Vlasta Redl: Kam na to chodím

Vlasta Redl: Kam na to chodím

Vlasta Redl: Kam na to chodím

Nakladatelství Daranus vydalo v roce 2013 knihu Kam na to chodímAutorem je zpěvák, skladatel, textař, multiinstrumentalista Vlasta Redl.

V knize představuje třiadvacet svých textů a vypráví příběhy jejich vzniku. 

 

Hej pane děda Mráz (hudba a text Vlasta Redl)

Nikdy jsem nechtěl být boháčem, mám z peněz respekt nebo spíš strach, bojím se, že bych po nich mohl začít toužit, ale zatím mě to neštěstí zatím nepostihlo.

Vím, co je to žít z ruky do huby. Když jsem se přestěhoval do Zlína, užil jsem si to a nikomu to nepřeju. Moje nová mateřská loď, skupina AG Flek, to už sice byla věhlasná kapela, ale zrovna v těžké krizi. Za první rok mého angažmá jsme hráli dva koncerty.

A tak jsem žil z toho, co mi zbylo z výplaty skladníka – asi 1400 Kčs, minus 300 podnájem, 400 alimenty a 500 půjčka, takže asi 200 korun. Hrozně jsem se těšil na zkoušky kapely u Ivoše Viktorina, že se trochu najím. Jeho žena Zuzana byla vzorná hostitelka a vždycky namazala nějaké chleby…

Uplynulo pár let, mezitím jsem se seznámil s klukama z Fleretu. To sice slavná kapela tehdy ještě nebyla, ale zato byli místní, s každým se znali a měli dokonalý přehled, kde se dnes ve městě co slaví. Jako muzikanti hráli spíš s chutí než virtuózně, ale tehdy neměli co hrát, a tak když jsem jim – na jejich přání – doplnil repertoár, jejich hvězda začala stoupat. Jako autor jsem se v AG Fleku tehdy nechytal, mé věci nechtěli hrát. Všechno, s čím mě Fleci vyhodili, jsem nosil Fleretům. A oni s mými písničkami začali pomalu, ale jistě prorážet.

Ale ještě dříve, než se jim to doopravdy podařilo, jakási šťastná hvězda jim dohodila natáčení ve studiu Československého rozhlasu v Karlíně. Tehdejší šéf hudebního vysílání, Petr Hannig si nakonec vybral čtyři písničky, shodou okolností všechny moje. Já jsem u toho nebyl, ani jsem o tom nevěděl. Za nějaký čas jsem však ve schránce našel vyúčtování, ze kterého mě málem klepla pepka. Deset tisíc československých korun. Byl jsem boháč.

Pár dnů nato jsem hrál na tancovačce v Provodově. V půlce skladby se do sálu vhrnula exotická skupinka. Mezi nimi chlápek v kvádru, Petr Hannig osobně. Ve chvilce mezi hraním za mnou přišel a povídá:

„Vlasto, dohlédl jsem osobně na to, aby vám honoráře proplatili v nejvyšší třídě!“

„Pěkně děkuji,“ odpověděl jsem.

„Měl bych pro vás takovou nabídku: Kdybyste měl chuť si u nás v Karlíně občas něco nahrát, cokoli, naše dveře jsou vám otevřeny. Já jsem sice pouhý šéf hudební redakce, ale můžu vám zaručit, že na takových – deset písniček měsíčně – bych vám dokázal zajistit volné frekvence.“

Páni! Tehdy se na nahrávání čekalo léta a mnozí se nedočkali vůbec.

Kdo by takovou nabídku odmítl, krčím rameny…

„Nemějte obavy! Já vím, co chcete říct. Pište si, co chcete. Jen vám chci navrhnout. Než nějaký nápad zahodíte, protože se vám nebude zdát dost dobrý, zamyslete se, jestli by se třeba nehodil pro někoho z mé stáje. Víte, ty možnosti jsou teď a tady a já je nechci promarnit.“

V noci jsme se s kamarády opili. Otcovsky mi domlouvali – ať tě to ani nenapadne! Ušil na tebe boudu a nakonec s tebou vydrbe! Bylo to však zbytečné. Tou nabídkou jsem se nikdy nezačal vážně zabývat. Hrozně mi však zvedla sebevědomí.

