Toulovcovy maštale, údolí Novohradky a Krounky

Toulovcovy maštale, údolí Novohradky a Krounky

Toulovcovy maštale

Objevil jsem nádherné říční údolí, jedno z nejkrásnějších v celých Čechách. Je to údolí říčky Krounky nad hradem Rychmburkem.

Nechce se mi věřit, že jsem o něm doposud neslyšel ani slovo, neviděl jedinou fotografii.

Do tohoto nádherného údolí jsem vešel až v samém závěru mého putování, ve kterém jsem chtěl především poznat pískovcové skalní město Toulovcovy maštale…

Na rozhraní jihovýchodní části České tabule a Českomoravské vrchoviny, severovýchodně od Proseče se nachází Přírodní rezervace Maštale. Má rozlohu 1083 ha, vyhlášena byla v roce 1993. Je to – bráno nikoli mikroskopickým pohledem – jediné pískovcové skalní město v jižní části východních Čech.

Na vzniku pískovcového skalního města se podepsala především říčka Novohradka a její přítoky. Na pískovcové plošině Budislavských skal vyhloubily toky hluboká údolí. Jejich svahy tvoří pískovcové stěny, které se na mnohých místech rozčlenily do samostatných skalních útvarů. Věží, pilířů, rozsedlin či mohutných skalních bloků. Na několika místech – v Městských a Toulovcových maštalích – se vytvořily náznaky skalních měst. Ta se však od jiných známých soukmenovců v Čechách liší. Nevystupují nad okolní terén, jsou zahloubena do pískovcové plošiny Budislavských skal.

Z pohledu geologického převažují v Budislavských skalách cenomanské (nejstarší období svrchní křídy) pískovce. Díky tomuto podkladu, chudému a jednotvárnému, neoplývá území příliš bohatou florou. Je porostlé především bory, které jsou pro pískovce typické. Zajímavější je fauna. Na území se vyskytuje asi 130 druhů obratlovců.

Ze stručné charakteristiky vyplývá, že předmětem ochrany v přírodní rezervaci jsou charakteristické skalní útvary a na nich zastoupené kulturní a reliktní bory. Členitost reliéfu vytváří několik typů stanovišť, především hluboké rokle s klimatem inverzního charakteru a suchá temena skal s mělkou písčitou půdou. Na tato stanoviště je vázána pestrá mozaika živočichů a rostlin.

************************************************************************************

Informace o chráněném území jsem si pečlivě nastudoval. Nejzajímavější část rezervace, Toulovcovy maštale, jsem si před cestou prošel i virtuálně. To obvykle nedělám. Můžete si udělat představu, nakonec – proč se jí vyhýbat? Skutečný obraz krajiny však žádná virtuální realita nenahradí. Pocitovou složku získáte až na místě samotném.

Pečlivě, s trochou nadsázky do posledního kroku, jsem si připravil itinerář cesty. Bylo jasné, že je pořádně nadupaný. Křížem krážem projít oblast Toulovcových maštalí, poznat je co nejlépe, a pokud možno nevynechat žádné pojmenované skalní útvary. Ale to byl pouhý začátek. Následovala ještě pořádně dlouhá cesta…

Autobus mě vyklopil v Borku u Budislavi. Odtud to mám do skal po žlutě značené turistické cestě nejblíže. Pár stovek metrů. Ve značení však vládne chaos. Kde by mělo být, není. Tam, kde ho potřeba není, je v hojném přebytku. Dokonce do GPS musím nahlédnout, abych neztrácel čas hledáním té pravé odbočky.

Jak už jsem zmínil, v rezervaci se nacházejí dvě skalní města. Městské a Toulovcovy maštale. Do Městských maštalí vstupuji po pár minutách chůze. Skalní brána a za ní mohutný převis nazvaný Deštník.  Na stromě ukazatel s pojmenováním. Co víc turista potřebuje?

Městské maštale

Městské maštale

Městské maštale

Městské maštale

Městské maštale, Deštník

Městské maštale, Deštník

Pokračuji skalní soutěskou a přicházím pod mohutnou, osamocenou skálu. Nese příznačné pojmenování Hrad. Obcházím ho ze všech stran, fotografuji. Spokojen pokračuji dál. Po chatrném můstku (takových tu ještě bude!) překračuji potok a přicházím k rozcestí Pod kostelíčkem. Kolem úzké skalní soutěsky nazvané Oslí chodba pak mířím do Toulovcových maštalí. Tak to jsou ony…

Městské maštale, Hrad

Městské maštale, Hrad

Městské maštale, Hrad

Městské maštale, Hrad

Oslí chodba

Oslí chodba

Oslí chodba

Oslí chodba

Jak přišlo toto skalní město ke svému pojmenování? Zasloužil se o to Vavřinec Toulovec, majitel tvrze v nedalekém Jarošově. Byl znám jako ctihodný muž, který obdarovával chudé, nemocné. Na straně druhé to byl lupič, který přepadával bohaté kupce, podnikal zločinecké nájezdy i daleko na Moravě. Svůj lup ukrýval právě v těchto skalách.

