Silvestr a Nový rok v Tatrách. Vše má v režii počasí. Podle předpovědi již nebude tak pěkně, jako v týdnu předvánočním. Sněžit však nemá a to je důležité. Lavinová situace se nemění.
poslední den roku starého
Nedává mi spát Mengusovské sedlo. Ti dva, které jsem viděl před Vánocemi do sedla stoupat, žádné zjevné problémy neměli. Ze sedla je pěkný rozhled a mohu se také pokusit vystoupit na Východný Mengusovský štít. Moji myšlenku navíc zastřešuje jakýsi pocit symboliky. Mengusovskej doline jsem v letošní sezóně věnoval spoustu času. Vystoupil na mohutné Mengusovské štíty, Čubrinu… nejméně desítku vrcholů lemujících dolinu. Zaslouží si tedy, abych jí věnoval poslední den roku… Nebo je to naopak? Já si zasloužím, aby mi dolina věnovala poslední den roku? Přemýšlím a nevím…
Cestu od zastávky Popradské pleso zvládám i potmě. Rozednívá se až v okamžiku, kdy míjím odbočku k symbolickému cintorínu. Symbolické propojení hřbitova a svítání bych raději vynechal.
Svítání nepřináší žádné překvapení. Pohled vzhůru nevěstí nic dobrého, je zataženo. Oblačnost je zatím vysoko. Nebude však trvat dlouho a zahalí vrcholky štítů, sedne do dolin.
Situace nenahrává túře do Mengusovského sedla. S orientací by problém nebyl. Túra by však měla ryze sportovní charakter. Vidět ze sedla by nebylo vůbec nic.
Měním plán. Počkám do zítřka. Dnes půjdu do Zlomísk, podívám se pod Východný Železný štít. I v této túře bude symboliky dost, podzimní výstup Grószovou cestou jednoznačně patří mezi mé nejhezčí akce roku 2013. Silvestrovskou návštěvou poděkuji štítu za jeho přízeň.
Ještě chvíli zvažuji, zda jsem se rozhodl správně. Dolina Zlomísk má jednu zvláštnost. Vlivem mikroklimatických podmínek zůstává sníh v dolině dlouho měkký, netvrdne. Dolina je tak vhodná k pěším túrám až koncem zimy. Nejednou jsem se o této skutečnosti přesvědčil. Jak to bude dnes? Dnes je sněhu málo. Žádný problém by být neměl. Jenže myslet si mohu, co chci. Zlomiská budou taková, jaká budou chtít být ona…
Na prvním patře doliny je to se sněhem více než dobré. Pomalu stoupám na patro druhé. Je to nejkrásnější místo doliny. V létě kvetoucí louka, jejímž středem protéká Ľadový potok. Dnes místo vzhlíží smutně a počasí jakoby se snažilo smutek ještě více podtrhnout.
Ne. To je klamné zdání. Není třeba podstrkovat krajině smutek. Ten se týká lidí, krajiny ne. Vlastně nevím, kde se ten smutek najednou vzal. Smutný se necítím.
Ľadové pleso. Ještě není stoprocentně zamrzlé. A i kdyby bylo, po ledě nepůjdu. Pěkně okolo.
Dlouhým strmým svahem stoupám do Železnej kotliny, posledního patra Doliny Zlomísk. Tady je už sněhu víc. A začínám se v něm bořit.
Pátrám, zda do Východnej Železnej brány nevedou stopy. Bylo by to dobré. Vyšlapané stopy většinou promrznou a dobře se v nich chodí. Žádné však v tomto směru nevidím. Jediné, které spatřuji, vedou pod Zlomiskovú štrbinu a vzhůru na rampu vedoucí do Sedla pod Drúkom. No, taky dobrý směr. V případě dobrého počasí bych neváhal. Zimní výstup na Popradský Ľadový štít bych považoval za velmi dobrou akci.
Taková cesta dnes, vzhledem k počasí, ovšem nepřichází v úvahu. Podívám se do Východnej Železnej brány. Zajímá mne, jak to vypadá na druhé straně. V sestupu do Kačacej doliny. A jak vypadá žlab do Litvorového sedla. Už dlouho o té túře uvažuji. Přejít z Doliny Zlomísk přes Kačaciu dolinu do Velickej.
Další desítky metrů stoupání. Stojím pod Východným Železným štítom. Sníh je velmi měkký. Nafoukaný prašan. A není ho jen trocha. Je to obrovská duna, do které se bořím čím dál víc. Snažím se rychle vystoupat výš, do žlabu. Jenže jde to jen velmi obtížně. A sníh ve žlabu je stejný jako pod štítem.
Nelíbí se mi to. Svah není mírný a nebyl by problém strhnout vrstvu prachového sněhu. Raději pryč odsud.
Vracím se k Ľadovému plesu. Je ještě brzy, přece nepůjdu zpět! Přemýšlím, kam dál. Do Rumanovej dolinky? Pod Dračí sedlo? Tam by mohl být sníh pevnější, viděl jsem tam vyšlapané stopy vedoucí k Vysokej. Nebo na opačnou stranu? Do Lúčneho sedla a dále na Tupú a do Sedla Ostrvy?
Vzhlížím vzhůru. Na cestě do Lúčneho sedla je třeba překonat jedno nepříjemné místo. Vrstvený skalní práh; obtížnost cesty závisí na momentálních sněhových podmínkách. A ty zde nejsou příznivé. Přesto by nemuselo být těžké místo překonat.
Překvapivě pevným sněhem se dostávám k prvnímu stupni skalního prahu. Kudy nejlépe dál? Budu se držet skalních stěn spadajících z masívu Končistej. Je to tam sice prudší, ale poměrně dobře zasněžené.
Brzy zjišťuji, že sněhová vrstva na hladkém skalním podkladu drží jen mizerně. A vrátit se už nemohu. Skála, sníh, led. Technické lezení za pomoci cepínů. Konečně první odpočinkové místo. Očima prozkoumávám další směr výstupu. Musím přetraverzovat krátký žlab a pokračovat po skalách.
Žlab není až tak prudký, ale vím, že v létě na tomto místě stéká voda. Pod sněhem bude tedy led. Zasekávám hroty maček a opatrně postupuji dál. Velký balvan a další odpočinkové místo.
V poslední fázi mě čeká traverz širokého žlabu. Asi nejnebezpečnější místo cesty. Žlab je strmý a jízda v něm by skončila až u Ľadového plesa. Musím okrajem žlabu kousek výš, tam je užší.
První krok a hup! Po prsa zapadám do sněhu. Tohle není dobré, už jsem na kraji žlabu! Ve sněhu nahmatávám ostrý balvan, pomocí kterého se soukám ze sněhu ven. Konečně! Co nejrychleji na druhou stranu, tam už mi nic nehrozí.
Dramatické chvilky skončily. Přicházím do Lúčneho sedla. Vítá mě mlha a ostrý vítr, dohlednost se mění každou vteřinou. V jedné spatřuji vzdálený Ganek, v druhé jen špičky bot. Takto nějak si představuji arktickou krajinu začátkem jara.
Kde je Tupá? V jižním směru nevidím vůbec nic. Místo však dobře znám a ani v mlze mi nedělá problém najít správný směr cesty. Přes vrchol a hřeben Tupej sestupuji do Sedla Ostrvy. Překvapuje mne, že potkávám skupinku turistů.
Zasněženým svahem sestupuji k Popradskému plesu. V tomto úseku si ověřuji opodstatněnost mé teorie se zvláštní kvalitou sněhu v Doline Zlomísk. Tady je sníh tvrdý, zcela odlišný. Velmi podobný tomu, se kterým jsem se setkával na předvánočních túrách…
první den roku nového…
Probouzím se v půl šesté. První pohled z okna na temnou oblohu. Jsou vidět hvězdy! Je jasno! Rychle obléct a ven.
Ač byl Silvestr, spát jsem šel dvě hodiny před půlnocí. O dvě hodiny později, než běžně před túrami uléhám. Budík jsem proto nastavil o hodinu později. V obvyklém čase bych sotva vstal.
Zubačkou na Štrbské Pleso jedu již za světla. To se mi nestává často. Registruji zvláštní skutečnost. Vagón, ve kterém cestuji, je prázdný. Nevidím žádného turistu. V Tatrách se nechodí na novoroční výšlapy?
Stále nemám jasno v tom, kam v dnešní sváteční den zamířím. Slíbil jsem si Mengusovské sedlo, ale jsem přístupný jakékoli změně. Můj zrak klouže po vrcholcích hor, pohled se stáčí k západu. Furkotská dolina, Ostrá, Krátka, Kriváň.
Kriváň! To by byl novoroční cíl! Lépe bych svůj vztah k Tatrám, potažmo k celému Slovensku vyjádřit nemohl.
Proti mému nápadu stojí několik skutečností a zkušeností. Zimní výstup na Kriváň obecně nepatří mezi ty snadné. Sám jsem se několikrát pokoušel v zimě na vrchol vystoupit. Pokaždé neúspěšně.
Vystupuji a rychle se musím rozhodnout. Pokud chci do Mengusovského sedla, je třeba přestoupit.
Stojím, horská tramvaj odjíždí. Je tedy rozhodnuto. Vydávám se k Jamskému plesu.
Skládám v hlavě střípky předchozích neúspěšných pokusů. V čem byl vlastně problém? Poprvé to byl obrovský příval nového sněhu. Zastavil mne hned na vstupu do Kriváňskeho žlabu. Cesta vzhůru nepřicházela v úvahu. Podruhé jsem se do Kriváňskeho žlabu dostal. Ale vybral jsem špatnou výstupovou trasu a zbytečně nalezl do komplikovaného terénu. Jak to tam bude vypadat dnes? Sněhu je přece málo?
Od rozcestí u Jamského plesa stoupám na Predný Handel. Na chvíli se rozpouští čepička mlhy halící vrchol nejznámějšího tatranského štítu. Pohled naznačuje, že s deficitem sněhu to až tak milosrdné nebude. Ve vrcholové partii nevidím jediné místo, kde by sníh chyběl.
Další úvahy nemají v této chvíli smysl. Vše rozřeší až pohled do Kriváňskeho žlabu. Kamenitým úbočím Malého Kriváňa a jsem tu. Ze srdce mi padá obrovský tíživý kámen. Lepší to snad nemohlo být…
Výstupová trasa je na první pohled jasná: Vysněženým pásem vyšlapat nad Daxnerovo sedlo. A po strmém hřebeni pak k vrcholu. Nacházím stopy. Spolehlivě mě vedou vzhůru.
Na hřeben se dostávám vysoko nad Daxnerovým sedlom. Už vidím vrcholový kříž. Je celý bílý. A není k němu daleko.
Ohlížím se dolů. Tak velké překvapení jsem nezažil už dlouho. První, co mi v hlavě vyskakuje, je písníčka z Večerníčku o Včelích medvídcích:
Mámo, táto, ona mě honí…!
Ano. Do pohybu se dala mlha, která dosud halila jen údolí Liptova. Obrovským tempem stoupá vzhůru. Dala si novoroční závazek, že bude na Kriváni dříve než já. A vyhrála.
Jsem u vrcholového kříže. Dohlednost deset až dvacet metrů. Ale to dnes opravdu není důležité. Důležitý je můj pocit. A ten je bezmezně šťastný…
Pátrám po čerstvých stopách. Nejsou tu žádné. Nepochybně jsem prvním, kdo roku 2014 na Kriváň vystoupil. Překvapuje mne to. Nepotkal jsem jediného člověka, který by mířil k vrcholu. Copak to nikoho jiného nenapadlo?
Nejspíš napadlo. Cestou dolů jsem zaslechl hluk, který prozrazoval, že západním žebrem, cestou od Troch studničiek kdosi stoupá. V mlze jsem však na druhý konec Kriváňskeho žlabu nedohlédl. Dalšího turistu jsem potkal až pozdě odpoledne kousek nad Jamským plesom. Pochybuji, že ten na vrchol dorazil.
Kde jsou dnes všichni horolezci? Všichni vysokohorští turisté?
Ale proč mě to vlastně trápí…
den poslední
Jak nejlépe završit můj vánoční a novoroční tatranský pobyt? Poslední den už nemám chuť na nějaké vylomeniny. Porozhlédnu se v Mlynickej doline. Obhlédnu terén pod Hrebeňom Bášt.
Vodopád Skok, Pleso nad Skokom, Kozie plesá. Odbočuji z turistické cesty a mířím pod severní část Hrebeňa Bášt. Chci se podívat, který ze žlabů by byl použitelný pro výstup na hřeben, na Zadnú Baštu.
Na podzim roku 2012 jsem dlouho do večera hledal trasu opačnou. Sestup z hřebene. Podařilo se mi to až žlabem z Prednej Baštovej štrbiny. Jak ta vypadá teď v zimě? V létě neschůdné nebo obtížně schůdné žlaby mohou být v zimě ideální. Ale také naopak.
Pod Zadnú Baštu je to pořádné vysoko. Stoupám strmým svahem do nejzazšího kouta Mlynickej doliny. Kouta, který dosud vlastní pojmenování nemá, který dosud nikdo nepokřtil.
Od rána fouká ostrý studený vítr. V těchto místech se do mne opírá s plnou vervou. Pohled vzhůru k hřebeni jasně naznačuje, jak to vypadá tam.
Jsem už tak vysoko, že mám pod sebou i vrchol Predného Soliska. A konečně jsem i tak daleko, že se mi otevírá pohled do žlabu. A není veselý. Asi jsem si tehdy ve spěchu nestihl žlab pořádně prohlédnout. Až teď vidím, jak vlastně vypadá. Něco podobného jako na Silvestra pod Končistou. Jen ve strmějším provedení. Ale pokud by napadlo více sněhu, byla by situace příznivější.
Podívám se dál. Do dalšího žlabu. Ten směřuje do Capej štrbiny. O něm nevím vůbec nic. Cesta nevypadá nepříznivě. Jenže horní úsek je převislý. Takže konec průzkumu.
Zbývá poslední žlab. Ten znám. Vede do Baštového sedla, použil jsem ho kdysi pro sestup z Hlinskej veže. Zkoumat ho tedy nemusím. Jisté je jedno: Pro mé další plány vyhovuje nejvíc.
Můj dnešní průzkum je hotov, zjistil jsem, co jsem zjistit chtěl. Buď si musím počkat na sníh, nebo přijít v létě. A pokud se podmínky nezmění k horšímu, do Baštového sedla se podívám hned při další návštěvě.
Co mohu ještě podniknout? Neměl jsem dnes v úmyslu pouštět se do náročnějších akcí. Na straně druhé, tak brzy jsem to zas zabalit nechtěl. Už vím. Podívám se na Predné Solisko. Na nový kříž.
Nejkratší cesta na Predné Solisko vede přes Soliskové sedlo. Stoupám ve vyšlapaných stopách, mířím do jižní části sedla, abych se vyhnul výstupu komínem na Soliskový hrb. V neobvykle krátkém čase jsem v sedle.
Kříž na vrcholu Predného Soliska osadil v říjnu loňského roku chatár Milan Štefánik z Chaty pod Soliskom. U příležitosti 10. výročí rekonstrukce chaty. Navzdory protestům některých turistů, navzdory tomu, že se nejedná o pietní místo, navzdory protestům Správy TANAPu. Kříž byl vysvěcen.
Nemám v úmyslu jakkoli hodnotit. Kříž je tu a tak to je. A uvidíme, jak dlouho tu bude. Pravdou je, že chatár z Chaty pod Soliskom má další plány, daleko smělejší.
Rozhlížím se, fotografuji, sestupuji na Štrbské Pleso.
Mé tatranské soustředění končí. Jsem spokojený, šťastný. Na konci mé poutě se obracím k horám. Chci jim poděkovat.
Krásne zahájenie nového roku, nech sa aj naďalej tak darí 😉
Děkuji!
Pútavé, photogenické, perfektné. 😉
No děkuji!
Moc pěkné! A zpočátku jsem měl dojem, že jsi přešel na černobílou fotografii. 😉 Tak ať se ti daří i v tomto roce.
Děkuji. Černobílá byla krajina…
náhodou, čiernobiele fotky sú pekné. aj tie staré tatranské hnedobiele sú úžasné.
pekná úvodná fotečka. buď rád, mal si Kriváň len pre seba 😉
Byl jsem rád, ale překvapilo mě to
„Nepochybně jsem prvním, kdo roku 2014 na Kriváň vystoupil. Překvapuje mne to. Copak to nikoho jiného nenapadlo?“ nuž to vieš, ľudkovia bývajú po Silvestri v rôznych stavoch 😉
„V neobvykle krátkém čase jsem v sedle.“ to je u teba obvyklé 😉