Cesta na severozápad. XIII. část

Roald Amundsen

Roald Amundsen

Neúspěchy expedic pátrajících po osudech výpravy Johna Franklina ochladily zájem a zápal polárníků o další zkoumání průjezdu z Atlantského do Tichého oceánu podél severoamerických břehů. Cesta existovala, bylo však všeobecně uznáno, že nikdy nebude mít praktický význam.

Nad vodami Severozápadního průlivu panovalo ticho. Arktické výpravy se soustředily na dobytí severního pólu.

Ticho přerušil v roce 1903 mladý a tehdy neznámý Roald Amundsen.

Vnuk rybáře, syn lodního kapitána se přes odpor své matky rozhodl stát se námořníkem. A pečlivě se na své poslání, na svou kariéru připravoval. V letech 1897 – 1899 se zúčastnil jako kormidelník belgické antarktické výpravy pod velením kapitána Adriena de Gerlacha. V té době dozrával jeho plán. Chtěl proplout Severozápadním průjezdem. Vědeckým cílem takové výpravy mělo být určení aktuální polohy severního magnetického pólu.

Když složil Roald Amundsen zkoušky lodního kapitána, nic už nebránilo výpravu realizovat. Dostal dokonce požehnání od samotného Fridtjofa Nansena. Nejsložitější částí přípravy expedice bylo shromáždění dostatečných finančních prostředků. S neskutečnou námahou dal Amundsen dohromady potřebnou částku a koupil nevelkou rybářskou loď Gjøa.

Gjøa

Gjøa

Gjøa byla vystavěna v Hardangeru v roce 1872. Mnoho let sloužila k lovu sleďů. V osmdesátých letech ji koupil v Tromső kapitán H. C. Johannes; Gjøa pak sezónu co sezónu trávila v Severním ledovém oceánu. Šetřena nebyla a kapitán měl nejednou příležitost dokázat, že je neobyčejně dobře stavěným plavidlem. Roald Amundsen loď koupil v roce 1901. Dal ji vyzbrojit na cestu do Ledového oceánu a vyplul na zkušební plavbu; potřeboval se s lodí seznámit, naučit se ji ovládat. Plavba dopadla k jeho největší spokojenosti. V roce 1902 byly dokončeny veškeré expediční úpravy. Na jaře 1903 už kotvila v Kristianii (dnes Oslo) a tam byla vybavena na cestu. V květnu téhož roku byla připravena k vyplutí.

Frammuseet, Gjøa

Frammuseet, Gjøa

Gjøa byla snad nejmenší lodí, jaká se kdy na tak náročnou polární expedici odvážila. Dvaasedmdesát stop dlouhá (21,95 m), jedenáct stop široká (3,35 m), ponor byl malý. Měla jen jeden stožár s jedinou hlavní plachtou a několik čelních kosatek. Byla vybavena pomocným benzínovým motorem o výkonu 13 koňských sil. Tonáž činila 47 tun. Náklad byl uložen tak, že byl využit každý čtvereční centimetr. Na palubě ležely vysoké hromady beden, loď vypadala jako stěhovací vůz. Navíc náklad stlačil Gjøu téměř na vodní hladinu.

Frammuseet, Gjøa

Frammuseet, Gjøa

Na dlouhou cestu byla výprava připravena skvěle. Zásoby potraviny byly nashromážděny na pět let. K tomu dvacet tun benzínu, šatstvo, střelivo, skládací dřevěný domek, materiál na stavbu pavilónu pro magnetická měření a skvělá zásoba vědeckých přístrojů.

Posádku tvořila kromě kapitána Roalda Amundsena šestice mužů:

Godfred Hansen, dánský námořní poručík, první důstojník
Anton Lund, zkušený námořní kapitán
Peder Ristvedt, vědec, meteorolog, také kovář, v expedici měl na starost psy
Helmer Hanssen (původně Hansen), druhý důstojník, zkušený lodivod
Gustav Juel Wiik, vědec
Adolf Henrik Lindstrőm, kuchař

Fotografie členů expedice

Fotografie členů expedice

O půlnoci ze 16. na 17. června 1903 se Gjøa musela nepozorovaně vykrást z přístavu; jakýsi umíněný věřitel chtěl za každou cenu odjezd odložit.

Godfred Hansen

Godfred Hansen

Posádka utvořila na lodi společnost bez přísných zákonů. Amundsen dobře věděl, že dobrovolná kázeň má mnohem větší cenu než kázeň vynucená. Celý den byl rozdělen na šestihodinové intervaly, na hlídce byli vždy tři muži. Služba byla rozdělena mezi všechny stejně.

25. června vplula Gjøa jižně od Orknejských ostrovů do Atlantiku. Těžce naložená loď nepostupovala kupředu příliš rychle. Všechno však bylo v pořádku, vše šlo svým klidným chodem.

24. července dopoledne se loď přiblížila k ostrovu Disco (Disko øer) na západním pobřeží Grónska. Druhého dne dopoledne zakotvila Gjøa v přístavu Godhavn.

Godhavn leží na malém nízkém ostrůvku, který je od ostrova Disco oddělen úzkým průlivem. V roce 1903 zde žilo 108 obyvatel a místo bylo sídlem grónských úřadů.

Godhavn, poloha

Godhavn, poloha

Posádka ihned vykonala návštěvu u čelných představitelů sídla. Poté se rozdělila na dvě části. Jedna měla uskutečnit nutná vědecká pozorování a druhá vykonat potřebné práce na lodi. Poručík Hansen si vzal na starost měření astronomická, Wiik magnetická. Lund a Hanssen měli obstarat všechny práce na lodi.

Anton Lund

Anton Lund

Pobyt v Godhavnu byl od samého počátku příjemný. Jediným soužením byli komáři. Třicátého prvního července byla posádka připravena na další vyplutí. Na palubu přibyla desítka psů, saně, kajaky, lyže a další potřebné věci. Veřejné budovy ozdobily prapory, ozvaly se pozdravné výstřely, loď vyplula.

Sedmého srpna se výprava nacházela u Itivdliharsuku na 73° 30´ severní šířky, nejsevernějšího místa světa, trvale obydleného civilizovanými lidmi. Osmého srpna byli u ostrova Holm (Holm øer). Měla začít plavba přes Melvillův záliv (Melville Bay). Přes oblast, ze které měli respekt všichni námořníci a velrybáři znalí této oblasti.

Amundsenovy obavy byly oprávněné. Mnoho lodí vykonalo v Melvillově zálivu, hlavně na přelomu jara a léta, svoji poslední cestu. V červnu a červenci, když sníh taje a velrybáři odplouvají na sever, jde o to, aby byl každý na místě první. A posádky svádějí s ledem těžké nelítostné boje.

Rok 1903: Mapa prvního úseku cesty

Rok 1903: Mapa prvního úseku cesty

Počasí stálo na straně výpravy. Melvillův záliv byl překonán bez větších problémů. Patnáctého srpna odpoledne dosáhla výprava malého ostrova Dalrymple Rock. Tam pro ně kapitáni skotských velrybářských lodí připravili důležité skladiště. Akce byla předem domluvena, výprava měla doplnit zásoby benzínu a potravin, spotřebované za plavby v Atlantiku.

Peder Ristvedt

Peder Ristvedt

Dalrymple Rock nemá žádný přístav. Ještě než začaly práce se stěhováním zásob ze skladiště na loď, hlásila lodní hlídka, že se k lodi blíží dva kajaky. Bylo to první setkání s Eskymáky. Oba byli brzy na palubě. Domluva s nimi možná nebyla. Jeden z nich však neustále opakoval slovo Mylius. Až po chvíli Amundsenovi došlo. V oblasti operovala výprava Myliuse Erichsena. Takzvaná literární výprava, která studovala etnografické zvláštnosti domorodců a hledala inspirace pro literární ztvárnění poznatků z jejich života. Výprava měla základnu na nedalekém ostrově Saunders.

Vůdce se brzy objevil na palubě. S ním i další vážený člen výpravy, Knut Rasmussen. Polární badatel, antropolog, otec Eskymáků, který o dvacet let později jako první překonal Severozápadní průjezd se psím spřežením. Následovala společná večeře a setkání s dalšími členy literární výpravy.

Helmer Hanssen

Helmer Hanssen

V tomto čase Eskymáci neúnavně pomáhali se stěhováním zásob na loď. Ráno následujícího dne byly veškeré práce dokončeny. Darem dostala výprava čtyři krásné psy, náhradou za své, kteří se rozutekli po ostrově, a nebylo možné je zavolat zpět. Dva nejmladší psíci byli pojmenováni Mylius a Gjøa.

Šestnáctého srpna výprava dosáhla ostrova Saunders, kde měla literární výprava svoji základnu. Počasí umožnilo odjezd až následujícího dne ráno. Gjøa se obezřetně vyhýbala plovoucím ledům. Mířila k severnímu vjezdu do Lancasterského průlivu, k mysu Horsburg na ostrově Devon. Dvacátého srpna byli v průlivu. Tam Amudsen rozhodl, že zamíří k Beecheyho ostrovu na jihozápadě Devonu a provedou magnetická pozorování. Dvaadvacátého srpna Gjøa dosáhla ostrova a zakotvila v zátoce Erebus.

Bylo kolem desáté večer, smrákalo se. Roald Amundsen seděl na jedné z beden a se zamyšlením hleděl k opačnému konci ostrova. Tam byl poslední bezpečný přístav Johna Franklina. Amundsenovi tato výprava hodně ležela v hlavě. Před očima měl nádherné lodě, velkolepě vypravenou expedici. Kladl si spoustu otázek, na které dosud nikdo nenalezl odpověď…

Gustav Juel Wiik

Gustav Juel Wiik

Účelem magnetických pozorování vykonaných na Beecheyho ostrově byla přibližná lokalizace současné polohy severního magnetického pólu. Pozorování a výpočty ukázaly, že to může být na západním pobřeží ostrova Boothia Felix.

Čtyřiadvacátého srpna byla dokončena opakovaná měření, byly ověřeny výpočty a Gjøa pokračovala dále. Před odplutím vložil Amundsen zprávu o výpravě a o pozorováních do plechové dózy a tu uložil pod dobře viditelný balvan.

Odjezdem od Beecheyho ostrova započala další etapa cesty. Až dosud pluli relativně bezpečnou oblastí, známými vodami. Tam, kam pluli nyní, se dostalo jen velmi málo lodí. Ledové poměry v oblasti však byly neobyčejně příznivé…

Adolf Henrik Lindstrőm

Adolf Henrik Lindstrőm

V odpoledních hodinách čtyřiadvacátého srpna plula výprava úžinou Barrowovou a mířila k ostrovu Limestone u vjezdu do průlivu Peel. Zde loď zahalila hustá mlha a po dva dny ji držela na místě. Šestadvacátého srpna se vyjasnilo a  Gjøa mohla vplout do průlivu Peel. Pokračovala jižním směrem, podél západního pobřeží ostrova Somerset (Somerset Island, North Somerset). Mezi mysem Sherard na Zemi prince Walesského a mysem Court na ostrově Somerset překvapila výpravu první velká spousta ledu. V protisvětle považovala lodní hlídka plovoucí kry za jednolitou masu ledu, táhnoucí se od jednoho ostrova k druhému. Naštěstí to byl omyl. Když se dostala  Gjøa  blíže, bylo možné rozeznat volnou cestu mezi ledy.

Úžinou Franklinovou se výprava blížila ke skupině ostrovů De la Roquette. Až sem pronikl v roce 1875 sir Allan Young se svou lodí Pandora. Zde narazil na neproniknutelnou ledovou hradbu a byl nucen se vrátit.

Limestone Island, poloha

Limestone Island, poloha

(Sir Allan Young se v roce 1875 vypravil do oblasti Severozápadního průjezdu, aby pátral po dokumentech, které snad, neznámo kde, zanechala Franklinova výprava. Pátrání po ztracené výpravě se zúčastnil již v roce 1857 s výpravou Leopolda McClintocka.)

Nejbližším cílem byl nyní Bellotův průliv, oddělující pevninskou část kanadské Arktidy (poloostrov Boothia Peninsula) od ostrova Somerset. Průliv, který byl poprvé proplut až v roce 1937, zůstal po levoboku lodi. Následovalo několik mlhavých dnů plavby. Když se mlha zvedla, spatřila posádka ostrovy Tasmanské (Tasmania Islands). Jednatřicátého srpna se Gjøa nacházela u jednoho z četných výběžků poloostrova Boothia.

(Bellotův průliv poprvé spatřila roku 1852 posádka lodi Prince Albert pod velením kapitána Williama Kennedyho, pátrající po ztracené Franklinově výpravě. Francouzský arktický badatel Joseph René Bellot byl členem této výpravy.)

Rok 1903: Mapa druhého úseku cesty

Rok 1903: Mapa druhého úseku cesty

Následujícího dne večer, právě když se Amundsen chystal psát svůj deník, ozval se neobvyklý křik. Znamenal jediné: mimořádnou událost. Amundsen byl v mžiku na palubě. V tmavé noci vyrážel skulinou strojovny plamen s hustým, dusivým kouřem. Hořelo ve strojovně, mezi sudy petroleje, jehož zásoby čítaly deseti tisíc litrů. Bylo jasné, co se může stát. Všichni běhali kolem jak zběsilí, čerpali vodu a v neuvěřitelné krátké době byl oheň zažehnán. Příštího rána, při obhlídce místa požáru Amundsen děkoval Bohu, že předešlého dne na jeho příkaz lodník ihned přečerpal petrolej z prorezivělého sudu do sudu nepoškozeného. U poškozeného sudu se totiž ve chvílích lítého boje s ohněm ulomil výpustný ventil. Kdyby byl sud plný, znamenalo by to jediné: požár by se uhasit nepodařilo. Peder Ristvedt zasloužil skutečnou pochvalu za okamžité splnění rozkazu.

Oblast Franklinova průlivu, mapa

Oblast Franklinova průlivu, mapa

Druhého září pokračovala Gjøa dále jižním směrem. V blízkosti malého ostrůvku při severní straně ostrova Matty, nacházejícího se mezi polostrovem Boothia a ostrovem krále Williama (King William Island), zastihly loď kruté chvíle. Gjøa najela na skryté skalisko a nemohla vpřed ani vzad. Navíc se severní obloha změnila ve velkolepou přehlídku blesků. Nastala bouře, moře bičoval prudký orkán. Vlny zmítaly lodí na všechny strany. Stále však nebylo možné odlepit se od skrytého podvodního skaliska. Když se konečně loď uvolnila, nesměla posádka ztratit ani minutu. Bylo nutné loď skrýt před bouří na bezpečnějším místě. Poručík Hansen však hlásil, že se nedá ovládat kormidlo. Náhle přeletěl člun přes skalnatý hřeben a poté zaznělo veselé volání: „Kormidlo je opět v pořádku!“

Zvláštní věc se stala. Jeden náraz vyzdvihl kormidlo tak, že čepem spočívalo na kování. Další je přivedl zpět do správné polohy.

Přes samovolnou opravu kormidla čekaly Gjøu další údržbářské práce a kontroly. U mysu Christian Frederik loď zakotvila. Několik mužů na člunech připlulo k Boothii. Zatímco jedni opravovali loď, druzí zkoumali pobřeží a prováděli vědecká pozorování. Poté loď opět zamířila k jihu.

Oblast Ostrova krále Williama, poloostrova Boothia, Gjøahavn

Oblast Ostrova krále Williama, poloostrova Boothia, Gjøahavn

Ještě však nebylo všem nebezpečím konec. Po čtyři dny s nezmenšenou krutostí opět řádil orkán. Loď byla odnášena stále blíže k pobřeží poloostrova Boothia. Amundsenovi se zdálo, že se blíží neodvratný konec. Manévroval s lodí před zdánlivě nejbezpečnějším úsekem pobřeží tak, aby případné ztroskotání mělo co nejmenší následky. Orkán naštěstí ustal, loď řádění živlů přestála.

Devátého září, blížila se polární noc. Bylo krásné počasí, Gjøa plula kolem jihovýchodního pobřeží Ostrova krále Williama. Z paluby nebylo vidět nic zvláštního. Jen velký široký záliv, nic víc. Ale Hansen, který měl službu ve strážním koši, viděl více než ostatní. Shora se ozvalo:

„Vidím nejkrásnější malý záliv, jaký je jen možný!“

Velitel výpravy se vyšplhal k němu. Skutečně, byl to na první pohled ráj. Záliv byl ze všech stran chráněn větrem. Amundsenovi bylo v okamžiku jasné, že výprava stráví první zimu právě zde. Nejdříve se však po zálivu projel v malém člunu.

Vpluli do zálivu. Úzký vjezd chránil oblast před vniknutím obrovských ledových mas. Měření ukázala dostatečnou hloubku vody. Kotlina uvnitř byla tak malá, že žádný vítr nemohl výrazně zimoviště ohrozit. Krajina kolem přístavu byla obrostlá mechem. Pitná voda byla nedaleko, v několika malých potocích. Čerstvé stopy sobů ukazovaly, že bude možné pro výpravu na zimu obstarat čerstvé maso.

Také vědci podpořili jeho rozhodnutí. Uvědomili si, že ostrov má nesmírně vhodnou polohu pro jejich pozorování. Ležel nedaleko – pouhých devadesát kilometrů – od vypočteného magnetického pólu. Míst pro stavbu magnetické stanice bylo dokonce několik.

Vše potvrdilo Amundsenovo rozhodnutí: Lepší místo k zimování najít nelze. Byl to přístav, který později dostal jméno Gjøahavn.

********************************************************************************

Zdroje:
Roald Amundsen: Severozápadní průjezd (Česká grafická unie, Praha 1922)
Roald Amundsen: Amundsen objevitel (Orbis, Praha 1930)
Mapy: maps.google
Fotografie:
jednotliví členové výpravy: frammuseum.no
hromadná fotografie: www.ermel.fr
nákres lodi: noconsensus.wordpress.com
 
 
Příspěvek byl publikován v rubrice Arktida. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

1 komentář u Cesta na severozápad. XIII. část

  1. SV napsal:

    ……odvaha tým pánom rozhodne nechýbala, s takou kocábkou sa vybrať medzi ľadové kryhy! 😯

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.