Cesta na severozápad. XI. část

Charles Francis Hall

Charles Francis Hall

V přístavu New London čekal Halla dopis od Henryho Grinnella. Omlouval se, že nemohl loď přivítat osobně. Dával Hallovi svolení k výběru částky sto dolarů z jeho účtu na uhrazení osobních výdajů.

Hall ubytoval Ebierbinga, Tookoolito, jejich syna a dva psy u Budingtonů v Grotonu a rychle spěchal navštívit svého patrona do New Yorku. Tam zůstal jen několik dnů, během kterých vyprávěl Grinnellovi všechny zážitky ze své cesty. Poté odjel do Cincinnati ke své rodině.

Během pobytu ve svém domově začal Hall přemýšlet nad tím, jak zorganizovat další expedici. Dobře věděl, že největším problémem budou opět peníze.

Své rodině věnoval pouhé dva týdny, pak se vrátil do New Yorku. Henry Grinnell mu rozmluvil myšlenku vydat se do Anglie, kde chtěl anglickému lidu věnovat památky po Frobisherově výpravě, nalezené v oblasti Mety Incognity. Podle Halla měla Anglie větší pochopení pro jeho záměry. Věděl také, že lady Franklinová stále usiluje o další vyšetřování manželovy tragédie. A co víc – v Anglii byl mír, v Anglii se neválčilo.

Henry Grinnell Halla přesvědčil, že peníze na další výpravu může sehnat i doma, ve Státech. Možná mu bylo jasné, že by odmítnutí, které mohlo Halla v Anglii čekat, natrvalo zlomilo jeho další plány.

Hall proseděl dlouhé hodiny ve studijních knihovnách, kde pročetl vše, co se mu o Frobisherových výpravách podařilo najít. Jeho cílem bylo získat materiál pro své přednášky.

6. listopadu 1862 se konala schůze Americké geografické a statistické společnosti. Zahájení se ujal Henry Grinnell, poté dostal slovo Hall. V úvodu pronesl několik děkovných slov a začal hovořit o své cestě. O tom, že vytýčený cíl – pátrat po Franklinovi –  se mu splnit nepodařilo. Pak chvíli hovořil o Eskymácích, o jejich životě a zvycích. Nakonec se dostal k hlavnímu bodu své přednášky. K plavbám Martina Frobishera a ke geografickým objevům, které učinil. Jeho vystoupení dosáhlo vrcholu v okamžiku, kdy se v sále neočekávaně objevili Edbierbing, Tookoolito a jejich syn Tukerliktu. Eskymácká přítomnost vzbudila neobyčejný ohlas.

Eskymáci získali angažmá. Dlouhé hodiny byli ukazováni jako exponáty v muzeích i na jiných atrakcích. Halla nijak netrápilo, že finanční prospěch z této show jde především na jeho vrub. Bál se však jiného vlivu. Bál se o jejich zdraví. Věděl, že opakovaný dlouhý pobyt v jejich teplém oblečení nemusí skončit dobře. Proto časem jejich vystupování ukončil a využíval je nadále jen na svých přednáškách. Přednáškové turné ukončil 20. ledna 1863. Ve chvíli, kdy všichni tři Eskymáci onemocněli. Požádal kapitána Budingtona, aby je opět vzal k sobě domů a sám začal pracovat na knize, která se měla stát významným zdrojem pro financování další výpravy.

Při dalším setkání s Henry Grinnellem se dověděl vynikající zprávu. Do záležitosti s další výpravou se chystal zapojit i Grinnellův syn. Měl v úmyslu odjet na ostrov Krále Williama s Hallem a co víc, chtěl přispět na výpravu částkou 10.000 dolarů.

Hallova radost neznala mezí. Nechtěl být ovšem závislý pouze na rodině svého mecenáše. Spřádal plány, jak oslovit vládu Spojených států. Ta však měla v onom čase zcela jiné zájmy a Hall to zjistil velmi brzy. Konec jeho plánů byl nevyhnutelný, Washington byl příliš soustředěný na válku.

V březnu znovu těžce onemocněli Eskymáci. Jejich malý syn nepřežil. Hall zůstal s Tookoolito a  Ebierbingem v Grotonu do té doby, než se jejich zdravotní i psychický stav zlepšil. Poté se vrátil do New Yorku, kde ho čekaly velmi nepříjemné zprávy. Zhroutil se jeho plán spojit svoji expedici s velrybářskou výpravou, aby co nejvíce ušetřil. A co víc, nabídku deseti tisíc dolarů vzal Grinnellův syn zpět. Důvod není znám. Je však možné, že se Hall rozhodl sám nabídky nevyužít proto, aby měl volné ruce. Přednáškami si však vydělal jen tolik, že stačil uživit eskymáckou rodinu. Financování expedice se rozplývalo.

