Tatry …plné chyb

Tatry …plné chyb

V krátké době další expedice do Tatier. Na rozdíl od předchozí o ní však nemohu hovořit jako o úspěšné. Samá chyba. Moje chyba.

V minulé reportáži jsem si stěžoval na počasí. Na jeho vrtkavost v čase letošního léta, nespolehlivost předpovědí a z toho vyplývajících obtíží při plánování túr.

Jedním z důsledků meteorologické anabáze je, že se mi letos stále ještě nepodařilo naplánovat společnou túru s polským kamarádem Markem. Pravda, naše zaměstnání nejsou časově příliš kompatibilní. Když už se však podařilo nějaký termín navrhnout, počasí řeklo rezolutní NE!

Nevyšlo to ani v minulém týdnu. Určujeme další termín a věříme, že se společná túra konečně podaří.

Pondělní počasí v Tatrách opět smetá všechny plány pod stůl. Sněží, ve vyšších polohách mrzne. Při večerním telefonickém rozhovoru domlouváme, že po mém úterním průzkumu terénu vyhodnotíme situaci a podle ní se rozhodneme. Oba však dobře víme, že se jedná o přání z oblasti utopie.

úterý

Budíček v obvyklém čase vzdávám. Nejsem schopen vstát před čtvrtou. Únava po uplynulém pracovním cyklu je příliš velká. Navíc usuzuji, že brzký odchod tentokrát nemá žádný význam.

Rozednění, pohled z okna. První podzimní den mi ukazuje svoji zimní tvář. Tatry jsou pod sněhem, fouká silný vítr a závoje mraků co chvíli halí vrcholky hor.

Nedělám si z toho příliš těžkou hlavu. Zítra má být celý den jasno a snad i teplo. Tento první příděl sněhu zcela jistě roztaje, skály oschnou a ve čtvrtek snad konečně nastane situace, kdy budeme moci s Markem vyrazit do hor.

V povídání minulém jsem si krom počasí stěžoval i na to, že málo chodím po turistických chodnících. Dnes to mohu napravit. Průzkum terénu mohu nasměrovat do Mlynickej doliny, na Bystrú lávku a přes Furkotskou dolinu se vrátit zpět na Štrbské Pleso. Úměrné dnešnímu počasí, úměrné mé únavě.

K vodopádu Skok míří už brzy dopoledne spousty turistů. Naprostá většina však nepokračuje dál a není divu. Už výstup k Plesu nad Skokom vede ledem a sněhem. Zledovatělé jsou i řetězy. Velmi nepříjemné.

Na druhém patru doliny se k jmenovaným živlům přidává i silný vítr. Hladina Plesa nad Skokom je rozčeřená vlnami tak, že za těchto okolností nemůže voda zmrznout. Další práh doliny, Kozie plesá. Skála jak zrcadlo, raději volit velkou okliku a vyhnout se jí. Pod Capím plesom mě už čeká zcela zavátý chodník.

Přemýšlím, zda pokračovat dál, nebo se vrátit. Dokážu si představit, jak to vypadá na Bystrej lávke.

Realita je však daleko horší. Do scénáře se zapojují nárazy větru o síle vichřice. Přicházejí bez varování. Bezvětří se v setině sekundy změní v poryv tak silný, že se musím přikrčit a držet se skály.

Z cesty na Bystrú lávku ukrajuji další výškové metry. Jde to neskutečně pomalu. V sedle – světe div se – nejsem sám. Dolů sestupuje dvojice mladých lidí. Naivně se ptám, zda je to za hřebenem lepší. Tvrdí, že ne… (za chvíli však zjistí, že bylo).

Skála jak zrcadlo, řetězy nepoužitelné. Daří se mi však bezpečně sedlo přejít. Oddychuji si. Na této straně hřebene je o poznání lépe.

Furkotská dolina je z jakýchsi mně neznámých důvodů ušetřena nárazů větru. Ušetřena však není přídělů nového sněhu. Je dětinské myslet si, že zítra sníh roztaje.

V nižších polohách sníh přechází v déšť. Na Pleso přicházím mokrý jak vodník.

Dnešní túra byla obtížná a jen málokdo by byl ochoten něco takového absolvovat. Já jsem však spokojen. Horší jsou však výhledy na další dny…

středa (den plný chyb)

Kam? Nemám představu, co si dnes budu moci dovolit.

Smokovec, Hrebienok, ústí Studených dolín. Jasná obloha, bílé vrcholky hor. Budu muset zapomenout na složitější cesty. Rozhoduji se pro Slavkovské sedlo. Co dál, uvidím až nahoře.

Kombinace dvou ročních období. Veľká Studená dolina

Kombinace dvou ročních období. Veľká Studená dolina

Vychází slunce. Sluneční paprsky se odrážejí od jiskrně bílého, čerstvě napadaného sněhu. Okamžitě si uvědomuji svoji první chybu. Mé sluneční brýle visí na jízdním kole. Jsou mi tam platné jak nebožtíkovi kožich. Co tomu řeknou moje oči? Nedokážu odhadnout. Připouštím, že se budu muset dokonce vrátit. Jenže kdo čekal takový příděl sněhu?

Veľká Studená dolina

Se sněhem a sluncem souvisí i moje chyba druhá. Opalovací krém. Nejsem přítelem patlání mastí na obličej, ovšem v zimě je to v horách bezpodmínečně nutné. Bez krému se může stát, že na druhý den nepůjdete nikam. A já opalovací krém dnes u sebe nemám. Další důvod, proč počítat s možným předčasným návratem.

Veľká Studená dolina. Zleva Javorové štíty, Ostrý štít a Strelecká veža

Chybu třetí zjišťuji na svahu pod Vareškovým plesom. Sněhu tu je tolik, že se bořím po kolena. A nemám návleky. Oproti předchozím dvěma chybám je tato zanedbatelná, tohle nějak zvládnu.

Opouštím značený chodník a vcházím do Dolinky nad Vareškovým plesom. Žlab do Slavkovského sedla je vysněžený. To kvituji s povděkem. Lepší sníh v botách než klouzání po suťovisku.  Navíc je tu příjemný stín.

Dolinka nad Vareškovým plesom

Dolinka nad Vareškovým plesom. Ľadové štíty, Prostredný hrot

Dolinka nad Vareškovým plesom

Žlab nabývá na strmosti a já zjišťuji chybu čtvrtou. Včera jsem po túře odepnul z batohu hůlky. Co jsem ráno dělal, že jsem na ně zapomněl? Jejich funkce je v takovém terénu nenahraditelná.

Žlab do Slavkovského sedla

Nakonec se to však zvládnout dá. Přicházím do Slavkovského sedla. Tady je sněhu opravdu dost, tohle dnes roztát nemůže. Telefonuji Markovi a společnou akci opět odkládáme na neurčito.

Ve Slavkovskom sedle. Velické Granáty

Pokračuji dál a výš, na Východnú Slavkovskú vežu. Vybavuji si den, kdy jsem tu byl naposledy. Až na počasí nachlup stejné. Led, sníh. Do svahů obráceným k jihu však praží sluneční paprsky a ledová námraza pomalu mizí. Stoupám na k vrcholu skalní věže.

Na Východnej Slavkovskej veži

Tak tohle se povedlo. To je odměna za utrpení spojená s mými chybami, to je odměna za meteorologický podraz. Fantastické pohledy do všech stran. Hory nemohou být krásnější, než jsou po první sněhové nadílce. Dole podzim, nahoře zima. Nemohu se nabažit fantastických scenérií.

Na Východnej Slavkovskej veži. Veľká Studená dolina

Na Východnej Slavkovskej veži. Velické Granáty, Bradavica, v pozadí Gerlachovský štít

Na Východnej Slavkovskej veži. Slavkovská dolina, Velická kopa a Dvojitá veža

Na Východnej Slavkovskej veži. Vareškový hrebeň a Slavkovský štít

Na Východnej Slavkovskej veži. Slavkovský štít

Východná Slavkovská veža

Východná Slavkovská veža. Pohled ke Zbojníckej chate

Fotografuji a přemýšlím, co dál. Pokračovat po hřebeni? Pohled k Prostrednej Slavkovskej veži napovídá, že to tak jednoduché nebude. Strmé žlábky, které vytyčují cestu k vrcholu, jsou naplněny čerstvým sněhem, pod nimi kluzká tráva, v lepším případě nestabilní kamení. Po dlouhém přemýšlení usuzuji, že nebude na škodu alespoň se podívat do Tmavej lávky, sedla, které obě věže odděluje.

Prostredná Slavkovská veža

Pohled vzhůru potvrzuje moji obavu. Žlábky nepoužitelné. Ale mohlo by to jít přímo po hraně. Cesta těžší, ale určitě schůdná a bezpečnější.

Jde to. Hladké plotny jsou už bez ledu. Deset metrů pod vrcholem ovšem nezbývá nic jiného, než do jednoho ze žlábků, vedoucího přímo k vrcholu, nalézt.

Krkolomné kroky. Jsem rád, když stojím na vrcholu. Letmý pohled říká, že jsem mohl dále pokračovat po hraně až sem. Skryté stupy jsem ovšem zdola vidět nemohl. Sestup bude o to jednodušší.

Prostredná Slavkovská veža. Další z fantastických výhledů do přilehlých dolin a na okolní štíty. Po této stránce nemá dnešní den žádných chyb.

Prostredná Slavkovská veža. Pohled k Vareškovému plesu

Pokračovat ještě dál? Na Západnú Slavkovskú vežu? Pohled na zastíněný a ledem pokrytý hřebínek vedoucí k poslední ze tří Slavkovských veží mě odrazuje. Už teď jsem v jednom místě riskoval až až. Raději ne. Nechám na příště.

A byla to chyba pátá. Měl jsem hodinku počkat a led by nejspíš roztál. S odstupem času to byla největší chyba dnešního dne. Sestupuji a tato skutečnost mě deptá víc a víc. Zpět už ale nemohu, je pozdě.

Veľká Studená dolina z Východnej Slavkovskej veže

Veľká Studená dolina z Východnej Slavkovskej veže

Ľadové štíty, Pyšné štíty a Lomnický štít z Východnej Slavkovskej veže

Většina sněhu a ledu na slunných místech skutečně roztála. Odpolední pohled na hory se diametrálně liší od pohledu ranního.

Co se sem vrátit zítra? Ještě dopoledne má být pěkně, k poledni se však má zatahovat a po poledni dokonce pršet.

Po podrobném prozkoumání předpovědi upouštím od jakékoli túry. Tři dny redukuji na dva. Nechce se mi sestupovat ve sněhové vánici, být před cestou domů promoklý.

A to byla možná moje chyba šestá…