Dušičkové babí léto v Tatrách

Dušičkové babí léto v Tatrách

Dušičkové babí léto v Tatrách

Věděl jsem, že přijde. Každý rok do Tatier chodí. Někdy dřív, jindy později. Babí léto. Letos si zvolilo přelom října a listopadu. Dušičkové babí léto.

Drama pod Zadnou Baštou

Mlhavé ráno, v Tatranskej Štrbe není vidět na krok. Zubačka pomalu stoupá na Pleso; po pár minutách jízdy se ale ocitám v jiném světě. Poslední cáry mlhy zůstaly pode mnou, nad sebou mám jen modré nebe.

Pohled k horám jakoby chtěl vyvrátit skutečnost, že tu před pár týdny už byla zima. Úpatí štítů zdobí suchá tráva barvy pozdního léta. Sluneční paprsky krajině vracejí život, který s prvním sněhem začal odcházet.

Mlynickou dolinou stoupám k vodopádu Skok. Vody má poskrovnu, i on cítí potřebu demonstrovat ne-řád letošního počasí. Pravda, v listopadu mívá vždy vody málo, příčina ovšem bývá jiná – mráz. Letos je to sucho, pravidelný průvodce tatranského babího léta. Jen slabá ledová pokrývka na hladině Plesa nad Skokom mi říká, v jakém čase se doopravdy nacházím.

Mlynická dolina

Mlynická dolina

Pleso nad Skokom

Pleso nad Skokom

Má radost nezná mezí. Mohu uskutečnit túru, kterou mi celý letošní rok nepříznivé počasí odpíralo. Vystoupit na Zadnú Baštu. A pokračovat Hrebeňom Bášt dál, až do Baštového sedla.

Zadná Bašta

Zadná Bašta

Jsem tak nadšen příznivými okolnostmi, že přehlížím detaily, které bych vnímat měl. Sněhové jazyky na sluncem neprosvětlených místech, souvislé sněhové pokrývky ve žlabech nasměrovaných do stinných světových stran.

U Kozích plies opouštím značený chodník a mířím k východnímu okraji doliny. Strmou morénou stoupám pod Hrebeň Bášt. Nedívám se napravo, nedívám se nalevo, sleduji jen, kam došlápnou moje nohy. Balvany jsou ještě omrzlé, lehko bych mohl přijít k úrazu.

Náhle slabé zapískání. Že by i svišti vylezli z děr a šli se na tu dušičkovou parádu podívat? Ale tohle nebyl svišť. Kamzíci pískají podobně, jen mnohem tišeji než sviští bratři. Navzájem si však rozumějí, jedni bezvýhradně respektují výstražné signály druhých.

Díval jsem se dlouho jen pod sebe a přestal sledovat, co se děje v mém okolí. Přehlédl jsem kamzičí sněm. Pod Satanom se sešli všichni kamzíci z Mlynickej doliny, dobrá třicítka jich tu je. Rokují. Přemýšlím, proč zrovna tady, co se jim líbí právě zde? Slunce? Zatím je tu stín. Tráva? Jinde je jí víc. Nevím.

Příliš se po kamzících neohlížím, pokračuji svým směrem dál. To je osvědčený způsob, jak kamzíky neznervózňovat. Mám to vyzkoušené, funguje to i dnes.

Mlynická dolina zpod Zadnej Bašty

Mlynická dolina zpod Zadnej Bašty

Mlynická dolina zpod Zadnej Bašty

Mlynická dolina zpod Zadnej Bašty

Další výškové metry. Přicházím do žlabu spadajícího z Prednej Baštovej štrbiny. Ze sedla mezi jižním a prostředním vrcholem Zadnej Bašty. Je to jedna z mála cest, kterou lze vcelku pohodlně sestoupit či vystoupit na severní část Hrebeňa Bášt.

