Léto je ve Vysokých Tatrách minulostí. Čas letních zelených barev je ten tam, horské krajině teď vévodí žlutá ve všech jejích odstínech. Ale i podzim pomíjí v horách rychle a nejsou daleko dny, kdy se objeví první sníh…
Plány mé pětidenní zářijové expedice nejsou skromné. Cítím, že to může být má poslední letošní akce, kdy ještě nebudu potřebovat zimní výbavu. A chci toho využít. Tipů, jak úspěšnou sezónu završit, mám v hlavě hned několik. Jsou to výhradně hřebenové túry.
Zadný Gerlachovský štít od Západného Batizovského sedla. Hřeben od Nižnej Zlobnej štrbiny na Rumanov štít. Malé Rysy od Kamzičej štrbiny… Nevyjmenoval jsem zdaleka vše. Jako obvykle je toho tolik, že bych tu potřeboval strávit další dovolenou.
Po celou dobu přípravy šla mým plánům na ruku i ideální předpověď počasí. Pět krásných slunečných dnů. Jak už to s počasím v horách bývá, mění se velmi rychle. Den před odjezdem už vše vypadá jinak. Pěkné budou jen první dva dny. Pak dorazí studená fronta.
Nu což. Budu odpočívat.
Úterý
U Batizovského plesa jsem brzy, sluneční paprsky ozařují sotva polovinu Batizovskej doliny. Fouká silný vítr. Věřím, že je to jen průvan ve spodní, otevřené části doliny. V Tatrách jsou místa, kde se s bezvětřím nesetkávám téměř nikdy. A toto je jedno z nich.
Žel, pletu se. S přibývající výškou rychlost větru stoupá a na nejvyšším patře doliny, u polovyschlých Batizovských ok, má i slušnou sílu. Snažím se odhadnout, jak to vypadá na hřebeni Gerlachovského štítu. Ale mohu se jen dohadovat sám se sebou.
Bedlivým zrakem pozoruji hřeben ze Západného Batizovského sedla k vrcholu Zadného Gerlachu. Chaos skal, orientace nebude jednoduchá. Přitom v popisu cesty se o žádných složitostech nehovoří.
Ukrývám se před větrem, pozoruji hřeben, hodnotím své pocity. Nejsou dobré. Vůbec se mi do té cesty nechce. Přistihuji se, že vymýšlím další a další důvody, proč na Gerlach nejít. Není to nic, co bych neznal. Stává se mi to. Ale obvykle stačí pár kroků ve skále a je dobře.
Těch pár kroků jsem však tentokrát neudělal. Ano, silný vítr je racionální důvod, na hřebeni je to nebezpečná věc, ale hlavním tahounem mého rozhodnutí tentokrát vítr nebyl. Zvítězily mé pocity. Do té cesty se mi z jiných, nevysvětlitelných důvodů nechtělo. Ještě chvíli zkouším přemlouvat sám sebe, nic se však na mém rozhodnutí nezměnilo.
Co teď? Je ráno, krom větru krásný den?
Budu se toulat dolinami a vyrovnávat se s kapitulací. Přes Sedlo pod Drúkom přejdu do Zlomísk a tam uvidím. Třeba mě něco napadne.
Pod mohutnými stěnami Batizovského štítu scházím ke žlabu, který spadá ze Sedla pod Drúkom. Je to jeden z nejrozlámanějších žlabů v Tatrách. Popradský Ľadový štít, který se nade mnou tyčí, je takovými obklopen z obou stran. Žlab na opačné straně štítu, pod Zlomiskovou štrbinou, je z tohoto pohledu možná ještě horší.
Opatrně stoupám okrajem žlabu vzhůru. Snažím se lézt po skalách, vyhýbat se kamenné suti. Ta se již při velmi malé iniciaci ochotně řítí dolů. Bez újmy se dostávám pod sedlo, kde už jsou jen bezpečné skály.
