Tatranské říjnové babí léto. Den druhý.

Vysoké Tatry z Volovca mengusovského

Dnes nepůjdu do hor sám. Po čtvrtroce se opět setkám s  kamarádem Markem. V létě jsme spolu absolvovali dvě překrásné túry, při kterých mi ukázal dva zcela zapomenuté kouty Vysokých Tatier.

Trochu mě mrzí, že jsem materiál z těchto túr dosud nestačil zpracovat. Ale není to jen materiál z těchto túr. Ve frontě už stojí asi padesátka tatranských vrcholů, které čekají na zařazení do mého seriálu…

Den druhý. Volí chrbát

Marek ve Vysokých Tatrách žije, Tatry úzce souvisí i s jeho zaměstnáním. Zná je tedy jako málokdo. V sobotu večer Markovi telefonuji a čekám, jaké návrhy vysype z rukávu tentokrát. Připraveny má tři. Prvním je výstup na Zlobivú, jeden z mála tatranských vrcholů, na které sám ještě nevystoupil. Dalším je přechod Volieho chrbáta, úseku hlavního hřebene Vysokých Tatier mezi Žabou vežou a Hincovou vežou. Jako třetí variantu nabízí velmi dlouhou túru v oblasti Temnosmrečianskej doliny.

Třetí variantu vylučuji ihned. Na stávající cestu do Tatier jsem se připravoval v čase, kdy je ještě pokrývala sněhová deka ze zářijové nadílky. Především těžké zimní boty by byly při tak dlouhé túře utrpením. Druhá varianta je velmi lákavá. Volí chrbát je nádherný, nabízí fascinující pohledy na severní stranu Tatier, k největším polským plesům. Jsem však připraven udělat vše pro to, aby se Marek podíval na Zlobivú. Domlouváme, že rozhodneme až zítra, před samotnou túrou.

Nádherné nedělní ráno. Turisté již zpozorovali, že se do Tatier vrátilo babí léto. Ranní vlaky zdaleka nejsou prázdné. Jenže dnešní předpověď počasí není pouze modrozlatá. V dopoledních hodinách se má objevit oblačnost; ještě před polednem by se však měla rozplynout.

Výběr ze dvou zbylých variant nechávám na Markovi, pro mne jsou přijatelné obě. K mému překvapení se Marek rozhoduje pro Volí chrbát. Možná tuší, že je to pro mne volba atraktivnější.

Mengusovská dolina. Sledujeme značenou cestu na Rysy a následně odbočujeme do Volej kotlinky. Nad námi se tyčí Volia veža. Jeden z horolezecky nejoblíbenějších a nejatraktivnějších tatranských vrcholů. Dnes je tu zatím klid, ale pěkné počasí určitě přiláká horolezce a ti obsadí cesty v jihozápadní stěně.

Volia kotlinka a Volia veža

Kdysi, za mých mladých horolezeckých let jsem několik cest na Voliu vežu také zlezl. Je to však dávno a jen těžko bych si vybavoval, které to byly. Dnes však nemáme v plánu věnovat se klasickému lezení. Marek připravil túru spadající do kategorie vysokohorské turistiky. Půjdeme z Východnej Volej štrbiny přes Voliu vežu a dále Volím chrbátom na Hincovu vežu. Túra fyzicky i technicky nenáročná, přesto jedna z nejkrásnějších v rámci Vysokých Tatier.

Volia veža

Vyšné Žabie pleso. Nádherný pohled dolů, do Údolí žab. Vlastně do Kotliny Žabích plies. Impozantní pohledy k Ťažkému štítu, k Rysom. Rychle se ale začíná kazit počasí. Vrchol Volej veže po velmi krátké chvíli mizí v mlze a stejně tak celá dolina. Postáváme u plesa a přemýšlíme, jak reagovat. Počkat nějakou chvíli? Pokračovat?

Kotlina Žabích plies

Žabie plesá

Přichází dvojice polských horolezců. I ti se rozhodují, zda nastoupí do stěny hned nebo počkají na vylepšení počasí. Horolezci nám sdělují důležitou věc: Severní strana Volej veže, kterou povede naše výstupová cesta, je namrzlá a částečně zavátá. A to není příznivá informace.

Nebudeme čekat. Pokračujeme vzhůru do Východnej Volej štrbiny s tím, že až tam se rozhodneme, co dál.

Informace nebyla přehnaná. Severní strana Volej veže vypadá zcela odlišně, než strana jižní. Cesta, kterou chceme vystoupit vzhůru – je to vlastně klasická sestupová cesta z vrcholu –  je již v nejnižších partiích kluzká a pod sněhovými polštáři se ukrývá led. Marek nahlíží do horolezeckého průvodce a hledá schůdnější variantu výstupu. Přímo po hraně je to trojka. Tudy nemůžeme, nemáme lezeckou výstroj. Bokem by však měla vést jedničková cesta. Jenže ať děláme, co děláme, nástup do ní jsme neobjevili.

Nezbývá než se vrátit k původní variantě. Oba si nazouváme lezecké boty a vstupujeme za hřeben. Marek jde jako první a pokouší se překonat velmi nepříjemné místo na samém počátku cesty. Já volím jinou variantu. Místo raději obcházím obtížnější, nicméně bezpečnější cestou. O dvacet metrů výše se naše cesty spojují.

