Rakovecké údolí je mezi turistickou veřejností uznávaným pojmem. Táhne se v délce dvanácti kilometrů severovýchodním směrem od Račic na Vyškovsku k Jedovnicím na Blanensku.
Nádherné přírodní scenérie potěší každého milovníka přírody. Údolí velmi dobře znají i botanici. Je to jedna z nejbohatších lokalit výskytu bledule jarní v České republice.
Mnohokrát to nevyšlo, ale letos jsem si čas kvetoucích bledulí nenechal ujít. Stálo to za to. Procházka Rakoveckým údolím kolem koberců bílých květů byla zážitkem, na který se nezapomíná. Výlet jsem okořenil návštěvou dalšího turisticky významného místa. Rozhledna Chocholík nad Drnovicemi nabízí výhledy bez nadsázky ohromující…
************************************************************************************
Jedovnice leží necelých deset kilometrů východně od Blanska. Jsou jednou ze vstupních bran do Moravského krasu. Jsou zároveň vhodným výchozím místem pro putování Rakoveckým údolím.
V dobách předrevolučních patřily Jedovnice mezi nejoblíbenější rekreační místa nejen v kraji, ale i v celém Československu. V pomyslném žebříčku oblíbených vodních ploch asi jen Zemplínská Šírava a Lipno předčily místní rybník Olšovec. Přeháním, samozřejmě, ale strávit dovolenou v Jedovnicích něco znamenalo.
Rozednění přišlo už před dvěma hodinami, ale ráno jakoby nemělo v úmyslu uvolnit pozici příjemnému jarnímu dni, který slibují meteorologové. Ne a ne se zvednout opar, slunci se nedaří prosvětlit oblohu a vytvořit kulisu podobnou včerejšímu dni, zatím nejhezčímu v rámci letošního jara.
Od autobusové zastávky je to k Olšovci pouhých pár minut chůze. Má cesta pak pokračuje po břehu rybníka a míjí stejnojmenný kemp, protagonistu zmíněného rekreačního boomu z předrevolučních dob. Sláva kempu dávno pohasla, přesto tu i dnes, v brzkém jaru, stojí několik karavanů, kolem kterých pobíhají a gestikulují nadšení rekreanti. Takové nadšení však nemohou projevovat čeští turisté. Poznávací značky aut mi dávají za pravdu.
Pro mne samotného nejsou Jedovnice, Olšovec a Rakovecké údolí jen přitažlivými, zajímavými místy. Jsou to svědkové mého prvního vandru, tady jsem poprvé spal pod širákem. Vybavuji si ty chvíle do posledního detailu a velmi rád na ně vzpomínám.
Vypadalo to tu tehdy jinak. Okolní les byl hustější a rybník Budkovan, malý bratr Olšovce na jeho jihovýchodní straně, byl zarostlejší a tajemnější. Teď je vodní hladina otevřená, rákosí někam zmizelo, a vodní ptactvo jen stěží hledá místa ke hnízdění. Ostatně nic jiného než divoké kachny tu nevidím.
Rozcestí Podomský potok. Ze zarostlých mokřadních luk lemujících cestu vylétá pár volavek popelavých. Jinde si už tento plachý pták na lidi zvykl. Nevadí mu projíždějící auta, projíždějící vlaky; ještě donedávna to však takto nebylo. Jen s obtížemi mohl pozorovatel volavky spatřit zblízka. Tady se však ještě domestikovat nestačily. Mizí, co jim křídla stačí.
Cesta obchází mokřady, podmáčenému terénu se však vyhnout nemůže. Boty mi ztěžkly blátem a už se mu ani nepokouším vyhýbat. Všude je to stejné.
Okolní krajina mě vrací zpátky do podzimu. Zhnědlá tráva, spadané bukové listí, nikde ani náznak čerstvé jarní zeleně.
Už na hrázi rybníka Budkovan jsem vstoupil do Přírodního parku Rakovecké údolí. Teď přicházím k hranici území, které požívá ještě vyššího stupně ochrany. Je jím Přírodní rezervace Rakovec. Cesta rezervaci jen míjí. Ten, kdo o ni neví, ji nerozliší od okolní krajiny. Předmětem ochrany v přírodní rezervaci jsou dubojedlové bučiny a nivní společenství potoka Rakovce na geologickém podloží tvořeném kulmskou drobou.
Sice kostrbatá, ale srozumitelná charakteristika.
V celém Rakoveckém údolí prakticky zcela chybí lidské osídlení. Snad i to je důvod, proč tato krajina přitahuje turisty (a nejen v období, kdy kvetou bledule). Sídla, která tu stávala, už dávno zanikla. Nehovořím o časech nedávných, hovořím o středověku. Na louce, na kterou mě přivádí značená cesta, stávala středověká obec Bystřec. Dnes ji připomínají jen zakonzervované základy stavení. Obec byla založena v první polovině 13. století, vypálena byla asi v roce 1401. V těchto místech probíhal rozsáhlý archeologický výzkum, v letech 1975 – 2004 ho provádělo Moravské zemské muzeum Brno. Sám pamatuji, archeology, v létě však převážně studenty – brigádníky, jsem tu pravidelně vídával.
Opouštím rozlehlou louku (už veskrze svěží jarní barvy), přecházím Rakovecký potok. Nad ním se napojuje značená cesta z Ruprechtova. Rozcestí má zvláštní pojmenování: U zabitého.
Ne náhodou. V roce 1922 se na tomto místě stal mord. Zavražděn a oloupen o nové boty tu byl šestnáctiletý ševcovský učeň, když boty nesl zákazníkovi. Podezřelému nikdy nebyl čin dokázán. Místo dnes připomíná pár rozervaných bot visících na stromě.
Vracím se k potoku a zkoumám jeho břeh. Malebné meandry, peřeje, potok však býval i v horkém létě mohutnější. Žili tu potoční pstruzi. Nevím, zda by je současná vodní nudle uživila. Půvabnosti však potoku neubylo. Na březích objevuji jedny z prvních poslů jara: prvosenky. Ještě nestačily pořádně otevřít své květy.
Rakovecké údolí je zajímavé i z hlediska geologického. Charakteristickým prvkem jsou výchozy hrubozrnných slepenců – usazenin spodního karbonu. Menší bloky i celé skály lemují cestu ve střední a dolní části údolí. O dvojím zaplavení Rakoveckého údolí mořem mladších třetihor (miocénu) zase svědčí několik artézských pramenů v dolní, rozšířené části údolí.
Obdivují skály slepené z velmi hrubých částí, takové se v tomto kraji moc nevidí. Odbočuji ke krásně upravené Pavlínině studánce – ani po suché zimě nevyschla. V Rakoveckém údolí je na každém kroku něco zajímavého.
Ještě pár stovek metrů a jsou tu první bledule. Na silně podmáčené louce pod cestou, není jich mnoho, ale jsou nádherné. Na travnaté louce působí jak zjevení z jiného, estetičtějšího světa. Pobíhám kolem nich, fotografuji, ale je to jen odvar toho, co bude následovat dál.
Přírodní rezervace Rakovecké stráně a údolí bledulí má rozlohu 113 hektarů. Je zarážející – vzhledem k tomu, co tu příroda nabízí – že území požívá vyššího stupně ochrany až od roku 2012. Je ovšem pravda, že už o tři roky dříve bylo území o mnohem větší rozloze zařazeno do systému evropsky významných lokalit Natura.
Vcházím do rezervace… tady začíná pravé přírodní divadlo. Les podestlaný bezpočtem ještě nízkých listů medvědího česneku. A dole u potoka, v ostrém kontrastu se zelenou podestýlkou medvědího česneku – bílé lány bledulí. Něco fascinujícího, úžasného.
Ještě pár kroků. Po dřevěném můstku přecházím potok a veškerou nádheru mám přímo pod sebou. Niva Rakoveckého potoka je poseta bezpočtem bílých květů. Ťapkám mezi nimi a dávám pozor, abych některému neublížil. Fotografuji ze všech stran, ze všech úhlů. Unesen krásou nádherných květů, jejich množstvím a seskupením.
Bledulových lánů je na dalším úseku potoka ještě mnoho a mnoho. Hranice rezervace končí za rozcestím prozaicky nazvaným Rakovecké údolí – bledule, ani tady však nekončí jejich výskyt. Ještě o kus dál, v dolní části údolí, pod Černovem, jich nacházím spousty a spousty.
