobile) Pro všechny to byla vzrušující  a radostná chvíle. Vyklonil jsem se z kabiny: před přídí vpravo se rýsovaly šedavé vrcholy…

Půl hodiny nato Norge přeletěla přes pruh nezamrzlé vody, která v této roční době odděluje pack od pobřežního ledu. Souvislého, kompaktního, tak odlišného od ledu mořského.

V 8:20 posádka spatřila první Eskymáky. V 8:45 Wisting rozpoznal Wainwright. Vesnici se stovkou Eskymáků, se sobí farmou a domkem s červenou střechou, kde byla škola. Norge se tak nacházela asi sto kilometrů jihozápadně od nejsevernějšího bodu Aljašky, Point Barrow.  To byl cíl, který si Nobile s Amundsenem vytkli.

Nebyl ovšem důvod nepokračovat v letu dál, do Nome, kde na výpravu čekali a kde mohli pomoci při přistávání. Z Wainwrightu to bylo ještě 900 km; ve srovnání s těmi, které měli za sebou, to ovšem byla maličkost. Za příznivých okolností mohl let pokračovat až do Fairbanksu, kde končila železnice.

Krajina se změnila. Ztratila velkolepost polárních končin, působila velmi bezútěšně. Nobile si poznamenává:

10:15. Výška 300 metrů. Prší, vzducholoď ztěžkla. Klidný let nad smutnou končinou. Nebe je šedivé. V zamrzlém moři podél pobřeží neruší jednotvárnost jediný kanál.

Zvedl se silný severovýchodní vítr, v tomto proudění se let velmi zrychlil. Kvapem se však měnilo počasí. Posádka netušila, že se blíží do středu rozsáhlé tlakové níže, která v té chvíli pokrývala celou Beringovu úžinu.

Po poledni se Norge dostala do mlhy, která zcela omezila pohledu dolů, na pobřeží. Když se po nějakém čase mlha rozptýlila, nacházeli se nad pevninou. Nikdo však nedokázal říci, kde.

Letěli západo-západojižním směrem. Dole se objevila řeka. Odhadli, že to je Kukpuk. Krajina kolem byla hornatá. Nobile proto rozhodl držet se řeky, která je měla dovést k pobřeží. Před půl druhou však Norge opět vlétá do husté mlhy.

(Nobile). Velmi hustá mlha. Zpomaluji chod motorů a stoupám na 1200 metrů. Krajně špatná viditelnost. Chvíli nato…

Tady Nobileho poznámky končí. Začala etapa z celého letu nejsvízelnější. Začaly hodiny vypětí…

Norge je zcela zahalena mlhou. Nobile dává rozkaz zpomalit rychlost na minimum a vystoupit do maximální výšky, kterou tlak nosného plynu dovoluje. Přesto se loď nad mlhu nedostala. Odpustit nosný plyn, aby se vzducholoď dostala ještě výš, si Nobile si nemohl dovolit. Mohlo se stát, že na výpustných klapkách se utvoří námraza a nebude možné je zavřít…

Vzducholoď se pohybovala naslepo. Směrem, kde tušili pobřeží. Po dobu, která všem připadala bez konce. Až v 16:40 začala mlha řídnout. Klesali pomalu až do výšky dvou set metrů, odkud již uviděli moře.

Byli nad mořem, ale nikdo nevěděl, kde. Jasný však byl směr letu. Z něho vyplývalo, že je nutné otočit se zpět, k pobřeží.

U výškového kormidla byl Wisting. Dostal rozkaz držet se nízko, neztratit moře z dohledu. Řízení však bylo velmi nesnadné. Prudký vítr od severovýchodu napadal vzducholoď z boku a vyvolával prudké poskoky. Po dobu, která se opět zdála nekonečná, pokračovali směrem, kde předpokládali pobřeží Aljašky.

Po půlhodině letu skončil pack, ocitli se nad volným mořem. Mořem zvířeným vlnobitím, vysokými zpěněnými vlnami. Silný vítr a rozbouřené moře budily u všech členů posádky velké obavy. Kdyby vynechaly motory, nastala by velmi nepříjemná situace…

Asi za půl hodiny se opět objevil kompaktní led. Znamení, že pobřeží není daleko. V 21:30 se konečně objevilo. Stála tam dokonce malá osada. Skupina chatrčí, u ní několik osob a psi. Roald Amundsen usuzoval, že poznává osadu Kivalina. Riiser-Larsen navrhl přistát. Nobile však odmítá. Při podpoře severozápadního větru je možné dostat se bez nesnází do Nome.