Koncem dubna se na svém zasedání sešla Americká geografická a statistická společnost. Zasedání se zúčastnili nejvýznačnější osobnosti z oblasti arktického bádání: George Back, John Rae, John Barrow a další. Všichni ocenili výsledky Hallovy expedice a vyjádřili podporu pro jeho další výpravu. V květnu se pak konalo další zasedání společnosti, které mělo pro Hallovu kariéru zásadní význam. Na zasedání se hovořilo o tom, že o výsledky Hallových objevů projevili zájem Angličané. Společnost důrazně varovala před ponížením, kterému by byla vystavena v případě, nedostane-li se kapitánu Hallovi podpory ze strany vládních institucí. Byl vytvořen výbor, který měl Hallovi pomoci získat peníze.

Události dostaly rychlý spád. Hall se stal majitelem pětadevadesáti tunového škuneru Active. Zakoupen byl z prostředků Americké geografické a statistické společnosti. Co se však stalo potom, není z Hallových zápisků zřejmé. Deník z této doby se nedochoval. Podle všeho nedokázal získat další nutné finance. Aby měl na živobytí, musel škuner opět prodat.

A finanční problémy nebyly to jediné, co Halla provázelo. Těžce se rozhádal s Budingtonem. Kapitán věděl, že Hall toho roku na výpravu neodjede. Sám se proto rozhodl vydat se na sever na lov velryb. Bez Hallova vědomí nabídl Eskymákům, že je vezme s sebou.

Výsledkem byla ostrá roztržka mezi Hallem a Budingtonem. Kapitán odjel na sever bez Eskymáků, ti se zabydleli v Hallových pokojích v New Yorku. Nutno podotknout, že rány z roztržky se nikdy nezacelily.

Další půlrok strávil Hall nad dokončováním své knihy. Začátkem roku 1864 se začal opět věnovat přípravě expedice. Nejdříve si vyjednal bezplatnou plavbu do severní části Hudsonova zálivu na velrybářské lodi Monticello. Loď měla vyplout v polovině června. Na začátku května Hall přednášel před Historickou společností Long Islandu. Jeho přednáška se velmi podobala té před dvěma lety. Za Hallem seděli Edbierbing a Tookoolito, oblečeni do letních eskymáckých oděvů. Několik dnů po přednášce zveřejnilo několik vlivných členů společnosti zprávu, v níž vyzvali veřejnost, aby přispěla na financování Hallovy výpravy. Finančních prostředků se sešlo tolik, že to Hallovi stačilo k získání nejdůležitějších věcí. Stavbu expedičního člunu si objednal v New Londonu, nechal vyrobit pemmikan, přístroje byly zakoupeny či zapůjčeny v New Yorku. Vše proběhlo neočekávaně hladce. Tak hladce, že po dvou letech mohl Hall krátce navštívit manželku a děti.

********************************************************************************

Po dlouhé plavbě se Monticello přiblížil k Baffinovu ostrovu. Na pravé straně se objevily štíty Mety Incognity. Hall byl vzrušen, když si uvědomil, co se nachází na jejich druhé straně. Frobisherův záliv. Nevracel se tam, ale jeho blízkost hřála Halla u srdce.

Dvacátého srpna 1864 zakotvil Monticello u ostrova Depot, nacházejícího se v severní části Hudsonova zálivu, u ústí průlivu Roeova přivítání (Roe´s Welcome). Ostrov, jakkoli nehostinný, zamořený komáry, byl útočištěm velrybářských lodí. Během dalšího týdne se jich tu objevilo dalších sedm.

Mapa oblasti druhé Hallovy výpravy

Mapa oblasti druhé Hallovy výpravy

Hall se rozhodl, že si na jedné z nich najme pomocníka. Byl to mladý německý námořník Charles Rudolph. Zdál se po všech stránkách zdatný, nicméně Hall ho před strastmi, které je v budoucnu zcela jistě čekají, varoval. V přítomnosti důstojníka podepsali smlouvu, že Rudolph bude pracovat pro Halla za dvacet pět dolarů měsíčně.

