Jaro v Dunajských luzích (cyklovýlet)

Jaro v Dunajských luzích

Zachovalé komplexy lužních lesů, nekonečné vodní plochy slepých ramen, unikátní biotopy, to jsou Dunajské luhy. Na mém blogu jsem se o nich už zmiňoval podrobně…

V nejzachovalejších oblasti Chráněné krajinné oblasti Dunajské luhy, v místech mezi hlavním tokem Dunaje a vodním dílem Gabčíkovo jsem už dlouho nebyl. Začíná jaro, proč se tam nepodívat? Nejkrásněji je tu právě na jaře.

Výchozím místem mého cyklovýletu bude obec Vojka nad Dunajom. Nejdříve se ovšem musím do obce dostat. Nachází se na druhém břehu vodního díla Gabčíkovo, spojení z Kyselice obstarává říční trajekt – kompa. Převáží místní obyvatele, kterým Gabčíkovo uzavřelo cestu, převáží jejich automobily, v sezóně převáží i turisty. Zdarma. Je to kompenzace za nesnáze způsobené výstavbou vodního díla. Mimo sezónu je to jediný možný převoz z jednoho břehu na druhý, nepočítám-li komunikaci přes hráz vodního díla. Jenže to je pořádná oklika! V letní sezóně funguje ještě turistický převoz mezi Hamuliakovom a Čunovom. Sezóna však ještě nezačala, musím kompou.

Kompa, přístav Vojka nad Dunajom

Říční trajekt

Cesta na druhý břeh trvá pár minut. Sjezd do Vojky, najdu ještě cestu k Vojčianskému jezeru? Bez problémů. Díru v plotě léta nikdo neopravil, žádnou jinou cestu hledat nemusím.

Vojčianské jezero je vstupem do Dunajských luhů. Z jedné strany je osázeno výstavními rekreačními domky, ze strany druhé chatkami rybářů. Tudy musím jezero objet, z druhé strany je cesta uzavřena plotem. To přece nejde, aby kolem domů jezdil kdejaký cyklista. Rybářům to nevadí.

Vojčianske jazero

Kousek po červeně značené turistické cestě, nesmím přejet neznačenou odbočku. Ta se však nedá přehlédnout. Je to spojka mezi jezerem a hlavním tokem Dunaje. Vede kolem Vojčianských slepých ramen. Už tady je na co se dívat. Břehy porostlé vysokým rákosem, stromy popadané do vody, hotová vodní džungle. Mezi jednotlivými rameny existuje určitý výškový rozdíl. Ten vyrovnávají hráze, po kterých vedou cesty. Na každé hrázi je vybudován přeliv, přes který se teď, v jarním období přelévá voda. V Alpách však jaro ještě nezačalo, vody se nepřelévá mnoho, na kole s přehledem přejedu. Horší by to bylo pěšky.

Vojčianske rameno

Vojčianske rameno

Vojčianske rameno

Vojčianske rameno

Vojčianske rameno

Vojčianske rameno

Nespočet fotografií Vojčianských ramen, poté teprve pokračuji k Dunaji. Kolo opírám o strom a scházím na břeh druhé největší evropské řeky. Působí mohutně. Přesto, že hlavním ramenem řeky teče jenom část vod. Část odvádí Gabčíkovo a další teče menšími rameny na maďarském území. Cítím typický pach řeky, tlejících vodních řas, cítím i vůni vzdáleného moře.

Dunaj

Dojem kazí spousta patron, které se povalují po břehu. Myslivci, kteří se často a s oblibou pasují na největší ochranáře a strážce přírody, by si mohli plastové nábojnice po brokovém útoku uklidit. Jejich tvrzení by pak mohla vyznívat upřímně.

Po zabahněné pobřežní komunikaci pokračuji dále. Každou chvíli zastavuji a fotografuji krátká vodní ramena, která se nacházejí v prostoru mezi Vojčianským a Šulianským jezerem.

Vodní plochy mezi Vojčianskym a Šulianskym jazerom

Vodní plochy mezi Vojčianskym a Šulianskym jazerom

Vodní plochy mezi Vojčianskym a Šulianskym jazerom

Vodní plochy mezi Vojčianskym a Šulianskym jazerom

Znovu se dostávám na červené značení, po něm mířím k místu zvanému Šípová hať. Je to úzký pruh země mezi Šulianským jezerem a Šulianským ramenem. Toto jezero je poznamenáno stavbami ještě více, než jezero Vojčianské. Pár fotografií a rychle na opačnou stranu. Šulianské slepé rameno je velmi pěkné, malebné. Doprovod podél břehu mi dělá pár labutí.

Šulianske jazero

Šulianske rameno

Šulianske rameno

Šulianske rameno

Král a královna

Vracím se asi kilometr zpět po červeném značení. Podle mapy tu existuje neznačená propojka až k Bodickému slepému ramenu, kam vede má další cesta. Vstup do lesa nacházím, jenže která z další desítky lesních cest je ta pravá? Opakovaně končím v neschůdném terénu, na cestě rozbahněné tak, že nemohu pokračovat dál. Po hodině marného úsilí, kdy musím opakovaně čistit kolo, abych vůbec mohl šlapat, své pokusy vzdávám. Vracím se na značenou cestu a k Bodickým ramenům mířím oklikou. A slibuji si, že už na žádnou neznačenou cestu neodbočím.

Po levé straně cesty míjím opravdové vodní džungle, ráj volavek, které každou chvíli vyrušeny vzlétají a asi mi pěkně lají. Ze všech stran se ozývá ťukání datlů, na rozdíl od volavek se k nim mohu přiblížit na pár metrů. Fotografovat se však nenechají.

Po několika stovkách metrů cesta vlevo do lesa. Suchá. Jedu tam? Jedu! Dvě stovky pohodových metrů, nádherné slepé rameno. Cesta tu končí a stála za to.

Zpět na červenou a dál kolem Bodických ramen. Ta se nacházejí napravo od cesty, na straně levé se znovu přibližuji k Šulianskému ramenu. Každé vodní rameno tu má svoje jméno. Nejčastěji podle obcí, které se v okolí nacházejí.

Bodické ramená

Bodické ramená

Bodické ramená

Bodické ramená

Bodické ramená

Bodické ramená

Bodické ramená

Bodické ramená

Brod. Tabule na turistickém rozcestníku upozorňuje na nebezpečí uklouznutí v případě vysoké vody.  Nedaleký přeliv však nadbytkem vody netrpí, přejezd je snadný.

Přijíždím do obce Bodíky. Tady si musím koupit něco k pití. Je teplo, hodně jsem toho v náročném zabahněném terénu vypotil a mám pořádnou žízeň. A zásoba vody mi už došla. Naštěstí točená kofola je ve slovenských (tady spíš maďarských) hospodách standardem.

Pět kilometrů po asfaltu protipovodňové hráze a další vstup do lesa. Cesta vede k jezeru s prozaickým jménem Žabie. Žáby neslyším, na ně je ještě brzy. Plaším ale velké hejno volavek.  Bílých i popelavých. Na protější straně cesty – jak jinak – další z mnoha slepých ramen, Trstenské. Z těch, které jsem dosud viděl, je nejdivočejší.

Žabie jazero

Trstenské rameno

Trstenské rameno

Rozcestí, odbočka na Kráľovskú lúku a k jednomu z nejkrásnějších míst Dunajských luhů, k Bačianským ramenům. Nevím, podle kterého krále je Kráľovská lúka pojmenovaná, ale pár královských záležitostí tu je. Královsky velká pramice, asi už dosloužila a podepřená stojí u okraje cesty. Nedaleko zas kolonie sněženek královského počtu. Tolik sněženek pohromadě jsem v životě neviděl (ale brzy uvidím, bez přehánění miliony, zítra, na jiném místě Dunajských luhů). Krom sněženek orseje a ladoňky. Jiné květy zatím nevykvetly. Kalendářně je přece jen ještě zima.

Královská pramice na Kráľovskej lúke

Království sněženek

Orsej jarní (Ficaria verna)

Ladoňka dvoulistá (Scilla bifolia L.)

Bačianske ramená. Jak jsem předeslal, je to jedno z nejkrásnějších míst Dunajských luhů. Obrovské vodní plochy, spleť vodních kanálů, biotop vzácných živočichů a rostlin. Systém hrází a přelivů mezi jednotlivými rameny, jednou jsem se odtud musel vracet, rozvodněný brod nebylo možné přejít. Ale dnes to bude jiné. Mám kolo.

Už přejetí prvního brodu nedopadá dobře. Vody na čtyřicet centimetrů, mám plné boty, ždímu je i ponožky. Jenže co už? Pěšky bych se tu vůbec nedostal.

Ždímání zcela zbytečné, po chvíli mě čeká brod další. Rozjíždím se, musím ho překonat dynamicky. Po pár metrech ve vodě však vidím, že je zle. Proud vody je velmi silný a stáčí mě doleva, směrem do jezera. Navíc na rozdíl od brodu předešlého je dno pokryto kluzkými řasami. Opřu se silou do pedálů, málo platné, kola podkluzují. Připravuji se na pád do vody. Hlavně zachránit fotoaparát (no, kolo je taky docela důležité, nevím, co bych dělal, kdyby mi ho proud odnesl).

Brod

Naštěstí vše dopadá dobře. Na kole jsem už najezdil pěkných pár tisíc kilometrů a něco jsem se naučil. Zúročuji zkušenosti se vším všudy.

Do vody jsem nespadl, ale boty, ponožky a kalhoty mohu znovu ždímat. Za chvíli třetí brod, ždímání se opakuje. A ještě jednou.

Vodu v botách a mokré oblečení beru jako nutné zlo. Ani trochu se však nezlobím. Nepříjemné chvíle jsou naprosto vyváženy krásou krajiny. Úžasná místa. Hra barev, modrá obloha, odraz modré v hladině ramen, hněď dosud neolistěných stromů, sivohnědé rákosí, nad ním hejna volavek, ve vodě spousta labutí.

Bačianske ramená

Bačianske ramená

Bačianske ramená

Bačianske ramená

Bačianske ramená

Bodem návratu je Ostrov orliaka morského. Národní přírodní rezervace, jeden z posledních zbytků původních nedotčených lužních lesů, biotop existenčně ohrožených druhů rostlin a živočichů.

Za kanálem na druhé straně cesty vidím mokřady, které jakoby nepatřily do těchto míst, ale o dobrých tisíc metrů výš.

Mokřady v lužním lese

Vracím se zpět, už jen po značené cestě. Kolem Žabieho ostrova na protipovodňovou hráz, po ní dvanáct kilometrů do Vojky a na kompu. Na druhý břeh a zpět do base campu. To už ale melu z posledního. Absolvoval jsem na kole 86 kilometrů, místy v extrémně těžkém terénu. Navíc na kole neterénním, vypůjčeném, na které nejsem zvyklý. Mám vytřesené ruce, dostávám křeče do zápěstí. A nohy mi pěkně mrznou.

Byl to nádherný výlet. Dunajské luhy se připravují na příchod jara, které tu bude každým dnem, možná už zítra, možná pozítří. Jaro tu přichází velmi rychle.