Tatry medardovské

Počasí a podnební změny si již poměrně dlouhou dobu zakládají na potírání veškerých pranostik. Proto je titulek článku míněn jako pouhé časové zařazení…

Letos se však jakýsi náznak dodržení medardovských pravidel objevil. Meteorologové tvrdili, že čtyřicet dnů působící evropský monzun se skutečně ukázal a vyřádil se již před svátkem Sv. Medarda. Dlouhodobá předpověď pak vypadala nějaký čas slibně a lepší načasování červnové tatranské výpravy bych jen stěží vymýšlel.

Den před odjezdem už vše vypadalo jinak. Z pěti pěkných dnů zůstal pouhý jeden; vlastně pouhé dopoledne. Ale cestu jsem už odkládat nemohl.

V červnu bývá v Tatrách ještě spousta sněhu. Bez kompletní zimní výstroje bych byl ztracen. Krom výprav sněhových jsem však plánoval i túry v nižších polohách, kde už sníh zmizel. Znamenalo to přibalit i kompletní letní výstroj. Vlekl jsem toho na bedrech opravdu dost…

Původní mé plány byly neobyčejně smělé. Poslední rok jsem věnoval lezení téměř veškerý volný čas. Tréninky na lezecké stěně, bouldering, speciální posilování. Na ostatní sporty už nezbýval čas a zanedbával jsem i činnosti jiné. Prozaičtější. Má domácnost vypadala často zuboženě. Mé webové stránky zejí prázdnotou. Co víc, má únava často dosahovala takového  stupně, že jsem chtěl tréninku nechat. Ale vydržel jsem a v lezení se opravdu zlepšil.

Jenže proč jsem se chtěl vlastně zlepšovat? Cesty, které jsem si mohl dovolit lézt bez jištění, jsem zvládal. A lézt těžší, obtížnějším  sólo způsobem, to je doprovázeno spoustou pro a proti.

Důvodem byla především bezpečnost. Abych bezpečně zvládal cesty, které lezu sám, bez jištění, musím mít nad nimi určitou převahu. Pokud budu zvládat cesty vyššího stupně obtížnosti, je pravděpodobné, že u lehčích cest onu převahu mít budu a nebudu dělat chyby.

Nebudu tajit, že jsem mířil i výš. Pošilhávat jsem začal i po některých cestách obtížnosti III. Na těch se v Tatrách běžně jistí. Pokud je někdo leze sólo, musí mít techniku dobře zvládnutou.

Abych se vrátil k výpravě medardovské. V souvislosti s předchozím jsem mezi cíle zařadil i dvě cesty obtížnosti III. Východní hřeben Žabieho koňa. Tatranská klasika, cesta považovaná za jakousi lezeckou maturitu. Technická obtížnost není vysoká, mimořádná je expozice cesty. Ostrá hrana spadající k jihu i k severu vysokými kolmými stěnami. Nástup i sestup slaněním.

Druhou vybranou cestou byla jižní hrana Volej veže. Mezi horolezci – začátečníky velmi oblíbená záležitost. Cesta není technicky náročná, vede v pevné skále. V horním úseku strmé plotny, expozice.

Obě cesty jsem kdysi přelezl. V letech, kdy jsem se lezení věnoval, s jištěním. Moc se mi tehdy líbily a v poslední době jsem po nich znovu pokukoval. Bylo mi však jasné, že pokud je chci znovu přelézt, musím sólo způsobem. Nemám v současné době spolulezce, se kterým bych cesty absolvoval. A sólo přelez, to už je trochu jiná úroveň. K tomu třeba lezeckou jistotu.

Jsem přesvědčen, že jsem pro ni tréninkem udělal maximum, co jsem udělat mohl.

středa

Dlouho jsem v Tatrách nebyl a nevím, jaké jsou sněhové poměry. Kolik sněhu už roztálo, kolik zůstalo. Beru veškerou zimní výstroj. Cílem je Malá Studena dolina, Mačací kotol. Přes něj bych chtěl vystoupit na obě Mačacie veže (Mačacia a Zadná Mačacia veža). A když zbude čas, přidat ještě některý z vrcholů v hřebeni Lomnického štítu.

