Tatranské říjnové babí léto. Den první.

Vysoké Tatry z Východnej Slavkovskej veže

Vysoké Tatry, přelom září a října. Sněhová nadílka nikoho nemůže překvapit. Ti znalí v koutku duše věří, že stejně jako loni, tak i letos říjen překvapí a na pár dnů se vrátí léto…

Vrátilo. Dříve, než v roce loňském. Tehdy koncem října během několika hodin veškerý sníh roztál a denní teploty vystoupily až k pětadvacítce. Tentokrát to tak dramatické nebylo. Sněhu už bylo víc a na námrazu na severní straně Tatier sluneční paprsky nestačily. Bylo nutné volit túry s jižní expozicí, bezpečné.

Den první: Vareškový hrebeň

V hřebeni, který se odděluje na Bradavici a míří ke Slavkovskému štítu, se nachází výrazné Slavkovské sedlo. Hřeben mezi tímto sedlem a Slavkovským štítom nese pojmenování Vareškový hrebeň. Tak praví moje Bible, monografie Tatry, vydaná nakladatelstvím Baset.

Dolinka nad Vareškovým plesom. Zleva Varešková priehyba, Vareškový hrebeň, Slavkovské sedlo a Východná Slavkovská veža

Pan Puškáš, autor rozsáhlého horolezeckého průvodce vše upřesňuje. Vareškový hrebeň vymezuje mezi Východnú Slavkovskú vežu (Slavkovské sedlo) a Slavkovskú kopu. Ať je to, jak je to, nejzajímavějším z hlediska lezeckého je úsek mezi Slavkovským sedlom a Vareškovou priehybou. A ten zajímal i mne.

Již minulou zimu jsem se pokoušel do Slavkovského sedla a následně na Vareškový hrebeň dostat. Sněhové podmínky mi to tehdy neumožnily. Od té doby jsem byl ve Veľkej Studenej doline mnohokráte a často pokukoval vzhůru, do Dolinky nad Vareškovým plesom. Či spíše na její horní hranu, na samotný Vareškový hrebeň. Nemusel jsem tentokrát dlouho přemýšlet, které části Tatier věnuji první z mých volných dnů…

V první ranní zubačce jsem jediným cestujícím. Stejně tak v horské tramvaji ze Štrbského Plesa do Smokovce. Přemýšlím: proč? Kde jsou všichni? Asi považují za správné do dolin přijít až ve chvíli, kdy je proteplí slunce.

Hrebienok, Studený potok, stoupám Veľkou Studenou dolinou k již ledem pokrytému Vareškovému plesu. Hloubám o původu názvu. Kamarád Marek mi kdysi říkal, že Vareškové pleso má tvar vařečky, slovensky varešky, odtud jeho název. Přeneseno pak na hřeben a sedla. Nevím, vařečky, co mám doma, vypadají jinak. Dokonce jsem hledal, zda neexistoval nějaký pan Vareška, po němž jsou objekty pojmenovány. Jednoho jsem vygůglil, ale ten je z Púchova a chová poštovní holuby… vlastně po panu Vareškovi to být nemůže. To by se nejmenovalo Vareškové. Tak nevím…

Vareškové pleso

Výstup do Slavkovského sedla je dlouhý. Hledám nejschůdnější cestu, vyhýbám se suťoviskům. Zkouším po trávě, ale žádná výhra to není. Suchá podzimní tráva klouže jak tobogán a je třeba být velice na pozoru. Uklouznutí by bylo dramatické. Konečně jsem v sedle. To už slunce vystoupalo vysoko, ozářilo hory a prohřálo vzduch. Ještě kousek výš, na vrcholek Východnej Slavkovskej veže! Odtud bude velkolepý rozhled.

Východná Slavkovská veža

A také byl. Kolik takových míst v Tatrách existuje, o kterých ještě nevím? Míst s čarokrásnými rozhledy, s velkolepými pohledy do dolin, s majestátnými pohledy na okolní štíty? Bezpočet. Nepochybuji o tom. Je úžasné ta místa objevovat…

Bradavica z Východnej Slavkovskej veže

Bradavica, Rohatá veža a Gerlachovský štít z Východnej Slavkovskej veže

Javorové a Ľadové štíty z Východnej Slavkovskej veže

Ľadové štíty, Pyšné štíty a Lomnický štít z Východnej Slavkovskej veže

Veľká Studená dolina z Východnej Slavkovskej veže

Rozhlížím se, fotografuji. A také shora propátrávám Vareškový hrebeň. 

Slavkovský štít a Vareškový hrebeň z Východnej Slavkovskej veže

První úsek hřebene mezi Slavkovským a Vareškovým sedlom, přes Zadný Slavkovský hrb, bude těžší. Druhý, mezi Vareškovým sedlom a Vareškovou priehybou, přes Predný Slavkovský hrb, tak složitě nevypadá. Ale může to být jen klamné zdání. Zpět do sedla, přezout a na hřeben!

Hned první skalní blok raději obcházím. Výstup nevypadá složitě, složitě však vypadá to, co je za ním. Nebylo však. Mám chuť se vrátit a nastoupit do cesty znovu. Zdolat ji sportovně, celou po hřebeni. Nakonec však od záměru upouštím. Pojmu dnešní cestu jako první seznámení a až tu příští jako ryze sportovní.

Rozervané skalní bloky mne vyvádějí vzhůru, postupně až na vrchol Zadného Slavkovského hrbu. Cesta není nikterak obtížná, Pan Puškáš ji hodnotí stupněm II. Upozorňuje také na to, že případné obcházení hřebene může být těžší, než samotný hřeben. S tím nelze než souhlasit. Jakékoli opuštění hřebene by v tuto chvíli cestu výrazně zkomplikovalo.

Vareškový hrebeň. Na Zadnom Slavkovskom hrbe

Sestup do Vareškového sedla byl jednodušší, než jsem čekal. Žádné technické problémy. Ani další úsek cesty na Predný Slavkovský hrb žádné obtíže nepřinesl. Snad jen časové. Ale ty už vznikly na Východnej Slavkovskej veži. Zdržel jsem se tam déle, než bylo vzhledem k plánované trase žádoucí. Původně jsem chtěl pokračovat na Slavkovskú kopu a dále až na Slavkovský štít. Nyní by to už bylo časově nereálné. Slavkovský štít, ač na dohled, je ještě pořádně daleko. Příště.

Vareškový hrebeň. Predný (v popředí) a Zadný Slavkovský hrb. Vpravo Východná Slavkovská veža

Vareškový hrebeň. Na Prednom Slavkovskom hrbe

Vareškový hrebeň. Pohled do Vareškovej priehyby

Přechod Vareškového hrebeňa ukončuji ve Vareškovej priehybe. Odtud sestupuji zpět k Vareškovému plesu. Jsem nadmíru spokojen. Absolvoval jsem krásnou hřebenovou túru. Poprvé jsem nahlédl do Slavkovskej doliny z východní strany, poprvé jsem spatřil z téže strany Bradavicu a věže Velických Granátov. To vše za meteorologických podmínek, které už lepší být nemohly…

Ve Vareškovej priehybe. Pohled do Slavkovskej doliny

Opět u Vareškového plesa…