Hudba roku 2015. Část I.

hudba roku 2015           (zdroj: kylelambert.co.uk)

Loni v lednu jsem v rubrice Hudební zamyšlení představil to nejlepší z hudební produkce roku 2014. Nutno samozřejmě dodat, že nejlepší z pohledu mého.

Rok s rokem se sešel. Podobně jako loni bych i letos rád představil hudební novinky, které mne v loňském roce zaujaly a oslovily nejvíce. 

Pokusím se sdělit základní informace o albech, pokusím se vysvětlit, proč mě zaujala. Čerpat budu z postřehů mých, pomáhat si však budu i publikovanými recenzemi. Samozřejmě připojím ukázky.

Jak je u mne zvykem, v případě tuzemské hudby potěším především milovníky menšinových žánrů. Těmi však nezačnu. V části první představím čtyři díla zahraničních skupin či sólových muzikantů. Díla, která se u posluchačů zapsala a určitě ještě zapíšou mimořádným způsobem.

Mark Knopfler: Tracker

Osmé sólové album Marka Knopflera na tomto místě zmiňuji jen pro úplnost. Zaujalo mne natolik, že jsem mu na mých stránkách věnoval samostatný článek. Většina skladeb se zařadila mezi ty, které z mých reproduktorů znějí nejčastěji.

Album Tracker jsem na čelní pozici představovaných děl nezařadil náhodou. Pokud bych měl skladby žánrově zaškatulkovat (což nedělám a dělat nechci), asi bych se pohyboval někde v oblasti folk-rocku. A odtud je k folku, žánru mně nejbližšímu, jen malý krůček. I to je důvod, proč mě Tracker oslovil tak silným způsobem.

************************************************************************************

Dvě díla, která představím v následujících odstavcích, by kritika nejspíš označila za jiný kalibr než Trackera. Zcela jistě oslovila mnohem širší okruh posluchačů a vyvolala mohutnější odezvu v jejich řadách. Stejnou silou však oslovila i mě, proto je nemohu vynechat.

Bob Dylan: Shadows In The Night

Bob Dylan. Shadows In The Night

Dlouho jsem chtěl něco takového udělat, ale nikdy jsem neměl dost odvahy,
prohlásil Bob Dylan před vydáním alba Shadows In The Night. O čem hovoří? Na své šestatřicáté desce oprášil a k obrazu svému upravil jazzové a swingové písně, které v 50. letech minulého století proslavil Frank Sinatra. Díky Dylanovu chraplavému hlasu získaly zcela nový rozměr.

Bob Dylan stále dokáže překvapit. Toto sdělení rozhodně nepatří do kategorie uctivých poklon či zavedených klišé. Vzpomeňme album coverů Self Portrait z roku 1970, které bylo a dodnes je považováno za dokonalý propadák. Na novém albu působí Dylan uvolněně a spontánně, jakoby si písně doslova užíval. Překvapením, o kterém v úvodu odstavce hovořím, není ani to, že Dylan neuvádí jedinou vlastní píseň; autorské nebylo ani poslední album Christmas in The Heart. Překvapením jsou dokonalé úpravy písní. Dylan se rozhodně netváří jako swingový konvertita. Naopak. Pohybuje se v nadžánrovém prostoru, do kterého s přehledem vtahuje posluchače. Shadows In The Night  se zalíbí hned při prvním poslechu.

Shadows In The Night však nejsou pouhým Dylanovským zpracováním písní, které Sinatra proslavil. Jsou poctou Franku Sinatrovi. Je to překvapivé, tito dva po stránce výrazové mají jen málo společného. Jak píše jeden z recenzentů – oba by se shodli snad jen ve vztahu k alkoholu a ženám. Sinatra si potrpěl na preciznost, dokonalost. Dylan kolem sebe často shromažďoval muzikanty, kteří by kolem jiných známých umělců zcela propadli.

Z desítky skladeb bych vyzdvihl baladu Stay With Me. Skladba potvrzuje má slova o tom, že Dylan dokázal dokonale vtáhnout posluchače do atmosféry svého „dylanovského swingu“. Posluchače mimoděk napadne, že to Dylanovi stále zpívá jako za mlada. Melancholické Full Moon and Empty Arms a Why Try to Change Me Now zase znějí díky Dylanovu originálnímu hlasu přesvědčivěji, než kdykoliv předtím.

Po stránce instrumentální je dominujícím nástrojem pedálová steel kytara, typická pro country. Určuje základní směr alba, jeho nosnou vlnu, jeho styl. Rytmus udává kytara, swingový styl však není svazující. Klasické bicí chybí, jsou nahrazeny perkusemi. Dechová sekce, nezbytná a typická pro swing, si povětšinou od nosných nástrojů drží odstup.

Po vzoru Franka Sinatry nahrával Bob Dylan v legendárním studiu Capitol. Album si produkoval sám, tradičně pod pseudonymem Jack Frost.

V ukázce si poslechněte skladbu Stay with Me.

V únoru 2015 vydavatelství Columbia Records.

zdroje: rock&pop;  Ondřej Bezr (iDnes.cz)

************************************************************************************

David Gilmour: Rattle That Lock

David Gilmour – Rattle That Lock

David Gilmour jako sólový muzikant za celou svoji kariéru vydal „pouhá“ čtyři alba. Zdá se to málo? Kdo ví? Pokud muzikant necítí potřebu říkat víc, je to v pořádku.

Na albu Rattle That Lock předkládá Gilmour deset skladeb. Přesto, že si vedle zpěvu a kytary nahrál i klávesy, elektrické piano, klavír, Hammondovy varhany, baskytaru a basovou harmoniku, neváhal přizvat ještě spoustu dalších muzikantů. Především je to Gilmourův dlouholetý spolupracovník Phil Manzanera (je koproducentem díla), hned za ním Gilmourova manželka Polly Samson. Ta přispěla několika vážnými, posmutnělými texty, ve kterých se objevuje téma života a smrti.

Nejvíce hostů se prezentuje v jazzové skladbě The Girl in theYellow Dress, ve které kontrabasovým sólem vyniká Chris Laurence. Zajímavé je, že se v tomto díle Gilmour vzdal kytary a svěřil ji Rado Klosemu, který v polovině 60. let stál u vzniku Pink Floyd.

Již tóny úvodní skladby 5 A. M. dávají tušit, jaké dílo se posluchači dostalo do rukou. Procítěným kytarovým sólem navazuje Gilmour na zvuk Pink Floyd. Legendární skupinu, respektive její mistrovské dílo Dark Side Of The Moon připomene Gilmourův zpěv v akustické skladbě Faces of  Stone. Zvuk skladby precizně dokreslily lesní roh a akordeon. Skladbou A Boat Lies Waiting zní nepřeslechnutelné hlasy Davida Crosbyho a Grahama Nashe. Ti i kytarista Klos účinkovali i na předchozím Gilmourově albu On an Island (2006). V songu In Any Tongue se o klavírní doprovod postaral Gilmourův syn Gabriel.

Albu Rattle That Lock lze jen těžko něco vytknout. David Gilmour se nevzdaluje tvorbě Pink Floyd. A přesto je tu něco navíc, co opodstatňuje vydání samostatného alba.

V ukázce si poslechněte skladbu Rattle That Lock:

Sonny music 2015

zdroje. iReport.cz

************************************************************************************

Nightwish: Endless Forms Most Beautiful

Nightwish – Endless Form Most Beautiful

Na pozici čtvrté uvádím finskou metalovou skupinu Nightwish a její album Endless Forms Most Beautiful.

Metal není parketa, na které bych se znalostmi a vědomostmi pohyboval sebejistě. Pokud jsem kdy metal poslouchal, byly to veskrze klidné formy, jako celtic či folk metal. Tvrdé formy mi připadají nemelodické, nezpěvné, s adekvátně skromnými texty. Nicméně proti gustu žádný dišputát.

Nightwish jsou jiná kategorie. Jejich skladby mne už na přelomu tisíciletí, kdy vyšlo album Wishmaster, zaujaly na první poslech. Hlas Tarji Turunen, který se pohyboval v široké výrazové škále od rytmického metalu po operní árie, dával skladbám výraz a především kvalitu, o které nebylo potřeba přesvědčovat. Byl nosným prvkem téměř veškeré tvorby Nightwish.

To, že Tarja Turunen na sebe upoutávala veškerou pozornost (Tarja Turunen a Nightwish už byla synonyma), zapříčinilo její rozchod s kapelou. Nahradila ji Anette Olzon. Z děl, která vznikla za jejího působení, mne zaujalo až poslední – Imaginaerum.

Éra Anette Olzon skončila stejně jako předchozí – neshodami s kapelou a nuceným odchodem. Jako posluchač jsem se skupinou Nightwish ztratil kontakt. V březnu loňského roku však spatřilo světlo světa album Endless Forms Most Beautiful. Po prvním poslechu mne napadlo: Staří dobří Nightwish se vracejí? Nová zpěvačka Floor Jansen nastavila laťku hodně vysoko a výraz vrátila zpět, blíže Tarje Turunen (omlouvám se za blahořečení Tarji; ale mám to tak postavené – nejlepší byli pro mne Nightwish za její éry).

A jaké je nové album? Autor hudby a většiny textů Tuomas Holopainen se – jak už z názvu alba vyplývá – inspiroval Charlesem Darwinem, jeho evoluční teorií. V základu je celý koncept díla příběhem, jako evoluce samotná. Skladby jsou plné života, energie, síly. Většina písní se zabývá vývojem na Zemi, ohromením přírodními úkazy. Tuomas Holopainen je velkým fanouškem Darwinova  díla a do jeho skladeb se to zřetelně promítlo.

Celou desku startuje skladba Shudder Before The Beautiful. Orchestr se silnými kytarami vytvářejí impozantní dojem. V této ve skladbě a ještě další, The Greatest Show On Earth, provází posluchače hlas britského biologa Richarda Dawkinse, který s kapelou spolupracoval, a jehož vyprávění posunulo dějovou linii skladeb výše. Stojí za zmínku, že druhá jmenovaná skladba je nejdelším audiem, jaké kdy Nightwish zveřejnili. Trvá celých čtyřiadvacet minut.

Velmi příjemně zní mezi metalovými songy singlovka Élan. Skladba Yours Is An Empty Hope má strhující sloky, které dávají vyniknout Floor Jansen; vyzpívává je s takovým akcentem, že posluchače mrazí. Balada Our Decades In The Sun patří k těm nejkrásnějším, které kdy Nightwish posluchačům předložili. Za překrásnou lze označit skladbu Edema Ruh.

Albu je těžké cokoli vytýkat. Je vyzrálé, objevné. Možná jedinou připomínku. V některých partiích jsou skladby melodicky nezáživné a teprve po dlouhých taktech se dostaví instrumentální nakopnutí, na které posluchač už dlouho čeká. Tím jsou některé skladby zbytečně dlouhé. Nightwish by možná prospělo oprostit se více od postupů stavějících na předchozím repertoáru skupiny.

V ukázce si poslechněte skladbu Yours Is An Empty Hope:

Nuclear Blast 2015

zdroj: musicserver – markéta bínová;  Rock magazine Spark – Josef Vytlačil