Žlab je situován k severozápadu, slunce sem nezasvítí celý den. A je to vidět. Do čtvrtiny výšky souvislá sněhová pokrývka, pak žlab nabývá na strmosti, sníh příliš nedrží a tvoří jen izolované ostrůvky kolem hladkých skalních ploten. Na první pohled ale pohoda. Budu kličkovat mezi sněhem, po skalách polezu nahoru, neměl by být problém.

Žlab do Prednej Baštovej štrbiny

Žlab do Prednej Baštovej štrbiny

Bagatelizuji, je mi jasné, že taková pohoda to nebude. Na hladkých plotnách zcela jistě bude vrstva ledu.

Že to ovšem bude takové drama, jsem netušil.

Sněhem do čtvrtiny žlabu. Pod sněhem je kamenná suť, tady žádný problém není. První ostrůvky skal. Ledové tušení se potvrzuje. Navíc je led i pod sněhem, který ostrůvky skal obklopuje. Ještě je čas se vrátit.

Pokračuji však vzhůru.

Další výškové metry získávám jen velmi pomalu. Pohled dolů. Pode mnou je najednou dvacet metrů strmých skal, které jsem přelezl, ani nevím jak. A nade mnou hladká plotna, z poloviny pokrytá ledem. Traverz do boku, krok do sněhu. Není o co opřít nohu. Pod sněhem je hladká skála a na ní led. Totéž na straně opačné. Musím po skále. Pečlivě promýšlím každý další pohyb, ruka, noha, noha, ruka. Vyšlo to.

Tři metry pevným sněhem a nade mnou další plotna, mnohem strmější, než ta předchozí. A na prvních dvou metrech se není čeho chytit.

Opět kroky do stran, stejná zjištění. Okolo to nejde. Pět minut, deset minut, nevím, co dál. Po patnácti minutách horečného přemýšlení si naposledy pokládám zásadní otázku: chceš se pokusit o sestup a rozmlátit se o velké balvany dole? Nebo se pokusíš skálu přelézt? Další nad ní už vypadají lépe! Tam už by to nemuselo být tak kritické.

Nalézám malé chyty. Na obou rukách na dva prsty. Noha musí vysoko, až nad ramena. Pokud tohle nevyjde, bude zle. Odraz… po chvíli mám pod pravou nohou pevnou oporu. Riskuji. Neuvěřitelně riskuji.

Už nebudu.

Ani dál to není jednoduché, přestože to na první pohled vypadalo. Všude pode mnou hladký led.

Musím připevnit mačky. Dosud by byly k ničemu, teď však mohou pomoci. Jsou až na dně batohu, opatrně je doluji. Jen aby mi nespadly dolů. Popruh batohu držím v zubech, v krkolomnější pozici jsem stoupací železa dosud nepřipevňoval. Ale podařilo se. Výsledek je ryze pozitivní.

Dostávám se do horní čtvrtiny žlabu. Mizí skála, pode mnou už jsou tu a tam ostrůvky trávy. Po chvíli stojím v Prednej Baštovej štrbine. Obrovská úleva. Musí ji vnímat celé Tatry.

Po dramatickém výstupu už nemám příliš chuti na další náročné lezení. Upouštím od myšlenky přejít do Baštového sedla čistým lezeckým způsobem, jen a jen po hřebeni. Připouštím, že si některé úseky zjednoduším a obtížnější místa budu podcházet. Navíc pro lezení na skále nemám ideální obuv. V těžkých zimních botách postrádám cit, který je na ostrých hřebenech nutný.

Štrbský štít ze Zadnej Bašty. Vlevo Furkotský štít a Triumetal

Štrbský štít ze Zadnej Bašty. Vlevo Furkotský štít a Triumetal

Mengusovská dolina ze Zadnej Bašty

Mengusovská dolina ze Zadnej Bašty

Soliská, Kriváň, Furkotský štít a Triumetal ze Zadnej Bašty

Soliská, Kriváň, Furkotský štít a Triumetal ze Zadnej Bašty

Mlynické sedlo ze Zadnej Bašty

Mlynické sedlo ze Zadnej Bašty

Pod severním vrcholem Zadnej Bašty

Pod severním vrcholem Zadnej Bašty

Tři vrcholy Zadnej Bašty, Malá Capia veža, oba vrcholy Veľkej Capej veže. Víc toho na cestě do Baštového sedla není. Zářím spokojeností. Výhledové podmínky jsou dnes na hranici ideálního stavu. Lepší jen sotva mohou být.

