Poznal jsem většinu pohoří v České republice. Všechna se od Šumavy diametrálně liší… (poslední část reportáží z jižních Čech)
V komentářích u minulé části reportáží z jižních Čech jsem zmínil jednu z charakteristik Šumavy: zádumčivost. Tvrdil jsem, že celá Šumava je zádumčivá. Mohu se pod toto tvrzení bez výčitek podepsat, zádumčivost je primární charakteristikou těchto hor, tohoto kraje. Myslím, že totéž už tvrdil Karel Klostermann. Možná bych jen doplnil i jiná synonyma: pochmurná, posmutnělá.
Pokud se některá část Šumavy tomuto tvrzení snaží opravdu dostát, pak je to zcela jistě kraj za Lipnem. Přesněji kraj vymezený státní hranicí s Rakouskem, pravým břehem Lipenské přehrady, mezi Přední Výtoní a Novou Pecí.
********************************************************************************
Spojení z Českého Krumlova do Přední Výtoně je na vzdálenost a odlehlost poměrně dobré. Nejprve do Frymburka, krátká prohlídka tohoto půvabného městečka a minibusem do cíle cesty. Dál minibus ani nejede.
Terra incognita. Jinak ani nebylo možné tento kraj v čase předrevolučním nazvat. Málokdo v republice si dokázal představit, jak to tu vůbec vypadá. Domorodců, že by je na prstech jedné ruky spočítal, vojáků nepoměrně víc, jenže ti rychle a rádi zapomněli. Ještě dnes tu žije pramálo stálých obyvatel. Práce je tu poskrovnu a turistický ruch je soustředěn na druhém břehu přehrady.
Nekonečné lesy, v nich spousta slatí a rašelinišť. Ano, z hlediska krajinářského se jedná o velmi cennou část Šumavy. Jen maloplošných chráněných území je v této části národního parku, počítám-li dobře, více než dvě desítky. Z nich většina se nachází v první zóně národního parku.
Dnes se však nebudu věnovat chráněným územím. Mým cílem je Vítkův hrádek (Vítkův kámen), asi osm kilometrů od Přední Výtoně vzdálená zřícenina nejvýše položeného hradu v Čechách. Pohříchu mě však dnes nezajímá ani historie. Na hrad se chystám z jiného důvodu. V roce 2005 Občanské sdružení Vítkův Hrádek dokončilo statické zabezpečení hradu a na ochozu hradu vybudovalo vyhlídkovou plošinu. Ta je prý jedním z nejkrásnějších vyhlídkových míst nejen na Šumavě, ale i v celém Česku.
Turistická cesta z Přední Výtoně k hradu je komplikovaná hned v úvodu. Mapa, kterou jsem si nastudoval na internetu a do paměti si ji vyryl, která je shodná s mapou, kterou mám uloženu v GPS, v terénu neexistuje. Po třech kilometrech chůze končím na soukromých pastvinách střežených elektrickým ohradníkem a několika plemennými býky připravenými hájit své teritorium. Musím zpět a na zříceninu se vydat po silnici.
(až cestou zpět jsem odhalil nové značení, které z Přední Výtoně vychází směrem zcela opačným než trasa původní; server mapy.cz jsem na chybu upozornil a pomohl ji opravit dle skutečnosti; oceňuji pružnost správců serveru; pružní a prozíraví by však mohli být i značkaři…)
Po sedmi kilometrech chůze po silnici přicházím zpět na trasu původní. Už jen kousek je to do osady Svatý Tomáš. Dnes dvacítka stálých obyvatel, za první republiky jich tu žilo na dvě stě. Škola a zámeček tu byly, nádherný poutní kostel z roku 1347. Po roce 1945 obyvatelstvo vystěhováno, opuštěné domy zbořeny. Po roce 1950 se zde usadila vojenská jednotka, byla postavena kasárna a domy pro důstojníky. Jako zázrakem se dochoval kostel Božího těla, zámeček je dnes přestavěn na hotel.
Poslední kilometr chůze a z hustého stromoví se vynořuje zřícenina hradu. Hrad je však uzamčen, přestože má být otevřeno. To je mrzuté. To je vskutku mrzuté. Můj plán, můj záměr se bortí jak domeček z karet.
Byl jsem dnes připraven vstřebat veškerou šumavskou pochmurnost a zádumčivost. I počasí tomu nahrávalo. Jak nejlépe jen umělo. Je pod mrakem, je zatažená obloha. Pohled z hradu musí být dnes nejlepším dokreslením toho, o čem jsem v úvodu hovořil.
No nic. Snad příště.
Obracím zpět. Proti mně kdosi jde. To asi nebude turistka.
Je to kastelánka. Odemyká bránu, nedočkavě platím vstupné a uháním po dřevěných schodech na ochoz hradu. Zůstávám bez dechu. Encyklopedie, která by měla za úkol objasnit významy slov pochmurný, zádumčivý, by musela čerpat obrazovou dokumentaci tady a dnes.
Potemnělá hladina Lipna kopírující barvu oblohy, do černa zbarvené šumavské hvozdy, odloučenost od civilizace, to všechno na mě působí neuvěřitelnou mocí, neuvěřitelnou silou. Nechávám je na sebe dlouze působit, nechávám v sobě volně plynout myšlenky, krajina promlouvá ke mně, já promlouvám k ní…
Jakýmsi výsledným pocitem je smutek, že sem už nepatřím. Tento pocit však záhy racionalizuji, nemohu žít všude, kde se mi líbí, a není důvod se sem kdykoli nevrátit…
Zase! 😉
Parádny článok, čítal som jedným dychom. A ten výhľad na Lipno…
úúúžasnýýýý! a tajomný….
Lipno ve Frymburku – úžasná fotka, má stopercentný feeling, jedna z tvojich najlepších.
„….a není důvod se sem kdykoli nevrátit….“
práve naopak 😉
díky za pochvaly všem… 😉
I já se přidám s pochvalou.
Na tyhle končiny mám pěknou(?) vzpomínku: Šli jsme na Vítkův kámen (dokonce podle mapy) a došli. Problém byl jen v tom, že jsme s sebou nesli košík. Ten jsme naplnili houbami už na polovině cesty tam, takže jsem tu tíhu vlekl hodnou chvíli, z toho i slušný kus cesty do kopce. Ruce vytahané až na zem, skoro jsem si připadal jako orangutan.
A máš pravdu, je tam hezky.
je 😉
on totiž košík s hubami má jednu špecifickú vlastnosť – čím dlhšie ho nesieš, tým je ťažší. huby sú porózne a nasávajú vlhkosť z lesa 😉
myslím, že Šumava a Lipno je typ krajiny, ktorá sa človeku alebo nepáči, alebo k nej hneď prilipne 😎