Krušnými horami mlhou a spadaným listím

Krušnými horami mlhou a spadaným listím

Krušnými horami mlhou a spadaným listím

Červnový přechod Krušných hor byl vrcholem mé letošní turistické sezóny. Rád se k němu v myšlenkách vracím. A nejen v myšlenkách. Po nějakém čase jsem se vrátil i do Krušných hor…

Už několik dnů panuje na západě Čech typické dušičkové počasí. Mlha halí krajinu, dohlednost pár desítek metrů. Vlhké listí bez ustání padá k zemi. Žluté a červenohnědé listy, které ještě před chvílí krášlily mohutné javory a buky, vytvářejí koberec stále vyšší a měkčí. Jen o kousek dál, v husté mlze vše splývá, a jen těžko rozeznávám, kde končí země a kde začínají koruny stromů. Kompozice v jiném ročním období nemyslitelná.

Poznávacím túrám toto období nepřeje. Mlhou zahalená krajina mlčí a poklidně odpočívá. Jen nerada se pyšní krásami, které v ostatní roční době vystavuje na odiv. Jakoby sama chtěla podtrhnout atmosféru času, kdy lidé vzpomínají na ty, kteří již mezi nimi nejsou. Času, kdy se rozsvěcují hřbitovy, kdy nazdobené hroby svítí záplavou květů. Krajina nemá v úmyslu budit pohoršení tím, že se v dušičkovém čase rozzáří, a svoji důstojnost tak vystaví pomluvám.

Na straně druhé však krajina nezůstává nic dlužna. To, co na jednom místě skryje, na druhém nabídne v podobě jiné. Namísto vystavování svých krás vás zahalí do mystického klidu, do sotva uvěřitelného ticha. Naladí vaši duši do harmonických tónů, které si ponesete s sebou, a které vám ještě dlouho budou znít v uších. Vydávám se do Krušných hor s cílem odnést si z dušičkové nabídky co nejvíc. Oddám se poezii podzimu. Budu procházet krajinou a nechám na sebe působit atmosféru zamlžených hor.

************************************************************************************

Čtvrteční ráno. Vlak za sebou nechává průmyslové město Nejdek a odhodlaně se vydává vzhůru do hor. Ještě pár minut jízdy a vystupuji na železniční stanici Vysoká Pec. Zchátralá nádražní budova popírá fyzikální zákony. Dokazuje, že i čas se může zastavit. A tady se zastavil před mnoha lety.

Vysoká Pec, nádraží

Vysoká Pec, nádraží

Vysoká Pec je malebná horská víska. Mířím však na opačnou stranu. Moje kroky vedou do údolí říčky Rolavy. Přecházím most a začínám stoupat úbočím Tisovského vrchu. Zdolávám téměř sto třicet výškových metrů. Pak mou cestu znovu přetínají koleje.

Nacházím se nedaleko železniční zastávky Nejdek – Tisová. Mohl jsem vystoupit až tady. Ušetřit si náročné stoupání, ušetřit si čas. Ale záměrně jsem tak neučinil. Mezi Vysokou Pecí, kde jsem z vlaku vystoupil, a místem, kde právě stojím, vlak urazil dlouhých pět kilometrů a obrátil svůj směr o 180°. Jinak by převýšení 125 metrů nemohl překonat. Chtěl jsem se na vlastní oči seznámit s tímto úsekem železniční trati z Karlových Varů do saského Johanngeorgenstadtu, kterému se přezdívá Krušnohorský Semmering. Udělat si o něm reálnou představu. Žel, dušičkové počasí halí nejenom krajinu, nýbrž i technické zajímavosti. Jediné, co dobře registruji, je překonané převýšení.

Pod Tisovským vrchem

Pod Tisovským vrchem

Pod Tisovským vrchem

Pod Tisovským vrchem

Pod Tisovským vrchem

Pod Tisovským vrchem

Jako skutečný úlet se jeví další průběžný cíl mého putování. Je jím rozhledna Pajndl na Tisovském vrchu. V mlze na rozhlednu. No budiž. Nicméně rozhledna je zajímavou stavbou a chci si ji prohlédnout.

