Několik let jsme domlouvali setkání s internetovým kamarádem buteem. Uskutečnilo se minulý týden. A protože buteo žije v Českém středohoří, spojili jsme společenskou záležitost s poznáním této mimořádně zajímavé krajiny…
den první
Rychle se ubytovat a vyrazit do terénu. Letmá obhlídka Litoměřic, buteo nás v kostce upozorňuje na všechny důležité pamětihodnosti města. Na zevrubnou prohlídku si čas ještě najdeme, teď pokračujeme dál.
První zastávkou je zámek Ploskovice. Nechala ho vystavět jako letní rezidenci Anna Marie Františka Toskánská. Původně byl zámek menší, v polovině 19. století se stal soukromým sídlem penzionovaného císaře Ferdinanda V. Habsburského, posledního korunovaného českého krále. V tom čase byl zámek rozšířen a upraven do dnešní romantické podoby.
Je po sezóně, prohlídky pouze v sobotu a v neděli. Vůbec to nevadí, více než zámek samotný nás zajímá zámecký park. Přestože se blíží konec října, listí už mělo být na zemi a větve holé, hraje všemi barvami. Vegetační období letošního roku bylo mimořádně bohaté na vodu a list-opad se posunul daleko za obvyklou dobu. K dokonalosti pohledů v této chvíli chybí jen více sluníčka.
Posunujeme se dále, do vyšších poloh Českého středohoří. Dalším naším cílem je Víťova rozhledna u Náčkovic, asi 20 km severovýchodně od Litoměřic. V husté mlze nabíráme výškové metry a já věřím, že se zanedlouho dostaneme z pásma inverzní oblačnosti. Že nás budou čekat zcela mimořádné rozhledy. Tentokrát se však mýlím. Mlha sahá vysoko a jen neochotně se protrhává. Úplně skoupá však není. Chvílemi v některých směrech mizí; pak si můžeme udělat představu o okolní krajině. Té k dokonalosti nechybí vůbec nic. Je skutečně krásná.
Zbytek dnešního dne je společenskou záležitostí. Povídáme si s buteem, jeho manželkou, a je nám dobře.
den druhý
Nevlídné deštivé ráno. Ještě před polednem však srážky ustávají. Výzva k prohlídce Litoměřic.
Litoměřice patří mezi nejstarší česká města. Historické jádro je od poloviny dvacátého století městskou památkovou rezervací a je na co se dívat. Stará radnice, kostel Všech svatých, dům „Kalich“, Dómský pahorek s katedrálou sv. Štěpána, biskupská rezidence. Prohlídku všech pamětihodností nelze zvládnout v tak krátkém čase. Snažíme se co nejvíce, ale co naplat. Den má jen čtyřiadvacet hodin. Je nám jasné, že by si Litoměřice zasloužily větší pozornost. (Neodpustím si odskok na Tyršův most. Podívat se na soutok Labe a mé „domovské“ řeky Ohře).
V odpoledních hodinách vybíráme ze dvou variant: Radobýl nebo Porta bohemica? Čedičová kupa Radobýl je přirozenou dominantou města. Vrch neodmyslitelně spojený s osobností romantického básníka Karla Hynka Máchy. Porta bohemica, Brána Čech, je soutěska Labe pod Litoměřicemi. Co tedy?
Vítězí varianta druhá, z Radobýlu by toho dnes nebylo vidět mnoho. Jedeme do Žernosek.
Velké Žernoseky jsou jedním z výchozích míst do Brány Čech. Víno ze zdejších vinic stavějí místní vinaři nad všechny ostatní na světě a budiž jim přáno.
Z obce cyklostezkou kolem Labe a vzhůru na Kalvárii. Je to skalní ostroh vysoko nad pravým břehem Labe, v místě, kde řeka vtéká do hlubokého údolí Brány Čech. Strmé skály na obou březích řeky dosahují do výšky téměř sta metrů.
Na skalním ostrohu stojí tři kříže, místu se proto někdy říká Tříkřížový vrch. Kalvárie není jen překrásnou vyhlídkou na Bránu Čech a na České středohoří, je především přírodní rezervací, kde jsou předmětem ochrany společenství teplomilných rostlin.
Teplo je však dávno pryč, pro dnešek „zbývá“ vyhlídka. V případě mém je však preference jasná; Kalvárie jako vyhlídka je místo, které mám nanejvýš rád a vždy se sem s potěšením vracím.
Kocháme se překrásným pohledem. Je to pohled zvláštní. Kombinace nádherné přírody, kopců, na straně druhé lovosická chemička, frekventovaná silnice a železnice. Je třeba vybírat to pěkné a na to se soustředit. Nad protějším břehem řeky se vypíná mohutný Lovoš. Napravo od něj nejvyšší vrchol Českého středohoří Milešovka s věrnou průvodkyní Kletečnou. To jsou naše zítřejší cíle. Tedy příroda Českého středohoří.
Den ještě zdaleka nekončí, naše cesta pokračuje dál. Barevným podzimním lesem, pastvinami přicházíme do obce Kamýk. Nad ní, na čedičovém kopci se tyčí zřícenina hradu ze 14. století. Torzo hradu, který byl v minulosti společně se Střekovem opěrným bodem královské moci nad labskou vodní cestou.
Vstup do hradu, nebezpečný na první pohled, je zajištěn kovovou mříží. Zklamání. Ochoz hradu musí nabízet překrásné rozhledy. Pohledu zpod hradu, kde stojíme, brání vzrostlé stromy. Alespoň jedna z bočních skal je zdolatelná a nabízí pěkný pohled k Milešovce.
Vracíme se a sestupujeme do Libochovan. Čas před odjezdem vlaku trávíme u Labe, to už nad sebou máme modrou oblohu a před sebou příslib krásného zítřejšího dne…
den třetí
Jak už jsem předeslal, vyhrazen byl poznávání přírody Českého středohoří.
České středohoří vzniklo vulkanickou činností v době třetihor a je nejmohutnějším projevem této činnosti v České republice. Geomorfologický celek České středohoří má rozlohu 1265 km2. Návštěvníka osloví především jako neopakovatelný typ krajiny, jehož obdobu bychom marně hledali v České republice i okolních zemích střední Evropy.
Pro České středohoří jsou typické kuželovité tvary kopců. Ty jsou izolované, hřebeny typické pro jiná česká pohoří bychom tu našli jen výjimečně.
Přírodní podmínky oblasti jsou velmi specifické. Nízký až průměrný roční úhrn srážek, průměrná roční teplota střední až vysoká, převážně zásaditá reakce půdy. To jsou důvody, proč je České středohoří jednou z nejbohatších oblastí z hlediska druhové diverzity rostlin i živočichů. Charakteristická jsou stepní společenství, společenstva sutí a na ně vázaný výskyt několika desítek rostlinných i živočišných druhů, které jsou v rámci České republiky prohlášeny za kriticky či silně ohrožené. Proto příroda Českého středohoří podléhá ochraně. Chráněná krajinná oblast České středohoří byla založena v roce 1976 a zaujímá téměř celou rozlohu geomorfologického celku. Správa sídlí v Litoměřicích.
Naše dnešní cesta začíná na okraji Lovosic. Značenou turistickou cestou stoupáme na Lovoš. Čedičový vrch (vlastně dvojvrch, Malý Lovoš bývá nazýván Kybička) je přirozenou dominantou této oblasti. Je hojně navštěvovaný turisty, nabízí široký kruhový rozhled do kraje. Na vrcholu je oblíbená turistická chata.
Kopce Českého středohoří mají vlastnost, kterou turista velmi brzy odhalí. Nevynikají závratnou nadmořskou výškou. Hladina Labe je ovšem v těchto místech někde na 130 metrech nad mořem. Poměrná výška kopců je tedy nemalá. Při delším putování Českým středohořím můžete nasbírat pořádné (jak já říkám tatranské) převýšení. Na příkladu Lovoše: zdolat musíme 440 výškových metrů.
Cesta stoupá serpentinami v jižním úbočí. Obloha slibuje pěkný den, jižní obzor je však stále zahalen v inverzní oblačnosti.
Po hodině stoupání jsme na vrcholu. Viditelnost není zdaleka ideální, nemůže to však změnit naše pocity. Hra světel a stínů v kombinaci s barevným hýřením podzimu. České středohoří je krásné na jaře, kdy kvetou rozlehlé ovocné sady pod kopci, ještě krásnější je však v barvách podzimu.
Kocháme se pohledem do krajiny. Tyto okamžiky je třeba vychutnat se vším všudy. Vzít si, co krajina nabízí. Obohatit duši, splynout s krajinou.
Na vrcholu Lovoše se nachází rarita. Podle mého nejnižší rozhledna v celých Čechách, měří pouhé čtyři metry a na tomto místě je téměř zbytečná. I bez ní vidíte vše. Snad proto zchátrala, vchod je uzavřen a nejspíš se už opravy nikdy nedočká.
Jediným negativem tohoto místa je hluk. Dálnice vede přímo pod kopcem. Zatím tady končí a řidiči musí pokračovat po staré teplické. Až bude dokončena, bude ještě hůř…
Sestup do oparenského údolí, zřícenina hradu Oparno. Nemůžeme vynechat toto místo. Hrad se nachází v malebném údolí táhnoucím se v severním úbočí Lovoše, na skalním ostrohu nad Milešovským potokem. Vznik je datován do druhé poloviny třináctého století, v polovině 16. století je již vzpomínán jako pustý. Do dnešních časů se dochovaly zbytky hradního paláce, hradby, sklepy, příkopy a valy.
Oparenské údolí je skutečně malebné, cesta údolím do Malých Žernosek a dále levým břehem Labe nad Portou bohemicou je jedna z nejhezčích v tomto kraji. My však pokračujeme směrem opačným. Do Velemína a na Milešovku.
Velemín znají především motoristé. Zdejší motorest je vyhlášený. Odoláváme touze zajít na oběd, další cesta s plným žaludkem by – alespoň pro mne – byla trestem.
Podél nekonečného hruškového sadu, kolem stromů obsypaných hruškami (svůj base camp si tu zřídila kolonie sršňů) stoupáme pod Milešovku. Převýšení opět nemalé. Milešovka je se svými 837 metry nejvyšším vrcholem Českého středohoří. Pyšní se však ještě jedním „nej“. Je považována za největrnější horu České republiky. Bezvětří tu údajně panuje jen osm dní v roce. Proč nevěřit? Páni meteorologové to určitě mají naměřené, vždyť na vrcholu je jejich stanice, zřízena byla již v roce 1905. U ní jako přívěšek rozhledna.
Výstup na vrchol nějakou tu minutu trvá. Během výstupu se k naší neradosti mění počasí. Zatahuje se, rychle se zhoršuje viditelnost. Z rozhledny na vrcholu toho vidíme už opravdu málo.
Nevadí. Dnešní den byl pro nás zatím více než štědrý a nelze mít stále všechno. Navíc se utěšuji: Milešovka je z mého pohledu horším rozhledovým místem než Lovoš. Nabízí sice pohled do větší dálky: nejvyšší vrchol Krušných hor Klínovec, za dobré viditelnosti údajně Šumava a za ultradobré viditelnosti prý Alpy. Alexander von Humboldt dokonce prohlásil, že pro něj byla Milešovka třetím nejhezčím rozhledovým místem na světě! Pro mě je však Lovoš Lovošem. Pohled z Milešovky ruší bezpočet antén, fotografovat lze jen s velkými obtížemi. Nerušené výhledy lze nalézt jen na málo místech.
Dnešní den nepatří mezi těch osm bezvětrných, navíc je na vrcholu chladno. Chata je dnes otevřena jen pro pozvané a bufet nestačí náporu turistů, kterých je tu dnes opravdu dost. Sestupujeme severní cestou, přes Bílku do Bořislavi. Na bezútěšně vyhlížející železniční zastávce nastupujeme do vlaku a vracíme se do Litoměřic.
den poslední
Buteo přijíždí brzy ráno a předkládá svůj plán. Neměli bychom rozhodně vynechat Humboldtovu vyhlídku na Bukové hoře. Není důvod předkládat protinávrhy. Bezvýhradně souhlasíme, jen nevíme, do čeho jdeme…
Mlha je taková, že by se nožem dala krájet. Je to inverzní oblačnost, tak typická pro podzimní severní Čechy? V tom případě by měla končit někde v pěti stech metrech a nad ní by mělo být jasno. To by bylo úžasné.
Jenže tomu tak není. Mlha je i na Bukové hoře, i když podstatně průhlednější, než jaká byla dole. Sem tam vidíme i nejvyšší betonovou stavbu v České republice, televizní vysílač Buková hora.
Z Humboldtovy vyhlídky je vidět jen málo, ale jsem moc rád, že nás sem buteo vzal. Toto místo, potažmo tuto oblast Středohoří jsem ještě nikdy nenavštívil. Je to prohřešek, který nutně vyžaduje nápravu.
Další nápad byl z mé hlavy: přesuneme se do Dubic, na vyhlídku u dubického kostelíka. Je to jedno z nejznámějších míst Českého středohoří. Nádherná vyhlídka na Portu bohemicu, na některé vrcholy pohoří. Je mlha, ale aspoň ta Brána Čech by mohla být vidět…
Nebyla. Viditelnost padesát metrů a náznak zlepšení žádný. Opět nevadí. Sedíme v restauraci u vyhlídky, popíjíme kávu, hodnotíme expedici. Z mého pohledu byla úžasná. Poznali jsme se konečně s buteem, se kterým jsme si dosud jen dopisovali a vyměňovali komentáře, poznali jsme nádhernou krajinu. A domluvili se, že další setkání, bude-li to možné, uskutečníme příští rok na jaře.
Velké poděkování buteovi!
😎
„list-opad se posunul daleko za obvyklou dobu“ k všeobecnej spokojnosti farbomilných fotografov 😉
Lovoš z Milešovky – krásna fotka! a pekná viditeľnosť! ;-P
…a taky setkání s Českým středohořím! 😉
„cesta s plným žaludkem by – alespoň pro mne – byla trestem“ neboj, aj pre mňa. aj bez guláša sa mi zdajú tieto hory prekvapivo náročné 😉
na hrade Kamýk žije obr. má rád čadičové kamienky, ale lidi nerad. 😎
btw, hmla je welllmi romantycká! 😉
jak kdy 🙁
no iste, v horách je niekedy aj nebezpečná, keď sa nedá nájsť cesta, ale romantycká je vždy! ;-P
pepa jako vedoucí expedice se projevil skvělým režisérem, hlavně výběrem doby konání.
Přijet na jaře, jak jsem já předpokládal, byla reportáž o něčem jiném. Vystihnout atmosféru našich hor se nedá najednou. Dnešní příspěvek vystihuje věrně, taky díky velice kvalitnímu zpracování a dobrým fotkám náš kraj v kterém žijeme polovinu roku, jen v zimě je to na bílo. Doufám, že se režijní záměr podaří a bude pokračovat na jaře a k tomu trochu štěstí na daleké obzory, ukážeme světu, že náš kraj je nejkrásnější na světě a proto tady žijeme rádi.
Pepa zorganizoval všechno možné, ale zrovna načasování měl na starosti někdo jiný 😛
😎
Časovače taky chválím. Prostě na tuto roční dobu v tomto kraji se zadařilo a punkt. Budu se těšit na příští rok a věřím, že i počasí bude shovívavé .
Pepo, moc pěkně jste poputovali. Já měl při své návštěvě Litoměřic před pár lety štěstí na počasí, ale koukám, že i za těchhle podmínek je tam skvěle.
BTW: V Litoměřicích je zajímavá expozice věnovaná K. H. Máchovi. Po její návštěvě jsem poněkud přehodnotil svůj názor na tohoto poetu směrem mírně negativním; některá fakta o jeho životě nám ve škole zatajili…
SV pod dojmom Jagopovídání o Milešovce nadobudlo klamný dojem, že to je len taká prechádzka…. 😉
a ono fygu! 😉
tak tam se příště podívám… 😉