Cestou na Téryho chatu nepotkávám jediného turistu, jediného člověka. Překvapuje mě to. Sezóna začíná za pár dnů a dnes dopoledne by mělo být ještě pěkně.

Zajímavé. Až u samotné chaty posedává a snídá několik mladíků.

Obhlížím terén. Sněhu je celkově o něco méně, než bylo loni v tomto čase. V Mačacom kotli je ho však stále ještě dost. Jsem rád. Postupovat na tvrdém pozdnějarním firnu je bezpečné a rychlé.

Obcházím Prostredné Spišské pleso a po velkých balvanech stoupám k travnaté rampě pod jihovýchodními výběžky Mačacej veže. Krátký skalní výšvih (v těžkých zimních botách to není nic úžasného) a dosahuji širokého sněhového pole, které se rozkládá pod stěnami Zadnej Mačacej veže a vede až k Mačacej štrbine pod vrcholem Mačacej veže. Připevňuji stoupací železa, do rukou beru cepíny a traverzuji k Mačacej štrbine. Nádhera. Pevný sníh, kde nehrozí žádné ujetí, kde mačky i cepíny pevně drží.

Poslední úsek je poměrně prudký, ale bez obtížností. Po chvíli stojím v Mačacej štrbine. K vrcholu Mačacej veže je to jen pár metrů lehkým terénem.

Mačacia veža se vypíná nad jednou z nejvyšších částí Malej Studenej doliny, nad Kotlinou spišských plies. Vrchol nabízí překrásné pohledy na celou tuto oblast. Na mohutné štíty, které ji lemují, na zmíněnou pětici nádherných ples, v tomto období ještě povětšinou zamrzlých. Za zády mám masív Zadnej Mačacej veže, Spišský štít a hřeben vedoucí k Pyšnému štítu. Monumentální pohledy.

Pořizuji dokumentární fotografie (další vrchol do mého seriálu) a pozoruji hřeben vedoucí k Zadnej Mačacej veži. Podle horolezeckého průvodce není těžký, obtížnost II. Nevidím však komín, kterým vede závěr cesty na vrchol Zadnej Mačacej veže. Navíc v těžkých zimních botách se mi nechce lézt po ostrém hřebeni. Tudy ne. Po sněhových polích hřeben podejdu, přejdu až do Vyšnej Mačacej štrbiny a odtud vystoupím na vrchol.

Bez problémů se vracím až ke žlabu spadajícímu z Ovčiarskej lávky, sedla mezi Spišským štítom a Ovčiarskou vežou. Několik desítek metrů vzhůru strmým terénem. Pak sněhové pole opouštím a parkuji v nepříjemném suťovisku pod Vyšnou Mačacou štrbinou. Nechávám tu batoh a vše ostatní. Jen s fotoaparátem stoupám dál a výš, až k vrcholu Zadnej Mačacej veže.

Pohled do Malej Studenej doliny už není tak dokonalý a přehledný, jako z Mačacej veže. O to zajímavější je však pohled na Ľadové štíty, na masív Baraních rohov, na Prostredný hrot a Prostredný hrebeň.

Začíná se už kazit počasí. Obloha se zatáhla, viditelnost a rozhled jsou výrazně omezené. Rychle pořídit fotografie k dalšímu příspěvku do seriálu o tatranských vrcholech, daří se mi to na poslední chvíli.

Sestupuji pomalu zpět k místu, kde jsem nechal své věci. A proč vlastně sestupuji? Proč jsem se nepodíval na Spišský štít? Nad severní stranou Tatier nevisí taková oblačnost, pohled může být nanejvýš zajímavý. Vracím se zpět do Vyšnej Mačacej štrbiny. Několik desítek výškových metrů a dosahuji vrcholu Spišského štítu.

Tušení bylo správné. Pohled k severu je plný jasu. Belianske Tatry, Zelené pleso, Čierny štít… Není správné separovat jen dílčí objekty z toho, co vidím. Z pohledu na severní část Tatier dýchá léto, přestože je tu ještě mnohem více sněhu, než na straně jižní. Můj pohled se stáčí k místu, kde tuším Tatranskú Javorinu. Která je v mé mysli spojena jen a jen s létem.

Trávím na Spišskom štíte mnoho minut. Pohled na severní stranu Tatier mě fascinuje, pocitově je to zcela něco jiného než pohled na stranu jižní.

Obloha se začíná zatahovat i na severu. Rychle se vracím k mým věcem. Připevňuji mačky a pospíchám dolů. Nacházím dokonce rychlejší průchod změtí skal, než při výstupu. Po půlhodině stojím u Téryho chaty.

Pohled zpět. Mačacie veže dotvářejí kulisu nejvyšší části Malej Studenej doliny a neodmyslitelně k ní patří. V čase, kdy není zamrzlá hladina ples, se v nich zrcadlí, a dojem z jejich krásy je ještě mohutnější. Trvalo mi dlouho, že jsem vystoupil na jejich vrcholy a podíval se směrem opačným…

čtvrtek

Žabí kôň. Pokud nenastane problém, rád bych absolvoval první z trojkových výstupů. Počasí má být až do předpoledních hodin přijatelné, bez deště. Co je však důležité a co nevím – jak vypadá nástup a jak vypadá sestupová trasa.

Nástup na Žabieho koňa vede terasami pod Rysmi. Ke stanovišti, odkud je třeba slanit k výchozímu místu výstupu. Pokud bude na terasách ještě sníh, z výstupu nebude nic. Nemohu s sebou tahat zimní obuv. V batohu mám lano a veškerý potřebný materiál. Jen těžko bych tam vpasoval ještě těžké zimní boty.

Mengusovská dolina, Kotlina Žabích plies. Stačí jediný pohled a vidím, že z dnešních plánů nebude nic. Na terasách je ještě spousta sněhu. Třeba počkat, až sleze. Sestupová trasa je už naopak schůdná.

Nu což. I jaro časem postoupí k létu. A Žabí kôň neuteče.

Jak to vypadá pod Volou vežou? Nebude to tam podobné? Obcházím Žabie plesá, přeskakuji potok a stoupám do Volej kotlinky. Pohled k Volej veži je nadějný. Ve žlabu spadajícímu z Východnej Volej štrbiny je sněhu minimum, sestup by měl být bez problémů. Jižní hrana věže je po celý den vystavena slunečním paprskům, tam žádné zbytky sněhu nebudou.

Nadějné. Dnes už výstup nestihnu, začíná se mračit. Ale pokud mi zítra dopoledne bude počasí přát, pokusím se o něj.

A co ještě dnes? Nalevo ode mne se tyčí Volovec Mengusovský. Dlouho jsem tam nebyl. Mohl bych vystoupit na vrchol a pokračovat do Hincovej kotliny.

Po půlhodině táhlého stoupání stojím ve Volovcovom sedle. Od vrcholu mě dělí ne příliš obtížné dvě stovky metrů po hřebeni. Jenže jak se říká: člověk míní a příroda mění. Obloha se rychle zatahuje, začínají padat kroupy.

Musím rychle dolů. Jakmile budou balvany na sestupové trase  pocukrovány vrstvou krup, sestup se nesmírně zkomplikuje. Naštěstí krupobití netrvá dlouho. Po necelé hodině stojím na značené cestě a pokračuji k Popradskému plesu.

Úvaha k zítřejšímu dni je jasná. Pod Volou vežou být co nejdříve. Výstup absolvovat ještě předtím, než se začne kazit počasí. Úvaha je však úvaha a skutečnost je skutečnost…

pátek

… probouzím se do zamračeného rána, viditelnost pár desítek metrů. Nemá cenu někam pospíchat. Dnes se Volia veža konat nebude.

Na záda si dávám batoh s vodou a fotoaparátem. Nic jiného dnes nepotřebuji. Podívám se pod Voliu vežu, prohlédnu si první metry cesty. Víc mi zřejmě počasí nedovolí.

Volia kotlinka, stoupám pod jižní hranu Volej veže. Zastavuji se pár desítek metrů pod nástupem cesty. První metry nevypadají přívětivě. Víc by však prozradil pohled z boku.

Traverzuji do žlabu spadajícímu z Východnej Volej štrbiny. Obcházím malé sněhové pole, stoupám výš a výš. Pozoruji z boku cestu jižní hranou. Ta je s přibývajícími metry strmější a strmější. Detaily cesty však nerozeznám. Moc mi tento pohled nepomůže.

Oproti nepříznivé předpovědi počasí se začíná protrhávat obloha. Pohled z Východnej Volej štrbiny na severní stranu Tatier je projasněný. Pár metrů po hřebeni a stojím na vrcholu Žabej veže, odkud je pohled ještě úchvatnější.

Překvapuje mě, že Czarny Staw a Morskie Oko mají hladiny bez ledu. Na jižní straně Tatier jsou plesa zamrzlá (Veľké Hincovo je úplně pokryté ledem) a na severní straně zcela bez ledu? Nějak té logice nemohu přijít na kloub. Třeba je na jihu méně slunečních paprsků, kdo ví…

Vrcholu Žabej veže využívám i k pohledu na druhý objekt mého zájmu, Žabieho koňa. Prohlížím si pečlivě sestupovou trasu. Rozeznávám tečky na skále, které ukazují směr od vrcholu k prvnímu slaňovacímu místu.

Stále mi však leží v hlavě jižní hrana Volej veže. Sestupuji a mířím přímo k nástupu do stěny. Tady to vypadá dobře. Mnohem lépe než zpovzdálí, než z místa, odkud jsem hranu pozoroval poprvé. První metry jsou jasné, pak třeba přelézt doleva, na opačnou strany hrany.

Povzbuzen sestupuji pod Voliu vežu a jen mohu litovat, že jsem si věci potřebné k lezení nevzal s sebou už dnes.

sobota

Zamračená obloha nevěstí nic dobrého. Pod Volou vežou jsem v brzkých ranních hodinách. Stísněný pocit, který vyvolává nepřívětivé počasí, nedokážu ze sebe setřepat. V tomto počasí se mi lézt nechce. Nevím, co počasí udělá v dalších minutách, a déšť ve stěně je něco, co opravdu nepotřebuji.

Obouvám lezečky a zkouším si vylézt alespoň první metry. K další skobě. K místu, kde se přelézá na druhou stranu hrany. Žádný problém, jde to hladce. Obtížnost odpovídá klasifikaci, je to skutečně trojka. Ale dobré chyty, pevná skála.

Mám cukání pokračovat dál. Ale nebylo by to rozumné. Opět platí: Volia veža neuteče. Cestu zdolám, až bude počasí příznivější.

Vím však, že se má zítra zkazit dokonale. Na Voliu vežu se budu moci vypravit až při některé z dalších výprav do Tatier. Mrzí mě to, ale nic moudrého v této chvíli nevymyslím.

Opouštím Voliu vežu. Dokončím alespoň cestu, kterou jsem načal předevčírem. Volovec Mengusovský mě vítá, ale podobně jako předevčírem. Na vrchol se ještě dostávám, ale cestou zpět k Volovcovému sedlu začíná estráda, kterou mohu nazvat jako krouposníh. Stačí pár metrů sestoupit a je to dešťosníh. Promoklý přicházím k Popradskému plesu. Magistrálou pokračuji na Štrbské pleso.

Mezi rozcestím Pod Triganom a Štrbským Plesom probíhala v předchozích týdnech těžba polomů. Úctyhodné. Jenže po akci zůstala spoušť. Rozbahněná stezka – nejfrekventovanější v celých Vysokých Tatrách. Neodklizené větve, neodklizená kůra stromů, neuvěřitelný nepořádek. Vždycky si říkám, že při těžbě dřeva v Tatrách mě nemůže překvapit už nic, ale pokaždé znovu a znovu nechápu…

neděle

Tentokrát předpověď vyšla dokonale. Deštivý zamračený den. Cesta kolem Studenovodských vodopádov, přeplněných v tomto období vodou.

Pak už jen pochod do Tatranskej Lomnice. Tam překvapení: otevřená prodejna knih, kde jsem objevil novou, respektive znovu vydanou knihu Ivana Bohuša Tatranské doliny v zrkadlení času.

Milé.