V Tatrách vládne podzimní klid. Zvuky léta jsou ty tam, vnímat mohu každý šelest trávy, každý záchvěv větru. Sedím na Veľkej Capej veži a snažím se z toho klidu pochytit co nejvíce…

Kôprovský štít, Mengusovské štíty, Veľké Hincovo pleso z Veľkej Capej veže

Kôprovský štít, Mengusovské štíty, Veľké Hincovo pleso z Veľkej Capej veže

Veľká Capia veža. Pohled k Ostrve a k Tupej

Veľká Capia veža. Pohled k Ostrve a k Tupej

Hincove plesá z Veľkej Capej veže

Hincove plesá z Veľkej Capej veže

Je pozdní odpoledne. Rychle klesá teplota, brzy se začne stmívat. Sestupuji pod Hlinskú vežu a dále až na turistický chodník od Bystrej lávky. Nebyla jednoduchá dnešní túra, ale jsem nadšen. Zítra se sem vrátím.

Návrat pod Baštové sedlo

Časné probuzení, pohled z okna. Inverzní oblačnost se rozplynula, žel obloha svou včerejší modrou barvu ztratila. Vysoká oblačnost ovšem ničemu nevadí. Vzduch je stejně průzračný jako včera, viditelnost na maximu. Z okna zubačky vidím vzdálený hřeben Beskyd.

Jak už jsem včera naznačil, vracím se do Mlynickej doliny. V jejím severovýchodním koutě se nachází skalní věž, na kterou jsem sice před dvěma lety vystoupil, stále ji však neprezentoval v mém seriálu o tatranských vrcholech. Hlinská veža.

Hlinská veža

Hlinská veža

Před dvěma lety nebylo počasí takové, abych mohl pořídit ideální fotografie. Dnes vše nasvědčuje opaku. Včera jsem si při sestupu z Hrebeňa Bášt prohlédl výstupovou cestu a neviděl žádný problém. Především žádný sníh, žádný led.

V Mlynickej dolině není tak pusto jako včera. Přede mnou kráčí několik skupinek turistů. Všichni odbočují u Kozích plies z turistické cesty a míří na Satana, nejvyšší vrchol Hrebeňa Bášt. Je prvního listopadu, Všech svatých. Přemýšlím, zda jejich počínání není rouháním? Asi ne. Satan, tento krásný tatranský vrchol za své pojmenování nemůže, takto ho pojmenovali lidé. A spolu s ním popeklili i další vrcholy v jeho okolí.

Výstup na Hlinskú vežu není těžký, žádné problémy neshledávám. Vrchol je úchvatným rozhledovým místem. Nachází se v uzlovém bodu Kriváňskej rázsochy. Tady se z ní odděluje Hrebeň Bášt.

Jedinečné pohledy do tří přilehlých dolin – Hlinskej, Mengusovskej a Mlynickej. Jedinečný pohled na Kôprovský štít, Mengusovské štíty… vlastně na převážnou část Vysokých Tatier.