Počítám, jak dlouho mi trvalo, než jsem se do těchto míst vypravil. Nemám to z mého bydliště daleko; pravda, cesta sem není zrovna přímočará, ale tak složitá zase není. Sedm, osm let ji plánuji? Nevím a teď už to není důležité.

Nitrem Toulovcových maštalí vede chodník. Dlouhý je pár desítek metrů, ale obchází všechna zajímavá místa, zajímavé skalní útvary. Co se mi mimořádně nelíbí, je jejich pojmenování barvou namalované přímo na skalách, písmem jak pro vola. Mimořádný nevkus, nepochopitelné zohyzdění skal. Nešlo to jinak?

Vstup do labyrintu Toulovcových maštalí

Vstup do labyrintu Toulovcových maštalí

Nevkusné označení skalních útvarů v Toulovcových maštalích

Nevkusné označení skalních útvarů v Toulovcových maštalích

Moc si to připouštět nechci, ale pomalované skály mi hodně zkazily celkový dojem z tohoto místa. Nedaří se mi přehlížet tuto realitu – tentokrát skutečnou; i na té virtuální jsem nápisy viděl, ale v reálu jsou mnohem ohyzdnější. Snad je jednou déšť smyje a vítr ohladí. Pokud bude potřeba vytvořit sbírku na nové cedulky s pojmenováním, klidně budu prvním, kdo do ní vloží nějaký obnos.

Na rozdíl od jiných známých skalních měst v Čechách<br>nevystupují Toulovcovy maštale nad okolní terén

Na rozdíl od jiných známých skalních měst v Čechách
nevystupují Toulovcovy maštale nad okolní terén

Toulovcovy maštale

Toulovcovy maštale

Toulovcovy maštale

Toulovcovy maštale

Toulovcovy maštale

Toulovcovy maštale

Toulovcovy maštale

Toulovcovy maštale

Turistický chodník na okraji Toulovcových maštalí

Turistický chodník na okraji Toulovcových maštalí

Z Toulovcových maštalí pokračuji po zeleném značení směrem do Boru u Skutče. Terén je členitý. Nejprve krátký sestup do malebného údolí Novohradky. Sto metrů kolem potoka, pak strmý výstup na hřeben lemovaný skalami. Po chvíli sestup do údolí Voletínského potoka a opět strmý výstup k Petrovně, nejvyšší skále v celých Maštalích. Na okraji Boru u Skutče mám v nohách už pěkných pár metrů převýšení.

Petrovna, nejvyšší skála v Přírodní rezervaci Maštale

Petrovna, nejvyšší skála v Přírodní rezervaci Maštale

Členitý terén mě nutí k zásadní úvaze. Budu muset udělat korekci v itineráři. Původně jsem chtěl Toulovcovy maštale ještě jednou obejít jakýmsi vnějším, větším okruhem, abych poznal i širší okolí tohoto místa. Vzhledem k terénu by to obnášelo zdržet se zde ještě další dvě hodiny. Pak bych ale nedošel do Krouny, plánovaného cíle mé dnešní cesty.

Co tedy? Rychle se rozhodnout! Buď zůstat a projít to tu křížem krážem, nebo pokračovat a spatřit i další, neméně zajímavé objekty?

Vítězí varianta druhá.

Procházím Borem u Skutče. Na chvíli jsem opustil rezervaci, ale hned za obcí do ní opět vstupuji. První odbočka vede ke skalnímu útvaru Kolumbovo vejce. Přiléhavý název. Je to jeden z nejznámějších skalních útvarů celých Maštalí.

Kolumbovo vejce

Kolumbovo vejce

Táhlé klesání, cesta přichází do údolí Prosečského potoka. Ten v těchto místech protéká úzkou skalní soutěskou. Skály tu vytváří jakési přírodní jezy; nad nimi se potok rozlévá do malebných jezírek. Místo má jméno Kupadla. Nádherná podívaná, scenérie lahodící oku i duši. Fotografuji, zkouším různé nastavení expozičních parametrů, jen aby byly fotografie z mého pohledu dokonalé.

Prosečský potok

Prosečský potok

Prosečský potok, Kupadla

Prosečský potok, Kupadla

Prosečský potok, Kupadla

Prosečský potok, Kupadla

Prosečský potok, Kupadla

Prosečský potok, Kupadla

Prosečský potok, Kupadla

Prosečský potok, Kupadla

Další můstek přes potok postrádá jakékoli technické prvky. Musím použít všechny končetiny, jinak bych asi skončil ve vodě. Prudké stoupání vede k Betlému. Někdo tu kdysi vydlabal skálu a vytvořil reliéf Ježíšova zrození. Další, tentokrát už novodobí autoři cítili potřebu navždy vytesat k reliéfu i svoje monogramy. A tak sluj vypadá, jak vypadá.

