Tatranské září, den třetí. Grószova cesta na Vých. Železný štít

Východný Železný štít a Popradský Ľadový štít

Pravou stranou jihovýchodní stěny Východného Železného štítu vede výstupová cesta, kterou jako první zdolal 12. srpna 1911 kežmarský profesor a horolezec Alfred Grósz (1885 – 1973)…

Už dlouho jsem po té cestě pokukoval. Klasifikace II UIAA napovídala, že by bylo možné cestu zdolat sólo způsobem, bez nutnosti jištění. Několikrát jsem cestu obhlížel, ale k výstupu jsem se odhodlat nedokázal. Po zdolání Martinovy cesty, která je klasifikací podobná, jsem si řekl, že to zkusím.

Pátek

Budíček opět v duchu tradice a nutnosti, 3:45. Na zastávce Popradské pleso jsem jako obvykle v tuto dobu jediný, kdo vystupuje. Horskou silnicí vzhůru k plesu a do Zlomísk. Po dvou hodinách jsem u Ľadového plesa. Mám toto odlehlé pleso rád. Asi proto, že jen málokdy tu nejsem sám.

Morénou vzhůru do Železnej kotliny (už ten prostup znám a nemusím skákat od balvanu k balvanu a pátrat po nejlepším směru). Dostat se pod jihovýchodní stěnu Východného Železného štítu obnáší zdolat nepříjemné suťovisko pod stěnou. Jeden krok tam, dva zpět…

Ráno v Železnej kotline

Blížím se ke žlabu, který spadá ze Zlomiskovej štrbiny. Dívám se vzhůru: To už jsem daleko, má cesta začíná vlevo ode mne. Posléze však zjišťuji, že jsem na správném místě. Odtud musím vytraverzovat k nástupu. Lezečky, v hlavě si promítám popis cesty. Nejprve koutem do místa, kde se zářez zužuje, poté traverz vlevo a plotnami vzhůru až k travnatým úsekům pod vrcholovou kladinou. Orientačně nic složitého, snad to takové bude i v reálu.

Východný Železný štít

Grószova cesta na Východný Železný štít

Hluboké nadechnutí, vzhůru! První kroky vedou po mechem porostlé skále (nesmím šlapat na zelené trsy, setsakramensky kloužou), pak už je tu kout a vlevo od něj strmá exponovaná stěna. Dívám se, zda bude lepší postupovat koutem nebo po plotnách. Vidím v nich poměrně dobré stupy i chyty, nevidím důvod zalézat do kouta.

První úsek Grószovy cesty

Až do místa, kde se kout zužuje, postupuji vlevo od něj. Stěna není jednolitá. Je rozdělena do jakýchsi tří stupňů, mezi nimi jsou dobrá stanoviště. Lezení neobnáší žádný problém až do chvíle, kdy se blíží ukončení kouta. V přímém směru nevidím žádný použitelný stup, proto uhýbám vpravo do kouta. Tady mi pomáhá odštípnutý balvan, pomocí kterého se dostávám na konec prvního úseku cesty.

Další postup má dvě varianty. Pokračovat přímo zúženým koutem nebo vytraverzovat vlevo za skalní roh a tudy postupovat vzhůru. Volím variantu druhou; nad sebe příliš nevidím a tudíž nevím, co by mne tam nahoře čekalo. (Faktem však je, že nevidím ani za ten roh…).

Krátký odpočinek, promýšlím další kroky. Těsně před skalní hranou třeba na malém stupu vyměnit nohy, pak už je to snadné. Kudy teď?

Jako přirozené mi připadá postoupit ještě kousek vlevo, pod pětimetrový komín, nad nímž se zdá být cesta již snadnější.

První dva metry v komíně jsou bez problémů. Pak ale nastává obtíž. Čeká mne úsek asi metr a půl vysoký, kde není žádný stup pro levou nohu a žádný chyt pro pravou ruku. Vlastně chyt tu je, ten kámen se ovšem kývá a hrozí odlomením. Co teď?

Levá noha dělá, co může. Celou plochou lezečky jsem přilepen na hladkou kolmou stěnku, lezení čistě na tření, ale drží to. Jenže nedrží ten balvan. Musím zpět, na začátek komína.

Pečlivě znovu promýšlím každý další pohyb. Napadá mne, zda jsem nalezl do správného pokračování cesty, zda nejsem vlevo od té pravé. Pokud ano, stejně s tím už nic nenadělám. Dolů už to dost dobře nepůjde. Další pokus vzhůru.