Kotlina Hincových plies z Hlinskej veže

Kotlina Hincových plies z Hlinskej veže

Mlynické sedlo a Štrbský štít z Hlinskej veže

Mlynické sedlo a Štrbský štít z Hlinskej veže

Hlinská dolina z Hlinskej veže

Hlinská dolina z Hlinskej veže

Mengusovská dolina z Hlinskej veže

Mengusovská dolina z Hlinskej veže

A nejen Vysokých Tatier. Můj pohled upoutávají také vrcholy hlavního hřebene Západních Tatier. Temniak, Poľská Tomanová, Smrečiny, Veľká Kamenistá. Vrcholy jsou celé zbarveny hnědou barvou podzimní trávy. Tak, jak je mám nejraději. Vzpomínám na přechod hřebene Západních Tatier, na nocleh na Poľskej Tomanovej. Je to jeden z mých nejhezčích turistických zážitků. Tehdy byly Západní Tatry také celé hnědé…

Západné Tatry z Hlinskej veže

Západné Tatry z Hlinskej veže

Dalším vrcholem upoutávajícím mé oko je polský Giewont. Pro Poláky podobný symbol jako pro Slováky Kriváň. A nad Giewontem kontury Babej hory daleko na Orave. Nepopsatelná nádhera.

Giewont a Babia hora

Giewont a Babia hora

Nejsem schopen odpoutat se pohledem od horské krásy, která je všude kolem mne. Dobrou hodinu trávím na vrcholu Hlinskej veže. Mezitím svoji barvu změnila obloha. Její barva přešla od fádní šedé k nádherně šedomodré. Na displeji mého fotoaparátu vidím, že fotografie dostávají zcela jinou kvalitu.

Nápad. Vylezu ještě na Veľkú Capiu vežu a pořídím nové fotografie i z tohoto místa. Ke včerejším s oblohou modrou přidám nové s oblohou šedomodrou.

Sestup do žlabu pod Baštovým sedlom a vzhůru na Veľkú Capiu vežu. Nové fotografie, bezpochyby budou nádherné. Sestup na malou galerii pod jihovýchodním vrcholem věže, odtud je pěkný pohled na Malú Capiu vežu. Prezentaci těchto vrcholů v mém seriálu už nebrání vůbec nic.

Veľká Capia veža

Veľká Capia veža

Hrebeň Bášt z Veľkej Capej veže. V popředí Malá Capia veža, uprostřed Zadná Bašta

Hrebeň Bášt z Veľkej Capej veže. V popředí Malá Capia veža, uprostřed Zadná Bašta

Mengusovské štíty a Kotlina Hincových plies z Veľkej Capej veže

Mengusovské štíty a Kotlina Hincových plies z Veľkej Capej veže

V klidném tempu sestupuji do Mlynickej doliny a přemýšlím, kam povedou mé zítřejší kroky. Už to vím. Jedním z dalších vrcholů, na které mě letošní počasí nepustilo, je Divá veža. Nádherný dvojvrchol nad turisticky oblíbeným sedlem Prielom. Je to ale na severní straně Tatier a nedovedu odhadnout, zda ledu a sněhu nebude v těchto místech přespříliš…

Divá veža ne…

Zubačkou na Pleso, dále horskou električkou. Na Divú vežu je to odevšad daleko. Z Tatranskej Polianky, Lysej Poľany, ze Smokovca. Je jedno, odkud půjdete, pořád jsou to čtyři hodiny cesty. Tatranskú Polianku mám nejblíž, proto o jiné variantě nepřemýšlím.

Oči nalepené na okně horské tramvaje, netrpělivě čekám na chvíli, kdy se mi otevře pohled do Velickej doliny. Otevřel se za Novou Poliankou a s ním smutek. Poľský hrebeň zasněžený, pod ním, na severní straně to bude ještě mnohem horší. Ne. Tam dnes jít nemohu. Můj pohled však upoutává Slavkovské sedlo a Slavkovské veže. Jsou bez sněhu. Tam!

Pokračuji do Starého Smokovca. Stokrát prošlapanou cestou mířím na Hrebienok. Proti mně kráčí pes. Křížený jezevčík, bez obojku, bez známky, se zájmem si mě prohlíží.

Co tu děláš, hochu? Komu patříš? Nakrmit tě nemohu, na túry s sebou svačiny nenosím. Pes se ke mně bez ptaní připojuje, energie má dost, cesta zpátky na Hrebienok mu evidentně nijak neubližuje. Třeba tam najde i svého pána.