Můstek přes Prosečský potok postrádá jakékoli technické prvky

Můstek přes Prosečský potok postrádá jakékoli technické prvky

Betlém

Betlém

Chodník mě přivádí k silnici. K mostu, pod kterým se Prosečský potok vlévá do Novohradky. Odtud je to po silnici jen kousek do Nových Hradů. Tam však má dnešní cesta nevede, i když k vidění je tam toho opravdu dost. Především krásný rokokový zámek.

Ochuzen o historické stavby však dnes rozhodně nebudu. K té první, k hradu Košumberk to mám rovných deset kilometrů.

Cesta sleduje tok Novohradky. Ta na své pouti Maštalemi přibrala spoustu drobných přítoků, zmohutněla a její průtok se několikanásobně zvětšil. U Dolanského mlýna se rozšířilo i její údolí, říční niva. Dosahuje v těchto místech šířky několika stovek metrů. Změnilo se i geologické podloží. Na vypreparovaných svazích údolí vidím horizontálně popraskanou opuku. Spíš než opuka to však bude slínovec…

Novohradka

Novohradka

Medituji o geologickém podloží, vstřebávám krásu dnes liduprázdné krajiny. Ke spokojenosti mi nechybí nic.

Údolí Novohradky opouštím u obce Bílý Kůň. Zvláštní název. Doufám, že nemá nic společného s novodobou technologií páchání trestné činnosti. Ještě kousek po silnici, kolem Paletínské kaple, a přicházím do Košumberku. Mířím k hradu.

Košumberk

Košumberk

Hrad se tyčí nad městem a vidět je zdaleka. Patří k dominantám kraje, společně s nedalekým poutním kostelem Panny Marie na Chlumku v sousedním městečku Luže.

Hrad Košumberk byl založen koncem 13. století. Iniciátorem stavby byl Ojíř z Košumberka. Hrad dal vystavět na strategicky dobrém místě, strmém čedičovém vrchu. Minimalizoval tak potřebu dalších opevnění. V druhé polovině 14. století se majiteli na dlouhých tři sta let stali příslušníci staročeského rodu Slavatů z Chlumu a Košumberka. Zásadní přestavby hrad doznal po roce 1573, kdy do něj uhodil blesk, a část hradu vyhořela. Staré jádro hradu dostalo renesanční fasádu, vedle staré budovy byl postaven rozsáhlý dvoukřídlý renesanční zámek. Chátrat začal Košumberk během třicetileté války. Neodolal útokům Švédů, ti ho zpustošili. V roce 1654 navíc zemřel poslední mužský potomek rodu a jediná dědička hrad nedokázala udržovat. Dostali ho po čase jezuité, ti však obývali nedalekou rezidenci na Chlumku a hrad je nezajímal. Konzervaci hradu zajistilo až v roce 1920  Družstvo na záchranu hradu Košumberka. Dnes je hrad majetkem města Luže.

Hrad Košumberk. Původní gotický hrad a renesanční palác

Hrad Košumberk. Původní gotický hrad a renesanční palác

Hrad Košumberk

Hrad Košumberk

Hrad Košumberk

Hrad Košumberk

Kostel Panny Marie na Chlumku z Košumberku

Kostel Panny Marie na Chlumku z Košumberku

Procházím hradem, prohlížím miniaturní expozici, obdivuji renesanční palác. Z jeho ochozu je pěkný výhled na kostel Panny Marie na Chlumku. Do nejstarší části hradu je vstup zakázán, staticky není bezpečný. Ale nevadí. Je dobře, že někdo o hrad pečuje, je dobře, že byl zachráněn.

Vracím se kolem soukromého pivovaru na značenou cestu a velmi strmou cestou scházím do údolí Novohradky. Kilometr po silnici a přicházím k soutoku Novohradky a Krounky. Kolem Krounky povede má celá další cesta.

Nemyslím si, že bych byl geografický nedouk, ze zeměpisu Česka bych rozhodně nepropadl ani dnes. Přiznávám však, že jméno řeky, kolem které procházím, jsem dosud neslyšel. Stačí pár kilometrů chůze a vidím, o co jsem přišel. Údolí Krounky, především v úseku pod hradem Rychmburkem, patří mezi nejkrásnější říční údolí v celém Česku. Nepřeháním. Peřeje pod obcí Zadní Borek jsou předzvěstí toho, co bude následovat dál.

Novohradka pod Košumberkem

Novohradka pod Košumberkem

Krounka. Peřeje pod obcí Zadní Borek

Krounka. Peřeje pod obcí Zadní Borek

Strážce Krounky

Strážce Krounky

U Oborského mlýna se červeně značená cesta na chvíli říčce vzdaluje. Prochází kolem šeredného lomu a pod Rychmburkem se k ní zas vrací.

Říkal jsem, že se nepovažuji za geografického nedouka. S historií by to bylo horší. Přiznávám, že to nikdy nebyla moje parketa. V hodinách dějepisu jsem často trpěl. A tak asi nějak se stalo, že jsem nikdy neslyšel ani o hradu Rychmburku. Očekával jsem jakousi zapadlou zříceninu (kaji se!). Že narazím na jeden z největších hradů celých východních Čech, mě ani ve snu nenapadlo.

Rychmburk

Rychmburk

Rychmburk

Rychmburk

Snažím se k hradu vyjít co nejkratší cestou. Od potoka přímo nahoru k hradbám, leč hrad je dobře opevněný i v současnosti. Tudy cesta nevede. Ani z jedné, ani z druhé strany. Zamčené dveře, jen stráže v brnění tu chybí.

Zpět dolů k říčce a velkým obloukem kolem skal až naproti hradu. Tohle však stálo za to. Jedinečný pohled, hrad se ukazuje v celé své kráse. Jenže pořád nevím, kudy se k němu jde.

Znovu zpět do údolí a až tady vidím, jak složitá je cesta k hradu. Setrvat tu, hrad si prohlédnout, by znamenalo zdržet se tak, že bych nestihl poslední použitelný vlak z Krouny. Tohle musím napravit. Co nejdříve se sem musím vydat znovu. Ten hrad je nádherný.

Ale nádherné je i údolí Krounky. Vysoká jarní voda dodává říčce jedinečný vzhled. Hlas peřejí dokresluje atmosféru, která se nedá popsat, kterou musí člověk prožít. Cesta kolem řeky je ovšem náročná. Nahoru a dolů, a zas, a zas. Na několika místech uměle zabezpečená cesta, kramle a žebříky. Několik kilometrů, až do Kutřína trvá tohle říční divadlo. Ale ani tady nekončí. Říčka se zužuje, rozhodně však neutrpí újmu na své kráse. Okraj České Rybné, les do Otradova. Až tady představení končí. V Otradově je Krounka zregulovaná, prorostlá řasami.

Údolí Krounky nad Rychmburkem

Údolí Krounky nad Rychmburkem

Stezka údolím Krounky

Stezka údolím Krounky

Stezka údolím Krounky

Stezka údolím Krounky

Krounka nad Rychmurkem

Krounka nad Rychmburkem

Krounka nad Kutřínem

Krounka nad Kutřínem

Mám v nohách čtyřicet kilometrů. Pomalu se blížím k cíli své cesty.

Černé jak koruna z havraního peří
městečko Krouna pod horama leží

zpívá Petr Linhart ve své písni Crowna. A dodává:

Crowna je Krouna  na Českomoravské vysočině, původně Koruna. Místo se dvěma kostely jako se dvěma cestami do nebe. Když tudy ale projíždíte v unaveném předjaří kolem památníku železničního neštěstí a krajem se honí stíny mraků, máte dojem, že městečko je zahaleno černým suknem a jeho koruna je z havraního peří.

Pěkně to Petr Linhart napsal. Že je městečko zahaleno černým suknem, není v této chvíli jen dojem. Ono zahaleno je. Jen tak tak dobíhám do kovové boudy na železniční zastávce před městem. Spouští se liják, kroupy a také jarní bouřka. Blesk zrovna uhodil někde nedaleko. V kovové boudě nemám dobrý pocit, ale jinam se tu schovat nedá…

Až do Krouny jsem nedošel, dvě cesty do nebe jsem neviděl. Ale viděl jsem dnes kus nebe na zemi.

Příspěvek byl publikován v rubrice Cesty. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

8 komentářů u Toulovcovy maštale, údolí Novohradky a Krounky

  1. SV napsal:

    fíha! no krásne! tie fotky vody, to si nafotil výborne!

  2. SV napsal:

    „pomalované skály mi hodně zkazily celkový dojem z tohoto místa“ to verím, to sú ale debilné nápady, grrrrr! vezmi bandasku acetónu, pôjdeme to umyť.

  3. SV napsal:

    prekvapivo krásne udržiavaná stezička v údolí Krounky!

  4. Jago napsal:

    Pěkný kousek krajiny. Zajímavé je, že já mám odtamtud zase jiné fotky. A koukám, že u zvonu nějaké malůvky dokonce přibyly. Jestlipak jsi byl také v tamní hospodě? 🙂

  5. Buteo napsal:

    Obrázky vody mě u Tebe vždy fascinují

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.