O několik dnů později zamířil pomocný člun s Hallem, Ebierbingem, Tookoolito, Rudolphem a veškerými jejich věcmi na sever. Kapitán člunu slíbil, že své cestující vezme do Wagerovy zátoky ležící ve vzdálenosti sto mil. Kvůli hrubé chybě je ovšem vysadil o čtyřicet mil jižněji. Hall se s kapitánem člunu přel, ten však trval na svém. A tato chyba stála Halla celý rok. Kvůli ní nemohl přezimovat v zálivu Odmítnutí (Repulse Bay), jak plánoval.

Skupinka si uskladnila část zásob na břehu a potom vyrazila v malém člunu podél pobřeží na sever. Hall pátral po stopách Eskymáků a již po několika hodinách si jednoho na břehu všiml. Zakotvili a seznámili se. Eskymák se jmenoval Ouela a jeho lidé přišli do těchto míst ze zálivu Odmítnutí hledat nová loviště. Ouela je zavedl k místu zvanému Noowooko, kde Eskymáci žili.

Pro úspěch expedice byla přízeň Eskymáků nutnou podmínkou. Hall věděl, že se na ně bude muset spoléhat jako na své průvodce. Doufal také, že se doví spoustu příběhů o běloších, kteří kdy do těchto končin zavítali. Věděl, že tito Eskymáci by měli znát přinejmenším příběhy dva. V letech 1821 – 23 tu hledal Severozápadní průjezd William Edward Parry se svými loděmi Fury a Hecla. Před časem nedávným tu dvakrát v rozmezí osmi let byl John Rae.

Hall vysvětlil Ouelovi a jeho lidem, kam se chce dostat a koho hledá. A udělal velkou chybu. Eskymáci mají ve zvyku dělat radost za každou cenu a řeknou často badatelům to, co slyšet chtějí. Neznamená to, že by chtěli vědomě lhát. Pouze dokáží promíchat všechny možné příběhy a vznikne tak slátanina, která nemá s realitou nic společného. Tak tomu bylo i v tomto případě. Řekli, že slyšeli o tom, že se tu před několika lety ztratily dvě velké lodi. Mnoho bělochů zahynulo, čtyři prý však přežili. Hallova radost neznala mezí. Okamžitě chtěl vyrazit do zálivu Odmítnutí. Eskymáci ho však zrazovali. Cesta touhle dobou už nemusí být bezpečná a sami kvůli nedostatku zvěře z těch míst odešli. Na jaře ho prý do zátoky dovedou.

Hall se tedy rozhodl, že v Noowooku přezimuje. Vybudoval se svými lidmi nejprve stan, později v říjnu prostorné iglú.

Během několika dalších týdnů se podařilo Hallovi sestavit z vyprávění Eskymáků příběh, týkající se čtyřech přeživších členů Franklinovy expedice a především jednoho z nich. Franklinova zástupce F. R. M. Croziera. Eskymáci překvapivě znali jeho jméno.

Francis R. M. Crozier

Francis R. M. Crozier

Ouela vyprávěl, že Crozier přijel do těchto míst už dávno, to ještě nebyl náčelníkem. A bylo tomu skutečně tak. Crozier přijel poprvé už s Parrym. A vrátil se s Franklinem. Ouelův bratranec údajně našel na poloostrově Boothia-Felix Croziera a další tři muže, jak bloumají ztracení, hladoví. Crozier na tom byl prý fyzicky mnohem hůře, než jeho kolegové. Crozier prý byl jediný, kdo nejedl maso bělochů, jak to dělali ostatní. Což znamená, že jediný Crozier nepropadl kanibalismu. Ouela a jeho bratři pak těmto lidem dali tulení maso a pomohli jim uzdravit se. Nicméně jeden z těch čtyř prý zemřel. Nakonec, když to jejich zdravotní stav umožňoval, zamířili na jih, k zemi bělochů. Podle Eskymáků však nedokázali tak dlouhou cestu zvládnout a dodnes žijí na poloostrově Boothia-Felix společně s Eskymáky.

V dalších týdnech slyšel Hall další podrobnosti příběhu od dalších Eskymáků. To, co dal dohromady, přinejmenším dávalo smysl.

V polovině prosince se Ouela s několika lidmi vypravil na ostrov Depot navštívit velrybáře. Vrátili se ve výborné náladě, bohatě obdarováni kapitány lodí. Nicméně to, co se Hall ještě dověděl, nastartovalo jeho zlost. Kapitán Monticella Chapel se s Eskymáky dohodl, že se k němu vrátí a odejdou spolu na Mramorový ostrov (Marble Island). Chapel zřejmě potřeboval lovce a to kazilo Hallovy plány. Rozhodl se, že na Depot pojede s Eskymáky i on.