Ve vyšších partiích už to tak nepříjemné není. Po necelé půlhodině stojíme na vrcholu Volej veže. Jako mávnutím proutku se protrhává obloha a vykukuje slunce. Během několika minut se vrací babí léto v plné své kráse. Úžasná proměna. Fascinující, nepochopitelná. Stojíme jak u vytržení a proměnu krajiny pozorujeme.

Dolina Rybiego Potoku z Volej veže

Rysy, Malé Rysy a Spádová kopa z Volej veže

Ťažký štít, Vysoká a Končistá z Volej veže

Kotlina Žabích plies z Volej veže

Volí chrbát z Volej veže

Volí chrbát

Naše cesta povede hřebenem dále na západ, na Hincovu vežu. Mezi Volou vežou a Hincovou vežou se nachází třináct pojmenovaných objektů. Věžiček, sedel, štrbin. Nejtěžší varianta této túry vede přímo po hřebeni. Horolezectví se však dnes věnujeme jen okrajově, proto využijeme variantu snadnější. Nehluboko pod hřebenem vede cesta, která obtížnější místa podchází. Nejtěžším úsekem této varianty cesty je strmá, asi patnáct metrů dlouhá exponovaná plotna. Ta je však zajištěna lanovým zábradlím.

Sestupujeme z Volej veže a pokračujeme dále. Tam, kde je to možné, vystupujeme na hřeben a nahlížíme do Doliny Rybiego potoku. Czarny Staw ve světle slunečních paprsků hýří barvami, jen ta černá poněkud chybí. V jeho východní části se zrcadlí stěny Velkého Žabieho štítu a vytvářejí fantastické obrazce.

Czarny Staw

Dolina Rybiego Potoku, Czarny Staw a Morskie Oko z Volieho chrbátu

Mengusovská dolina a Volovec mengusovský z Volieho chrbátu

Mengusovská dolina z Volieho chrbátu

Malé Rysy, Spádová kopa a Veľký Žabí štít z Volieho chrbátu

Jsme pod Rohatým hrebeňom. Jediné obtížnější místo cesty. Lanové zábradlí je hodně opotřebované. Snažíme se s Markem o čistý přechod, v jednom kroku jsme ovšem lana museli použít. Vím, jak to v takových případech chodí. Okamžitý způsob přelezení mne v dané chvíli nenapadá. Až když cestu vyzkouším ve směru opačném, je to jasné. Myslím, že stejné by to bylo i v tomto případě. Trénovat techniku ovšem nebudeme, jdeme dál. 

Lanové zábradlí pod Rohatým hrebeňom

V Nižnej Hincovej priehybe cestu přerušujeme, začíná polední přestávka. Bez obav se můžeme posadit do trávy a odložit svrchní části oblečení. Je velmi teplé, příjemné počasí.

Po krátkém občerstvení vystupujeme na Hincovu vežu. Překrásné místo. Nevýrazná skalní věž nabízí nádherné, zcela neočekávané pohledy do všech světových stran. Na hradbu Mengusovských štítů, k Hincovým plesám, na polskou stranu Tatier.

Mengusovské štíty a Čubrina z Hincovej veže

Hincove plesá a Kôprovský štít z Hincovej veže

Malé Rysy, Rysy a Ťažký štít z Hincovej veže. V popředí Volí chrbát

Ve skalní prohlubni nalézám dózu s vrcholovou knihou, či spíše vrcholovým notýskem. Nejstarší zápisy jsou pět let staré, notýsek se úplně rozpadá. Nevím, zda lze na některém z tatranských vrcholů nalézt starší…

Hincova veža, letitá vrcholová kniha

Je krátce po poledni, času máme ještě spoustu. Sestupujeme do Volovcového sedla. Tady si necháváme věci a nalehko pokračujeme hřebenem na nejvyšší bod Volovca mengusovského. Na vrchol mnoha tvarů, mnoha podob a především nepříliš poetického jména. Snad i proto se vžilo pojmenování jiné: Štít Oľgy.

Mengusovské štíty z Volovcového sedla

Volia veža a Ťažký štít z Volovcového sedla

Podoby tohoto vrcholu nemohu jen tak pominout, nezmínit je. Nad Hincovými plesy je to táhlý hřeben se strmými stěnami. Z čelního pohledu od rozcestí v Mengusovskej doline jakýsi tatranský Matterhorn. Z Volej kotlinky pak nevýrazný táhlý hřeben. Bez ohledu na tvar má však Volovec mengusovský unikátní postavení v rámci Mengusovskej doliny. Jakási stráž, varta. Z vrcholu tedy mimořádně přehledný pohled na celou dolinu. O tom se já i Marek beze zbytku přesvědčujeme.

Hincove plesá a Kôprovský štít z Volovca mengusovského

Mengusovská dolina a hřeben Volovca mengusovského

Kotlina Žabích plies z Volovca mengusovského

Volovec mengusovský

Trávíme na vrcholu dlouhé minuty, pak se vracíme se do Volovcového sedla. Následně sestupujeme k Hincovým plesám. Přes nádherné počasí tu skoro nikdo není. Nepochopitelné, nicméně ne nepříjemné.

U Hincových plies

Po značeném chodníku sestupujeme Mengusovskou dolinou. Obracíme pohledy zpět. K Voliemu chrbátu, K Mengusovskému Volovci. Oba jsme nadšeni. Tatry nám dnes opět nastavily tu nejkrásnější tvář…