Na Prostredný hrot a na Bradavicu

Vysoké Tatry z Prostredného hrotu

Vysoké Tatry z Prostredného hrotu

Tři dny volna, avšak jen polovina z toho pěkné počasí bez deště. Stojí za to vyrazit do Tatier? Odpověď bude v mém případě vždy stejná…

Víkend v Mengusovskej doline. Tak jsem nazval povídání či reportáž, chcete-li, o mé předchozí návštěvě Tatier. Hned v jejím úvodu jsem řešil odpověď na otázku, na který z důležitých tatranských jsem dosud nevystoupil. Odpověď zněla: Mengusovské štíty. A jim jsem moji minulou návštěvu věnoval.

Tou odpovědí jsem jaksi do pozadí odsunul vrchol, který se mi – nebo spíše já jemu – dlouho vyhýbal. Tím vrcholem je Prostredný hrot, Stredohrot. Dominanta Malej Studenej doliny, dominanta Veľkej Studenej doliny, jedna z dominant celých Vysokých Tatier. Strmý, poměrně obtížně dostupný vrchol, který ke svému pojmenování přišel nejspíš díky své poloze, leží uprostřed nejvyšších štítů: Lomnického, Ľadového a Gerlachovského. Ale třeba je to úplně jinak a vše vysvětlím v padesáté části mého seriálu o tatranských vrcholech.

Prostredný hrot a Žltá stena (vpravo) nad Malou Studenou dolinou

Prostredný hrot a Žltá stena (vpravo) nad Malou Studenou dolinou

Pondělní brzké ráno. Prázdniny ještě neskončily, ticho a klid při stoupání Malou Studenou dolinou nebudou mít dlouhého trvání. Nejprve dorazí ti zdatnější, směřující k Priečnemu sedlu a Sedielku. V poledne zas ti, jejichž cílem bude Téryho chata a okolní plesa. Pod informaci, která se objevila kdesi na internetu a na kterou mne upozornil kamarád lojzo, že se v rámci Tatier etablovala skupina moderních turistů, kteří na túry chodí po obědě, volí nepříliš náročné cíle, rádi se vyvezou lanovkou, bych se mohl bez výčitek podepsat. Ale je to jejich volba. Moje je zcela odlišná. A menšinová.

Tatranské léto končí. Tráva žloutne, rozkvetly tolitovité hořce. Jejichž překrásná modř na chvíli přerušuje moji chůzi. Bylo by ostudné zrakem nepohladit tyto květy. Od Zamkovského chaty pod Filmársky žlab, hankem vzhůru ke Žltej stene. Dvě hodiny mi to trvalo ze Smokovce. To není špatné.

Opouštím značenou cestu. Nasazuji přilbu (ze Žltej steny přece jen občas něco spadne) a příkrým svahem stoupám ke žlabu směřujícímu do Štrbiny za Žltou stenou.

Stahuji batoh ze zad a chystám se přezout. Nebudu ponechávat nic náhodě a nazuji si lezečky. Při minulé návštěvě tohoto místa jsem litoval, že je nemám na nohou. Ušetřil bych si nepříjemné chvíle. Náhle známý, velmi nepříjemný zvuk. Pozor! Směrem ke mně letí pořádný šutr. Zastavil se sice kousek nade mnou, ale signalizuje jedno: Někdo leze přede mnou. Křiknu a upozorním, že tu dotyčný není sám.

Pár minut a jsem ve štrbině. A už vidím, kdo to byl. Sedí tu pětice Poláků. K vysokohorským turistům či dokonce horolezcům má každý z nich (prominou mi) pořádně daleko. Cyklistickou přilbu mají jen dvě ženy, muži mají hlavu holou.

Hřbitovy jsou plné hrdinů.

Severní stěnu Prostredného hrotu protíná široká skalnatá římsa, Dubkeho lávka. Po ní povede má výstupová cesta.  Nástup na lávku patří mezi obtížnější místa výstupu. Nejprve skalní hrana (nazval jsem ji Žltý kôň, pro její podobnost s dalšími skalními koni v Tatrách) a poté asi šestimetrová stěnka. Dávám Polákům nekompromisně najevo, že polezu první. Opravdu nemohu čekat, až všichni přelezou. Jestli vůbec přelezou. Ale předbíhám – podcenil jsem je, přelezli všichni, i když jim to trvalo asi dvě hodiny. Co dělali dál, kudy slezli, to už nevím.