S kapitánem Chapelem nakonec uzavřeli gentlemanskou dohodu. Chapel si půjčí Ouelu a jeho lidi jen na několik měsíců, pak je bude mít Hall k dispozici. Navíc – v příštím roce, až se Hall vrátí z ostrova Krále Williama, pošle pro něj do zálivu Odmítnutí člun. Hall usoudil, že Chapel je skutečným přítelem.

Nedalo se tak ovšem usuzovat o kapitánech ostatních lodí. Na Depot odjížděl Hall se šestnácti Eskymáky, vracel se pouze se třemi, počítaje v to i Ebierbinga. A aby těch mrzutostí nebylo málo, začaly postupně mezi ním a hrstkou Eskymáků, kteří v Noowooko zůstali, vznikat problémy. Většina Eskymáků pak odešla do jiného tábořiště. Hall doufal, že do zálivu Odmítnutí vyrazí koncem zimy. Vybuduje tam tábor a na jaře uskuteční cestu na ostrov Krále Williama. S ohledem na dezerci Eskymáků usoudil, že bude muset tuto cestu nejméně o rok odložit.

Musím mít neustále na paměti, že se chystám do části světa, kde sto třicet mužů – pečlivě vybraných mužů, skutečný výkvět anglického námořnictva – až na tři zahynulo.

Ještě předtím, než mohl zamířit do zálivu Odmítnutí, musel přežít několik měsíců frustrace a nepohodlí. Trpěl bolestmi zad, hrudníku a ramen, jak se celý čas v iglú hrbil a snažil se psát deník.

Počátkem dubna, kdy se Ouela z ostrova Depot vrátil, se situace zlepšila. Ouela přesvědčil své sourozence, aby se připojili k Hallově skupině. Patnáctého dubna konečně vyrazili k zálivu Odmítnutí a doprovázelo jej třináct Eskymáků. Cesta na sever probíhala ve volném tempu, přerušili ji asi na měsíc kvůli lovu tuleňů. Do zálivu Odmítnutí dorazili 10. června 1865.

Mapa oblasti druhé Hallovy výpravy

Mapa oblasti druhé Hallovy výpravy

Zbytek léta strávili tím, že putovali od jednoho loviště k druhému. V září pak vybudovali zimní tábor na řece Severního pólu (North Pole River) nedaleko Pevnosti naděje (Fort Hope), kde Rae přezimoval v roce 1847 a 1854. Po Raeově pobytu tu nezůstalo nic, s výjimkou kamenné pece, kterou Hall používal jako skladiště.

Zima nebyla ani trochu jednoduchá. Eskymáci zkoušeli Hallovu trpělivost do nejzazších mezí. Tookoolito porodila chlapečka, které dal Hall jméno King William. K Hallově značné nelibosti musela Tookoolito před i po porodu dodržovat mnohá tabu, která byla v Eskymácích zakořeněna. Po určitou dobu musela žít v ústraní, pít jen studenou vodu, pak jíst pouze dušené sobí maso. To musela připravovat výhradně ve svém vlastním nádobí. Jak měsíce ubíhaly a Tookoolito stále žila v tomto – podle Halla pověrčivém – režimu, jeho rozmrzelost přerůstala v nevraživost na ni i na její kulturu. A byla tu spousta problému s Eskymáky jinými.

Přes všechny problémy byl Hall pevně rozhodnut na ostrov Krále Williama vyrazit. V březnu se pustil do chystání zásob, připravoval vše potřebné. Ouela, kterému v zimě zemřeli oba bratři, odmítl s Hallem jet. Nicméně našel ty, kteří byli ochotni na cestu s ním se vydat.

Melvilleův a Simpsonův poloostrov, mapa

Melvilleův a Simpsonův poloostrov, mapa

Třicátého prvního března Hall vyrazil. Doprovázeli ho Ebierbing, Tookoolito, malý Král William, tři další eskymácké dvojice a pět dětí. Výprava poněkud těžkopádná. Jak už se rozhodl dříve, vyrazil přímo přes Raeovu šíji (Rae Isthmus) k čelu zátoky Committee, kde zamýšlel ukončit první etapu svého putování.

Výprava nezačala dobře. U malého Krále se již první den projevily známky nemoci a cesta se pro jeho matku stala útrpnou. Po dalším jednodenním pochodu se zdravotní stav malého dítěte natolik zhoršil, že nebylo možné pokračovat dál. Eskymáci opět zkoušeli Hallovu trpělivost tím, že nemoc léčili svými šamanskými výmysly a odmítali Hallovy rady.

Po týdenní přestávce se ploužili dál. Bylo jasné, že Eskymáci už po ostrově Krále Williama nijak netouží. Vymáhali si přestávky na čarování. O ostrově začali hovořit jako o sídle nepřátelských Eskymáků, kterých se bojí. Za osmnáct dní urazila skupinka pouhých dvaatřicet mil.

Dvacátého devátého dubna, severně od mysu Weynton, narazili na skupinku Eskymáků. Hall s potěšením zjistil, že je mezi nimi matka muže, který našel Croziera bloudícího po poloostrově Boothia-Felix. Ještě větší radost měl, když mu skupinka ukázala dvě lžíce, z nichž jedna byla zřetelně označena F. R. M. C. Tedy Crozierova lžíce. Zanedlouho byl vtažen do dlouhého příběhu, ne nepodobnému tomu, který sám sestavil z vyprávění předchozích. Navíc se dověděl, že někteří ze starších členů skupiny se setkali i s náčelníkem, který měl „něco divného“ na očích. Hall usoudil, že to mohl být samotný Franklin. Divným předmětem na očích pak mohly být brýle, které Franklin skutečně nosil. Když Eskymáci své vyprávění skončili, ukázali spoustu dalších předmětů, jejichž původ byl zřejmý. Patřily členům Franklinovy výpravy. Hallovi po dlouhém přemlouvání předměty dali.

Kromě vyprávění o Franklinově výpravě přispěli Eskymáci i jinými zvěstmi, které vyděsily členy Hallovy skupiny a zničily naděje, že by ještě téhož roku mohli dorazit na ostrov Krále Williama. Jedním z hlavních důvodů, proč sami z této oblasti odešli, byli tamní divocí Eskymáci z místních kmenů, kteří začali být agresivní. Došlo k přepadením, loupením, vraždám. Hallovi společníci naslouchali jako u vytržení. Odmítli udělat byť jen jediný krok směrem k ostrovu Krále Williama. Ač nerad, rozhodl se Hall k návratu. Ještě předtím ukryl poblíž mysu Weynton zásoby. Tím dal najevo úmysl vrátit se do těchto míst.

Zpáteční cesta byla dalším utrpením. Třináctého května zemřel malý Král. Do zálivu Odmítnutí se vrátili koncem května. Hall se přichystal na další rok čekání. Věděl, že další pokus může uskutečnit až na jaře příštího roku. Plánoval mezitím podniknout průzkumné výpravy v oblasti zálivu. A byl tu i další důvod. Během léta sem připlouvají velrybáři, s nimiž se Hall potřeboval setkat. Bylo nutné pro novou výpravu najmout bílé muže. Eskymáci odmítali, po zprávách, které se dověděli, do oblasti ostrova Krále Williama cestovat.

Začátkem srpna se v zálivu objevilo šest lodí. Setkání s posádkami představovala pro Halla velký komfort a duševní úlevu. S kapitány se pokusil uzavřít dohodu, že jim poskytne pro jarní lov Eskymáky a oni naopak jemu muže na cestu.  Předpokládal, že kapitáni dohodě rozumí a souhlasí s ní.

Na konci ledna vyvstal další problém. V oblasti byl velký nedostatek psů a hrozilo, že Hall pro svou cestu žádné nezíská. Rozhodl se tedy vydat se na dvě stě mil vzdálený ostrov Igloolik a tam psy nakoupit. Do zálivu Odmítnutí se vrátili s Ouelou 31. března. Tam se Hall od kapitánů dověděl, že mu žádného muže nemohou poskytnout. Měl psy, neměl muže. Navíc byl po cestě tak zesláblý, že od letošních plánů na cestu k ostrovu Krále Williama musel ustoupit.

V tom čase ztratil Hall spoustu svého elánu. Podnikl pouze jednu jedinou cestu na mys Weynton, aby zkontroloval stav svých zásob. Zbytek času, od března 1868 do března 1869, pobýval v zálivu Odmítnutí. Pomáhal velrybářům s průzkumy zálivu, účastnil se eskymáckých lovů. Nakonec se mu velrybáře podařilo přemluvit, aby mu koncem léta 1869 půjčili nějaké muže. Na podzim s pěti z nich uzavřel roční smlouvu. Měli mu pomáhat jakýmkoli způsobem. Upozornil je na útrapy, které cestu budou zcela jistě provázet.

Hall i nadále sbíral příběhy o Parrym, Franklinovi a Crozierovi. Jeden, který si vyslechl na konci léta 1868, jej vytrhl z letargie. Nějací Eskymáci, kteří do zálivu přišli z Iglooliku, mu řekli, že je to jen pár let, co nedaleko svého ostrova spatřili dva bílé muže. V lednu následujícího roku se mu pak jiní Eskymáci svěřili s tím, že na Simpsonově poloostrově viděli pomník z kamenů naskládaných na sebe, na jehož vrcholku byl postaven úzký kámen obrácený na východ, směrem k Iglooliku. Nedaleko na pobřeží pak našli zlomený stěžeň. Hall uvažoval: Jestliže se Crozier vydal směrem na východ a pokoušel se dostat na Igloolik (kde sloužil za Parryho jako podporučík), pak mohl docela dobře jít přes Simpsonův poloostrov a zanechat tam úzký kámen ukazující směr jeho cesty. Koncem zimy byl Hall více než kdy jindy přesvědčen, že přinejmenším dva trosečníci z Franklinovy expedice, z nichž jeden je dost možná Crozier, žijí někde v severní části Melvilleova poloostrova. Netrápil se už otázkou, proč se oba námořníci ihned nevydali na Igloolik požádat Eskymáky o pomoc, jak by to Crozier jistě udělal.

Hall stál před rozhodnutím: Má se pokusit znovu dojít na ostrov Krále Williama, nebo by se měl vrátit na Igloolik a odtud pátrat po severním pobřeží Melvilleova poloostrova? Obojí stihnout nemohl. Rozhodl se okamžitě. Musí na Igloolik!

Na konci března 1869, po roční nečinnosti, zamířil opět na sever. Tentokrát s Ebierbingem, Tookoolito, několika dalšími Eskymáky a Frankem Lailerem, jemuž z těch pěti důvěřoval nejvíce. Ostatní čtyři nechal, ať dohlížejí na zásoby a vybavení.

Za dva týdny dorazila skupinka na Ooglitské ostrovy, nacházející se asi padesát mil jižně od Iglooliku. Tam zůstali asi deset dnů. Během nich se Hall vyptával na bělochy spatřené poblíž průlivu Fury a Hecla u severních břehů Melvilleova poloostrova. Několik Eskymáků mu potvrdilo, že v těchto místech spatřili podivné lidi. Eskymák Koolooa pověděl, že na západním pobřeží poloostrova nalezl rozpadlou kamennou schránku a kamenný pomník.

16. dubna Se Hall s Koolooou a Ebierbingem vydali směrem na západ, oblastí nazvanou Parryho hory (Parry Mountains). Vytčeného cíle dosáhli 24. dubna. Pod nánosem sněhu se tyčila kamenná mohyla. Po jejím prozkoumání začal Hall pátrat po kamenné schránce. Avšak místo, kde se podle Eskymáka nalézala, bylo pokryté ledem a hlubokým sněhem. Ebierbing po chvíli objevil obdélníkové stanové místo. Žádný Eskymák by toto po sobě nezanechal. Eskymáci stavěli vždy stany s kruhovou základnou.

Hall došel k závěru, že v těchto místech určitě běloši byli. V následujícím týdnu prozkoumal severozápadní část poloostrova tak pečlivě, jak jen mu okolnosti dovolovaly. Jiné stopy po běloších však nenašel. Přesto zůstal Hall přesvědčen, že se mu podařilo objevit další důkaz, že trosečníci z Franklinovy výpravy strávili nějaký čas v severní části Melvilleova poloostrova.

Hall bez výhrad přijímal vše, co mu Eskymáci napovídali. Nijak si nelámal hlavu nelogickými částmi vyprávění, nelogickou časovou posloupností. I posledně jmenovaný objev je toho důkazem. Až časem vyšlo najevo, že se s největší pravděpodobností jednalo o místo, kde tábořil již Parry nebo později John Rae. Hall se snažil brát v úvahu i jiná vysvětlení, nicméně objevená fakta si dosazoval do předem připravených scénářů. Trosečníci z Erebu a Terroru se vydali na východ od ostrova Krále Williama a poblíž průlivu Fury a Hecla žili ještě mnoho let.  Tak si Hall přál, aby to bylo.

Po více než třech týdnech strávených na Iglooliku a Ooglitských ostrovech se Hall na léto opět vrátil do zálivu Odmítnutí. V zálivu panoval klid. Velrybáři jej opustili a malá skupinka ho měla celý jen pro sebe.

Ke konci července se stalo něco, co klid zcela narušilo. Ostrá roztržka mezi najatými velrybáři a Hallem hrozila přerůst v bitku. Hall se pokoušel vše vyřešit smírem, nakonec však stisk spoušť revolveru a vůdce rebelů postřelil. Po patnácti dnech raněný zemřel.

Hallovo jednání nejspíš nebylo ospravedlnitelné. Neexistuje jediný důkaz, že by se připravovala proti němu nějaká vzpoura. Ať již námořník Coleman udělal cokoli, bylo to nejspíš jen chvilkové vzplanutí.  Po návratu požádal Hall Grinnella o právní pomoc v dořešení této tragické události. Grinnell pečlivě zkoumal, pod čí pravomoc tento čin spadá. Žádný ze soudů však neprojevil zájem případ nějakým způsobem řešit. Mnoho let po této události se k ní vyjádřil i jeden ze zúčastněných námořníků. Podle něj bylo hlavním důvodem Hallova vzplanutí něco jiného. Během pobytu na Iglooliku si námořníci povídali s Eskymáky o ztracené Franklinově výpravě. Eskymáci jim sdělili věci, které ani Hall nevěděl. A které nezapadaly do jeho scénářů. Vyčetl několikrát námořníkům, že se míchají do záležitostí, do kterých jim nic není. Na které si osnoval výhradní právo on sám. Situace mohla prý v Hallovi vyvolat takové duševní rozpoložení, že byl schopen i střílet.

Pár dnů po Colemanově smrti připluly do zálivu dvě velrybářské lodi. Čtyři zbylí námořníci od Halla ihned odešli. Hall se rozhodl, že zůstane ještě další rok. Přijel na sever s cílem dostat se na ostrov Krále Williama a byl připraven svůj cíl splnit.

Zima 1868 – 69 uběhla rychle a bez problémů. Koncem února začaly důkladné přípravy na cestu. Jedenáctého března vyrazilo jedenáct osob na cestu.

Cestu k mysu Weynton zvládli za pouhých deset dnů. Pak zamířili severozápadně přes Simpsonův poloostrov. Do Pellyho zátoky při východním okraji poloostrova Boothia se dostali 10. dubna. Obavy Eskymáků z agrese zdejších obyvatel byly bezdůvodné. Domorodci je srdečně zvali do svých iglú a hostili je.

Hall si u místních obyvatel všiml předmětů, které jednoznačně musely pocházet od bělochů. Na dotaz, kde předměty vzali, odpovídali, že pochází z ostrova Krále Williama. Z obyvatel místní vesnice tam ale nikdo nebyl, vše dostali darem.

Eskymáci Hallovi taktéž sdělili, že by na ostrově Krále Williama mohl toho času najít i Tooshooartharia. Eskymáka, který pomohl Crozierovi a jeho společníkům.

Po několika dnech odpočinku Hall a jeho lidé pokračovali na západ, napříč tundrou poloostrova Boothia. Třicátého dubna dosáhli Raeovy úžiny, na jejímž protějším břehu se nachází ostrov Krále Williama. Čtyřicet mil je nyní dělilo od vysněného cíle.

Když se připravovali na přejetí úžiny, všiml si Ebierbing skupinky iglú. Znervózněl, měl stále v paměti varování o agresivitě místních obyvatel. Hall však trval na návštěvě. Tito lidé museli velmi dobře ostrov Krále Williama znát.

Setkání bylo nanejvýš srdečné. Hall objevil ve výbavě Eskymáků předměty patřící Franklinově expedici. Stříbrné lžíce, nože, dokonce mahagonový stůl, měděné pláty. Toho večera náčelník vesnice nakreslil mapu ostrova Krále Williama a postupně ukazoval, kde všechny tyto předměty našli. Vyprávěl také příběhy, které se Franklinovy výpravy týkaly.

Jedním z míst, o kterém náčelník vyprávěl, byl O´Reillyho ostrov, kde se jedna z lodí potopila poté, když ji sem od severní části ostrova Krále Williama zahnal pohybující se led. Eskymáci se prý dostali na loď ještě před tím, než zcela klesla ke dnu, a odnesli spoustu věcí. V jedné kajutě spatřili hodně velkého bělocha. Další lidské stopy pak nalezli na pobřeží.

Kousek od místa, kde spolu nyní Hall a náčelník hovořili, na jednom z Toddových ostrovů nedaleko pobřeží ostrova Krále Williama, našli Eskymáci ostatky pěti bělochů. Těla čtyř z nich byla znetvořena, uřezány údy, maso oderváno od kostí. Jedno tělo však, zabalené v přikrývce, zůstalo nedotčeno. Vzhledem ke zřejmým známkám kanibalismu bylo nepochopitelné, že o kus dál ležela nedotčená masová konzerva…

Když se toto Hall dověděl, těšil se, jak stráví léto pátráním po dalších ostatcích a snad i po nějakých dokumentech. Eskymáci mu totiž pověděli, že vědí o dvou mohylách. Jedna kamenná prý ukrývá jakési písemnosti. Druhá z nich, cementová, mohla ukrývat ostatky sira Johna Franklina, usoudil Hall.

Na Toddovy ostrovy dorazili 11. května. Všichni se pustili do hledání. Po čase nalezli lidskou kostru. Hall přikázal připravit slavnostní pohřeb. V poslední chvíli však rozhodl jinak. Kosti a lebku uschoval s tím, že je dopraví do civilizovaného světa. Po více jak roce byla kostra identifikována. Patřila poručíku jménem Le Vesconte z Erebu.

Celý týden strávil Hall prohledáváním pobřeží ostrova Krále Williama. Nenalezl však nic. Na několika místech, kde ostatky dříve našli Eskymáci, nechal vykonat smuteční obřad. V hlubokém sněhu nechal postavit pomníčky. Víc udělat nemohl. Takto skončilo jeho velké pátrání, jemuž obětoval deset let života. Péčí o mrtvé, které nenalezl. Když se 20. května vydal zpět do zálivu Odmítnutí, byl více než zklamán. Ovládla jej hořkost. Musel se smířit se skutečnostmi, které ho konsternovaly. S tím, že Eskymáci bezostyšně rabovali mrtvá těla. S tím, že ztraceným a k smrti vyhladovělým mužům z obou potopených lodí neposkytli téměř žádnou pomoc. Dlouhou dobu spoléhal na to, že Tooshooarthario pomohl Crozierovi a dalším jeho mužům. To bylo vodítkem k tomu, že by snad ještě některý z nich mohl žít. Došlo mu však, že naprostá většina eskymáckých příběhů jsou pusté výmysly, které s realitou nemají nic společného. Hall pochopil, že jeho poslání skončilo. Skončil však i obdiv, který k Eskymákům jako k rase uchovával.

Z ostrova Krále Williama se vrátil ve velkém spěchu. Během zbývajících šesti týdnů, které v zálivu strávil, se zúčastňoval lovů, povídal si dále s Eskymáky o tom, co se kdysi na ostrově Krále Williama stalo. Začal pracovat na zprávě pro Henryho Grinnella. Koneckonců se dověděl spoustu podobností o tom, co se s Franklinovou expedicí stalo.

Čím více Hall přemýšlel, tím více ho vzrušovala nenalezená kamenná mohyla s údajnými dokumenty. Jenže se rozhodl, že při své příští plavbě se na ostrov Krále Williama již nevrátí. Vydá se na sever – přímo k severnímu pólu.

5. srpna 1869 se v zálivu Odmítnutí objevila loď Ansell Gibbs z New Bedfordu. 13. srpna nastoupili Hall společně s Ebierbingem a Tookoolito na její palubu…

********************************************************************************

Cesta Charlese Francise Halla k severnímu pólu, ze které se nevrátil, je zcela samostatným příběhem, který s pátráním po ztracené Franklinově výpravě, potažmo s hledáním severozápadního průjezdu již nesouvisí.

Hallovu smrt provází spousta otazníků. Americký cestovatel Chauncey C. Loomis byl Hallovým příběhem zaujat natolik, že se vypravil ke grónským břehům, k hrobu Charlese Francise Halla. Provedl se svými kolegy exhumaci Hallova těla a doktor Franklin Paddock provedl pitvu. Z ní a z analýz následně provedených vyplynulo, že Charles Francis Hall byl s největší pravděpodobností otráven arzenem…

Charles Francis Hall je pochován daleko na severu. Tak daleko, že, střelka kompasu umístěná na jeho hrobě ukazuje na jihozápad…

Následující část

********************************************************************************

Zdroje:
Chauncey C. Loomis: Tajuplné a tragické břehy
Všechny obrázky: wikipedia.org
Mapy: výše uvedená kniha
 
 
 
Příspěvek byl publikován v rubrice Arktida. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 komentáře: Cesta na severozápad. XI. část

  1. lojzo napsal:

    „Cesta Charlese Francise Halla k severnímu pólu, ze které se nevrátil, je zcela samostatným příběhem…“
    Ale nechceš tým dúfam povedať, že nám ho tu neprerozprávaš?! 😉

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *