Přechod Krušných hor. Den čtvrtý

Přechod Krušných hor. Den čtvrtý

Přechod Krušných hor. Den čtvrtý

Poslední den mého putování. Nejdeštivější. Završený neopakovatelným pocitem…

Budík zvoní po třetí hodině. Nechce se mi do tmy, ale není vyhnutí. Před sebou mám ještě padesát kilometrů a časový itinerář je neúprosný. Budu muset jít rychle. A budu muset udělat kompromis, ke kterému se uchyluji jen velmi nerad: vyškrtnout ze seznamu mých průběžných cílů musím přehradu Fláje s unikátní pilířovou hrází. Šest kilometrů navíc by mohlo mít fatální dopad na můj včasný návrat domů.

Předpokládal jsem, že se z Horní Vsi kus cesty vrátím a kolem Flájského plavebního kanálu, jedinečné technické památky, dojdu k přehradě. Ta mi v paměti utkvěla už v teenagerovských letech. V čase, kdy jsem hltal knihy Vladimíra Párala. V jedné z nich Fláje používá jako dramatickou kulisu ještě dramatičtějšího příběhu.

Co se dá dělat.

Za svitu čelovky procházím Horní Vsí a vcházím do lesů nad Flájskou přehradou. Překvapuje mě, kolik je v Krušných horách jelení zvěře. I tady se na mne z pasek dívají desítky očí rozsvícených proudem světla z mé lampy.  Takové divadlo tu krušnohorští jeleni asi ještě neměli.

Po půlhodině chůze se začíná rozednívat. Ale začíná také pršet.

Vypínám čelovku a schovávám ji do batohu. Cesta neprochází lesem přímočaře. V ruce mám GPS a kontroluji svůj pohyb. Po chvíli přicházím na další z luk. Z ní spatřuji malý cíp vodní hladiny. Přehrada Fláje. Tak jsem ji přece jen spatřil. Žel, víc se k ní na této cestě už nepřiblížím. Alespoň malá satisfakce.

Krušnohorská magistrála pokračuje od Flájské hájovny po silnici a zhruba po kilometru odbočuje do hustého lesa. Po dalších dvou kilometrech les končí. Ocitám se na rozlehlé louce, na jejímž okraji stojí kříž. Naproti kříže pak několik informačních panelů. Popisují historii obce Fláje a okolních osad, které byly zlikvidovány v důsledku výstavby vodního díla v letech 1952 – 1963. Jednou z nich byl i Vilejšov. Stával v těchto místech. Dnes historii připomíná jen kříž a nedaleký rozcestník značených turistických cest.

Ráno v bývalém Vilejšově

Ráno v bývalém Vilejšově

Pár stovek metrů sleduji protiproudně tok Flájského potoka. Malebná bystřina zbarvená typickou rzí horských rašelinišť. Potok míří do rozsáhlých bažin a slatí, kde je jeho prameniště. Já mířím jiným směrem. K významnému rozcestí na Vrchu Tří pánů.

Flájský potok

Flájský potok

Flájský potok

Flájský potok

Proč významnému? Až příště půjdu přes Krušné hory, budu už vědět, že se tu nachází překrásný, rozlehlý, před větrem chráněný zastřešený bivak, ve kterém by bylo možné nocovat i v zimě.

Kdybych znal vývoj včerejšího počasí, kdybych věděl o bivaku, …ale jakápak kdyby. Prostě to vím pro příště a hotovo.

O kus dál další bivak. Dokonce s nocležníkem! Zdravím ho a s úsměvem upozorňuji, že je už ráno. Říká, že si počká, až ustane déšť. Asi má dost času.

Mokrou a zablácenou cestou – stejně zablácený jsem po chvíli i já – pokračuji směrem k Bouřňáku. Mlha, mlha, mlha. Vidět je jen na pár metrů a pro mne je to další zklamání. Vrchol Bouřňáku, nacházející se pár minut od značené cesty, je dalším z mimořádných rozhledových míst těchto hor.

Mokrou a zablácenou cestou pokračuji  k Bouřňáku

Mokrou a zablácenou cestou pokračuji k Bouřňáku

Možná příroda ví, co dělá. Chce, abych se sem ještě vrátil. V tom jí rád vyhovím.

Známé středisko zimních sportů nechávám za sebou. Od trafostanice na spodním okraji obce, kde se stýkají tři turistické cesty, mířím k horské chatě Vitiška. Přemýšlím, že bych se na chvilku zastavil a dal si kávu. Zlaté oči. Tady otevřou nejspíš až v zimě.

Cesta klesá do údolí potoka Divoká Bystřice. Zde začíná dlouhé a táhlé stoupání na Cínovec. S přibývajícím výškovými metry se mění charakter lesa. Ve své nejvyšší partii, v přírodní rezervaci Cínovecká rašeliniště má typický charakter lesa vysokohorského s porostem břízy, jeřábu, borovice blatky a kleče.

Přírodní rezervace Cínovecká rašeliniště

Přírodní rezervace Cínovecká rašeliniště

Z chráněného území toho příliš nevidím, cesta míjí rezervaci jen okrajově. Navíc se na náhorní planině kolem Cínovce převaluje hustá mlha a vidět je opět jen na pár desítek metrů. A hustě prší. Nejvyšší bod planiny, Grosser Lugstein, nemám šanci spatřit.

Cínovec. Pohled do Saska

Cínovec. Pohled do Saska

Přecházím spletitý systém autostrád na hraničním přechodu. Nová celnice, stará celnice, ale vždyť tohle mě vůbec nezajímá.

Stačí však pár stovek metrů a už je na co se dívat. Kostel Nanebevzetí Panny Marie je ovšem hořkou ironií předchozího tvrzení. Zanedbaných kostelů je v Krušnohoří dost. Nesčetně víc, než v Pošumaví. Proč? Čechům jsou kostely ukradené. Občané Bavorska zachrání, co zachránit mohou. Sasové jsou bezvěrci.

Cínovec. Kostel Nanebevzetí Panny Marie

Cínovec. Kostel Nanebevzetí Panny Marie

Tím v žádném případě nechci tvrdit, že naše kostely mají zachraňovat občané Německa.

Zamotávám se do něčeho, do čeho jsem se zamotávat vůbec nechtěl. Raději se budu věnovat jiným zajímavostem. Především přírodě, na velkolepou historii hornickou teď příliš prostoru nemám. Příroda, ta je východně od Cínovce nanejvýš zajímavá.

Podmáčené lesy, slatě, Dlouhý rybník a rozsáhlé vřesoviště kolem něj. To je západní cíp Přírodního parku Východní Krušné hory. Oči doslova těkají z jednoho zajímavého místa na druhé. Trávím tu dlouhé minuty a snažím se co nejvíce zachytit objektivem mého fotoaparátu.

Přírodní park Východní Krušné hory. Dlouhý rybník s vřesovištěm

Přírodní park Východní Krušné hory. Dlouhý rybník s vřesovištěm

Přírodní park Východní Krušné hory. Dlouhý rybník s vřesovištěm

Přírodní park Východní Krušné hory. Dlouhý rybník s vřesovištěm

Přírodní park Východní Krušné hory.  Dlouhý rybník

Přírodní park Východní Krušné hory. Dlouhý rybník

Přírodní park Východní Krušné hory.  Dlouhý rybník

Přírodní park Východní Krušné hory. Dlouhý rybník

Přírodní park Východní Krušné hory.  Mokřady u Cínovce

Přírodní park Východní Krušné hory. Mokřady u Cínovce

Přírodní park Východní Krušné hory.  Mokřady u Cínovce

Přírodní park Východní Krušné hory. Mokřady u Cínovce

Přírodní park Východní Krušné hory.  Mokřady u Cínovce

Přírodní park Východní Krušné hory. Mokřady u Cínovce

Přírodní park Východní Krušné hory.  Mokřady u Cínovce

Přírodní park Východní Krušné hory. Mokřady u Cínovce

Rozsáhlé louky na Předním Cínovci – něco je tu zvláštního. Už vím! Zmizela mlha a pojednou vidím daleko. Zároveň přestává pršet. Konečně. Slibovaná změna počasí k lepšímu je tu.

Přední Cínovec

Přední Cínovec

Čtyři kilometry chůze a je tu další významný bod mé cesty. Vrch Komáří hůrka. Alternativně Komáří vížka. Velmi oblíbené výletní místo, přístupné turistům všech věkových a výkonnostních kategorií. Z Krupky (Bohosudova) lze na vrchol vyšlapat pěšky nebo vyjet lanovkou. Za pěkného počasí je Komáří hůrka velmi frekventovaným místem. Turisté mají vrch opravdu rádi.

Komáří hůrka z Fojtovické pláně

Komáří hůrka z Fojtovické pláně

Rád ho mám i já. Byl jsem tu nejednou a rád vzpomínám na úžasné rozhledy do severních až středních Čech, pohledy k Českému středohoří. Ani dnes nezůstanu ochuzen. Protrhanou oblohou vidím do Teplic, k Bílině (Bořeň!), radost mi nemohou zkazit ani komíny elektráren, tepláren, briketáren, chemiček…  stačí.

Originální připomenutí těžby cínu v Krupce a na Komáří vížce

Originální připomenutí těžby cínu v Krupce a na Komáří vížce

Fotografuji (alespoň nějaké rozhledové fotografie budou), obcházím horský hotel (zavřený, jak jinak) a mířím na Fojtovickou pláň. Nekonečné louky, táhnoucí se mnoho kilometrů k severovýchodu. Tvář Krušných hor se v těchto místech diametrálně mění.

Fojtovická pláň

Fojtovická pláň

Pohled zpět, i z této strany si musím Komáří hůrku vyfotografovat. Vyndávám fotoaparát z pouzdra, snímám krytku objektivu, něco není v pořádku. Objektiv je zcela zamlžen, je téměř neprůhledný. Prohlížím fotografie, které jsem pořídil na Komáří hůrce. Jsou k ničemu.

Zamlžený pohled

Zamlžený pohled

Vracet se nemohu. Musím rozhledové fotografie oželet. Čistím a suším objektiv. Po chvíli malé zadostiučinění. Otevřené pohledy k nejvyšší části Českého středohoří. A bez komínů.

České středohoří z Fojtovické pláně

České středohoří z Fojtovické pláně

Kříž u cesty a malá tabulka s nápisem „Vzpomínka“ připomíná zaniklou obec Habartice. Zaniklé obce jsou fenoménem Sudet. Zmizely většinou po roce 1948, vystěhováním Němců, zabráním hraničního pásma, i z jiných tristních důvodů. Habartice byly jednou z nich. Po válce byly násilně vystěhovány a zbořeny. Zůstalo jediné stavení. Jednopatrová budova, kde sídlila finanční stráž.

Další cesta sleduje asfaltovou silnici. V terénní depresi se nachází další z chráněných území Přírodního parku Východní Krušné hory. Přírodní rezervace Černá louka. Předmětem ochrany jsou zbytky vlhkých až rašelinných luk s výskytem řady chráněných a ohrožených rostlinných a živočišných druhů. Jmenovat musím alespoň lilii cibulkonosnou a tetřívka obecného.

Přírodní rezervace Černá louka

Přírodní rezervace Černá louka

Přírodní rezervace Černá louka

Přírodní rezervace Černá louka

Po silnici pokračuji k osadě Adolfov. Směrem ke státní hranici se táhnou nekonečné podmáčené louky zbarvené do růžova bezpočtem květů rdesna. Nádherná podívaná.

Směrem ke státní hranici se táhnou nekonečné podmáčené louky zbarvené do růžova květy rdesna

Směrem ke státní hranici se táhnou nekonečné podmáčené louky zbarvené do růžova květy rdesna

Směrem ke státní hranici se táhnou nekonečné podmáčené louky zbarvené do růžova květy rdesna

Směrem ke státní hranici se táhnou nekonečné podmáčené louky zbarvené do růžova květy rdesna

Za Adolfovem se značená cesta odklání od silnice a míří nad hluboko zaříznuté údolí, na jehož protější straně se nachází zimní středisko Zadní Telnice. Ještě čtyři kilometry chůze po vrstevnici a přicházím k rozcestí Pod Jelením vrchem. Na tomto místě opouštím Krušnohorskou magistrálu, které jsem se zcela držel v posledních dvou dnech a po většinu cesty i ve dnech předchozích. Modré značení mě nyní přivádí do Nakléřova.

Nad Zadní Telnicí

Nad Zadní Telnicí

Horská osada Nakléřov, dnes součást Petrovic, se rozkládá při Nakléřovském průsmyku, kudy po staletí vedla důležitá obchodní stezka do Čech. Pro mne je dnes stejně důležitá, jako kdysi pro obchodníky. Znamená konec mé cesty a návrat do civilizace. Nakléřovský průsmyk je oficiálním cílem mého putování. Tady končí Krušné hory, tady začínají Děčínské stěny.

Nakléřov a Nakléřovský průsmyk

Nakléřov a Nakléřovský průsmyk

České středohoří z Nakléřovského průsmyku

České středohoří z Nakléřovského průsmyku

Čtyři kilometry po frekventované silnici nejsou žádným extra zážitkem. Silnici dobře zná generace cyklistů druhé poloviny dvacátého století. Horská prémie na Nakléřově odrovnala mnohého z účastníků Tour de Bohemia i jiných cyklistických závodů.

Já však jdu pěšky a ještě směrem dolů. Mým cílem je obec Telnice. Kilometr před cílem vedle mě zastavuje auto. Řidička mi nabízí svezení.

S díky odmítám.

Děkuji, dámo. Bylo to milé. Ale zvládl jsem celou cestu, ten poslední kilometr už zvládnu také.

Přechod Krušných hor, den čtvrtý, mapa

Přechod Krušných hor, den čtvrtý, mapa

Rekapitulace čtvrté etapy: 9 hodin chůze, 49 km

************************************************************************************

Rekapitulace cesty:

počet kilometrů: 194
čas: 39 hod
celkové stoupání 3148 m
průměrná rychlost 4,8 km/ hod
průměrná rychlost chůze 5,5 km/ hod 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Cesty. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

10 komentářů u Přechod Krušných hor. Den čtvrtý

  1. Jago napsal:

    Tak si tak říkám, že na počasí jsi měl vlastně štěstí. Představa, že bys tu cestu absolvoval v současných vedrech… Brr! I když na horách je poněkud chladněji.
    Kdybys někdy opět zabloudil do Čech, mohl bys navštívit také Brdy a Hřebeny.

    • pepa napsal:

      Vedro mi nijak zvlášť nevadí. Určitě bych se s ním vyrovnal 😉
      Už teď přemýšlím i o jiných horách.

  2. buteo napsal:

    Tak ti mě napadlo, co udělat zimní přechod na běžkách. Nebyly by sice přehršle překrásných obrázků přírody, zato by nepršelo a km by ubývaly jedna radost. Jednou jsme se se ženou /mladí a pohlední plni sil a nerozumu/byli s dětmi na Bouřňáku. Děti řádili na sjezdovce a my na běžkách se vydali po vrcholové stopě. Asi po 10 km nás zahnala horská služba, začal foukat ostrý severní a teplota šla na mínus 26°C. Tak jsme se přesunuli na Telnici .
    Hlavně vše dobře dopadlo. Nádherná reportáž a řeknu Ti, lépe se to čte než jít kousek s Tebou. V Ústí jsi chytil Altona – Keleti a do práce přišel včas nebo jsi v Brně zdřimnul a přejel do Blavy? Mě se o tom zdálo.

    • pepa napsal:

      Běžky? Sice je mám, ale moje parketa to není. Ale kdo ví? Nezříkám se ničeho.
      Večer jsem byl doma a ráno v práci.

  3. SV napsal:

    průměrná rychlost 4,8 km/ hod
    průměrná rychlost chůze 5,5 km/ hod

    e? 8 – )

  4. SV napsal:

    Ráno v bývalém Vilejšově – dychberúca fotka! super!

  5. SV napsal:

    Přírodnío parku Východní Krušné hory – krásne tajomné miesto…

  6. SV napsal:

    „trávím tu dlouhé minuty“ – a to je u teba koľko? sedem minut? 😈

  7. SV napsal:

    Zamlžený pohled – je výborná fotka, vyzerá to ako olejomaľba, už len zarámovať!

  8. SV napsal:

    výborné povídání, tento prechod KH!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.