Kamennou, jednadvacet metrů vysokou rozhlednu na nejvyšší partii Tisovského vrchu nechal postavit na konci 19. století Nejdecký krušnohorský spolek. Pár let poté tu vyrostla i výletní restaurace. Po roce 1945 rozhlednu potkal osud mnoha zajímavých památek Sudet. Chátrala a chátrala. Zachráněna byla až ve druhé polovině osmdesátých let minulého století. V devadesátých letech byla prohlášena za kulturní památku.

Rozhledna Pajndl na Tisovském vrchu

Rozhledna Pajndl na Tisovském vrchu

Dnes je rozhledna volně přístupná. Využívám toho; vždyť i pohled z rozhledny do mlhy může být zajímavý. Nicméně tak zlé to není. Poté, co se zorientuji, poté, co si uvědomím, že jih je tam, kde jsem předpokládal sever, se mohu v klidu rozhlédnout. Vidím až do Nejdku, vidím na okolní kopce a nekonečné lesy. Mnohem víc, než jsem čekal.

Krušné hory z rozhledny Pajndl na Tisovském vrchu

Krušné hory z rozhledny Pajndl na Tisovském vrchu

Sestupuji pod rozhlednu. Ještě kousek po široké lesní cestě, pak začíná krásný lesní chodník. Tady už plně vnímám atmosféru, o které jsem hovořil v úvodu mého povídání. Odpočívající krajina, dušičkový podzim, mlha, bohorovný klid.

S mlhou je spojené ticho. Mlha kryje nejen rozhled, mlha kryje zvuky, a každý, který se sem jakýmsi nedopatřením dostane, pronikne, je nezvaným hostem a rušivým elementem. Jediným pohybem v krajině jsou moje kroky a kapky padající ze zvlhlého listí na stromech. Občas padne k zemi další list a doplní tak koberec na lesní cestě. I ptáci se ztišili. Necítí potřebu komunikovat a rušit vzácné ticho.

Podzimní Krušné hory

Podzimní Krušné hory

Podzimní Krušné hory

Podzimní Krušné hory

Podzimní Krušné hory

Podzimní Krušné hory

Vstřebávám tuto atmosféru, jak nejlépe umím. Beru si z ní, co jsem schopen pobrat. Přemýšlím o krajině Krušných hor. Jak ji vnímám, jak se pocitově liší od krajin jiných. Nemohu necítit rozdíl.  Krajina Krušných hor je natolik specifická, že specifické musí být i vyvolané pocity.

Mohutnost, opuštěnost, zádumčivost, nekonečná rozlehlost pohraničního hřebene, všudepřítomný pocit pohnuté historie Sudet, to je v těch nejzákladnějších rysech krajina Krušných hor.

Nepospíchám. Mé myšlenky s krajinou splývají a necítí potřebu se od ní odpoutávat.

Rozcestí Bílá skála a znovu křižuji již zmíněnou železniční trať. V místě ne ledajakém. V místě, kde dosahuje své nejvyšší nadmořské výšky 915 metrů. Je to druhý nejvyšší bod dosažený na železnici v Česku. Nachází se mezi železničními zastávkami Oldřichov u Nejdku a Pernink.

Lesem pokračuji k zajímavému seskupení žulových skal. Nese pojmenování Dračí skála. Nedaleko odtud se nachází Přírodní rezervace Oceán. Rozsáhlé horské rašeliniště vrchovištního typu uprostřed smrkových porostů. Do rašeliniště ovšem značené cesty nevedou. Nahlédnout do něj je možné z jižní strany. To je však poměrně daleko. Avšak uvažuji o možnosti, že bych se kus cesty vrátil. Horské rašeliniště by dnešní atmosféru jen a jen umocnilo; od nápadu však nakonec upouštím. Rozsáhlou pastvinou pokračuji do Perninku.

Dračí skála

Dračí skála

Dračí skála

Dračí skála

Dračí skála

Dračí skála

Bývalé královské horní město Pernink bylo založené na bohatých výskytech cínových a stříbrných rud. Dnes je to obec s druhým nejvýše položeným nádražím v České republice a poklidné rekreační středisko. Procházím obcí, líbí se mi tu. Uspořádaná ves, na rozdíl od Abertam, do kterých přicházím po další půlhodině chůze.

Pernink

Pernink

Nad Perninkem

Nad Perninkem

Abertamy byly – stejně jako Pernink – založeny na nalezištích stříbrných a cínových rud. Později se tu těžil i smolinec. Dnes je to významné zimní rekreační středisko. Ale jak jsem zmínil, Abertamy vnímám zcela odlišným způsobem než Pernink. Přemýšlím, čím to je? Možná tou uspořádaností. Tato odpověď mě však neuspokojuje. Ale třeba na kloudné vysvětlení přijdu časem a poté, co sem znovu zavítám.

Na konci Abertam bych měl narazit na trasu Naučné stezky 17 Abertamských zastavení. Nemám dnes v úmyslu využít ji k sebevzdělávání. To nechám na příště. Po stezce si chci zkrátit svou další cestu a dojít po ni k rozcestí pod Blatenským vrchem. Žel, žádnou značenou odbočku jsem nenašel, nenašla ji ani moje GPS. Pěkně musím pokračovat po silnici až do Hřebečné, do místní části Abertam, a tady se napojit na značenou cestu, kterou znám z mých dřívějších putování. Nevadí. Tak velká zacházka to zas není.

Zastavuje vedle mne auto s holandskou poznávací značkou. Řidič se ptá, kudy se dostane k opuštěnému Dolu Mauritius. Vysvětluji, že musí zpět. U silnice uvidí směrovku, odbočka ze silnice je dobře vyznačena. Holanďané však tvrdí, že tam byli a nic nenašli. Melou stále svou, štola prý musí být jinde. Nechávám je při jejich víře a přeji jim, aby svůj omyl brzy odhalili.

U staré školy na Hřebečné měním směr mé cesty. Rozlehlými horskými loukami pokračuji k Blatenskému vrchu. Mlha se během poledních hodin částečně protrhala; dovoluje mi obhlédnout krajinu, kterou jsem během předchozích hodin prošel.

Krajina u Hřebečné

Krajina u Hřebečné

Krajina u Hřebečné

Krajina u Hřebečné

Krušné hory. U Hřebečné

Krušné hory. U Hřebečné

Krušné hory. U Hřebečné

Krušné hory. U Hřebečné

Krušné hory. U Hřebečné

Krušné hory. U Hřebečné

Na rozcestí u Bludné se poprvé dotýkám trasy mého červnového přechodu Krušných hor. Ve směru na Blatenský vrch ji však nebudu kopírovat. Je vlhko. Mlha vše orosila a průchod loukami lemujícími historické vodní dílo Blatenský příkop bych bez újmy nezvládl. Na Blatenský vrch půjdu po silnici.

V brzkém odpoledni přicházím k rozhledně na Blatenském vrchu. Rozhledna je i v tomto počasí otevřena, otevřen je i přilehlý bufet. Mladý muž, který obojí obsluhuje, tu pracuje celoročně, už pěkných pár let. Že je z pohledu turistického okurková sezóna, mu nevadí. Musí to tu mít rád. Dnes jsem jeho (světe div se!) již druhým hostem. Trochu nechápe, že nechci grog, ale studenou kofolu. Ale na výstřelky turistů si už určitě zvykl.

Dopíjím kofolu a pokračuji dál, k Horní Blatné. Nevolím však nejkratší cestu kolem Vlčích jam. Scházím k Blatenskému vodnímu příkopu. Zas úplně ho dnes minout nechci, mám tuto technickou památku rád. Podél příkopu pak přicházím k okraji Horní Blatné. Tady se nachází další technická památka, dědičná štola (= vodu odvádějící; její vlastnictví se dědilo z generace na generaci) bývalého obecního dolu Vavřinec. Těžil se tu kasiterit, cínovec.

Blatenský příkop u Horní Blatné

Blatenský příkop u Horní Blatné

Pod Blatenským vrchem

Pod Blatenským vrchem

Dědičná štola bývalého dolu Vavřinec

Dědičná štola bývalého dolu Vavřinec

Kdo ví, možná bych tu ještě vzorek cínovce našel. Ale čas pokročil a k cíli mé cesty to mám ještě daleko. Navíc jsem už hodně slevil z mého původního záměru, z relaxace.

Horní Blatná je další z krušnohorských sídel vzniklých na ložiscích cínových rud. Obec nevznikla samovolně, nýbrž právě za účelem těžby a zpracování cínu. Později se tu těžila i železná ruda. V roce 1540 byla zahájena stavba asi dvacet kilometrů dlouhého vodního kanálu, Blatenského příkopu, který sem pro potřeby hutí přiváděl vodu od Božího Daru. Při svých cestách do Krušných hor jsem už prošel značnou část tohoto díla. A stále mě fascinuje.

Uprostřed obce, u kostela sv. Vavřince s mohutnou baňatou věží zahýbám doprava a sleduji zelené turistické značení. To mě dovede až k cíli mé cesty, na nádraží v Nových Hamrech.

Horní Blatná. Kostel sv. Vavřince

Horní Blatná. Kostel sv. Vavřince

Horní Blatná

Horní Blatná

V Horní Blatné jsem naznačil obavu z toho, že jsem se příliš odklonil od původního záměru mé cesty. Od relaxačního a možná i meditačního toulání dušičkovou krajinou Krušných hor. Stačí však popojít pár kroků za obec a vše beru zpět. Dalších deset kilometrů umocňuje vše, co jsem dnes do sebe vstřebal. Cesta do Nových Hamrů vede hlubokým ztichlým lesem. Slyším a vnímám jen sám sebe,  krajinu kolem mne, harmonické souznění nás obou…

 

Nové Hamry. Kaplička v Horních Hamrech

Nové Hamry. Kaplička v Horních Hamrech

Nové Hamry, nádraží

Nové Hamry, nádraží

Lepší zakončení cesty jsem si nemohl přát. Tak dalece jsem se krajině poddal, že jsem si málem nechal ujet vlak.

Příspěvek byl publikován v rubrice Cesty. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

10 komentářů: Krušnými horami mlhou a spadaným listím

  1. Rado napsal:

    pekný článok! 😉

  2. PabloBlack napsal:

    Málo se ví to, že barokní skladatelé do svých oratorií a fug vkládali ticho, jako jakousi zlatou nit, kdy dokonale vystavěná skladba směřovala, klikatila se a v dech beroucích zákrutách a odbočkách, vodopádech a pestrobarevnosti harmonických frekvencích gradovala do girland ticha; takže víceméně každá barokní skladba směřovala k tomu nejdokonalejšímu hudebnímu souznění a to tichu. Už od mládí mě velmi fascinovaly dálky, nejenom jako příslib dobrodružství, ale právě díky tomu hřmotnému tichu, které taková dálka /tehdy třeba 20 km vzdálený Hostýn na obzoru/ nabízí ve své neuchopitelné kráse. Jak jsem byl starší, uvědomil jsem si, že jsou různé druhy ticha a čím je procházka delší, a čím víc se začíná podobat spíš putování nebo přechodu hřebenů, stoupání vzhůru na Horu, ticho čím dál víc připomíná ono dokonalé, Bachovské. Mlha – to je vlastně takové ospalé ticho. Díky za článek.

    • pepa napsal:

      Pekny komentar, diky. Ticho v mlze mi pripada casto jako ticho absolutni. Pamatuji, jak jsem sel kdysi v listopadu z Kvildy k pramenum Vltavy. Tehdy tam byl jeste hluboky les. Byla mlha a skutecne absolutni ticho. Jak pises, nejdokonalejsi hudebni souzneni.

  3. SV napsal:

    Krušnými horami mlhou a spadaným listím putuje pepo so srdcom čistým 😎

  4. SV napsal:

    „Navíc jsem už hodně slevil z mého původního záměru, z relaxace.“
    relaxace?! 8 – ) nnno…..predstava Pepu relaxujúceho niekde v lese pod stromkom je pre mňa dosť nepredstaviteľná 😎

  5. SV napsal:

    pekné povídání….

Napsat komentář: SV Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *