Na Šumavě jsem znal každý kout, každou cestu, každou stezku. Je to však minulost. Na Šumavě jsem dlouhé roky nebyl a Šumava se mezitím změnila k nepoznání… (třetí část reportáží z jižních Čech)
Pětadvacet let nazad byla Šumava místem, kde jsem znal každý kout, každou stezku. Po zrušení hraničního pásma jsem s vojenskou mapou v ruce procházel místa, kam se během desetiletí dostalo jen pár vyvolených (či spíše dvouletou povinnou službou zatracených). Objevoval cesty legendárními Weitfällerskými slatěmi, hledal stezky vedoucí přes státní hranici k nejzajímavějším místům na bavorské straně. Státní hranici bylo možné tehdy přecházet jen na oficiálních hraničních přechodech; přiznávám, toto nařízení jsem nerespektoval. Někteří příslušníci Grenzpolizei mě již znali a sami mě několikrát laskavě dovezli z bavorského vnitrozemí na místo, odkud jsem to měl k návratovému bodu nejblíže. Postupně jsem tak poznával nejskrytější místa Šumavy, která dodnes obyčejným návštěvníkům zůstávají utajena.
Medvědí hora, polozbořená obec Prášily, řeka Křemelná, zaniklé obce kolem ní, hraniční hřeben mezi Jezerní horou a Ostrým… to je jen pár míst namátkově vzpomenutých. Sháněl jsem staré fotografie Šumavy a v terénu se snažil najít místa, která na nich byla zvěčněna. Často se mi to dařilo.
V mém vzpomínání je hodně nostalgie, velmi rád na časy strávené na Šumavě vzpomínám.
Šumava se během posledních dvou desetiletí změnila. Změnila se příroda, v krátkých periodách se mění lidé, kteří starost o ni mají v popisu práce. O Šumavu se vedou líté boje. Hospodářský zájem trvá a v opozici s ním se tu naopak snaží zviditelnit ti, kteří by jinde své názory museli podkládat exaktními výsledky své práce.
S velkou lítostí tyto boje z povzdáli sleduji, snažím se v nich orientovat. Příliš se mi to nedaří. Jedno však je jisté. Dopad těchto bojů na mě samého je veskrze negativní. Možná i proto mě Šumava přestala táhnout. Chci si ji ve své mysli uchovat takovou, jakou jsem ji poznal. Jenže pštros ve své hlavě také nic nevyřeší tím, že ji schová do písku.
Nastala příležitost na Šumavu se vrátit. Alespoň na pár dnů. Lhal bych, kdybych tvrdil, že se ve mně žádná dramata neodehrávala.
Český Krumlov není ideálním východiskem pro výlety na Šumavu, pokud nemáte auto a používáte jen veřejnou dopravu. Navíc spoje odtud přirozeně směřují do jižní části Šumavy a já měl raději tu severní. Modravsko, Prášilsko. Nicméně v jižní části pohoří se také nachází spousta zajímavých míst: nejvyšší vrchol české části Šumavy – Plechý, pod ním Plešné jezero; na státní hranici mimořádně pěkné rozhledové místo – Třístoličník (Dreisesselberg); obdivovat je možné unikátní technické dílo – Schwarzenberský plavební kanál… víc toho za jeden den nestihnete.
Autobusová linka z Českého Krumlova má konečnou v Nové Peci. V místě, kde začíná Lipenská přehrada, v místě, které mi vždy připadalo jako nesmírně vhodné pro natáčení dalších částí seriálu „My z konce světa“. Co kvituji s povděkem, je pravidelné autobusové spojení na Jelení Vrchy. Čas získaný tímto přiblížením pod šumavský hraniční hřeben je možné zúročit a túru prodloužit o další zajímavá místa.
Autobusová zastávka v osadě Jelení Vrchy se nachází v bezprostřední blízkosti unikátního technického díla, Schwarzenberského plavebního kanálu. Vystavěn byl na rozvodí Vltavy a Dunaje v letech 1789 – 1791. Původní jeho délka byla 39,9 km. Projektantem obdivuhodného díla byl Ing. Joseph Rosenauer (1735 – 1804), narozený ve Chvalšinách u Českého Krumlova. Na začátku 19. století byl kanál rozšířen na délku 52 km, z toho 37 km bylo na dnešním českém území, včetně 429 metrů dlouhého tunelu v blízkosti osady Jelení Vrchy. Kanál byl napájen vodou ze sedmadvaceti potoků, Plešného jezera a tří umělých nádrží. Dunajská plavba (až do Vídně) trvala zhruba sto let, ukončena byla roku 1892. Plavba směrem do Čech trvala až do roku 1961. Plavební kanál měl nesmírný význam pro rozvoj území.
Více se o technickém díle dočtete zde nebo zde. Mne samotného by zajímalo víc. Nevím však o tom, že by o Schwarzenberském plavebním kanále vyšla jakákoli monografie. O kanále Vchynicko-tetovském, druhém šumavském díle Ing. Rosenauera, ano. Tuto knihu vlastním.
Modře značená turistická cesta z Jeleních vrchů míjí oba portály tunelu a sleduje kanál další dva kilometry. Poté se cesta rozděluje; moje větev stoupá k jednomu z osmi šumavských ledovcových jezer. Plešné jezero bylo pro turisty zpřístupněno v roce 1990. Byl však čas, tuším v sedmdesátých letech to bylo, kdy k Plešnému jezeru vozil omezený počet návštěvníků autobus a turisty hlídali vojáci s ostře nabitými zbraněmi. Musel to být mimořádný zážitek.
Příchod k jezeru je jak rána palicí do hlavy. Les nad jezerem, na úbočí Plechého je značně prořídlý, suchý, nevidím pomalu jeden jediný zdravý strom. Bezútěšný pohled. Chtě-nechtě se mé myšlenky obracejí k boji mezi ochranáři a lesníky; jedni se kůrovci chtějí bránit tak, druzí onak. Okolí Plešného jezera leží v první zóně národního parku. Bezzásahové. Tady lesníci svoje teorie neprosadí, je to dáno zákonem. Myslím však, že i v opačném případě by byl výsledek stejný. Možná s odstupem několika málo let, ale stejný. Jsou přírodní síly, proti kterým nezmůže nic žádná teorie, příroda si udělá, co ona uzná za vhodné, zareaguje tak, jak zareagovat musí.
Jediným pozitivním (pochybně pozitivním) důsledkem neutěšeného stavu lesa je prakticky neomezený rozhled. Cesta nad jezero, k Stifterovu pomníku (Adalbert Stifter byl rakouský básník se silným vztahem k šumavské přírodě) dříve žádné nenabízela, vedla hustým lesem. Dnes je tomu jinak. Dnešní počasí ovšem žádný exkluzivní rozhled nenabízí, moje lítost je tedy dvojnásobná. Ale jedna potěšující věc tu přece jen je. Mezi suchými stromy vyrůstá velké množství mladých stromků, především jeřábů. Přirozené zmlazení lesa je více než zřejmé. Bude tu zas dobře!
Vrchol Plechého (Plöckenstein) nepoznávám. Vrcholová skála bývala utopena v hustém hvozdu, dnes není kolem nic. Jen pahýly stromů. Vidět je odtud bez omezení na Třístoličník, to dřív neexistovalo. Vidět je na rakouské území, vidět je k sousední Smrčině. K vrcholu, ke kterému míří zraky mnoha developerů.
Cesta pokračuje po česko – rakouské hranici. Na rakouské území se z cesty odbočit nesmí. Je tu vysázený nový les, kterému se pěší turisté i lyžaři musejí vyhýbat. Ani na českou stranu se odbočit nesmí. To má však jiné důvody. Vpravo od cesty se nachází první (bezzásahová) zóna národního parku.
Trojmezí Rakousko – Německo – Česko. Trojmezná hora, Třístoličník. Vyhlídková skála se třemi kamennými křesly, vyhlídkově zajímavější je však nedaleký Hochstein. Pohled do českého vnitrozemí, k Boubínu, má pro mne punc vnitřní dramatičnosti. Pod Boubínem jsem nějaký čas bydlel, mám ten kraj velmi rád…
Z Třístoličníku podél hranice dolů, k Rosenauerově pomníku. Tady vlastně plavební kanál začíná. Dlouhé kilometry podél kanálu, zpět k rozcestí, kde jsem odbočil k Plešnému jezeru. V této nadmořské výšce vede cesta zdravým lesem, chmury z hraničního hřebene se brzy rozpouštějí.
Postupně se rozpouštějí i obavy o budoucnost Šumavy. Nevidím ji už tak černě, jako tomu bylo dnes ráno…
Skály na Hochsteinu vyzerajú ako Morlor a Moai.
rozprávajú sa. že bude zase dobre.
fotečka zádumčivá….
celá Šumava je zádumčivá
hmmm…pretože je tam často hmla?
ne, má to v popisu práce 😎
😀
jáj, ahááá. tak šumavská hmla má zádumčivosť v popisu práce 😎
Krásny článok.
Presne tento typ textov od teba čítam najradšej – osobné, okrem tradičných popisov plné aj spomienok a úvah. Pútavé pozvánky. 😉
(Kedysi ma podobný text „vytiahol“ do Podyjí, snáď sa raz vyberiem aj na Šumavu.)
lojzík potěšil 😉
horný portál Schwarzenberského plavebního kanálu vyzerá ako zámoček pre trpaslíkov. to veľdielo je nielen technicky dokonalé, ale ešte aj pekné!
Koukám, že popisuješ končiny, do kterých jsem se já při svých návštěvách Šumavy nedostal, protože tam tehdy bylo hraniční pásmo. Aspoň jsem si zavzpomínal na Vydru (táhli jsme tam poprvé na vandr ještě v době, kdy tam nebyla rezervace), Srní, Turnerovku, Modravu, Antýgl, Kvildu včetně Horské, Jezerní slať, Rejštejn (fantastické rohlíky!), Kozí hřbet, Svojši, Zhůří, Kašperské Hory, Vogelsang, a na vrchol všeho – cukrárnu pana Fialky v Sušici. Dneska už to tam vypadá nějak jinak. 🙁
…nejen hraniční pásmo, rozsáhlé vojenské prostory a střelnice; co do plochy největší předválečná obec Československa (po Praze) – Stodůlky (Stadeln) byla do posledního kamene rozstřílena z tankové střelnice v Prášilech
😯 😥