Pokračujeme v objevování zajímavých míst Českého středohoří. Dnešní putování začneme na Varhošti, exkluzivním rozhledovém místě nedaleko Litoměřic.
Varhošť je zalesněný čedičový vrch vzdálený asi osm kilometrů severně od Litoměřic. Tyčí se nad pravým břehem Labe, jeho severovýchodní svahy spadají k vysoko položené obci Českého středohoří Čeřeniště.
Vrchol Varhoště je zcela mimořádným rozhledovým místem. Na vrcholu stojí rozhledna, na tomto místě již třetí v pořadí. První tu postavili členové litoměřického Spolku pro České středohoří na konci 19. století. Byla to dřevěná stavba, která jako základů využívala kmenů dubů rostoucích na vrcholu. Rozhledna nevydržela dlouho, v roce 1902 musela být pro špatný stav stržena.
Peníze na druhou rozhlednu se našly až po dlouhém čase. Při příležitosti čtyřiceti let od založení zmíněného spolku, v dubnu 1927 byl položen základní kámen nové rozhledny. Otevřena byla v září téhož roku. Byla opět dřevěná, ale na kamenném základu. Vydržela až do sedmdesátých let minulého století.
Dnešní rozhledna, na kamenném základu stojící ocelová konstrukce se třemi vyhlídkovými plošinami, byla otevřena již nedlouho poté, co druhá dosloužila. 22. září 1973. Dvanáctitunovou konstrukci vynesl na místo vrtulník; ukotvení stavby bylo nesmírně obtížné.
Rozhledna je přístupná celoročně. A pamatuje nejspíš lepší časy. Především betonový základ – vstupní prostor do rozhledny – působí dost odpudivě a není nikterak udržován. Nicméně své poslání rozhledna beze zbytku plní a přesvědčujeme se o tom i my. Viditelnost je během naší návštěvy velmi dobrá.
Na jihu zřetelně rozlišuji komíny mělnické elektrárny; pak už snadno nacházím i mělnický zámek nad soutokem Labe a Vltavy. Prvně jmenovaná řeka je z Varhoště vidět hned na několika různých místech (prý až osmi!). Ucelený je pohled na hřeben Krušných hor a na západní část Českého středohoří s Portou Bohemicou v popředí. Na severozápadě vystupují Děčínské stěny se zarovnaným vrcholem Děčínského Sněžníku. Ploché pohoří daleko na jihozápadním obzoru identifikuji jako Rakovnickou pahorkatinu. Ale mohu se plést.
Skutečně mimořádné místo. Navíc v Českém středohoří nikterak ojedinělé. Pohoří je doslova rozhledovým rájem a další z výhledů nás čeká za pár chvil.
Mostná hora u Litoměřic
Nevýrazný kopec na severním okraji Litoměřic. Pro většinu obyvatel města je to však Mastná hora, tak jí místní nazývají. Mostná proto, že se z ní v 18. století sváželo dřevo na stavbu dřevěného barokního mostu přes Labe. Její oficiální pojmenování však tehdy znělo jinak: Výšina císaře Františka Josefa. A aby těch pojmenování nebylo málo, po vzniku republiky se změnilo na Výšinu svobody.
Od roku 1910 dominuje litoměřické Mostné hoře věž spojená s výletní restaurací. Vznikla z iniciativy Spolku pro zvelebení města Litoměřic a měla tři funkce: požární hláska, vojenská pozorovatelna a meteorologická stanice. Objekt byl postaven v německém romantickém slohu; v roce 1934 byla ještě přistavěna vinárna s tanečním sálem a verandou.
Po válce objekt dvakrát změnil majitele, po roce 1989 byl v restituci vrácen městu. To ho celý prodalo. Nový majitel nechal budovu i s věží opravit dle původních plánů. Byly provedeny i další úpravy směřující k tomu, aby si litoměřická legenda uchovala svého dobrého ducha.
Dnes je již výhled z věže omezený. Okolní les stavbu přerostl a uzavřel tak z jedné poloviny původní rozhled kruhový. Výhled je otevřený pouze k jihu a jihozápadu, tedy na město Litoměřice a na část Polabí. Nicméně je velmi pěkný a za dobrého počasí je vidět skutečně daleko. Pohledu vévodí čedičová homole Hazmburk se zříceninou hradu a nedaleké vrchy Radobýl a Lovoš.
