Přechod Slavkovského lesa je v porovnání se včerejškem v Krušných horách zcela jinou túrou…
Rozednění je ještě zamračené. Stačí však pár minut a oblačnost jako mávnutím kouzelného proutku mizí. Karlovy Vary se probouzejí do rozzářeného podzimního dne.
Účelem mé dnešní túry – stejně jako včera – není poznávání nového. Chci procházet podzimní krajinou, nechat na sebe působit její krásy, vstřebávat atmosféru pozdně říjnového podzimu. Pohladit duši. K tomu je Slavkovský les jako stvořený. Zvlášť, když si ho celý projdete z jednoho konce na druhý.
Přechod Slavkovského lesa se liší od přechodu pohoří jiných. Slavkovský les má ve zjednodušeném pohledu kruhový půdorys. Neexistuje tudíž trasa, která by jako jediná dávala smysl. Takových, kdy přejdete napříč celé pohoří, vymyslíte bezpočet. Ať zvolíte jakýkoli směr, nikdy neuděláte chybu. Vždy uvidíte něco pěkného, vždy budete procházet nádhernou a čistou (doslova, vzduch v Slavkovském lese patří mezi nejčistší v republice) krajinou.
Přiklonil jsem se ke směru severojižnímu. Linii tvoří místa, která v žádném případě nechci minout: Nejznámější karlovarská rozhledna Diana, Svatošské skály v údolí Ohře, Krásenský vrch s rozhlednou, Národní přírodní památka Tři křížky, obec Prameny a Kladský rybník v Národní přírodní rezervaci Kladské rašeliny. Všechno jsou to místa, která jsem v uplynulých letech navštívil několikrát a prezentoval je na mém blogu v rubrice Střípky ze Slavkovského lesa. Neznám je však v dušičkovém čase, ba ani v období pokročilého podzimu. A jak jsem předeslal, posláním mé dnešní cesty není objevování nového.
************************************************************************************
Procházím lázeňskou čtvrtí západočeské vicemetropole. U Vřídla, nejznámějšího karlovarského pramene, se z centra odkláním a posléze stoupám k jednomu ze symbolů města. K sošce Kamzíka. Dnes už je to jen kopie. Ta původní tu byla nainstalována na truc, měla zesměšnit pověst o založení města. Dnes už Kamzík nikoho a nic nezesměšňuje. Naopak. Nenavštívit toto místo znamená nevidět Karlovy Vary. Lázeňští hosté sem však chodí z opačného směru. Lanovkou vyjedou na Dianu a pak bez námahy šlapou dolů. Ještě než dojdou k sošce Kamzíka, čeká je několik pěkných vyhlídek. Teď čekají i mne. Vyhlídka Jelení skok s mohutným křížem a Vyhlídka Petra I. Z obou je pěkný, ucelený pohled na lázeňskou část města. Na druhou jmenovanou prý v roce 1712 osobně vyjel ruský car Petr I. Jako každý Rus měl rád sázky. Vsadil se, že sem vyjede na neosedlaném koni. Nevím, jak sázka dopadla, zlí jazykové tvrdí, že se prý na posledním úseku už škrábal po čtyřech. Nicméně car má moje sympatie. Co si zamanul, to dokázal. Vyhlídka byla později zpřístupněna. V roce 1877 tu byla osazena busta cara, která dodnes sázku připomíná.
Carova sázka, ruská ruleta, vcelku to do sebe zapadá. Rusové mají sázky rádi. Vsadili na celé Karlovy Vary a zatím jim to vychází.
Od vyhlídky je to jen kousek k rozhledně Diana. Kopec, na kterém stojí, se jmenuje Výšina přátelství. Nepoetické, hodně vykonstruované pojmenování. Nevzpomínám si na podobné šeredné pojmenování vrcholu v Čechách či na Moravě. I Umrlčí vrch zní lépe. Nicméně rozhledna samotná je dalším ze symbolů lázeňského města. Čekat, že bude v brzkých ranních hodinách otevřena, je však naivní. Ani lanovka ještě nejezdí, kdo by se sem tedy škrábal. Zcela ochuzen o rozhledy však nejsem. Úzkými průseky na vrcholu kopce mohu spatřit nejvyšší část Krušných hor, Klínovec a jeho okolí. Pohled je slibný. Tuším dobrou viditelnost po celý den.
Od Diany pokračuji cestou po hřebeni k Doubské hoře. Ta je nejvyšším bodem v bezprostředním okolí Karlových Varů. Lesní cesta, která od Diany k Doubské hoře vede, je z pohledu lázeňských hostů jedna z nejoblíbenějších. Míjí místo s kapličkou zvané Lesní pobožnost, vede nádherným bukovým lesem.
Na vrcholu Doubské hory stojí další z karlovarských vyhlídkových věží. Rozhledna Doubská hora (Aberg) vám však rozhled nenabídne. Jako jediná ze čtyř karlovarských rozhleden je veřejnosti nepřístupná. V dnešní podobě byla otevřena v roce 1905. Obyvatelé Karlových Varů i lázeňští hosté toto místo milovali. Proto tu brzy po otevření vyrostla i restaurace s rozlehlou venkovní terasou a tanečním sálem. Po roce 1948 bylo místo pojmenováno, v souladu s tehdejším názvoslovným boomem, Gottwaldova vyhlídka. Ani to ji ale nezachránilo od zkázy. Často měnila vlastníky, opravy se nemohla dočkat. Po sametové revoluci objekt skončil jako bankovní zástava. Pak se začalo blýskat na lepší časy. Majitelem se stal ruský občan, který tu vybudoval luxusní hotel. Rozhlednu bylo možné v čase neobsazených pokojů navštívit. Jak je to dnes, kdo je dnešním majitelem, nevím. Jisté je, že se na rozhlednu nesmí.
Nevadí. Cestou mě čeká ještě jedna.
Scházím do Doubí. Městská komunikace postupně přechází v turistický chodník a jím klesám do údolí Ohře. Svatošské skály už mám na dohled.
Údolí Ohře je ztemnělé, sluneční paprsky sem ještě nedosáhly. Stačily už však rozzářit pohádkové seskupení Svatošských skal. Bizarní skalní jehly, skalní pilíře, nakupené žulové bloky. Pověst o jejich vzniku už tak poetická není. Zhrzený Jan Svatoš nechal zkamenět svatební průvod své milé proto, že dala přednost jinému.
Jan Svatoš byl mstivý, ale vizionář. Mohl třeba pod svatebním průvodem podřezat most. Zvolil však způsob, za který jsou mu vděčni dlouhé generace turistů a návštěvníků Svatošských skal. Vyjádřily to tím, že skály pojmenovaly po něm.
Rychle se v myšlenkách vracím do současnosti. Skály mají barvu zlata. Hra světel a stínů vykresluje jednotlivé skalní bloky; ty dohromady tvoří mimořádně krásný přírodní útvar. K tomu zlatým listím ozdobené stromy kolem řeky, šumějící peřeje. Obraz, který nikdy nemůže omrzet. Místo si oblíbil i samotný Johann Wolfgang Goethe. Učarovalo mu a opakovaně je navštěvoval.
Jsem na tom podobně jako Goethe. Mám toto místo skutečně rád. Navíc věřím, že se sem jednou dostanu i s lezeckým vybavením a zlezu některou z mnohých horolezeckých cest.
Vydržel bych ve Svatošských skalách dlouho. Má cesta však musí pokračovat. Vydávám strmou stezkou vzhůru nad hluboké údolí řeky. Cesta k rozcestí Bor je jedna z nejstrmějších v celém Slavkovském lese. Překonává převýšení 200 metrů na velmi krátkém úseku.
Od hájovny Bor pokračuji po asfaltové lesní cestě do Horního Slavkova. Pravda, taková romantika, jako dole u skal, to není. Nicméně procházím nádhernou krajinou, nádherným lesem. Cestu si zpestřuji odbočkou k Přírodní památce Moučné pytle. Žulové skalní bloky navršené do kupovitých tvarů. Název je výstižný.
Pocitově je Slavkovský les zcela jiný než Krušné hory, kde jsem se toulal včera. Nemohu hovořit o mohutnosti, o zádumčivosti. Slavkovský les je jemnější, barevnější, malebnější. Nesmyslem by však bylo říkat hezčí. Krajiny porovnávat nelze. Každá je svá.
Včera jsem tvrdil, že i krajina má svoji důstojnost, a nemá v úmyslu pošramotit si pověst tím, že se v dušičkovém čase rozzáří a degraduje tak atmosféru plnou klidu a vzpomínek. Jenže krajina jakoby dnes opravdu chtěla nabudit pocit mravního pohoršení. Jasná, zářivá, veselá, odhazuje o Dušičkách všechny konvence. Podsunuji si sobecké vysvětlení. Slavkovský les mě tu rád vidí, je šťastný a chce se předvést v tom nejlepším světle. Říkáte dětinské? Kdo ví?
Les končí, blížím se k Hornímu Slavkovu. Z rozlehlých pastvin nad městem se otevírá nádherný pohled k Doupovským horám. Rozeznávám bájnou Andělskou horu a nejvyšší vrchol pohoří, Hradiště. Muži, kteří absolvovali základní vojenskou službu, po této lokalitě nejspíš netouží. Ví o ní své. Je však velká škoda, že jsou Doupovské hory pro veřejnost stále uzavřeny.
Scházím do Horního Slavkova. Města s mimořádně bohatou, ale i pohnutou hornickou historií. Cín, stříbro, wolfram, uran, bylo toho opravdu hodně, co okolní rudná ložiska nabízela. Samotné město mělo historicky cenné jádro, v 50. letech minulého století bylo vyhlášeno městskou památkovou rezervací. Ani to však nezabránilo jeho těžké devastaci. Dnes je Horní Slavkov z pohledu architektonického neuvěřitelným gulášem. Nechutná a nevzhledná změť všeho možného. Bydlet bych tu nechtěl. Rychle pryč.
Kus cesty po velmi frekventované silnici, pak kolem opuštěných důlních objektů vzhůru do Krásna. Tady už je líp. V hornickém muzeu doplňuji vodu a opět sobě slibuji, že si někdy vyšetřím čas na jeho prohlídku. Krásno společně s Čistou a Horním Slavkovem patřilo k nejvýznamnějším hornickým městům nejen této oblasti, ale i celých Čech. Důl Vilém, kde se těžila cínová ruda, ve kterém se dnes nachází muzeum, ukončil činnost nedávno, v roce 1991.
Vím, bylo by nadmíru zajímavé seznámit se se zdejší hornickou historií. Musím si však opakovaně připomínat, že poslání mé dnešní cesty je jiné. V okamžiku, kdy stoupám k rozhledně na Krásenském vrchu, jsou už hornické myšlenky ty tam.
Rozhledna na Krásenském vrchu je jednou z nejzajímavějších v Čechách. Má neobvyklý tvar, na vyhlídkovou plošinu se vystupuje po točivé spirále na ochozu. Nabízí za pěkného počasí a dobré viditelnosti mimořádně pěkný rozhled na značnou část západních Čech. Takový den dnes bezesporu je.
Stojím na vyhlídkové plošině rozhledny, rozhlížím se do kraje, přemýšlím. Vidím převážnou část Slavkovského lesa a znovu se utvrzuji v tom, že pocitově je tato krajina zcela jedinečnou. Z čeho to pramení? Jen z toho, jak jsem krajinu poznal, co jsem v ní prošel, prožil? S událostmi, které se mi tu přihodily? Nikoli. Jsem přesvědčen, že je to něco vyššího. Působení krajiny a člověka je vzájemné. Čím víc toho člověk krajině dá, tím víc od ní dostane. Čím víc má člověk krajinu rád, tím raději má ona jeho.
Nechce se mi dolů. Ale den se krátí a cesta přede mnou je ještě hodně dlouhá. A také mimořádně zajímavá.
Rozlehlou pastvinou, kde mne stádo krav zdraví hlubokým bučením, přicházím na klidnou lesní cestu, která mne dovede k silnici do Nové Vsi. Podél cesty protéká Dlouhá stoka. Technické dílo, které přivádělo vodu z oblasti Kladské do Krásna a Horního Slavkova. Fascinuje mě stejně, jako včera Blatenský příkop. I kolem Dlouhé stoky jsem prošel už mnoho kilometrů; značná část kanálu je však pro mne stále zastřena tajemstvím. Vede v nepřístupném terénu nebo v chráněných územích, kam je přístup zapovězen. Po půlhodině chůze lesní cesta ústí na silnici. Ta mne přivádí k Nové Vsi. Tady jsem nucen zrekapitulovat čas a kilometry, které mi zbývají do cíle. Zjištění je nemilé. Přece jen jsem se v krajině zadíval a zamyslel víc, než jsem předpokládal. Na tomto místě budu muset udělat kompromis. Odpustit si návštěvu místa, na které jsem se moc těšil. Tři kilometry odsud vyvěrá minerální voda Magnesia. U stáčírny se nachází jediné veřejnosti volně přístupné místo, kde je možné si vodu natočit. Mám Magnesii moc rád a chtěl jsem zjistit, jak chutná přímo od pramene. Znamenalo by to však hodinové zdržení, které si už nemohu dovolit. Na Kladskou bych se dostal za tmy.
Volba Kladská – Magnesia není tak jednoznačná, jak jsem předestřel, ale snad mi minerální voda odpustí. Příště si jako cíl cesty vytýčím výhradně ji.
Oblast kolem Nové Vsi je jakousi náhorní planinou Slavkovského lesa. Nekonečné louky, hluboké lesy. Krajina klidu, pohody. Tady je epicentrum zářivé energie Slavkovského lesa. Odtud vychází. Cítím ji zcela jasně a veskrze pozitivně. V opuštěné krajině ji mohu čerpat jen pro sebe. Působí blahodárně, mimořádně zklidňujícím efektem. Tady by měli léčit nemocné duše. Ne za zdmi blázince.
V této oblasti se nacházejí dvě mimořádně vzácná chráněná území. Národní přírodní památka Tři křížky a Národní přírodní památka Upolínová louka pod Křížky. Na rozlehlých pláních v okolích rezervací lze spatřit četné výchozy hadce. Horniny, která je příčinou specifických vlastností biotopu, kde se daří mnoha vzácným rostlinám a na ně vázaným živočichům.
Čas i kilometry ubíhají na tomto úseku cesty mimořádně rychle. Než si stačím uvědomit, přicházím do obce Prameny. Ani po mnoha letech se nedaří vyřešit problémy nejzadluženější obce v Česku, zkonsolidovat dluhy, zvolit obecní zastupitelstvo. Je to škoda. Okolí obce je jako stvořené pro klimatoterapii, nachází se tu množství léčivých pramenů. Obnova lázní či alespoň vybudování infrastruktury pro turismus by místo i oblast určitě povznesly. A možná přinesly tolik potřebné peníze do obecní pokladny.
Magnesii jsem minul. Těším se proto, že si některou z dalších, velmi chutných minerálek načepuji v Pramenech. Vyvěrá jich tu hned několik. Před chvílí jsem dokonce z plastové lahve vylil zbytek vody a připravil ji na minerálku. Byla to chyba. Nevěřím svým očím, ale všechny minerální prameny v Pramenech jsou vyschlé. Co se děje? Důsledek suchého léta? Nebo pramenům v Pramenech dochází dech? Nevím a jsem z toho v rozpacích.
Odpoledne pokročilo. Přidávám do kroku a důvod je zřejmý. Na Kladskou se potřebuji dostat ještě za dobrého světla. Zlátnoucí krajina kladských rašelinišť je v období podzimu pro fotografování jako stvořená.
Spěch se vyplatil, přicházím v pravou chvíli. Lepší světlo jsem si nemohl přát a samotné Slunce lepší nemohlo nabídnout. Prodloužilo stíny, zmírnilo polední intenzitu svých paprsků a jejich žlutou barvu vyměnilo za zlatooranžovou. Kladský rybník, oáza oddechu a klidu uprostřed kladských rašelinišť, jedno z nejkrásnějších míst Slavkovského lesa září doširoka tak, že se tají dech. Kompozice, kterou může vymyslet jen příroda, ne člověk. Zůstávám stát. Než si vzpomenu, že chci fotografovat, uplyne dlouhý čas. Lepší završení mé cesty jsem si skutečně nemohl přát. Velkolepý dar na závěr mého putování. Nemohu, než Slavkovskému lesu s pokorou poděkovat.
Obcházím Kladský rybník, všechna utajená výhledová místa. Vstřebávám velkolepou atmosféru podzimu, poslání mého dnešního putování se beze zbytku naplňuje. Fotografuji a nevnímám, že se začíná šeřit. Do Lázní Kynžvartu proto scházím nejkratší cestou. V městském parku si za pětikorunu napouštím půldruhého litru minerálky z pramene Richard I. Je výtečná. Toto jsou skutečné dary přírody. Tímto nás příroda obdarovává a měli bychom si toho umět vážit. Kdo o to stojí, tomu nabídne příroda i víc. Pohladí na duši a zanechá nesmazatelné vzpomínky.
gratulujem, jeden z tvojich najlepších článkov!
prekrásne jesenné fotky…farebné huňaté…..;-)
obzvlášť tie z Kladskej sa mi páčia….je to kúzelné miesto s dobrou energiou…..
…..příroda pohladí na duši a zanechá nesmazatelné vzpomínky…..
ano….
dobrá fotka ten kamzík, vyzerá yak živý!
„Výšina přátelství. Nepoetické, hodně vykonstruované pojmenování. Nevzpomínám si na podobné šeredné pojmenování vrcholu v Čechách či na Moravě.“
a čo máš prosím ťa proti priateľstvu?! 🙄 🙄 🙄
Pro toto místo bych vymyslel stovku lepších pojmenování, ke KV se vztahujícím.
„Krajiny porovnávat nelze. Každá je svá.“ tak 😎
„Slavkovský les mě tu rád vidí, je šťastný a chce se předvést v tom nejlepším světle. Říkáte dětinské?“ neříkáme 😎
….ten ostrovček v Kladskom rybníku vyzerá ako lodička! 😉
Pepo, paráda! Moc pěkně fotíš a ještě lépe píšeš. Víc slov netřeba.
Díky. 🙂