V Sedle pod Drúkom jsem za větrem. Dokonce se mi zdá, že vítr ustává. To je pobídka k dalšímu rozhodnutí. Přece jen tak neminu Popradský Ľadový štít, na vrchol je to patnáct minut jednoduchého lezení.
Na Popradský Ľadový štít bych s trochou nadsázky trefil popaměti. Byl jsem tu mnohokrát, mám tento vrchol velmi rád. Nabízí překrásné rozhledy na severní i jižní stranu Tatier. Pohled do Kačacej doliny, jedné z nejdivočejších v Tatrách, je nezapomenutelný.
Stojím na vrcholu, rozhlížím se, fotografuji, vyhledávám vrcholovou knihu. Je mokrá, nasáklá vodou. Stejná, jakou jsem ji našel při minulé návštěvě. Škoda. Psát se do ní nedá. Rád ve vrcholových knihách listuji. Vypovídají o historii návštěv, o lidech, kteří na vrchol vystoupili. Některým stačí strohý zápis, jiní sdílejí i pocity.
Můj pohled se stáčí ke Gerlachovskému štítu. Na vrcholu je živo. Přece jen to s větrem nebylo tak vážné. Vím, vítr byl jen podružnou záležitostí. Do té cesty se mi prostě nechtělo. Co kdybych to nějak napravil?
Dívám se k sousednímu Kačaciemu štítu. Vede k němu ostrý exponovaný hřeben. Zajímavá cesta, kterou jsem dosud absolvoval jen jednou…
Tentokrát není třeba sebepřemlouvání. Po necelé hodině zajímavého lezení stojím na vrcholu.
Kačací štít je obklopen rozervanými vrcholy a hlubokými dolinami. Končistá, Gerlach, Batizovský štít. Kačacia doliny se svými zelenými plesy, nekonečná Bielovodská dolina. Oči neví, kam se podívat dřív.
Otázka, proč na Kačací štít ano a na Gelrach ne?, musí zákonitě přijít. Obtížnost cest je podobná, délka se nijak diametrálně neliší…
Nevím. Odpovědět si nedokážu.
Vracím se na Popradský Ľadový štít. Sestupuji do Zlomísk. Sedám si u Ľadového plesa a znovu o otázce přemýšlím. Opět odpověď nenacházím.
Středa
Ještě dnes bude podle předpovědi pěkně. Studená fronta má dorazit až navečer a to je ještě spousta času na nějakou pěknou túru.
Říkám nějakou a na mysli mám jednu konkrétní. Hřeben mezi Rumanovým štítom a Nižnou Zlobnou štrbinou. Obtížnost II – III. S tím, že v některých úsecích může být i vyšší.
Směr cesty je jasný. Od Gankovej štrbiny na Rumanov štít, přes Zlobné zuby na Zlobivú, a poté sestup přes Zlobné kopy do Nižnej Zlobnej štrbiny. V opačném směru je výstup obtížnější. Komplikuje ho komín na Zlobivej, který v mnou zvoleném směru mohu slanit.
V brzkém ránu stoupám Rumanovou dolinou, kde jsem už hodně dlouho nebyl. Dva tři roky? Ani nevím. Míjím kamzičí rodinu. Zvířata jsou netečná. Chtějí si také užít poslední teplé dny podzimu. Na zimní období jsou kamzíci připraveni. Jejich srst je už hustá a tmavá.
Po Rumanovej terase přicházím do Gankovej štrbiny. Moje plánovaná túra je sice dlouhá, ale ne zas tak, abych si nemohl odskočit i na Ganek. Je to velmi pěkná, zajímavě exponovaná cesta. Mezi vysokohorskými turisty se těší velké oblibě.
Pár kroků nad Gankovu štrbinu, pohled zpět. Dívám se do kolmé stěny protějšího Rumanovho štítu, kde začíná má dnešní hřebenovka. Žádné nadšení. Je mi jasné, že myšlenku výstupu strmou stěnou budu muset nechat řádně uzrát. Vylezu na Ganek a pak uvidím.
Pohled z Ganku na sousední vrcholy je impozantní. Koruna Vysokej, Rysy, Rumanov štít. Jedním slovem – fascinující. Stojím jako přikovaný, dívám se kolem sebe a nemohu se pohledů nasytit.
Pomalu se vracím a ještě pomaleji pokukuji po severozápadní stěně Rumanovho štítu. Komín, kterým vede cesta, je skutečně velmi strmý. Až příliš pro lezení bez jištění. Na straně druhé je cesta členitá, chytů i stupů dost. Přelézám přes Gankovu štrbinu pod stěnu, zvažuji všechna pro a proti – a ustupuji.
Ne. Na Rumanov štít vylezu lehčí a bezpečnější cestou.
Rumanov štít má tři vrcholy. Přelézám z jednoho na druhý, na třetí, pozoruji další cestu. Nezdá se mi těžká. Ale…
Mé sebevědomí je již druhým ústupkem v krátké době nahlodané. Přiznávám, že se mi ani dnes nechce pouštět do náročnějších hřebenových túr. Ta včerejší, z Popradského Ľadového štítu na Kačací – Pánbůh zaplať, byla určitě vzpruhou, ale sebevědomí nevrátila tam, kde by mělo být. Nicméně usuzuji, že by hřeben na Zlobivú neměl být problémem. Příště.
Sestupuji z Rumanovho štítu. Traverzuji pod Zlobivú, stoupám na terasu lemující jižní stěny jejího masívu. Výstup z této strany znám, neměl by být žádný problém.
Nebyl. A dokonce si myslím, že výstupová cesta, kterou jsem zvolil, nebyla o nic lehčí, než hřebenovka přes Zlobné zuby.
Nějak si přestávám rozumět.
Z trojice dnes navštívených vrcholů – Veľký Ganek, Rumanov štít a Zlobivá – nabízí posledně jmenovaný pohledy nejdramatičtější. Kdysi jsem je souhrnně pojmenoval výrazem „skalní chaos“. Ano, změť skal a vrcholů, které Zlobivú obklopují, vypadá na první pohled chaoticky, neuspořádaně. Je to však pohled, který mě nemůže nechat v klidu. Pohled, pro který mám Zlobivú rád, pro který se tam rád vracím.
Sestupuji ke komínu, o kterém jsem hovořil, který je zřejmě nejtěžším místem mé původně plánované hřebenovky. V některých průvodcích hodnotí jeho obtížnost II, jinde IV. Nejsem schopen z tohoto pohledu posoudit. Pravdou je, že vypadá velmi nepřístupně. Ale kdo ví?
Jen nerad opouštím vrchol Zlobivej. Nerad se loučím se starým olámaným dřevěným křížem na vrcholu, který je vidět do daleka, a který je symbolem Zlobivej.
Sestup není jednoduchý. Několikerý spust na rukách, dokonce uvažuji, že raději slaním. Nebylo toho však zapotřebí. Perfektně zvládnutým sestupem moje sebevědomí navíc stouplo tam, kde ho obvykle mívám.
Čtvrtek
Pohled z okna base campu říká, že se předpověď počasí stoprocentně naplnila. Prší. Podle předpovědi by však ještě před polednem měly srážky ustat. Pojedu na Štrbské Pleso a počkám.
Štrbské Pleso k mému překvapení bez deště. Pokračuji tedy dál. Vystupuji na zastávce Popradské pleso a vydávám se do Mengusovskej doliny. Kdo ví, třeba až na Rysy.
Procházím pod Ostrvou. Obloha nade mnou ztrácí svoji šeď, v cárech mlhy začíná prosvítat modrá. Oprávněně se začínám domnívat, že oblačnost nesahá vysoko. Že stačí popojít výš a dostanu se nad mraky.
Tak jednoduché to zas není. Oblaka se převalují sem a tam, jednou modrá, jednou šedá, a pro výstrahu občas i černá. Kam tedy půjdu?
Rozcestí Rysy – Hincove plesá. Napadá mě, že si zopakuji mou oblíbenou velkolepou trasu Mengusovské sedlo – Czarny Staw – Rysy a zpět na Popradské pleso.
Dohodnuto. Je to čistá turistika, ale na lezení to dnes není. Skála je vlhká a jen tak neoschne.
Dnešní překvapení však stále ještě nekončí. Pár desítek metrů mi zbývá do Mengusovského sedla a já nestačím valit oči. Obloha se protrhává, nade mnou je čistá modř. Posledním překvapením je pohled na polskou stranu. Polsko – kam až oko dohlédne – je zahaleno vrstvou inverzní oblačnosti. Zahalena jsou i obě polská plesa v závěru Doliny Rybiego Potoku – Morskie Oko a Czarny Staw.
Nemá smysl sestupovat do mlhy. Smysl má jít vzhůru. Kam? Na Východný Mengusovský štít! Čtyřicet minut a stojím na vrcholu. Mezitím zas přízeň počasí ochabla, už není jen jasno. Ale pořád je krásně. A je na co se dívat.
Překvapuje mě, že jsem na vrcholu sám. Obvykle je tu spousta Poláků. Kde zůstali dnes, nevím. Možná se jim v té mlze dole líbí. Ani v Mengusovskom sedle jich moc nebylo. Je to prosté. Netušili, že mlha nevysoko nad jejich hlavami končí.
Vychutnávám si osamělost na vrcholu Východného Mengusovského štítu. Splynutí s horami, nebývalý pocit radosti a štěstí. Ano. To je ten správný výraz. Na vrcholcích tatranských štítů jsem šťastný. A štěstí do sebe vstřebávám všemi smysly.
Nevím, kdy naposledy jsem byl na některém z tatranských vrcholů tak dlouho. A vydržel bych tu ještě déle. Obloha se však opět zatáhla a zešedla. A rampou pod Mengusovským sedlom je lépe sestupovat za sucha.
Dnešní den byl mimořádně příjemným překvapením. Vytěžil jsem z něj maximum a spokojen jsem do nejhlubších koutů duše.
Pátek
Štěstí v podobě nenaplněné předpovědi počasí se opakuje jako přes kopírák. S tím rozdílem, že chybí modrá obloha. Na déšť to však nevypadá.
Mířím Mlynickou dolinou k vodopádu Skok. Počítám spíše s kondiční túrou, v lepším případě s výstupem na některý z nenáročných vrcholů v Mlynici. Štrbský nebo Furkotský štít, Triumetal, uvidím. Ještě před vodopádem však všechny plány měním. Opouštím značenou cestu a mířím do Sedla pod Širokým žlabom. Pokud by skála nebyla mokrá, mohl bych přejít hřebenem od Prednej Bašty na Satana. Exponovaná hřebenovka, pěkné lezení.
Do Sedla pod Širokým žlabom je to daleko a vysoko. Dřív jak za hodinu jsem tam nikdy nebyl. A ani dnešek není výjimkou. Ihned prozkoumávám stav a vlhkost skály. Skála je sice suchá, ale zelený lišejník ještě vlhkost drží. Budu muset dávat pozor.
Nazouvám lezečky. Zkouším, jak drží na skále a na lišejníku. To první dobré, to druhé ani trochu. Na hřebenové hraně však lišejníku příliš není.
Leze se mi dobře. Po půlhodině stojím na vrcholu Prednej Bašty. To už se však zase zatáhlo, mlha přede mnou, mlha za mnou, nevidím nic. Ale vidět nemusím. Dnes jenom lezu. A směr další cesty je jasný.
První sestupový krok – aha. Musím se přezout zpět do lehkých běžeckých bot. Těm lišejník tolik nevadí. Několik desítek výškových metrů a stojím v Sedle nad Červeným žlabom. Pokochat se pohledem do strmého Červeného žlabu nemohu. Vidět je jen na pár metrů.
Od vrcholu Satana mě dělí dva tři skalní hrby. V tomto úseku cesty už netřeba lézt, je to chodecký terén. Nepospíchám. Satan mi neuteče a na déšť to také nevypadá. Na mlze je úžasné ticho. Mlha skryje obraz a skryje i zvuk. Rád si ticho v mlze vychutnávám a činím tak i v této chvíli.
Satan. Ve vrcholové knize je poslední zápis z předvčerejšího dne. Včera ani dnes tu ještě nikdo nebyl. Zapisuji se do knihy ve svém obvyklém formátu.
Ještě chvíli si vychutnávám ticho a sestupuji dolů. Na začátku Satanovej rampy nalézám tabulku, svíce a květiny, připomínající tragickou událost z konce letošního července…
Scházím na turistický chodník, sestupuji k vodopádu Skok. Počasí se diametrálně mění. Tak, jak je to možné jen v horách. Během pěti minut jasná obloha. Slunce, teplo. Ve slunečních paprscích zežloutlé trávy svítí dozlatova. Podzim je cítit na každém kroku.
Dnešnímu dni není co vytknout. Stejně jako včera jsem z něj vytěžil maximum.
Sobota
Poslední den mého pobytu. Dnes má podle předpovědi pršet celý den. A od rána skutečně prší. Představa, že bych celý den čekal v base campu na večerní autobus, je neslučitelná s mým myšlením. Půjdu se projít kolem Štrbského plesa. I za cenu, že zmoknu.
Jenže na Štrbském Plese neprší. Jsem zmaten. Obcházím pleso a přicházím k rozcestníku značených cest. Mohl bych vyběhnout k Chate pod Soliskom a Furkotskou dolinou se vrátit zpět…
Cestu jsem pojal ryze sportovně. Za hodinu jsem vyběhl na Predné Solisko, za další hodinu se vrátil zpět.
Opět začíná pršet.
Loučím se s Predným Soliskom, loučím se se Štrbským plesem, obvyklé poděkování horám. Nebylo to tentokrát ono. Ale bylo to pěkné.
Dnes v Tatrách sněžilo… 😉
Pekný článok aj fotky, hlavne tie s hmlou 😉 A výstupy super ❗
„Nu což. Budu odpočívat.
Za hodinu jsem vyběhl na Predné Solisko“ 🙂
„Nerad se loučím se starým olámaným dřevěným křížem na vrcholu, který je vidět do daleka, a který je symbolem Zlobivej“ verím. je nádherný.
Vysoké Tatry v čase zežloutlých trav sú absolútne nádherné, jeseň v plnej paráde, ľudí pomenej, pohoda. 😎
ôJako obvykle je toho tolik, že bych tu potřeboval strávit další dovolenou.“
to je dobre 😎
„Zvítězily mé pocity. Do té cesty se mi z jiných, nevysvětlitelných důvodů nechtělo.“
tomu sa hovorí intuícia, vieš 😎
a je dobré ju počúvať. v horách obzvlášť.
„Budu se toulat dolinami a vyrovnávat se s kapitulací.“
a počúvať intuíciu neňy žádná kapitulace, ale prejav hlbokej múdrosti 😎
„Výstup z této strany znám, neměl by být žádný problém. Nebyl. A dokonce si myslím, že výstupová cesta, kterou jsem zvolil, nebyla o nic lehčí, než hřebenovka přes Zlobné zuby. Nějak si přestávám rozumět.“
a nebolo to náhodou tým, že tú cestu poznáš, a Zlobné zuby ešte nemáš ochočené? 😉
„Ano, změť skal a vrcholů, které Zlobivú obklopují, vypadá na první pohled chaoticky, neuspořádaně.“ na fotkách to nijak chaoticky nevyzerá, aspoň teda na mňa to pôsobí naopak, celkom harmonicky.
„Dohodnuto.“ no to sa ti to dohodňuje, keď sa potrebuješ dohodnúť len sám so sebou! 😎