Riiser-Larsen navrhl, aby vystoupili nad mlhu a zaměřili polohu. Chtěl se ubezpečit, zda osada, kterou spatřili, byla skutečně Kivalina. Nobile souhlasil, což později označil za velkou chybu. Snížil rychlost motorů na minimum a přikázal kormidelníkovi stoupat. Vzducholoď již byla hodně odlehčená a rychle stoupala mlhou vzhůru. Objevilo se slunce a Riiser-Larsen určil jeho výšku. Vlivem slunečního záření se však nosný plyn prudce rozepnul. Nobile otevřel výpustné ventily, ale nepodařilo se mu vzestup ubrzdit. Tlak nosného plynu stoupal. Nezbývalo než sestoupit dynamicky. Naplno spustit motory a co nejrychleji zatížit předek. Kdo zrovna nic nedělal, upaloval na příď. Konečně loď začala klesat. Byl to jeden z nejnebezpečnějších okamžiků letu. Loď se při něm dostala až do výšky 1800 metrů a stačilo málo, aby uniklo katastrofální množství vodíku…

Z výšky 200 metrů opět spatřili zemi. Bylo 22:30, Kivalinu již neviděli…

Bylo nutné opět najít linii pobřeží; to teď leželo západním směrem. Posádku čekaly čtyři hodiny vysilujícího letu: Neztratit z dohledu zemi a přitom manévrovat v kopcovitém terénu. Riiser-Larsen měl vystrčenou hlavu z okénka a informoval Nobila o překážkách před lodí.

Byly dvě hodiny, 14. května. Norge byla opět nad pobřežím a mířila k Nome. Nobile svěřil řízení Riiser-Larsenovi a Wistingovi a šel si odpočinout.

(Nobile) Byl jsem u konce svých sil. Jak jsem byl unavený, roztřásla mě zima. Vstrčil jsem nohy do kožešinového pytle, v kterém už tři dny spala skoro nepřetržitě Titina.

Upadl jsem do polodřímotného spánku. Sotva jsem zaspal, přišel mě Riiser-Larsen probudit:

„Už jsme blízko, za půl hodiny budeme v Nome“. Bylo půl páté. Vstal jsem z křesla, přešel do velitelské kabiny. Podle přístrojů jsem zjistil sklon vzducholodi. Letěli jsme nad zpěněným mořem.

Zavolal jsem Alessandriniho a udělal mu pokyny pro přípravné práce před přistáním. Zatímco je Alessandrini prováděl, uvažoval jsem o těžkostech přistání. V Nome nás čekali. Jenže v tom ostrém větru, s nezkušenými pomocníky, bylo takové přistání riskantní. Museli jsme dát pozemnímu personálu jasné instrukce. Zavolal jsem Riiser-Larsena a nadiktoval mu zprávu, kterou měl vyhodit na zem, až budeme na místě.

Zatím se počasí očividně zhoršovalo. V jedné chvíli se Norge zakymácela tak, že se příď naklonila o 30°. Za těchto okolností bylo šílenstvím pokračovat dál. Nobile se rozhodl, že nebude hledat Nome, které bylo zřejmě ještě daleko a přistane na zamrzlém pásu pobřežního ledu, co nejblíže osady, kterou pod sebou spatřili.  Rovný led umožňoval bezpečné přistání.

Pro účely přistání měl Nobile připraven velký pytel, který nechal těsně před přistáním naplnit těžkými, nepotřebnými věcmi.  Pytel byl shozen na led a sunul se po něm. Několik domorodců zachytilo lano a pomohlo vzducholoď zastavit. Poté nechal Nobile vypustit plyn. Velitelská kabina dopadla na led. Náraz ztlumený gumovým polštářem umístěným pod kabinou, byl mírný, přesto loď pár metrů povyskočila. Chvíli nato znovu stála na ledě. Nadobro.

Bylo 7:30 podle greenwichského času, 14. května 1926.

„Kde jsme“, zeptal se Nobile.

„V Telleru, sto mil od Nome“, kdosi odpověděl.

Po chvíli přišel Gottwaldt a sdělil Nobilovi, že v osadě je radiotelegrafická stanice, chybí jen radiotelegrafista…

Spojení se světem bylo obnoveno.

********************************************************************************

Expedice dospěla ke šťastnému konci. Norge na své cestě z Říma uletěla 13.000 kilometrů.

Zásluhou všech členů posádky se černá skvrna na mapě Arktidy, která dosud označovala místa neznámá, neprobádaná, o řádný kus zmenšila. V poslední fázi letu z Kingsbay do Telleru zdolala Norge více než 4000 kilometrů a potřebovala k tomu 71 hodin.

Posádka dokázala, že je možné spojit starý a nový kontinent vzdušným mostem. Potvrdila domněnku, že v této dosud neprobádané oblasti jsou jen moře pokrytá ledovými krami. Pevnina nikoli. V poloměru téměř deseti zeměpisných stupňů kolem pólu nespatřili jedinou známu života. Provedená meteorologická a magnetická pozorování se stala základním materiálem pro další transarktické lety.

Nutno dodat, že Amundsen splečně s Oscarem Wistingem se stali prvními muži, kteří stanuli na obou pólech.

V Telleru se výprava zdržela osmnáct dní. To byl čas potřebný k odpočinku, většina členů posádky nespala několik dnů a někteří začínali mít halucinace z přetížení a nevyspání. To byl čas potřebný k tomu, aby byla provedena demontáž vzducholodě a uspořádání materiálu tak, aby mohl být převezen do Evropy….

Následující část

********************************************************************************

Zdroje VIII. části: 

 

Edouard Calic:  Amundsen poslední Viking 

Umberto Nobile: Křídla nad pólem 

Fotografie:   různé internetové zdroje. Fotografie z Telleru: Alaska´s Digital Archives