Syti pohledů na Litoměřice a jejich okolí se posunujeme dále na východ. Na Úštěcko. Chceme tu navštívit další dvě zajímavá místa. Městečko Levín a nedaleký vrch Sedlo.
Levín
Městys Levín leží sedm kilometrů severozápadně od Úštěku. V malebné části Českého středohoří, kterou umocňuje nedaleko se zvedající vrch Sedlo.
Z dálky viditelnou dominantou Levína je zvonice, tyčící se na zalesněném pahorku nad městečkem. Na tomto místě stával od poloviny 13. století středověký hrad. Zanikl už po sto letech existence; na jeho místě byla roku 1699 vystavěna barokní zvonice a ta zdobí Levín dodnes.
Hrad sice zanikl, ale v podhradí se žilo dál. Levín časem začal svým významem převyšovat okolní obce. Největšího rozvoje dosáhl v druhé polovině 17. století, kdy tu už převládalo německé obyvatelstvo. Rozvoj městečka byl spojen s hrnčířskou výrobou. Levínská keramika byla v 17. až 19. století velmi oblíbeným artiklem.
Na konci 18. století přišel velký požár města, který hrnčířské výrobě zasadil tvrdou ránu. Pohromu definitivně dokončilo vyčerpání ložisek jílu.
Ještě jednou však dosáhlo městečko věhlasu. V jeho části zvané Jeleč byly na začátku 19. století založeny lázně. Léčilo se zde chladnou, mírně radioaktivní vodou. Rozkvět kulminoval na začátku 20. století, pak sláva lázní postupně zanikala.
Levín si dodnes udržuje malebný ráz. Najdeme zde několik architektonických památek, z nichž nejpoutavější je okrouhlý barokní kostel Povýšení sv. Kříže stojící uprostřed náměstí.
Pro filmové pamětníky je Levín znám z dětského filmu Páni kluci (1975), který se tu natáčel.
Procházíme náměstím, fotografujeme zajímavý kostel a míříme vzhůru k barokní zvonici. Spekulujeme, zda se dostaneme dovnitř a budeme se moci rozhlédnout z vysoko položených oken. Obavy jsou zbytečné. Objekt je volně přístupný a po dřevěných schodech se dá pohodlně vystoupat až pod střechu. Tady jsou ona velká okna, kterými je vidět do všech světových stran. Rozhled sice nepatří mezi ty úžasné, všeobjímající, určitě však stojí za to. Monumentální je pohled k Sedlu (za chvíli budeme šplhat nahoru), na straně opačné k Bukové hoře. A velmi zajímavý je i pohled na levínské náměstí.
Vracíme se zpět k buteovi, který nás na jako všude trpělivě čeká. Usuzujeme, že další plány budeme muset změnit. Že výstup na Sedlo je už mimo časové možnosti dnešního dne. Zítra a pozítří jedeme jinam, vrátíme se sem poté. Sedlo si nenecháme ujít.
Předesílám, že po dvou dnech náročného chození v pískovcových skalách Česko-saského Švýcarska a Tiských stěn zůstal výstup na Sedlo už jen mojí soukromou záležitostí.
Sedlo
Nejvyšší vrchol Českého středohoří na pravém břehu Labe, v rámci pohoří čtvrtý nejvyšší. Nadmořská výška 726 metrů. Mohutný, v severojižním směru protažený tefritový (magmatická hornina) vrchol. Společně s Malým Sedlem tvoří jeden hřbet, připomínající z dálky koňské sedlo. Je dominantou Úštěcka, potažmo Verneřického středohoří.
Stoupám turistickou značenou cestou z Liběšic a obdivuji rozlehlý vrchol. Má zcela jinou stavbu než ostatní vrcholy Českého středohoří. Hranolová odlučnost tefritu vytváří na mnohých místech skalní věže, komíny, sloupy a skalní hradby. Kolem jedné z nich vede závěrečný strmý výstup k vrcholové partii Sedla, pojmenované Májový kámen.
Jsem na vrcholu. K vyhlídkové skále na jižním okraji vrcholového hřebenu vede krátká značená odbočka. Je mi jasné, že to dnes žádná rozhledová hitparáda nebude. Po nočním dešti sluneční paprsky zvedly opar. Ten halí krajinu a mlží obrysy všeho, co je vzdálené víc jak deset kilometrů. Za dobré viditelnosti však musí toto místo disponovat rozhledem nejvyšší kvality. Svědčí o tom zápisy a poznámky ve vrcholové knize.
Nejen viditelnost nastavuje laťku zajímavosti tohoto místa. Obdivuji skalní útvary na strmých stěnách a rozsáhlá suťová pole. Ta jsou stabilizována porosty listnáčů, které mají místy až pralesovitý charakter. K jihu obrácené skály jsou porostlé teplomilnou květenou. Vyskytují se zde mnohé vzácné druhy rostlin a živočichů. Z hlediska ochranářského je Sedlo velmi hodnotným územím. Stejnojmenná národní přírodní rezervace byla vyhlášena již v roce 1968!
Zápis do vrcholové knihy, vracím se k rozcestníku na vrcholu. Další cesta vede temenem hory a proplétá se mezi zajímavými skalními útvary. Skalky jsou jakoby vytvořené z desek naskládaných na sebe. Někdy jsou postaveny vodorovně, někdy svisle. Na mnoha místech vedou vyšlapané chodníčky k dalším a dalším vyhlídkám. Nasměrovány jsou téměř do všech světových stran, na jedné z nich se nečekaně vynořuje dřevěný kříž.
Nevynechávám žádnou z vyhlídek a postupně si tak vytvářím obraz rozhledového panoramatu. Jak už jsem však podotkl, výhled je dnes kvalitou hodně vzdálený ideálu.
Zdolávám postupně celý hřeben a scházím poté do obce Horní Vysoké. Kolem mausolea či rodinné hrobky Josefa Edlera Schrolla, posledního majitele liběšického panství, pokračuji do Srdova. Odtud scházím do Úštěku.
Byl to podařený výlet. Jsem rád, že jsem se na Sedlo vypravil. Během krátké chvíle mi přirostlo k srdci a rád se sem budu vracet. Teď se však vracím do Litoměřic, kde dlí zbytek výpravy.
Návštěvu dalšího místa zprostředkovala náhoda. Dovídáme se, že navečer v tomto městě začíná Noc kostelů. V rámci ní bude i v podvečerních hodinách otevřena vyhlídka na věži Katedrály sv. Štěpána. Tohle si nesmíme nechat ujít!
Oproti dopoledni se navečer ochladilo a viditelnost se diametrálně zlepšila. Věž katedrály nabízí úchvatný pohled na celé Litoměřice. Z vrcholů Českého středohoří jsou dobře vidět Radobýl, Hazmburk, na straně opačné Sedlo, Křížová hora a Dlouhý vrch a Hradiště. Na severním okraji města Mostná hora. Jako na dlani máme před sebou soutok Ohře a Labe.
Nemohli jsme vymyslet lepší zakončení expedice. Rozhled z věže katedrály byl jejím mimořádně povedeným závěrem. Expedice se však povedla celá, neměla jedinou chybu. Nerozpakuji se zopakovat, že především díky ochotě a profesionalitě našeho kamaráda butea.
Ještě jednou děkujeme!
„Jsem neskonale potěšen skvělými fotkami“ Na Sedlo jsme s manželkou před lety vylezli, ale neměli sebou foťák. Záběry našich Litoměřic s různých věží kostelů taky nemáme a tak velké díky Pepikovi a doprovodu.
Opětovně chválím. Vidím, Pepo, že když nemáš k dispozici nějaký přírodní vrchol, vezmeš za vděk i věží. 🙂
Ale kdepak, to nebyla žádná degradace. Bylo to úžasné.
Lezl jsem po ochozech oken a fotil. Pak jsem si teprve všiml, že tam jsou cedule se zákazem vstupu na ochozy. Čekal jsem, jestli na mě dole nevyrukují s nějakým záznamem z kamer…
…a koľko metrov je pod tebou, si si asik nevšimol 😉
„všeobjímající rozhled“ tak to môžeš vymyslieť len ty! 😉 pekné výrazivo.