Krátce nato mi jednu z mých písní pochválil i Ivoš Viktorin. Brzy jsme pár mých písní začali zkoušet i v AG Fleku.

Díky pane Hannigu, nikdy vám to nezapomenu! Lukrativní nabídky jsou proto, aby se odmítaly. Aby jejich odmítnutím člověk sám u sebe stoupl v ceně.

Některé věci se prostě koupit nedají. Ani za milión.

Nemám žádnou písničku o penězích, no, žádná škoda. I když teď by se sem hodila. Ale hrával jsem jednu veršovanou stížnost, která s tím trochu souvisí. Děda Mráz byl pro nás symbol nenáviděného Ruska, postava s pytlem z Kremlu exportovaná do všech podřízených provincií. Moje škodolibé narážky v tom textu možná dnes nemají tu váhu, i když na druhé straně… také dnes se nám už zase kdosi snaží vnutit stejně nečeského vetřelce s pytlem na hřbetě – Santa Clause. Štědrého hlasatele amerických vánočních zvyků. Já jsem ale opravdu zarytým odpůrcem kulturní kolonizace, a tak v obchodech, kde o Vánocích preferují proamerickou výzdobu, se ptám – neviděli jste tu, prosím, Josefa Ladu? Když mi něco odseknou, odseknu jim taky: Strčte si toho vašeho Santa Clause tam, kde mu už Děda Mráz drží fleka!

Mě si nekoupíte.

Já chci dárek od Ježíška.

Ještě mi chvilku zpívej (hudba a text Vlasta Redl)

Po jednom vydařeném hraní nás jeden náš starý známý pozval i s přáteli k sobě domů, že se tam dá i přespat, jenže postelí zas tolik nebylo, a tak jsme vytáhli kytary a začali hrát.

Mezi pozvanými byla i jedna půvabná dívka, ze které se brzy vyklubala ambiciózní začínající zpěvačka. Ať jsme hráli, co jsme hráli, jakmile se v písničce objevila mezera v textu, ihned do ní strčila nohu svého talentu a beze zbytku ji vyplnila svým exaltovaným vokálem. Kdyby to byl chlap, pokusili bychom se ho diplomaticky umlčet. Ona zpívala nahlas, ne vždy do nejvhodnějších míst, ve vypjatých pasážích zatínala pěsti, třásla svojí hřívou…  bylo na ní vidět, že jí opravdu moc záleží na tom, abychom ji nepřeslechli, nepřehlédli, že do zpěvu dala celý svůj talent, celou svoji duši.

Ale byla tak krásná…

Nakonec jsme se s klukama přestali skrytě usmívat a za zády obracet oči v sloup, snad nám nějak došlo, že ne ona, ale my, s pečlivě promyšlenými kompozicemi, secvičenými čtyřhlasy jsme tu k smíchu…

Postupně všichni odpadli a zůstali jsme tam jen my dva. Já hrál, co mě napadlo, ona zpívala.

Zpěv je mnohem intenzivnější forma komunikace, než řeč. Zpěvem například nejde vůbec lhát.

A ona zpívala už jen pro mne.  Zpívala tak, že by obměkčila i kámen. Já ale nejsem z kamene.

Ráno na mě troubili pod oknem, musel jsem narychlo odejít, bez rozloučení. Spala. Chtěl jsem jí nechat nějaký lístek s adresou, ale v tom bytě spalo ještě tolik lidí… nechtěl jsem, aby ho našel někdo jiný.

Kdo ví, jak si to vyložila. Kdo co vůbec ví. Já nic. Netušil jsem, co žije za život, zda by se jí do něj hodil exot, jako jsem já. Ano je ano, ne je ne a nevím je taky ne, tak jsem po ní už nepátral.

Proč jsem po ní nepátral, nevíte?

Ach ano, měl jsem přece napsat tu píseň.

Tak tedy sláva, že to tak dobře dopadlo.