Na Hrebienku ovšem pusto, prázdno. Pes nemá v úmyslu skončit túru tady, pokračuje se mnou dál. Začínám mu vysvětlovat, že se mnou jít nemůže. O kus dál se vyskytují medvědi, mohli by roztrhat jeho i mě.

Nedá si říct. Musím zvýšit hlas. Na to už slyší. Zpomaluje a sleduje mne s odstupem. Znovu zvyšuji hlas. Zůstává za zákrutem cesty a vystrkuje jen hlavu. A ještě jednou ho odháním. Naposledy, konečně si dal říct. Pokud ho tu uvidím i cestou zpět, budu muset zorganizovat záchrannou akci.

Veľká Studená dolina, Vareškové pleso. Pohled k Slavkovským vežiam z této strany tak veselý není. Sněhu na hřebeni dost a dost, žlab do Slavkovského sedla je stejně vysněžený, jako byl při mé poslední návštěvě. Ještě jednou mi hlavou prolétne myšlenka, zda nepokračovat na Prielom a nepodívat se na Divú vežu. Pohled k Východnej Vysokej však jasně říká NE!

Žlabem vzhůru, je to především fyzická záležitost. Po dvou náročných túrách už nelétám jako kamzík, musím chvílemi odpočívat. Před půl jedenáctou jsem ve Slavkovskom sedle. Nevidím nic nového, nic mimořádného. Na straně Slavkovskej doliny svahy bez sněhu, na straně Veľkej Studenej doliny naopak sněhu dost a dost. Co jiného jsem mohl čekat?

Podcházím Východnú Slavkovskú vežu a mířím rovnou k ostrému hřebeni spadajícímu do Tmavej lávky. Sedlu oddělujícímu Prostrednú a Východnú Slavkovskú vežu.

Pohled k Prostrednej Slavkovskej veži je optimistický. Výstupová cesta je orientována jihozápadně a moc sněhu na ní není. Před měsícem ho bylo podstatně víc! Příjemné zjištění.

Zjištěním méně příjemným je zmíněný ostrý hřeben mezi vrcholy. Je zastíněný a v předpoledních hodinách stále pokrytý vrstvou ledu. Nemohu však čekat, až led roztaje. Opatrně musím hřebínek zdolat.

Mráz mi běhá po zádech, ale nakonec vše dobré. Cestu na Prostrednú Slavkovskú vežu už znám. Kousek travnatým svahem, puklou plotnou a po skalní hraně pak přímo na vrchol. Jak to bude vypadat dál?

Výstupová cesta na poslední ze Slavkovských veží vypadá dobře. Ovšem sestup do Novolesnianskej štrbiny, která mě od ní odděluje, je opět záležitostí ledu. Tady to není skalní hrana, tady jsou to malé skalní plotny. V žádném případě nic bezpečného. Pomalu slézám po plotnách dolů. Až do míst, kam už svítí slunce. Brzy po poledni stojím na Západnej Slavkovskej veži.

