J. G. Rainer a Vysoké Tatry

J. G. Rainer a Vysoké Tatry

J. G. Rainer a Vysoké Tatry

Ján Juraj Rainer.

První úspěšný podnikatel ve službách cestovního ruchu ve Vysokých Tatrách, zakladatel první turistické chaty ve slovenské části hor.

Osobnost neodmyslitelně spojena s rozvojem Starého Smokovca.

J. J. Rainerovi  je věnována další kniha z dílny Ivana Bohuša (spoluautorem je Ivan Bohuš mladší).

Kdo byl Ján Juraj Rainer?

První úspěšný podnikatel ve službách cestovního ruchu ve Vysokých Tatrách. Průkopnický propagátor turistiky, kterou všemožné podporoval. Zakladatel první turistické chaty ve slovenské části Vysokých Tatier. Nadšený obdivovatel a badatel tatranské přírody.

Ján Juraj Rainer (zdroj wikipedia)

Ján Juraj Rainer (zdroj wikipedia)

Spišskobeliansky evangelický farář a regionální historik Samuel Weber ho ve svém díle Panteón zaslúžilých Spišiakov 19. storočia charakterizuje jako muže, který díky své víře, skromnosti, cti a v neposlední řadě obdivuhodné vytrvalosti dosáhl po velmi těžkých začátcích významných pracovních výsledků a zanechal dílo trvalé hodnoty.

Ján Juraj Rainer, potomek saských kolonistů Spiša, v matrice zapsaný jako Johan Georg Rainer se narodil 3. dubna 1800 ve Spišskej Sobote, v rodině místního řezníka Eliáša Rainera, otce čtyř dětí. V té době byla Spišská Sobota nejživějším, nejbohatším a i nejkrásnějším městem z pětice sousedících podtatranských měst dnes tvořících Poprad.

Život Jána Juraja Rainera byl po celých sedm desetiletí vázán na nevelkou oblast pod Tatrami a na Starý Smokovec. Základní vzdělání absolvoval ve svém rodišti. Studium na evangelickém lyceu ho nebavilo, neměl vztah k teoretickým předmětům. Nakonec se vyučil u svého otce řezníkem.

V roce 1928 se Rainer oženil Alžbetou Bartschovou z nedalekých Matejoviec. To už byl majitelem vlastního řeznictví a zamýšlel pronajmout si v rodném městě menší restauraci, která by byla odbytištěm jeho řeznických výrobků. Záměr uskutečnil. Další jídelnu si pár měsíců nato otevřel v Poprade. Jeho manželka mu byla neocenitelnou pomocnicí jako výborná kuchařka. Nabízeli kvalitní a lacinou stravu a o zákazníky neměli nouzi.

Povzbuzeni úspěchy a zkušenostmi rozhodli se manželé Rainerovci roku 1833 požádat Karola Csákyho, majitele osady Schmeks (Šmeks – zárodek dnešního Starého Smokovca), o pronájem osady.

Karol Csáky (1783 – 1846) udělal velmi dobře, že žádosti o pronájem vyhověl. Díky Rainerovcom prožíval Starý Smokovec v letech 1833 – 1868 svůj první zlatý věk. Samuel Weber dokonce nadneseně napsal, že Rainer vytvořil z chudé osady lázně světového významu.

20. října 1867 zemřela Alžběta Rainerová. Ján Juraj hledal možnost, jak se zbavit smokoveckého podnikání. V říjnu 1868 odevzdal osadu novému nájemci. Zemřel 23. února 1872 ve Spišskej Sobote.

Rainerovci patřili mezi lépe situované měšťany, žili ovšem velmi skromně a střídmě. Ján Juraj odkázal velkou část své pozůstalosti na dobročinné a veřejně prospěšné účely.

Nájemce Smokovca

Dějiny Smokovca, původně Schmeksu, který se až po založení Nového Smokovca (1875) stal Starým Smokovcom, se začaly psát roku 1793. Když se nájemci stali Ján Juraj a Alžběta Rainerovci, měl za sebou čtyřicet let velmi pomalého a skromného růstu.

Osadu s původním charakterem rodinného letoviska založil kníže (gróf) Štefan Csáky na pozemku své sestry, na úbočí Slavkovského štítu. Po jeho smrti se stal majitelem Karol Csáky. Ten od roku 1814 pronajímal smokovecké „hostince“ na letní měsíce zájemcům – podnikatelům. Ti ovšem dosáhli pouze toho, že Schmeks získal velmi špatnou pověst. Zlé zkušenosti odrazovaly Karola Csákyho od dalších pronájmů. Nabídce Rainerovcov ovšem nakonec podlehl. Schmeks pronajal opatrně na šest let. Vlastně šest letních sezón. Zimní pobyty v té době neexistovaly.