Napadá mne, že ten balvan může být při správném směru zatížení použitelný. Pokud ho zatížím kolmo, neměl by ujet. Znovu levou nohou vystoupat co nejvýš a správně zatížit balvan. Jde to. A pak už je tu dvoucentimetrový stup pro levou nohu a chyt pro levou ruku. Je to dobré! Komín jsem zdolal.

Pár metrů po trávě a následují dvě ustupující sevřené hladké plotny. Neměl by být problém vystoupat koutem ploten, nohy do té skuliny určitě narvu.

Narval. Postupuji koutem vzhůru. Až na samém konci se musím dynamicky vyhoupnout a jsem nad plotnami. A to byl poslední obtížnější úsek výstupu. Následují travnaté úseky. Výrazně zpomaluji. Tráva je ojíněná a klouže. Drápu se vzhůru a přede mnou je už jen vrcholová kladina useknutého štítu…

Na Východnom Železnom štíte

Mám velmi dobrý pocit z toho, že se mi podařilo cestu zdolat. Měl jsem z ní poměrně velký respekt. Není to hřebenová túra, je to exponované stěnové lezení. A do toho jsem si až dosud sám netroufal…

Vysoká (vlevo), Zlobivá a Ganek z Východného Železného štítu

Pohled z Východného Železného štítu k západu. Vpravo Vysoká

Dolina Zlomísk z Východného Železného štítu

Kačacia dolina z Východného Železného štítu

Nádherný den. Není zataženo jako včera. Sedím, dívám se, fotografuji. Na samotný vrchol štítu dnes nepolezu. Mám jiný plán. Sestoupím do Zlomiskovej štrbiny a po hřebenu budu pokračovat na Popradský Ľadový štít. Tuto cestu jsem již absolvoval a vím, co od ní čekat. Není tak obtížná jako Grószova cesta.

Krátký sestup a jsem ve Zlomiskovej štrbině. Pokračuji vzhůru po hřebeni. První úsek vede nejistým terénem. Kombinace skály a trávy. Pak už je to dobré. Pevná skála, příjemné lezení. Po dvaceti minutách jsem na vrcholu Popradského Ľadového štítu.

Na Popradskom Ľadovom štíte

Dolina Zlomísk z Popradského Ľadového štítu

Hřeben Končistej, Lúčne sedlo a Tupá z Popradského Ľadového štítu

Zadný Gerlach a Gerlachovský štít z Popradského Ľadového štítu

Popradský Ľadový štít. Nad Kačacou dolinou; pohled k východu

Popradský Ľadový štít spadá do velmi početné kategorie tatranských vrcholů, na které jsem již vystoupil, které ovšem pro nedostatek použitelných fotografií nemohu odprezentovat v mém seriálu. Kvituji dnešní překrásné počasí, skutečně nádherný den. Nemohu však příliš otálet. Z údolí se začínají valit vzhůru oblaka. Brzy halí hladinu Batizovského plesa, ze strany opačné to brzy bude stejné.

Mlha se valí vzhůru Batizovskou dolinou

Je však ještě jeden důvod, proč jsem dnes na Popradský Ľadový štít vystoupil. Chci si obhlédnout hřeben spojující vrchol se sousedním Kačacím štítom. Hřebenová cesta je klasifikována II. stupněm UIAA. Přichází v úvahu sólo cesta? Či nikoli?

Prohlížím si první úsek cesty. Do Vyšného Kačacieho sedla by to neměl být problémem. Jako obtížnější se mi jeví úsek druhý. Ze sedla na Kačací štít. Nevidím však za pravou hranu štítu, kudy cesta vede. Mohu se proto o obtížnosti jen dohadovat. Možná by bylo dobré pozeptat se těch, kteří ji již absolvovali.

Kačací štít z Popradského Ľadového štítu

Mlha se nezadržitelně valí vzhůru dolinou. Musím sestoupit, aby mi nezahalila sestupovou cestu ze Sedla pod Drúkom zpátky pod Východný Železný štít.

Popradský Ľadový štít ze Sedla pod Drúkom

Mlha si dala říci. Zasekla se pod Ľadovým plesom. Asi mi chtěla udělat radost, protože po krátkém přemýšlení nabrala kurz opačný. Dolů. No děkuji!

Pohled zpět. Východný Železný štít a Popradský Ľadový štít nad Dolinou Zlomísk

Kráčím Dolinou Zlomísk a bilancuji tři uplynulé dny. Nemám jiného pocitu, než dokonalé spokojenosti, radosti. Jako vždy je třeba za to Tatrám poděkovat.