Carpe diem (hudba Ivo Viktorin, text Vlasta Redl, zpěv Ivo Viktorin)

V dobách, kdy svět byl rozdělen na komunistický východ a imperialistický západ, patřilo ke každodenním povinnostem obyvatelstva té i oné části světa vyslechnout si v hlavních zprávách denní dávku strašení jaderným napadením z druhé strany.

Jako poměrně chápavý student chemické technologie jsem vstřebal základy nukleární chemie a fyziky a později jsem si na vojně odsloužil ještě dva nekonečné roky u protichemického a atomového vojska, a tak jsem byl důvěrně obeznámen i s takovými podrobnostmi vojenského útoku vedeného zbraněmi hromadného ničení, o jakých se před civilisty mluvit nesmělo.

Přičteme-li k tomu moji chorobně bujnou fantazii, pak asi nikoho nepřekvapí, že jsem se často budil ze spaní hrůzou, zpocený a roztřesený děsivými vidinami. Noční běsy se se mnou táhly, až dokud jsem se šťastně neoženil.

Ale denního přídělu strašení jsem ušetřen nebyl ani potom. Vietnam, Střední východ, Afghánistán, rakety středního doletu, neutronová bomba…  to byl každodenní příděl mediální masáže našeho mládí. Nedalo se to ignorovat. Měli jsme pořád strach, že to nějaký magor zmáčkne. Až v mnohem veselejších devadesátých letech jsem se těm strašákům srdečně zasmál.

V osmdesátých letech svět ale tak vesele nevypadal. Komunističtí papaláši měli už od pohledu v hlavách vzduchoprázdno a pro svoje koryta byli zjevně schopni čehokoli.

Tehdy Ivoš Viktorin přinesl zajímavou melodii. Na jeho standard hodně depresivní, nikdo s textařů si s ní nevěděl rady. Mě tehdy v kapele k textování moc nepouštěli, ale Ivoš tu věc chtěl moc hrát, a tak to nechal otextovat i mě.

Bylo to v době, kdy se k Zemi blížila Halleyova kometa, a tak jsem s tím katastrofickým průletem v roce 1910 nějaký čas laboroval, předběhli mě však Slávek Janoušek i Jarek Nohavica, kometu jsem tedy zavrhl.

Byl tam ale takový zajímavý moment, kdy se někdo po tom domnělém konci světa hrabe v popelnici a hledá lístky na fotbal, které den předtím vyhodil, že už je nebude potřebovat. Ten moment mi zůstal strašit v hlavě a nechtělo se mi ho vzdát.

V té době jsem si najednou představil, že se uprostřed televizního vysílání najednou objeví na obrazovce nějaká vepřová tvář a vážným hlasem oznámí hrozbu jaderného napadení a všeobecnou mobilizaci. Když jsem ten text psal, představoval jsem si, co bych jako poddůstojník Československé lidové armády udělal. Věděl jsem, že by se to nedalo přežít. Pro mě ta písnička byla spíš o dezerci než o lásce, o tom, že chci strávit poslední hodiny a minuty svého života na svobodě, ne v protichemickém atombordelu.

Popsal jsem tím dost papíru. Protože ten text měl zpívat Ivoš, který si v konkrétních popisech nikdy moc neliboval, vyhodil jsem nakonec všechny epické obrazy a přidržel se obrazů lyrických. Na mé poměry je jich v textu skutečně ažaž…

A tak vznikl tenhle melodram. Lyrický obraz smutku těsně před koncem jedné hloupé civilizace. Kupodivu je v něm ale něco hřejivého, vůbec nechápu, kde se to tam mohlo vzít…

Příspěvek byl publikován v rubrice Zaujalo mne. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

4 komentáře u Vlasta Redl: Kam na to chodím

  1. SV napsal:

    super! Carpe Diem a Jěště mi chvilku zpívej patria k mojím hlbokým a obľúbeným…ďakujem za nové zaujímavé info. vyzerá byť docela fajn chlap.

  2. SV napsal:

    ad Carpe Diem:“Kupodivu je v něm ale něco hřejivého“ Fakt, je to tam. hm. aj výborné video, skvelé fotky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.