V čase uzavření smlouvy stály na travnaté louce bez chodníků tři dřevěné sruby, malá dřevěná kaplička a několik budov postavených jedním z předchozích nájemců. Rainerovci začali své podnikání oproti předchozím nájemcům netradičně. S partou dělníků nejprve zkulturnili přilehlou louku, pročistili velký pás lesa, pustili se do oprav zanedbaných budov a jejich zařízení. Zútulnili pokoje pro hosty, Alžběta Rainerová se přičinila o výbavu kuchyně. Postupně začali budovat chodníky, sušili mokřiny, upravovali minerální prameny. Postarali se o vybudování vodovodu, který zásoboval smokovecké budovy pramenitou vodou z Piatich prameňov na úbočí Slavkovského štítu.

Roku 1838 trávil letní dovolenou ve Smokovci šéflékař spišských měst Samuel Posewitz. Krátce předtím navštívil lázně Jeseník a stal se nadšeným obdivovatelem vodoléčby, kterou tam založil Vincenz Priessnitz. Nápad zřídit vodoléčbu ve Smokovci zaujal i majitele Karola Csákyho a po dlouhém přemlouvání i Jána Juraja Rainera. V roce 1839 byla první podoba vodoléčby na světě.

Sláva Schmeksu stoupala. Nabízené služby uspokojovaly i náročnou klientelu. Ubytovací možnosti osady nestačily, stále bylo plně obsazeno.  Ceny služeb byly přitom doslova lidové. Celodenní strava 15 – 20 krejcarů, nocleh 12 – 25 krejcarů, teplá koupel ve vaně 7 krejcarů, denní poplatek za ustájení koně a uložení kočího 2 a půl krejcaru.

Roku 1838 končil šestiletý pronájem osady. Obnovený nájemní poměr netrval dlouho. Novým majitelem pozemků pod Slavkovským štítom se stala hospodářsky silná podtatranská obec Mlynica. 1. ledna 1842 uzavřela obec novou smlouvu s Rainerovci a Ján Juraj ji potvrdil zálohou 10.000 zlatých.

Mlyničania byli Rainerovcom bližší než Csákyovci. Jenže ve vztahu k podnikatelskému potenciálu, kterým Rainerovci disponovali, byli ostražití. Stavěli se negativně ke všemu, co neznali, co se vymykalo zaběhnutým představám. Tak se stalo, že velmi ztěžovali Rainerovcom podnikatelské záměry a novátorské snahy. Dospělo to tak daleko, že Ján Juraj Rainer požádal roku 1847 o anulaci nájemní smlouvy. Teprve poté Mlyničania procitli a ponechali Rainerovcom v podnikání volnou ruku.

17. prosince 1847 uzavřeli tedy staronoví nájemci s Mlyničanmi novou smlouvu, platnou do roku 1877. Toho roku se však Rainerovci nedožili.

Rainerova chata

V povědomí turistické veřejnosti, dnešních návštěvníků Vysokých Tatier, se jméno Jána Juraja Rainera pojí především s chatou, kterou dal postavit na Starolesnianskej poľane pod společným ústím Studených dolín. Chata stojí nedaleko Tatranskej magistrály. Přímo kolem ní vede turistická cesta pokračující kolem Vodopádov Studeného potoka. Poloha v blízkosti Hrebienku, kam vede pozemní lanová dráha, předurčuje chatu jako cíl nenáročných vycházek pro turisty všech věkových kategorií.

Rainerova chata (2012)

Rainerova chata (2012)

Rainerova chata (2012)

Rainerova chata (2012)

Výstavba chaty však byla realizována s jiným záměrem.

První návštěvníci Tatier zpravidla neprojevovali zájem o pohyb ve vysokohorském prostředí. Ján Juraj Rainer však doporučoval svým klientům i túry vysokohorské. Smokovec se stal jeho zásluhou východiskem túr do Studených dolín a na Lomnický štít. Rainer, aby návštěvníkům jejich túry ulehčil, nechal nejprve upravit chodník na Hrebienok a roku 1863 vypracoval projekt chaty, kterou dokončil o dva roky později.

Vodopády Studeného potoka

Vodopády Studeného potoka

Chatka nebyla obhospodařovaná. Měla poskytovat jen přístřešek a nocleh těm, kteří pokračovali na Lomnický štít a do vzdálenějších cílů v horách. Kamenná stavba neměla základy, malá okénka sloužila spíše k větrání než k osvětlení místnosti o rozměrech 5 x 5,5 metru. Vnitřní vybavení bylo skromné:  ohniště, dým unikal malým otvorem v šindelové střeše. Chatka nedostala žádný název, ale hosté ji začali spontánně nazývat Rainerovou chatou (Rainer kunyhó, Rainer-hűtte). Nad vchodem byla nainstalována deska s maďarským nápisem Rainer emlék 1865 (Rainerovi na památku 1865).

Svému účelu sloužila chata jen krátce. Po Rainerově smrti začala chátrat. V letech 1876 a 1877 byla opravena za peníze vybrané od smokoveckých hostí a peníze Uhorského Karpatského spolku. Její úroveň se však nezvýšila.

Roku 1882 obec Stará Lesná slíbila vybudovat na Starolesnianskej poľane hájovnu s ubytovacími možnostmi. Během výstavby došlo ke změně projektu a objekt byl roku 1884 dokončen s výhradním určením pro turistický ruch. Během výstavby chaty Kamzík sloužila Rainerova chata jako nocležna pro dělníky. V čase provozování Kamzíka sloužila jako hospodářská budova, sklad, garáž a dokonce jako stáj.

František Lipták, jeden ze zakladatelů JAMESu, podal ke stému výročí vzniku chaty podnět a vypracoval plán pro její kulturní využití. Vypracován byl i projekt opravy, k realizaci však nedošlo.

Po zániku chaty Kamzík v roce 1980 převzala značně zanedbanou Rainerovu chatu Správa TANAPu. Ta ji dala roku 1863 opravit (opraveny byly zdi, vyměněna byla střecha) a zakonzervovat. Vchod byl uzavřen železnou mříží.

Až roku 1997 si chatu od TANAPu pronajal kežmarský středoškolský učitel PhDr. Peter Petras. Po vybavení všech formalit se za pomoci rodinných příslušníků pustil do opravy. Vybudoval novou zadní stěnu. Vsadil nová okna, vyměnil dveře. Postavil kachlovou pec a komín. Celou podlahu podkopal a vytvořil pod ní drenáž, aby ji voda z tajícího sněhu a deště nezaplavovala. Roku 1998 se dveře Rainerovej chaty opět otevřely pro veřejnost.

Peter Petras, autoportrét

Peter Petras, autoportrét

Sněhový Betlém u Rainerovej chaty (autor Peter Petras)

Sněhový Betlém u Rainerovej chaty (autor Peter Petras)

Kniha J. G. Rainer a Vysoké Tatry vyšla v roce 2012, vydalo ji Vydavateľstvo I&B Tatranská Lomnica. Obsah knihy jsem zmínil ve velmi stručné podobě. Věřím, že zájemce o historii Vysokých Tatier zaujal natolik, že si knihu přečtou celou…  ;-)

Příspěvek byl publikován v rubrice Vysoké Tatry, Zaujalo mne. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

21 komentářů u J. G. Rainer a Vysoké Tatry

  1. SV napsal:

    super! ďakujem.

  2. SV napsal:

    „Ján Juraj Rainer však doporučoval svým klientům i túry vysokohorské.“
    múdry pán to boli! 😉

  3. SV napsal:

    tá chatička má hviezdičkovú strechu! 😯 🙂

  4. lojzo napsal:

    Hnidopišská poznámka: „kníže (gróf) Štefan Csáky“
    Tak čím teda bol? Knieža je o čosi vyšší titul… 😉

    • pepa napsal:

      Vím, že neodpovídá, proto jsem dal do závorky původní. V češtině těžko hledat ekvivalent pro titul gróf. Oficiální slovníky uvádějí hrabě nebo kníže. Mně se líbí to druhé 🙂

      • lojzo napsal:

        Myslím, že gróf je hrabě. Kníže je po slovensky knieža.
        Ono sa to niekedy pletie, lebo v kniežacích rodoch mala titul kniežaťa vždy len hlava rodiny (ostatní boli grófi) – a keď tá umrela, stal sa kniežaťom ďalší v poradí.

  5. lojzo napsal:

    Inak Rainerova chata je jednou z mála tatranských chát, ktorú som osobne navštívil! 😎 Asi preto, že k nej netreba šliapať do kopca, ba priam naopak… 😉

  6. SV napsal:

    Lojzík, šup znovu na Rainerku, podpíšeme tú petíciu!
    ma tak s….hnevá, že nemám dosť peňazí. hneď by som mu tú chatu kúpila!

  7. quick napsal:

    O vichřici jsem se dověděla opožděně a ještě jen tak mimochodem, v první chvíli jsem myslela, že píší o té poslední. Jen mně není jasné, co mezi Štrbským plesem a Smokovcem ještě mohlo spadnout.
    Naše děti a jejich děti už nikdy neuvidí, jak krásné Tatry ve skutečnosti byly.

  8. SV napsal:

    deti treba vziať hore, nad hranicu lesa, tam je stále rovnako krásne. našťastie.

  9. pepa napsal:

    V novém čísle časopisu Tatry (vydavatel Tatrzański Park Narodowy) vyšel dlouhý článek o Petru Petrasovi. Pokusím se dohodnout s redakcí, zda mohu alespoň část publikovat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.