Západná Slavkovská veža

Západná Slavkovská veža

Skrinicové veže a Bradavica ze Západnej Slavkovskej veže

Skrinicové veže a Bradavica ze Západnej Slavkovskej veže

Kupoľa, Východná Vysoká, Divá veža a Svišťový štít ze Západnej Slavkovskej veže

Kupoľa, Východná Vysoká, Divá veža a Svišťový štít ze Západnej Slavkovskej veže

Veľká Studená dolina ze Západnej Slavkovskej veže

Veľká Studená dolina ze Západnej Slavkovskej veže

Veľká Studená dolina ze Západnej Slavkovskej veže

Veľká Studená dolina ze Západnej Slavkovskej veže

Velické Granáty ze Západnej Slavkovskej veže

Velické Granáty ze Západnej Slavkovskej veže

Slavkovský štít a Veľká Studená dolina ze Západnej Slavkovskej veže

Slavkovský štít a Veľká Studená dolina ze Západnej Slavkovskej veže

K Východnej a Prostrednej Slavkovskej veži, na kterých jsem stanul již dříve, jsem dnes přidal i Západnú. Mám z toho velkou radost. Radost mám i z jiné skutečnosti. Se zimními túrami jsem začal teprve před pár lety. Často se mi stávalo, že jsem túry ukončoval předčasně, bál se v těžším terénu pokračovat dál. Většinou neopodstatněně – stačilo terén více prozkoumat, zvážit okolnosti. To už se mi tolik nestává. A vnímám to jako pokrok.

Není tak krásné počasí, jaké bylo v předchozích dvou dnech. Přesto stačí na to, abych opět pořídil pěkné snímky a mohl připravit další části mého seriálu.

Hřebenem Slavkovských veží se vracím do Slavkovského sedla a žlabem dolů k Vareškovému plesu. Od Zbojníckej chaty přichází spousta turistů. Dnes končí turistická sezóna, zavírá se většina tatranských turistických chodníků. I turisté mohou být spokojeni. Závěr sezóny se vydařil neočekávaně dobře.

Soliská

Ještě jeden volný den mám před sebou. O jeho cíli mám jasnou představu. Předchozí tři dny jsem zasvětil shromažďování materiálů, především fotografií, pro další části mého seriálu o tatranských vrcholech. A budu pokračovat. Oblastí, odkud mi stále chybí použitelná dokumentace, je hřeben Solísk. V tomto ročním období ho sice nemohu přejít celý, ale část hřebene ano. Začnu na Prednom Solisku, túru ukončím na Malom Solisku a stejnou cestou se vrátím zpět.

Štrbské Pleso, sportovní areál pod skokanskými můstky. Využívám sjezdovku, po ní stoupám na hřebínek vedoucí k Chate pod Soliskom. Nezastavuji se, není proč. Pokračuji k vrcholovému kříži na Prednom Solisku a po hřebeni na Soliskový hrb. Tady mě čeká první otazník.

Ze Soliskového hrbu se sestupuje do Soliskového sedla asi pětadvacetimetrovým komínkem. V letním období bezpečný sestup, ale co teď? Nebude v komínu led?

Nevypadá třikrát přívětivě. Led tu sice není, skála je ovšem navlhlá. Mým těžkým zimním botám se to vůbec nebude líbit…  ale přece to nebudu obcházet!

Uf,uf. Opravdu nic moc. Ale mám to za sebou. V dalším úseku cesty žádné takové komínky už nejsou.

Sedielková kopa od Soliskového sedla

Sedielková kopa od Soliskového sedla

Mlynické Solisko, krátký úsek po zasněžené severní straně hřebene, Nízka lávka, Štrbské Solisko. Rozhled, fotografie a pokračovat dál.

Soliská z Mlynického Soliska

Soliská z Mlynického Soliska

Mlynická dolina z Mlynického Soliska

Mlynická dolina z Mlynického Soliska

Hrebeň Bášt z Mlynického Soliska

Hrebeň Bášt z Mlynického Soliska

Horný Liptov z Mlynického Soliska. Vpravo Kriváň

Horný Liptov z Mlynického Soliska. Vpravo Kriváň

Na Štrbskom Solisku

Na Štrbskom Solisku

Ostrá, Krátka a Kriváň ze Štrbského Soliska

Ostrá, Krátka a Kriváň ze Štrbského Soliska

Šedá lávka a Štrbské Solisko

Šedá lávka a Štrbské Solisko

Sestup do Šedej lávky vnímám jako nejtěžší úsek mé cesty. Skály jsou orientované přímo k severu, vlhké, skutečně to klouže. Raději hranu obcházím a volím delší, nicméně bezpečnější cestu.

Výstup na Furkotské Solisko je jednoduchý, stejně jako sestup na Vysokú lávku. Následuje výstup na Malé Solisko. Ten už úplně primitivní není, ale jižní strana tohoto vrcholu je prohřátá a suchá. Nejtěžím úsekem je vrcholová kladina stoupající k nejvyššímu bodu Malého Soliska.

Na Malom Solisku

Na Malom Solisku

Rozhlížím se, fotografuji. Zkoumám, jak by vypadala další cesta hřebenem. Vím, že sestup z Malého Soliska do Soliskovej štrbiny vede po straně Mlynickej doliny. Jenže ta je pokryta sněhovými ostrůvky tak, že nejsem vůbec  schopen cestu lokalizovat. Kudy jsem to před dvěma lety sestupoval? Také bylo babí léto. Jenže sníh tehdy ještě nebyl. Na sestupu jsem neměl nejmenší problém!

Opravdu nevím. Musím se sem vrátit a celý hřeben Solísk si projít znovu. A cestu si pořádně zapamatovat.

Stejnou cestou se vracím zpět. Žádné úseky už nemusím obcházet. Slunce postoupilo k západu a skály oschly. Znovu fotografuji. Snímky z některých míst budou vypadat v posunutém světle lépe.

Na vrcholu Štrbského Soliska sbírám odpadky, které jsem viděl a shromáždil už cestou tam. Plechovky od energetických nápojů, nechápu, proč je někdo odhodí mezi balvany a neodnese si je zpět. Jenže to je tisíckrát probírané a nikdy nekončící téma.

Soliskové sedlo. Komínek je už suchý, cestou vzhůru bezpečný. Soliskový hrb, Predné Solisko.

Počkat. Proč jsem nefotografoval na Soliskovom hrbe? Proč jsem tento vrchol vyloučil ze své dokumentace? Tak tohle ne. Připravenu mám část o Batizovskom hrbe, tak proč ne Soliskový? Zpět!

Vracím se a znovu stoupám na vrchol Soliskového hrbu. Ještě, že to není žádný velikán. Po čtyřech dnech náročných túr toho mám opravdu dost.

Soliskový hrb a Mlynické Solisko od Predného Soliska

Soliskový hrb a Mlynické Solisko od Predného Soliska

Po sjezdovce dolů, již za tmy přicházím na Štrbské Pleso. Za sebou mám čtyři přenádherné dny. Věděl jsem, že přijdou. Přišly. Až o Dušičkách, ale přišly.

Poděkování horám.

Příspěvek byl publikován v rubrice Vysoké Tatry. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

19 komentářů: Dušičkové babí léto v Tatrách

  1. SV napsal:

    wau! 8 – ) prekrásne fotky! tie Tatry sú čím ďalej, tým krajšie!

  2. Rado napsal:

    ty už riskuješ podobne ako ja, super-vyšlo to! 😈

  3. buteo napsal:

    Foto materiálem a napětím vydalo za dvě tlusté knížky. Pepo, mysli na to, že je rozdíl, když riskuje virtuální známý a když skutečný kamarád, uff. Máš štěstí, že jsi nejdřív slezl dolu a teprve pak toto napsal. Mnoho hezkých výletů, ale jen s dobrým koncem.

  4. SV napsal:

    fotky krásne, povídání tiež, a napínavé, len na tie ufuf situácie by si si mal dávať bacha….

  5. SV napsal:

    „Dobrou hodinu trávím na vrcholu Hlinskej veže“ to fakt?! 8 – )

  6. SV napsal:

    „Giewont a Babia hora“ a duch Giewontu.
    gratulujem, ten sa len tak hocikomu fotiť nedá! 😉

  7. SV napsal:

    „Plechovky od energetických nápojů, nechápu, proč je někdo odhodí mezi balvany a neodnese si je zpět.“ asi neobsahovali dostatok energie…grrr…

  8. SV napsal:

    Západné Tatry z Hlinskej veže welllmi pekná fotka.

Napsat komentář: pepa Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *