Předvánoční tatranský týden. Část I.

Předvánoční tatranský týden

Do Tatier se vracím po dlouhých dvou měsících. Nemám představu, kam mezitím pokročila zima. Kolik sněhu napadlo, jaké budou možnosti túr, možnosti výstupů. Podvečerní zatemnělý pohled z Tatranskej Štrby k hřebenům hor toho moc nenapovídá…

Úterý

Pár minut před šestou vycházím ze Smokovca k Hrebienku. Rtuť teploměru ukazuje pět stupňů pod nulou. Rozednívá se pomalu. Slunce jen neochotně vystupuje nad modrošedý oceán inverzní oblačnosti. Když se konečně objeví, jeho paprsky mění šedou žulu tatranských skal v oranžově žhnoucí masu. Zázračná podívaná.

Sluneční paprsky mění šedou žulu tatranských skal v oranžově žhnoucí masu

Uchvácen jedinečnými pohledy pokračuji k ústí Studených dolín. Pokukuji dolů k Rainerovej chate. Už pan chatár postavil svůj tradiční sněhový Betlém? Slíbil jsem kamarádům z e-kavárničky, že jim ho vyfotografuji a přispěji malým dílem do fotogalerie Betlémů, kterou vytvářejí.

Betlém ještě není dokončený. Je to zatím polotovar ve tvaru obrovské sněhové kopule. Až sníh slehne a ztvrdne, vymodeluje pan chatár jeskyňku s jesličkami. Moc času mu nezbývá, Vánoce jsou za pár dnů.

Inu – v kavárničce si budou muset počkat. Fotografii dostanou až po mé další návštěvě tohoto místa. Fotogalerie Betlémů… je to dobrý nápad. V kavárničce teď realizují spoustu zajímavých nápadů. Latinsky začínají mluvit, bude to tam mít úroveň 😉 .

Slavkovský štít a další vrcholy v jeho rozsoše vrhají do Veľkej Studenej doliny stín nevídaných rozměrů. Cesta ke Zbojníckej chate tento stín opouští jen v jediném krátkém úseku. Přesto nepociťuji výrazný chlad. A zima mi není ani tam, kde mi obvykle bývá: pod Bradavicou, pod Weszterovým štítom, Kupolou a Východnou Vysokou. V nejchladnějším koutě doliny.

Veľká Studená dolina

Veľká Studená dolina. Weszterov štít, Kupola, Východná Vysoká a Divá veža

Sněhu je málo. Mnohem méně, než loni touto dobou. Ovšem ne zas tak málo, aby túry nebylo možné považovat za zimní. Ta dnešní je netechnická, má charakter aklimatizační. Mířím na Svišťový štít.

Svišťový štít

Na jihozápadních svazích Svišťového štítu se dostávám do míst vystavených přímému vlivu ostrých slunečních paprsků. Sníh měkne, není ho však v těchto místech tolik, abych musel mít obavy z nějakého sesuvu.

Svišťový štít má tři vrcholy. Hřebenem se blížím se k prvnímu z nich. K Malému Svišťovému štítu. Je nejnižší, ozdobený je ošklivým rezavým trianglem. Rozhled z něj je ovšem exkluzivní. Veľká Studená dolina jako na dlani. Na její protější straně se vypíná úchvatné seskupení Javorových a Ľadových štítov. Doslova monumentální kompozice. Jen stěží mohu slovy vyjádřit pocit, který v té chvíli mám…

Veľká Studená dolina ze Svišťového štítu

Ľadové štíty z Malého Svišťového štítu. V pozadí Belianske Tatry

Ľadové a Javorové štíty z Malého Svišťového štítu.V pozadí Pyšný a Lomnický štít. Vpravo Prostr. hrot

Malý Svišťový štít. Na horizontu Slavkovský štít a Bradavica

Pohled z Malého Svišťového štítu je obrovským pohlazením po duši. Mysl ani zrak nejsou schopny odpoutat se od horské krajiny a vrátit se do reálu. Musím však dál. Po hřebeni pokračuji k Prostrednému Svišťovému štítu. Odtud se zas otevírají ohromující pohledy do Bielovodskej doliny a na severní část Vysokých Tatier.

Dolina Rovienky a Bielovodská dolina z Prostredného Svišťového štítu

Pohled z Prostredného Svišťového štítu k severozápadu

Zbývá vrchol Veľkého Svišťového štítu. Do pochybného traverzu v prohřátém sněhu se mi však nechce. Nemusím být všude za každou cenu. Co jsem dnes viděl, mnohý nespatří za celý život…

Středa

Stoupám z Tatranskej Polianky k Velickému plesu. Cestou, kde znám pomalu každý kámen. U plesa míjím člena horské služby; je na procházce se svým lavinovým psem. Doufám, že dnes jeho služby nebudu potřebovat.

Kvalitu sněhu mohu vyzkoušet hned nad plesem. Práh Večného dažďa, v létě zcela bezproblémové místo, v zimě už tak nevinně nevypadá. Nasazuji raději mačky a jdu ve vyšlapaných stopách. Sníh drží. Mohu být klidný a lavinový pes také.

Je mimořádně nádherný den. Teplota těsně pod nulou. Sluneční paprsky ozařují celou dolinu. Vzhledově to není ani zima, ani podzim. Ze sněhu vykukují trsy trávy, mnohá místa pod jihozápadními stěnami jsou zcela bez sněhu. Veličtí kamzíci budou mít pěkné a spokojené Vánoce. Kam jen se schovali? Žádného v této chvíli nevidím.

Velická dolina

Velická dolina, Gerlachovský štít

Velická dolina, Kvetnica

Velické Granáty

Velická dolina, Bradavica

Procházím Hornou Kvetnicou. Traverzuji Guľatý kopec, obcházím Dlhé pleso. Tady bych se již bez maček neobešel. Vzhlížím vzhůru k Poľskému hrebeňu. Sedlo je sice vyfoukané, ale cesta pod ním je zasypána čerstvě nafoukanými závějemi prachového sněhu. Nelíbí se mi ani trochu. Prachový sníh není bezpečná věc. A vlastně – na Poľský hrebeň dnes ani jít nechci. Mým cílem není Východná Vysoká, ale vrchol sousední, Kupola. Od Východnej Vysokej ji dělí Studené sedlo.

Zrakem prozkoumávám terén vpravo nade mnou. Možná bych turistickou cestu mohl opustit již v tomto místě a zamířit přímo na hřeben a do sedla. Co nejbližší žlab? Ten je úzký a zcela zastíněný vysokými bočními skalisky. Světlo do něj nezasvítí po celý den, sníh v něm by nemusel být pevný. Navíc v jedné polovině je přepažen krátkou stěnkou, která by mohla být problémem. Lépe se podívat po cestě jiné.

Asi dvě stě metrů vlevo vidím žlab jiný. Široký a jsou v něm stopy. Kamzíci tudy nejspíš chodí na pastvu pod vrchol Východnej Vysokej. Tam ze sněhu vykukuje spousta trsů trávy. Ovšem kudy projdou kamzíci, nemusím projít já. Mohu však sledovat linii žlabu a vystoupat po jeho sněhuprostém bočním okraji. Výše pak žlab přejít a otevřeným terénem vystoupit na hřeben. Ano. Tudy to půjde.

Mířím k pravému okraji žlabu. Pozoruji skalnatý terén, bude to hodně klikatá cesta. Nesmím ji ztratit. Můj zrak však stále více přitahují stopy ve žlabu. Na kamzíka je linie stop příliš přímá, ale třeba to byli inteligentní kamzíci a šetřili energii. Ještě pár desítek metrů musím ujít, abych poznal, že stopy neotiskli kamzíci. Jsou to stopy lidské. Takže žlabem? Proč ne?

Sníh ve žlabu je mimořádně pevný. I v příkrém svahu se cítím bezpečně, šlapu jak po schodech. Traverz na levý okraj a vzhůru na hřeben. Ten, kdo stopy prošlapával, to tu dobře znal. Přicházím přímo do Studeného sedla.

Traverz

Gerlachovský štít a Zadný Gerlach ze Studeného sedla

Ľadové štíty ze Studeného sedla

Když už jsem v tak strategickém místě, mezi dvěma významnými vrcholy, podívám se na oba. Po čtvrthodině poskakování po obrovských balvanech stojím na prvním z nich, na Východnej Vysokej. Na uzlovém bodu hlavního tatranského hřebene, ze kterého se odděluje rozsocha Slavkovského štítu. Zaráží mne, že po letní značené cestě od Poľského hrebeňa sem žádné stopy nevedou. Příliš bezpečná varianta výstupu to asi není. Jediný prošlapaný směr je ten, ze kterého jsem přišel já.

Rozhlížím se do všech světových stran. Nedovedu si představit viditelnost a dohlednost lepší, než jaká je dnes. K dokonalosti tu nechybí vůbec nic. Východná Vysoká mi otevřela své srdce…

Svišťový štít z Východnej Vysokej

Bielovodská dolina z Východnej Vysokej

Slavkovský štít a Bradavica z Východnej Vysokej. Před Bradavicou v zákrytu Weszterov štít a Kupola

Veľká Studená dolina z Východnej Vysokej

Ľadové štíty, Pyšné štíty, Lomnický štít a Prostredný hrot z Východnej Vysokej

Svišťová dolina, Zamrznutý kotol a Velický štít z Východnej Vysokej. V pozadí Vysoká a Rysy

Po další půlhodině sestupuji do Studeného sedla a šplhám k dvojvrcholu Kupole. Tady výstup není tak bezstarostný, nicméně technické problémy jsou minimální.

Kupola patří mezi vrcholy, na které jsem dosud nevystoupil. Těší mne, že hned napoprvé budu moci pořídit ideální fotodokumentaci a zařadit ji tak do mého seriálu  o tatranských vrcholech. Rozhlížím se. Pohled z tohoto místa není tak dokonalý jako z Východnej Vysokej. V některých směrech je stíněný vyššími sousedy, přesto je na co se dívat.

Svišťový štít z Kupole

Východná Vysoká z Kupole

Žlab

Syt pohledů sestupuji stejnou cestou dolů. Jsem nadšen. Mám za sebou další velmi vydařený tatranský den…

Čtvrtek

Původním čtvrtečním cílem byl přechod jižní části hřebene Solísk. Cesta ze Soliskového sedla na Malé Solisko. Pořízení fotodokumentace pro můj seriál: Na čtyřech vrcholech, přes které hřebenová cesta vede, jsem byl několikrát, použitelné fotografie mi však stále chybí. Setrvalý charakter počasí dává tušit, že by se to konečně povést mohlo.

Ráno však přichází vnuknutí. Nebylo by ještě úžasnější vystoupit na Rysy a rozhlédnout se z tohoto místa? Rysy jsou přece jen jiný rozhledový level než Mlynické Solisko (snad mi tento krásný vrchol promine)…

U turistického rozcestníku na Popradskom plese jako vždy připraveny krosny s nákladem pro Chatu pod Rysmi. Je tu dvacítka krabic mléka a tři dózy kečupu. Že bych Viktorovi alespoň něco nahoru odnesl? Jenže na informační tabuli je nápis Chata uzavřena. Co tedy? Kde bych náklad nechal? Nedá se nic dělat, pomohu až příště.

U Rázcestia pod Žabím potokom doháním nosiče. Říká, že by měl být chatař nahoře. No vida. Přece jen jsem měl alespoň ty kečupy vzít. Mrzí mne to, ale vracet se již nebudu.

Cesta zasněženým svahem k Žabím plesám je prošlapaná. V zimě se tu chodí mnohem lépe než v létě. Není třeba dodržovat linie serpentin, legálně lze cestu zkracovat.

Výstup do Kotliny Žabích plies zvládám v krátkém čase. Ale co to? Všude kolem zvířený sníh, fouká silný vítr. Opírá se do skal a hučí jak Niagarské vodopády. To není dobré.

Hrebeň Bášt od Žabích plies

Hrebeň Bášt z Kotliny Žabích plies

Řetězy zabezpečená cesta skalní rampou v závěru kotliny je v zimě nepoužitelná. Práh doliny je třeba zdolat přímo, sněhovým svahem. Chatař Viktor tu pro potřebu svou a pro potřebu nosičů natahuje fixní lana. Horolezci a turisté je rádi využívají a využívám je i já.

Pod chatou začínají můj postup zpomalovat regulérní poryvy vichřice. Vím dobře, že Dolinka pod Váhou je větrná i tehdy, když ve všech ostatních částech Tatier panuje bezvětří. Naivně si namlouvám, že v sedle Váha a na úbočí Rysů bude lépe.

Pod sedlom Váha. V popředí Kôpky

Sedlo Váha. Ganek a Gerlachovský štít

Dolinka pod Váhou

Nebylo. V sedle jsem to ještě ustál. Na pláni nad sedlem však zuřila vichřice. Nemusel bych čekat dlouho, aby mne letecky dopravila do Ťažkej doliny. Rychle zpátky.

Sestupuji zpět do Kotliny Žabích plies. Vítr mezitím ještě zesílil. Na zajištěném místě se musím křečovitě držet lan, aby mne nesmetla dolů. Nosič, který mezitím dorazil, je na tom lépe. Těžký náklad ho v této situaci stabilizuje.

Volia veža, Žabia veža a Žabí kôň od Žabích plies

Satan od Žabích plies

Rysy, Ťažký štít a Vysoká od Žabích plies

Co s načatým dnem? Na hřebeni si dnes nepobudu, musím chodit dolinami. U Veľkého Žabieho plesa odbočuji ze značené cesty a mířím k Malému Žabiemu plesu. Od něj do Volej kotlinky. Ano. Prozkoumám místo, do kterého bych se rád vypravil v příštích dnech. Východnú Voliu štrbinu. Úzké sedlo mezi Volou vežou a Žabou vežou.

Dva zasněžené skalní prahy a jsem ve Volej kotlinke. Vzhlížím ke štrbině. Velmi strmým sněhovým polem vedou zřetelné stopy a jsem si tentokrát jistý, že nejsou kamzičí. V minulých dnech tu někdo šel. Mohl bych tedy jít také. Ale ne dnes. Kolem hřebene je zvířený sníh, hučí to tu jak v hangáru leteckých opraven.

Jako průzkum to stačí. Zítra se sem vrátím.

Predná Bašta a Satan z Volej kotlinky. Vpravo Mengusovský Volovec

Ťažký štít, Vysoká a Kôpky z Volej kotlinky

Volia kotlinka. Na horizontu Nízke Tatry, Kráľova hoľa

Rysy, Ťažký štít a Vysoká z Volej kotlinky

Procházkový charakter dne završuji na Štrbskom Plese. Obcházím jezero, kochám se nádhernými pohledy k Vysokej, fotografuji…

Štrbské pleso