Žltá stena a (v popředí) Žltý kôň

Žltá stena a (v popředí) Žltý kôň

Žltá stena od Dubkeho lávky

Žltá stena od Dubkeho lávky

Malá Studená dolina z Dubkeho lávky

Malá Studená dolina z Dubkeho lávky

Postup Dubkeho lávkou je pohodový, po chvíli stojím v Sedle za Prostredným. Tady se musím porozhlédnout. Ze strany Veľkej Studenej doliny sem vede žlab, který je použitelný pro sestup a pro zimní výstup. A ze sedla vede také cesta k prvnímu dnešnímu cíli, na vrchol Žltej veže.

Slavkovský štít ze Sedla za Prostredným

Slavkovský štít ze Sedla za Prostredným

Stredohrot je kulminačním bodem Prostredného hrebeňa, který se z hlavního hřebene Vysokých Tatier odděluje na Širokej veži a směřuje k jihovýchodu. Odděluje od sebe obě Studené doliny. V blízkosti kulminačního bodu – vrcholu Stredohrotu, se nachází ještě dva významné vrcholy. Malý hrot a Žltá veža. Na její vrchol teď směřují mé kroky.

Ze sedla k vrcholu Žltej veže je to pár minut nepříliš obtížným terénem. Poslední výšvih a stojím tu. Jsem zvědavý především na viditelnost. Na to, zda budu schopen pořídit pěkné fotografie. Je to tak půl na půl. Vrcholy Malého hrotu a Stredohrotu mám přímo proti slunci. Z toho nic nebude a mrzí mne to, obrovská kolmá skalní plotna spadající z Malého hrotu je doslova monumentální. Východní obzor je v brzkém dopoledni zamlžený, tam také moc zázraků neudělám. Ale viditelnost směrem severním a západním je téměř ideální. Fotografuji a vracím se do Sedla za Prostredným.

Malá Studená dolina ze Žltej veže. Zleva Baranie rohy, Spišský štít, Pyšné štíty a Lomnický štít

Malá Studená dolina ze Žltej veže. Zleva Baranie rohy, Spišský štít, Pyšné štíty a Lomnický štít

Veľká Studená dolina ze Žltej veže

Veľká Studená dolina ze Žltej veže

Široká veža, Sedielko a Ľadové štíty ze Žltej veže

Široká veža, Sedielko a Ľadové štíty ze Žltej veže

Malý hrot ze Žltej veže

Malý hrot ze Žltej veže 

Další výstup vede do Vyšnej štrbiny v Prostrednom. Je to malá deprese mezi Malým a Prostredným hrotom. Vede do ní úzký strmý žlab, ve spodní části velmi lámavý. Toto místo však nepatří mezi obtížné. Obtížný pak není ani výstup na Malý hrot.  Popolézám po vrcholu, abych se co nejvíce přiblížil nad strmou plotnu. Až nad ní to však nejde. Nevadí. Vychutnávám si i tak mohutnou expozici místa a poté se vracím do štrbiny.

Žltá veža (v popředí) a Široká veža z Malého hrotu

Žltá veža (v popředí) a Široká veža z Malého hrotu

Prostredný hrot z Malého hrotu

Prostredný hrot z Malého hrotu

Kudy dál? V průvodcích se popisují dvě varianty další cesty. Buď sestoupit do žlabu spadajícího ze štrbiny, podejít vrchol Stredohrotu a vystoupit jižní stranou. To je však zdlouhavé a co víc: připadá mi to v této chvíli nedůstojné. Poohlížím se po druhé variantě. Po lámavé skalní hraně, která vede přímo k vrcholu.

Žádnou lámavou hranu ovšem nevidím. Vidím pevnou stěnu, která směřuje ke strmé plotně, nad níž začíná jakési vhloubení, které vede k vrcholu. Skála je pevná, to je dobré. Ale už pouhý pohled naznačuje, že obtížnost místa bude vyšší než dvě. Po prvních krocích ve stěně se to potvrzuje. Asi patnáct či dvacet výškových metrů, až k plotně, je trojkové lezení. Expozice, nicméně skála je skutečně pevná a drží. Jsem na plotně. Pak už v mělkém vhloubení a posléze na vrcholu.

Přicházím v okamžiku, kdy tu svůj krátký pobyt končí dvojice slovenských turistů. Začínají sestupovat a já tu zůstávám sám. Půlhodina strávená na vrcholu Prostredného hrotu byla jednou z nejkrásnějších chvil, jaké jsem v Tatrách kdy prožil.  Splynutí s horami, mysl propojená s okolními štíty, s dolinami, s plesy.

Vracím se do reálu a přemýšlím, proč zrovna zde, na Prostrednom hrotu, se takový pocit dostavil. Proč není podobný v celých Tatrách? Proč se liší vrchol od vrcholu, vlastně místo od místa, protože vrchol samotný není mým cílem primárním. Odpověď v této chvíli nenacházím. Nemá to co do činění s obtížností cesty, s fyzickou náročností. Mám jediné vysvětlení. Hory mají svoji duši. A mají i chvíle, kdy ji dokáží nabídnout k souznění. Tak to je.

Malý hrot (v popředí) a za ním Žltá veža z Prostredného hrotu

Malý hrot (v popředí) a za ním Žltá veža z Prostredného hrotu

Pyšné štíty a Lomnický štít z Prostredného hrotu

Pyšné štíty a Lomnický štít z Prostredného hrotu

Veľká Studená dolina z Prostredného hrotu

Veľká Studená dolina z Prostredného hrotu

Malá Studená dolina z Prostredného hrotu

Malá Studená dolina z Prostredného hrotu

Čeká mne sestup. A to bude nejspíš slabé místo mé dnešní cesty. Vím jen, že musím sestoupit do Sedla pred Prostredným a odtud do Malej Studenej doliny. Cesta do sedla však není přímočará. Vede nejprve po straně Veľkej Studenej doliny a pak se vrací na hřeben, do sedla. Překvapuje mne, jak daleko to z vrcholu do sedla je.

Kudy však dál? Žlab vedoucí ze sedla vypadá strašně. Extrémně nestabilní na první pohled. Dole pod ním však prokukuje tráva. Vím, že kus sestupové trasy vede po trávě. Takže asi nejprve žlabem a pak na trávu.

Nebylo to tak. Cesta vede po trávě už ze sedla, začíná kus nad ním. Měl jsem se pořádně podívat. Ušetřil bych si utrpení, které následovalo.

Snažím se stabilizovat každý krok. Ve vyprahlé zemi však nedrží žádný kámen, i velké balvany se uvolňují. Když se jednoho takového chytnu, okamžitě sedím na zadku a jedu dolů. Nějakých pět – šest metrů byla má jízda dlouhá. Je neuvěřitelné, jakou rychlost jsem přitom nabral. Nehrozil žádný pád, naproti byl svah, ale potloukl jsem se dost. No nic, musím dál. Dolů. Opustit žlab v těchto místech nejde.

Kamenná pokrývka žlabu je skutečně mimořádně nestabilní. Kameny ujíždí, i když jen stojím. Na prvním vhodném místě ze žlabu prchám. Co mě udivuje je, že se tu a tam objevil kamenný mužík. Nejsem tedy asi sám, kdo do žlabu nalezl.

Konečně jsem na trávě. Ještě dvě žebra a jsem na chodníku. Teď teprve vidím, kam vlastně míří. Pořádný kus nad sedlo. Další sestup byl už pohodový. Na prahu žlabu ho jistím dvacetimetrovým slaněním.

Nepříjemný žlab nemohl zkazit nádherný pocit z dnešního dne…

úterý

Jsem na vážkách s cílem dnešní túry. Bradavica nebo Popradský Ľadový štít? V případě obou vrcholů chybí pro jejich prezentaci v mém seriálu použitelné fotografie. Přemýšlím: Dnes dopoledne má být ještě pěkně. Odpoledne však má přijít déšť a bouřky. Musím vycházet z této skutečnosti, proto volím túru časově kratší. Bradavicu.

Bradavica (vlevo) nad Granátovou lávkou

Bradavica (vlevo) nad Granátovou lávkou

Velické pleso, Práh večného dažďa, Kvetnica. I tady je klid. Gerlachári jsou už nad Kotlom a Východňári (ti, co jdou na Východnú Vysokú) ještě spí. Před Guľatým kopcom se zdravím se starými známými, s velickými kamzíky. Přibylo pár mláďat, a to je dobře. Odbočuji z chodníku a podél žlabu mířím vzhůru na Granátovú lávku. Na chodník, který traverzuje ve dvou třetinách výšky hřebene Velickú dolinu na její východní straně.

