Tatry: tečka za letní sezónou

Tatry: tečka za letní sezónou

Tatry: tečka za letní sezónou

V titulku článku jsem tentokrát záměrně nepoužil přívlastek Vysoké. Má poslední letní tatranská expedice se skutečně netýkala jen Tatier Vysokých. Ale popořádku…

Musím se vrátit o několik měsíců zpět. Letní návštěva u mého polského kamaráda Marka ve mně znovu zažehla letitou myšlenku přejít celý hřeben Západních Tatier. Marek žije v malé podtatranské obci, odkud je neuvěřitelně krásný pohled na západní část Vysokých Tatier, na Červené vrchy a na Západní Tatry. Když jsem tehdy v létě do sebe nádherný pohled vstřebával, říkal jsem si, že nastal ten pravý čas hřeben Západních Tatier přejít…

Přetrvávající letní počasí, události v mém zaměstnání, to všechno způsobilo, že jsem si během krátké doby znovu vyšetřil pět dnů volna a vydal se do Tatier. V časovém plánu expedice jsem měl jasno. Dva dny budu věnovat přechodu Západních Tatier, zbylé tři túrám v Tatrách Vysokých. Vše nasvědčovalo tomu, že i předpověď počasí bude milostivá. Že v čase, kdy budu na hřebeni Západních Tatier, už ustane vichřice, kterou meteorologové předpovídají na dny bezprostředně před plánovaným termínem akce.

Vnímal jsem však dva problémy. Prvním, nejdůležitějším, bylo zvolit správné výchozí místo. Jít od východu? To by znamenalo přespat na chatě v Dolinie Pięciu Stawów Polskich, brzy ráno vyrazit do sedla Zawrat, přejít Świnicy a sestoupit do Ľaliového sedla, kde Západní Tatry geograficky začínají. Jenže přenocovat na podlaze chaty, vedle stovky dalších turistů, to nejenže příliš komfortu nenabízí, především pak limituje výkon v následujícím dni. Navíc je to časově nevýhodné. Do Ľaliového sedla bych se nedostal dříve, než kolem jedenácté hodiny dopolední. Na cestu do Hutianskeho sedla by mi pak zůstalo půldruhého dne. A to je málo. Znamenalo by to prodloužit akci na tři dny, a to se mi nechtělo. Musel bych redukovat plány ve Vysokých Tatrách.

Zůstala možnost druhá. Jít od západu. Znamená to ubytovat se v base campu v Tatranskej Štrbe, sbalit potřebnou výstroj, a ráno se co nejdříve dostat do Hutianskeho sedla. Jenže spojení do tohoto místa je velmi zdlouhavé. Navíc ho v těchto dnech komplikuje dopravní uzavírka – oprava mostu v obci Podbiel.

Změny autobusových tras, neuvěřitelně zmatená komunikace mezi jednotlivými dopravci, nakonec se mi ale daří probít se neřízenou mašinérií. Je středa, devět hodin ráno, jsem u horárně Biela Skala. Tedy začíná můj pochod.

První problém jsem vyřešil. Tím druhým problémem je voda. Na hřebeni Západních Tatier není nikde, musí se pro ni scházet. Se zdržením musím počítat a nic lepšího nevymyslím.

Zapínám GPS, ukrajuji první výškové metry prudkého stoupání na Bielu skalu. Značená trasa kdysi sledovala lesní cestu, ta je však nyní vyhrazena pro svoz dřeva. Náhradní chodník je dobře vyznačen, po nedávných deštích je však značně rozblácený. Blátem velmi kvalitním, blátem vápencovým. Tato část Západních Tatier je tvořena vápencem a vápencové bláto je zcela samostatnou kapitolou v každé učebnici pedologie 🙂 .

Musím vytáhnout hůlky, bez nich na Bielu skalu nevylezu.

Přicházím nad hranici lesa, do pásma kosodřeviny. Dostávám první pozdrav od silného větru. V odkrytých místech profukuje tak, že je třeba přidržovat se skal. Začínám tušit, že je zle. Patnáct set metrů nad mořem a už tady hrozí reálné nebezpečí.

Výstup na Sivý vrch je už korektním zápasem s větrem. V přikrčeném postoji se co nejrychleji přesunuji přes vrchol a klesám do sedla Pálenica. Možná jen foukalo z Bobroveckej doliny, možná to dál bude lepší. Hřeben se stáčí. Pokouším se doufat, že mě před poryvy větru budou krýt boční rozsochy Brestovej.

Pod Sivým vrchom

Pod Sivým vrchom

Hřeben Sivého vrchu

Hřeben Sivého vrchu

Pohled zpět, pár fotografií Sivého vrchu, Bobroveckého plesa. Vzhůru na hřeben Brestovej. Tam se rozhodne.

Rozhodlo. Po jednom z velkých větrných poryvů jsem se i s velkým batohem svalil do kosodřeviny. Byl jsem však ještě ochoten pokračovat dál. Po druhém pádu už ne. Tady končím v kosodřevině. Na dalších vrcholech bych končil hluboko pod skalami.

Za této situace se pokračovat nedá. Možná bych s vypětím sil ještě zvládl  vrchol Brestovej, možná bych sestoupil na Zverovku, ale to je tak vše. Přechod celého hřebene Západních Tatier je za těchto okolností nemyslitelný. Jak později zjišťuji, horská služba během dne vydala další varování a povýšila stupeň nebezpečí. Varovala, že v nárazech může mít vítr rychlost hodně přes sto kilometrů za hodinu.

Sivý vrch, Bobrovecké pleso

Sivý vrch, Bobrovecké pleso

Obracím zpět. V protisměru jde turista. Když mě vidí skrčeného ve větru, vytahuje fotoaparát, aby si zdokumentoval sílu vichřice. Vyměňujeme si emailové adresy. Žel fotografii pepa ve vichřici mi dosud neposlal.

Vichřice je pocitově velmi nepříjemná. Týravý hluk vytváří tlak v hlavě, v uších hučí. Slyšet není vlastního slova. Scházím do Zuberca s vědomím, že přechod hřebene Západních Tatier musím odložit na příští sezónu. Navíc poučen o několik závažných faktů.

Především je třeba nocovat v Zuberci. Tak, abych v Hutianskom sedle byl velmi brzy ráno. Jen tímto způsobem je možné přejít hřeben za dva dny. A pak: je třeba být v optimální fyzické kondici. Na sezónní vrcholové špičce. Dochází mi, že je akce řádově náročnější, než nonstop přechod hřebene Nízkých Tatier, který jsem absolvoval před pár lety…

Čtvrtek

I dnes má být větrno. Nepochybuji o tom, že zdolávat tatranské vrcholy bude chtít hodně obezřetnosti. Je třeba jít na krytá místa, kde tolik fičet nebude. Napadá mě Batizovská dolina. Uprostřed stojí solitérní vrch, Kostolík. Tady může být klid. Z jedné strany je místo kryté mohutným Gerlachom, z druhé Končistou, ze třetí Batizovským štítom. To by mohlo vyjít.

Po včerejším pozdním návratu ze Zuberca vycházím na túru až před polednem. U Batizovského plesa potkávám turisty vracející se z Gerlachu. Dobré znamení. Když dokázali vystoupit na nejvyšší vrchol Tatier, vystoupím i já na Kostolík.

Batizovské pleso

Batizovské pleso

Rychle stoupám pod Batizovskou próbu. Vítr příliš nevnímám. Jeho síla je rozhodně pod nebezpečnou hranicí. Pokračuji na další patro doliny, pod Kostolík.

Jenže tady je vše jinak.

Na tomto místě Batizovskej doliny se setkávají větry ze všech světových stran a vytvářejí doslova peklo. Opět se musím držet skal a opírat se o hůlky. Pustit se na hranu Kostolíka by bylo šílenstvím.

Velké zklamání. Vypadalo to dobře a dobře to podle pohybu turistů vypadá i na okolních vrcholech. Jenže tady je to jiné. Obcházím opatrně Kostolík ze všech stran, fotografuji. Fotografie použiji v mém seriálu o tatranských vrcholech. Jenže to budu muset nejdříve na Kostolík vylézt.

Kostolík

Kostolík

Kostolík

Kostolík

Kostolík a Batizovský štít

Kostolík a Batizovský štít

Pomalu sestupuji zpět k Batizovskému plesu. Na sebevědomí mi dnešní den nepřidal. Konejším sám sebe, objektivní nebezpečí je přece třeba respektovat. Nicméně už předchozí návštěva Tatier dopadla jinak, než podle mých představ. Z ne příliš pochopitelných důvodů jsem upustil od zamýšlených tras, hledal náhradní trasy túr, konejšil sám sebe, že příště to bude lepší…

Zatím není.

Batizovské pleso

Batizovské pleso

Batizovské pleso

Batizovské pleso

Pátek

Předpověď meteorologů je už mnohem příznivější. Bez poryvů větru, na straně druhé se má ovšem kazit počasí. Od západu přijde studená fronta s deštěm.

Jsem rozhodnut utnout sérii nepovedených výprav. Znovu se pokusit vystoupit na Kostolík a pokračovat závěrem Batizovskej doliny na Gerlach. Trasou, do které se mi při poslední návštěvě Tatier ani trochu nechtělo.

Ještě před devátou hodinou stojím pod Kostolíkom. Lezečky a severovýchodní hranou vzhůru. První úsek je lehký, obtížné místo je až před vrcholem. Obtížnost II – III. Jsem zvědav, co se za tím skrývá.

Skrývá se velmi exponovaný traverz. Obcházím skalní výstupek, dostávám se na dobré stupy pod samotným vrcholem. Ještě převislý balvan a jsem na vrcholu.

Úžasný pocit. Veškeré obavy ze mě padají. Obtížné místo jsem bezchybně zvládl, dokonce se mi velmi líbilo. Moje sebevědomí ožívá. Je mi jasné, že s technikou problémy mít nebudu. Mé obavy byly psychického rázu a snad jsou teď ty tam.

Malá Končistá z Kostolíka

Malá Končistá z Kostolíka

Zavěr Batizovskej doliny od Kostolíka

Zavěr Batizovskej doliny od Kostolíka

Zavěr Batizovskej doliny od Kostolíka

Zavěr Batizovskej doliny od Kostolíka

V pohodě sestupuji, přezouvám se a směřuji dále, k závěru doliny. Známou cestou vystupuji do Západného Batizovského sedla. Odtud bude pokračovat má cesta na Zadný Gerlach a posléze na Gerlachovský štít.

Krátký hřeben do Východného Batizovského sedla. Směr další cesty určují skalní věže pod Zadným Gerlachom. Nejvyšší z nich, dvojvrcholová, nese přiléhavé jméno Biskupská čiapka. Vede k ní hodně nepříjemný, lámavý terén. Samotná skalní věž je pro mne nedostupá, bez jištění se na ni neodvážím. Na ostrý hřeben směřující k vrcholové partii Zadného Gerlachu vystupuji až za ní.

Následuje zajímavé, velmi příjemné lezení. Nevyhýbám se těžším místům a snad i proto se mi některá zdají obtížnější, než traverz na Kostolíku. Průvodce Arna Puškáša však udává klasifikaci II. Budiž. Vždyť na tom vlastně ani tak nezáleží…

Na hřebeni pod Zadným Gerlachom

Na hřebeni pod Zadným Gerlachom

Hřeben na Zadný Gerlach: Pohled do Batizovskej doliny. Kostolík, Končistá

Hřeben na Zadný Gerlach: Pohled do Batizovskej doliny. Kostolík, Končistá

Batizovský štít, Končistá a Kostolík zpod Zadného Gerlachu

Batizovský štít, Končistá a Kostolík zpod Zadného Gerlachu

Gerlachovské spády zpod Zadného Gerlachu

Gerlachovské spády zpod Zadného Gerlachu

Kačacia a Bielovodská dolina zpod Zadného Gerlachu

Kačacia a Bielovodská dolina zpod Zadného Gerlachu

Míjím trosky válečného Lisunova, dosahuji nadmořské výšky dvou tisíc šesti set metrů. Vrchol Zadného Gerlachu je jen o pár metrů vyš.

Trosky válečného Lisunova na Zadnom Gerlachu

Trosky válečného Lisunova na Zadnom Gerlachu

Otevírám schránku s vrcholovou knihou. Je v podobném stavu, jakou jsem nedávno nalezl na Popradskom Ľadovom štíte. Promočená, zapisovat se do ní nedá. Je to škoda. Jak jsem se minule svěřil, mám vrcholové knihy rád. Popisují historii návštěv, zaznamenávají pocity návštěvníků.

Kříž na Gerlachovskom štíte

Kříž na Gerlachovskom štíte

Je poledne. Vysoké Tatry rychle začíná halit mlha. Pohledy do dolin se uzavřely, v krátké chvíli nedohlédnu ani k nedalekému vrcholu Krále Karpat. Nicméně cestu dobře znám, tady se zabloudit nedá. Sestup do Tetmajerova sedla, pak strmá hrana a krátký hřebínek k vrcholu Gerlachovského štítu. Opatrně předbíhám několik skupin klientů s vůdci a brzy stojím u vrcholového kříže. Nedávno jsem zhlédl dokument o jeho historii. Je nanejvýš zajímavá….

Na vrcholu Gerlachovského štítu je dnes živo. To je důvod, proč se příliš nezdržuji. I v sestupové trase je několik desítek turistů s vůdci. Všechny je postupně nechávám za sebou. Je s podivem, že mi dnes moje kolena umožňují tak rychlý sestup. Batizovská próba, Batizovské pleso. Pohled zpět do doliny, pohled ke Kostolíku. Jemu musím poděkovat za dnešní spokojený den. On mi pomohl svalit zátěž, která postupně ústila v nesmyslné zábrany.

Sobota

Budím se do upršeného rána. Déšť by měl sice ustávat, na náročnější akce však musím zapomenout. Skály budou vlhké, kluzké. Miřím do Mlynickej doliny s vědomím, že túru uzpůsobím momentální meteorologické situaci.

U vodopádu Skok se zcela nečekaně dostávám nad hranici oblačnosti. Ani ve snu mě nenapadlo, že má inverzní povahu. Považoval jsem ji za ryze frontální. To je dobře, to je moc dobře!

Rychlými kroky, snad aby mi pěkné počasí neuteklo, stoupám nad vodopád. Napadá mě, že bych mohl vylézt na Štrbský štít. Dlouho jsem tam nebyl. Nabízí jeden z nejhezčích pohledů v Mlynickej doline.

Štrbský štít

Štrbský štít

Kozie plesá, zbývá vystoupat na poslední patro doliny. Jak je to u mne běžné, pohledy na okolní štíty operativně mění mé plány. Štrbský štít nechám na příště. Teď se vydám na hřeben mezi Veľkou Capou vežou a Zadnou Baštou.

Hlinská veža (vlevo) a Veľká Capia veža, Baštové sedlo

Hlinská veža (vlevo) a Veľká Capia veža, Baštové sedlo

Opouštím značený chodník. Pomalými kroky a skoky překonávám kamenná moře postupně vedoucí až pod Baštové sedlo. Po nestabilním suťovisku zdolávám polovinu žlabu a poté traverzuji do svahu pod Veľkou Capou vežou.

Tuto část túry jsem zvládl velmi rychle. Počasí však bylo rychlejší. Hory se opět halí do mlhy, sem tam se otevře pohled k ústí doliny. Víc nic.

Veľká Capia veža

Veľká Capia veža

Nevadí. I tak je to více, než jsem čekal. Po nepříjemné mokré trávě stoupám k vrcholovému bloku skalní věže. Rozhlížím se, zvažuji situaci. Usuzuji, že pokračovat na Zadnú Baštu by nebylo moudré. Čekaly by mne další příkré úseky s mokrou trávou, na Zadnej Bašte i lezení po mokré skále. Moje představa, že nad hranicí oblačnosti bude sucho, byla lichá.

Mlynická dolina z Veľkej Capej veže

Mlynická dolina z Veľkej Capej veže

K dokreslení mého rozhodnutí začíná pršet. Vydatně. Voda stéká po skále, po trávě. Sestup pod Baštové sedlo je velmi nepříjemný. Ještě horší je však přesun po balvanech k turistickému chodníku. Obří kameny jsou pokryté mechem, který ochotně přijímá vodu, a stává se neskutečně kluzkým. Pokud by některá farmaceutická firma chtěla začít vyrábět lubrikant na přírodní bázi, měla by svoji pozornost obrátit především tímto směrem.

Téměř hodinu mi trvá sestup k chodníku. To už jsem mokrý i za ušima. Nevadí. I v dešti to bylo pěkné.

Mlynická dolina

Mlynická dolina

Mlynická dolina

Mlynická dolina

Mlynická dolina, Štrbský štít

Mlynická dolina, Štrbský štít

Mlynická dolina, Štrbský štít

Mlynická dolina, Štrbský štít

Mlynická dolina, Hrebeň Bášt

Mlynická dolina, Hrebeň Bášt

Po nějaké chvíli však déšť ustává. Sestupuji k Plesu nad Skokom a pomalu pokračuji dolů, na Štrbské Pleso. Jsem spokojený, dnes mě žádné výčitky netrápí.

Mlynická dolina, Malé Kozie pleso

Mlynická dolina, Malé Kozie pleso

Mlynická dolina, Nižné Kozie pleso

Mlynická dolina, Nižné Kozie pleso

Mlynická dolina, Pleso nad Skokom

Mlynická dolina, Pleso nad Skokom

Pátý den pobytu přinesl jen a jen vytrvalý déšť. Abych nezakrněl, absolvoval jsem alespoň krátkou procházku v okolí Tatranskej Štrby.

Loučím se s Tatrami (obvyklé poděkování), loučím se s létem, fakticky už jen kalendářním. V konečném důsledku jsem s letošní letní sezónou maximálně spokojený.

Příspěvek byl publikován v rubrice Cesty, Vysoké Tatry. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

11 komentářů u Tatry: tečka za letní sezónou

  1. SV napsal:

    tečka nanajvýš dôstojná! 🙂

  2. SV napsal:

    huráááá, plesofotky, a nááádherné! mňam!

  3. Rado napsal:

    Už som čakal na nový článok a dočkal som sa 😎

    ďakujem pekné ako vždy 😉

  4. pepa napsal:

    Díky! Tentokrát mi to trvalo…

  5. SV napsal:

    „vápencové bláto je zcela samostatnou kapitolou v každé učebnici pedologie“
    a taky iniciátorom zostupov po rôznych možných, aj nemožných častiach tela! 😎

  6. SV napsal:

    „Vichřice je pocitově velmi nepříjemná“ je, tvoreček sa cíti tak nejak bezbranne, a ani to práskanie sebou do kosodreviny nie je obzvlášť príjemná aktivita 😎

  7. SV napsal:

    „Jsem rozhodnut utnout sérii nepovedených výprav.“ ale, choď…..nepovedená výprava je také, keď si niekto na tatranskej magistrále zlomí nohu…..

  8. PabloBlack napsal:

    Krásná tečka. Zajímavé a poučné čtení.
    Ohledně toho Gerlachu, píšeš, že to je dvojkové lezení, není to ale dost „vzdušné“ lezení dále na hřebeni? Zatím jsem se tam neodvážil, protože jsem v průvodci našel cesty spíš III+ takže na sólo si netroufám, navíc jestli jsou tam takové „davy“ 🙂

    Hezké fotky 😉

  9. pepa napsal:

    Cesta, kterou popisuji, je obtizna podle toho, kdy se naleze na hreben. Cim nize, tim tezsi. Pak muze byt i za III+. Ale ta moje odpovidala dvojce, misty II- III. Vzdusna misty opravdu je.
    Na Gerlach ovsem vedou i snazsi cesty.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.