S klesající nadmořskou výškou se objevují další a další kvetoucí rostliny, další známí poslové jara. Podběly a podbílky, sasanky, jaterníky, plicníky. Nejen květy dokládají všudypřítomné jaro. Ožili ptáci. Všude kolem sebe slyším pokřiky datlů, strakapoudů a dalších lesních ptáků. Přímo nad hlavou se mi usadil ostražitý dlask tlustozobý.
Zmínil jsem Černov, kopec tyčící se nad dolní částí Rakoveckého údolí. Na ploše necelých deseti hektarů se tu rozkládá staré keltské sídlo z přelomu 5. a 4. století před naším letopočtem. Prý jediné na Moravě z časů, kdy Keltové pronikali na toto území. Do dnešních dnů se zachovaly valy a příkopy. Určitě zajímavé, leč Černov se nachází mimo trasu mé cesty. Příště.
Statek se stádem koz dává tušit, že jsem se přiblížil k samému konci údolí. Tady ho opouští značená cesta. Stáčí se prudce doprava a stoupá vzhůru k prvním domkům obce Račice.
Račicím vévodí zámek. Z jeho současného vzhledu lze usuzovat na empírový styl, historie a vývoj jsou však složitější. Původně stával na místě dnešního zámku hrad; založený byl ve 13. století. Vystřídal spousty majitelů a každý se podepsal na jeho vzhledu. Později byl hrad přestavěn na zámek. Dnešní podobu mu dal až baron Mundy. Původně tkalcovský mistr povýšený do šlechtického stavu, velmi se zasloužil i o rozvoj podzámčí, obce Račice.
Zajímavá je novodobá historie zámku. V září 1938, kdy se Československá republika připravovala na hrozící válku s Německem, byl ze strategických důvodů na zámek přesunut celý generální štáb Československé armády v čele s generálem Krejčím. Zámek byl pro tento účel připravován již po obsazení Rakouska na jaře 1938.
Co je na zámku dnes, nevím. Přístupný veřejnosti však není. Pokračuji tedy dál.
Dalším záchytným bodem mé cesty je Pístovický rybník. Svého času oblíbené rekreační středisko, dnes pouze lokálního významu. Koupaliště je až ve Vyškově, místní proto určitě nepohrdnou osvěžením v horkých letních dnech. Rybník slouží i chovným účelům, dnes rybáři provádějí jarní výlov. Rybník je tedy vypuštěný a jeho vzhled oku příliš nelahodí.
U rybníka opouštím červeně značenou cestu, která mě vedla až z Jedovnic. Po žluté se nyní přesunu k okraji Drnovic.
Jenže tato cesta je obtížná, vede zanedbaným lesem s rozbitými, zablácenými cestami. Značení nedobré, několikrát musím použít GPS. Jedinou její výhodou je praktičnost. Kratší cesta do Drnovic neexistuje.
Na okraji Drnovic nacházím dobře označenou odbočku na Chocholík. Na kopec, kde v letech 2010 – 2011 vyrostla 26 metrů vysoká rozhledna.
V posledních letech vyrostlo v jihomoravském kraji bezpočet rozhleden. Nejvíce na jih od Brna; na Břeclavsku a Hodonínsku. Tady má každá vesnice, v jejímž katastru se nachází alespoň malý kopec, svoji rozhlednu. Společným znakem většiny z nich je fakt, že uvidíte maximálně do sousední obce a někdy ani to ne. Čerpání evropských fondů, přece jim ty peníze nenecháme. A zrovna teď rozhledny „letí“. Je jedno, že budou k ničemu. Že neuvidíme víc, než z kopce pod nimi.
Rozhledna na Chocholíku je jiná. Je krásná. Říkáte si – jak může být syrová ocelová konstrukce krásná? Může. Chocholík budiž toho důkazem. Co je však důležité, je odtud vidět daleko. Opravdu daleko.
Dnes mám štěstí. Je den s dobrou viditelností. Není optimální, jako bývá v mrazivých zimních dnech; to nebývá problém vše vyfotografovat. Dnes se to nepodaří, ale očím to nevadí. Ty toho vidí dost.
A co je tedy z rozhledny vidět?
„Domovskou“ obec Drnovice. Vesnici se zaniklou fotbalovou slávou, i zápas Poháru UEFA se tu hrál. A kdo z fotbalových pamětníků by neznal Radka Druláka, Martina Vaniaka, Zdeňka Grygeru… Ještě nedávno mimořádně pěkný stadion chátrá, hrát sem jezdí už jen fotbalisté z okolních vesnic.
Ale dost nostalgie a zpět k rozhledu. Hned za Drnovicemi se rýsují siluety Vyškova. Věž radnice, věž kostela Nanebevzetí Panny Marie. Kousek dál za Vyškovem je kraj, kde žili mí prarodiče, kde jsem trávil každé prázdniny. V hlavě se mi přehrávají vzpomínky…
Na východě se zřetelně rýsují Litenčické vrchy s nejvyšším Hradiskem, Ždánický les a Chřiby. Otazníkem je hřeben na posledním horizontu, kde se rýsuje vysoká stavba. Rozhledna na Brdu? Ne, Brdo je schované za Hradiskem, nemám tušení, co to vidím.
Na straně severovýchodní rozlehlá Moravská brána, zleva ji lemují Oderské vrchy, zprava hřeben Helfštýna. Mohutným dojmem působí Hostýnské vrchy. Javorníky a Beskydy vidím jen velmi nezřetelně.
Neskutečně široký záběr.
Zaujalo mě, kolik kostelů vidím z rozhledny. Drnovice, Vyškov, Pustiměř, Ivanovice na Hané, Švábenice, pouze malý zlomek z nich dokážu identifikovat. Kraj kostelů.
Krásně upravenou cestou scházím do Drnovic a pokračuji do Vyškova. Města, které se v posledních letech velmi změnilo k lepšímu. Prohlížím nejhezčí stavby, radnici a kostel, vracím se k autobusovému nádraží. Tady mé dnešní putování končí.
Co dodat? Rakovecké údolí potěší návštěvníky bez ohledu na roční dobu. V čase kvetoucích bledulí je však jeho kouzlo umocněno na maximální možnou míru. Na rozhlednu na Chocholíku se vydejte v čase dobré viditelnosti. Nebudete litovat.
Pěkné, opravdu pěkné!
Nedalo mi to a pohledal jsem informace o zámku Račice. K mému překvapení je tam od roku 1959 zvláštní škola internátní. Viz http://racicezamek.webnode.cz/o-nas/
Ahoj, děkuji. Četl jsem to také, ale moc aktuální se mi to nezdá…
nááádherný kvetinkový les!
koľko km? 😉
30 kilometrů
30 km? pepa má pomerne zvláštne predstavy o pojme prechádzka 😎
„Takové nadšení však nemohou projevovat čeští turisté.“ prečo?
březnové kempování příliš nepreferují
„Rozhledna na Chocholíku je jiná. Je krásná.“ na oceľovú stavbu naozaj celkom pekná, pripomína čipkovanú raketu 😉
naozaj je krásne to údolí bledulí
človek úplne žasne
a k srdcu si ho pritúli 🙂
Netvrdím, že jsou tam lvi, ale pro mě od prvního do posledního obrázku je to terra incognita a to jsem prosím 5 let bydlel v Brně a tímto směrem nešel, asi jsem byl orientován jižním směrem. O to víc jsem se kochal skvělými obrázky. Závěje bledulek máme každoročně u toho potoka co teče dole v dolině a pádí do Labe, ale tak velké zvonečky určitě nemají.
Ve čtvrtek si jdu pro výsledek
jéé, ahój, Buteo, držíme palčeky, a sa potom ozvi!
no lvi tam určite nejsou, to by ich pepo odfotilo! 🙂
Dobrý den,
mohla by to být Velká Javořina 970 m, na které je vysílač. Je to směr Hradisko, pak Chřiby, dál Bílé Karpaty. Podívejte se na turist. mapu a udělejte si přímku.
Já vidím z louky u Lukova Pustiměř- kostel, rozhlednu Dobrochov, celou Drahanskou vrchovinu, nad Kroměřížem kopec Kleštěnec. Hradisko už nevidím.
Také vidím Velkou Javořinu, Brdo, Buchlov.
Zdraví Věrka
Děkuji velmi. Byl to jede z tipů 🙂