Nad sebou slyším hlasy a posléze vidím čtyři osoby. Postupují pomalu, v pravidelném rozestupu. Je to tedy horský vůdce se třemi klienty (víc jich mít nemůže) a jsou navázáni na laně. Znamená to opět jediné. Pozor na kameny. Nasazuji si už tady přilbu.

Ty čtyři doháním ještě před Granátovou lávkou, postupují velmi pomalu. Na Bradavicu míří klasickou cestou, kolem Rohatej veže. Moje cesta vede ze směru opačného, přes Zvodnú lávku. Je to cesta dle mého mnohem hezčí, ale obtížnější. Je to směr výstupu, při kterém lze postupně zdolat všechny čtyři vrcholy tohoto mohutného štítu, západním vrcholem počínaje.

Místo, kde začíná vlastní výstup, je velmi exponované. Nazouvám lezečky a traverzuji pod komín, kterým budu stoupat vzhůru. Skála je tu pevná a není to tak těžké, jako včera na Prostrednom hrote. Jistotu v lezení však získávám až po prvních krocích ve stěně. Několik desítek metrů a jsem na západním vrcholu. Ten je nejhůře dostupný a běžní turisté ho proto obvykle vynechávají. Západní a jihozápadní vrchol nabízejí úchvatné pohledy do Velickej doliny a k masívu Gerlachovského štítu. Z východního a severovýchodního vrcholu jsou zas jedinečné pohledy do Veľkej Studenej doliny.

Bradavica. Východní a severovýchodní (vlevo) vrchol

Bradavica. Východní a severovýchodní (vlevo) vrchol

Gerlachovský štít z Bradavice

Gerlachovský štít z Bradavice

Veľká Studená dolina z Bradavice

Veľká Studená dolina z Bradavice

Velické Granáty z Bradavice

Velické Granáty z Bradavice

Slavkovská dolina z Bradavice

Slavkovská dolina z Bradavice

Obcházím, vlastně oblézám všechny vrcholy, fotografuji a fotografuji. Přicházejí ti čtyři, Poláci to jsou, mimořádně šťastní, asi si splnili velký sen, je to v jejich očích vidět a já se raduji s nimi.

Nad severní stranu Tatier se stahují temná mračna. Dnešní předpověď nejspíš vyjde, je třeba sestoupit. Nechce se mi dolů stejnou cestou, jakou jsem šel vzhůru. Pokračuji po Granátovej lávke až pod Velickú kopu. A vnímám pocity ne nepodobné tomu včerejšímu. Granátová lávka, resp. oblast Velických Granátov, je mimořádně nádherným místem. Bizarní skalní věžičky i mohutné věže, strmé žlaby, průhledy dolů k Velickému plesu, na protější Gerlach.

Na Granátovej lávke. Veľká Granátová veža

Na Granátovej lávke. Veľká Granátová veža

Na Granátovej lávke. Dvojitá veža a Velická stena

Na Granátovej lávke. Dvojitá veža a Velická stena

Na Granátovej lávke. Velická stena

Na Granátovej lávke. Velická stena

Nahoru, dolů. Nahoru, dolů. Tak vypadá chůze po Granátovej lávke. Nakonec dlouhé klesání ke Sliezskemu domu. To už začíná hřmít. A Tatranskej Polianke i vydatně pršet…

Příspěvek byl publikován v rubrice Vysoké Tatry. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

6 komentářů: Na Prostredný hrot a na Bradavicu

  1. SV napsal:

    Vysoké Tatry z Prostredného hrotu vyzerajú nádherne. podarená fotka!
    vyrazit do Tatier stojí za to vždy 😎

  2. SV napsal:

    Hory mají svoji duši.
    ano 😎

  3. buteo napsal:

    Koukám, že moje manko v zmeškaných prima obrázcích a zajímavých textech pěkně narostlo. Rouhačsky se už „těším“ na deštivý podzim, no z hlediska kvalitních blogů. Jinak všem přeji hezký zbytek léta a barevný podzim.

  4. SV napsal:

    „…..kteří na túry chodí po obědě“ no a predstav si, niektorí nechodia ani po obede 😈

Napsat komentář: pepa Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *