Jak někdo z mých kamarádů poznamenal: pepa Ostrý štít asi(_)miluje…
Ostrý štít sehrál důležitou roli v dějinách sportovního horolezectví ve Vysokých Tatrách. Na začátku 20. století nebylo v Tatrách větší výzvy, než byl Ostrý štít. Dlouho odolával pokusům horolezců o zdolání vrcholu. Když se to konečně podařilo, ze severní strany, veškeré aktivity se přenesly do obtížnější jižní stěny. Trvalo pak ještě několik let, než se německým horolezcům podařilo jižní stěnu zdolat. Cestou, která v onom čase neměla co do obtížnosti konkurenci.
Proč je výstup na Ostrý štít tak obtížný? Vždyť cesta severní stěnou, kterou jako první zdolal Karol Englisch společně se svou matkou a dvěma horskými vůdci, je klasifikována obtížností „pouze“ II ?
Odpověď není složitá. Ve středním úseku cesty je terén velmi lámavý a nebezpečný. Tato cesta má dnes význam pouze historický a je jen málo horolezců, kteří do ní nastoupí.
************************************************************************************
V historii mých tatranských výstupů má Ostrý štít roli podobnou. Dlouho jsem ho jenom obhlížel, nenapadlo mě ani pomyslet na zdolání vrcholu. Výzvou se stal až v loňském roce. To už jsem měl za sebou desítky tatranských výstupů a mohl jsem stavět na potřebném stupni lezeckých zkušeností.
Na prvním pokusu o zdolání Ostrého štítu jsme se domluvili s kamarádem Radom. Možná se o pokusu ani hovořit nedá, příliš jsme nedoufali, že Ostrý štít zdoláme. Shodli jsme se však na tom, že je třeba terén zmapovat a podívat se, jak výstupové trasy vypadají.
červenec 2015
Plotnami pod Bielou lávkou (sedlo mezi Ostrým štítom a Zbojníckymi vežami) se dostáváme do Hunsdorferova sedla, jednoho ze zářezů ve východním hřebeni štítu. Hřebenem pokračovat nechceme. O kus dál se tyčí Jurzycov zub, nejvýraznější útvar východního hřebene. Věděli jsme, že se nepřelézá, ale podchází a traverzuje. Následuje pak výstup stěnkou, která je sice krátká, ale klasifikována obtížností IV. Na to jsme si bez jištění netroufali.
Zkoumali jsme terén na jižní straně pod sedlem a snažili se najít jinou cestu. Věděli jsme, že existuje. V nejobsáhlejším horolezeckém průvodci Vysokých Tatier, který napsal Witold H. Paryski, je označena číslem 2427. Vede rovnoběžně s východní hranou. A co je důležité: její obtížnost je II.
Jenže popis cesty je věc jedna a její nalezení v terénu věc druhá. Snažili jsme se její linii vysledovat, jenže vše končilo v terénech, které nám jako dvojkové nepřipadali.
Po několika pokusech jsme sestoupili zpět do Javorovej doliny a vylezli na Prielom v Ostrom. A vylezli „alespoň“ na Malý Ostrý štít. S tichou závistí se pak dívali na masív Ostrého štítu. Z této strany vede k vrcholu trojková cesta, ale o té jsme si mohli tehdy jen nechat zdát.
K vrcholu jsme se skutečně neodvážili. A udělali jsme dobře. Sestup by asi nebyl bez problémů.
************************************************************************************
Myslím, že v dalším mém lezeckém zdokonalování sehrál Ostrý štít podstatnou roli. Byl velkou motivací a v posledním roce i mou největší tatranskou výzvou. Jak už jsem napsal na jiných místech mého webu, poctivě jsem se věnoval lezecké přípravě. A Ostrý štít měl její kvalitu dokonale prověřit.
polovina měsíce července 2016, Javorové sedlo
Chci se pokusit zdolat vrchol Ostrého štítu západním hřebenem přes Malý Ostrý štít a Prielom v Ostrom.
Stojím v sedle a prohlížím si hřeben. Odhodlání rychle mizí a padá kamsi do propasti. Do lezení se mi vůbec nechce. Nevím proč, necítím se v dobré lezecké formě. Žádné reálné vysvětlení pro to nemám, vždyť to není tak dlouho, co jsem sólo přelezl tři trojkové cesty. Bez jakýchkoli problémů. Co se tedy děje?
Nevím. Ale dnes do trojkového lezení na Ostrý štít nenastoupím.
Otáčím se opačným směrem a začínám stoupat na Javorový štít. Alespoň tam. Ale tato substituce mě nebaví. V polovině cesty se otáčím zpět a vracím se do Javorového sedla.
Neúspěch příliš srazil moje lezecké sebevědomí. To se scvrklo a ztratilo bůhví kam.
Takhle ne. Alespoň začátek cesty si prohlédnu.
Nechávám všechny věci v sedle a vydávám se na průzkum hřebene. Bez problémů dolézám ke skalní bráně, kterou se přelézá do severních stěn. Žádné problémy, leze se mi dobře. Za skalní bránou přilézám k prvnímu obtížnějšímu místu cesty. Jsem přesvědčen, že bych s jeho zdoláním problém neměl.
Dále však nepolezu. Tentokrát jsou pro to důvody objektivní. Rychle se zatáhlo a hrozí, že každou chvíli začne pršet. Jsem však spokojen. Sebevědomí se vrátilo na svoje místo.
začátek srpna 2016, středa, předposlední den dovolené
Pečlivě jsem studoval popis cesty WHP 2427. Na fotografiích Ostrého štítu se snažil objevit, kudy vede. Zároveň jsem se snažil najít i linii Jurzycovy cesty, která vede pravou částí jižní stěny a je stejně jako Paryského cesta klasifikována obtížností II.
Obě cesty se v jednom svém místě přibližují Hunsdorferovu sedlu, kde jsme loni s Radom konali svá pozorování a zkoumání. Z Hunsdorferova sedla by mohlo jít do některé z nich nastoupit a dostat se tak nepříliš obtížným způsobem k vrcholu.
Je to jasné. Další můj pokus bude směřovat z Hunsdorferova sedla.
Stoupám Javorovou dolinou. Ranní modrá obloha je minulostí, počasí se rychle kazí. Z turistické cesty na Sedielko odbočuji pod Bielu lávku. Očima hledám zářez, kam musím nasměrovat mé kroky. Půlhodina stoupání, Hunsdorferovo sedlo. Na skály dopadají první kapky deště.
Pokus rychle končí. Začíná pršet a skála rychle mokne. Zase nic.
Sestupuji do Javorovej doliny a vracím se do base campu. S vědomím, že zítra dovolená končí a o výstup na Ostrý štít se budu pokoušet až kdo ví kdy…
Den však nekončí a odpoledne svítá naděje. Vychází slunce a začíná hřát. Pokud v noci nebude pršet, mohly by skály oschnout a o další pokus bych se mohl pokusit už zítra!
začátek srpna 2016, čtvrtek, poslední den dovolené
Jak jsem doufal, tak se stalo.
Ráno vyrážím ještě za tmy. Je možné, že po poledni přijde obvyklý déšť a tomu je třeba se vyhnout.
Hunsdorferovo sedlo. Scházím pod skalní plotnu na jižní straně sedla. Traverzuji směrem k vrcholu. Chci se dostat co nejdál, pod Jurzycov zub, a napojit se na jednu ze zmíněných cest. Jenže kde? K Jurzycově cestě je to poměrně daleko a kudy vede cesta WHP 2427, nemám tušení. Popis neodpovídá a záchytné body cesty nejsem schopen identifikovat.
Je to podivné. Posledně zmíněná cesta by měla být nejjednodušší výstupovou i sestupovou na jižní straně štítu. V žádném z novodobých průvodců však k sestupu nabízena není! Proč??
Něco tu nehraje!
Vracím se do Hunsdorferova sedla. Zkusím to po hřebeni. Vylézám na skalní výstupek, odkud pokračuje hřeben vodorovnou částí pod Jurzycov zub. Tam je však onen čtyřkový úsek cesty…
Z nadhledu si prohlížím celý prostor pod Jurzycovým zubom. Pod hřebenem vidím puklinu, která směřuje pod vodorovnou terasu nazývanou Horné trávniky. To už je za Jurzycovým zubom, tam už to není těžké. Jenže na Horné trávniky vede ona čtyřková stěnka.
Jsem tam, kde jsem byl.
Podrobně zkoumám, zda bych byl schopen stěnku přelézt. Nalevo od ní vidím skalní kout. Dole je ukončen plošinou, na které leží velký balvan. Kdybych na něj vylezl, dostal bych se dál! Vždyť tam to musí být lehčí než čtyřková stěnka napravo!
Zpět do Hunsdorferova sedla. Pod plotnami traverzuji kousek doprava a krátkým žlábkem stoupám k začátku pukliny, kterou jsem před chvílí objevil. Dalších dvacet metrů traverz a jsem pod balvanem. Jenže ten je ještě vysoko. Několik kroků vzhůru, daří se mi nacpat se pod něj. Je to obtížné. Velmi obtížné. A je už jasné, že zpět dolů to nejspíš nepůjde. Už musím jen a jen vzhůru.
Po pětiminutovém zápolení jsem na Horných trávnikoch. Tato varianta byla nepochybně těžší, než vedlejší čtyřková stěnka. Dalo mi to pořádně zabrat. Ale nejhorší mám za sebou.
Deset minut lezení a jsem na vrcholu Ostrého štítu.
Nechce se mi tomu věřit. Podařilo se. Zaplavil mě pocit štěstí. Něco, o co jsem se dlouho snažil, mělo smysl. Podařilo se mi splnit další z tatranských lezeckých cílů. A získal kamaráda – Ostrý štít.
Na vrcholu trávím dlouhé minuty, téměř hodinu a půl. Čekám na lezce, kteří stoupají Motykovou cestou. Chci se s nimi domluvit na slanění. Je potřeba dvě lana, slaňovací úseky jsou dlouhé. Lezci však čekají na další lezce a jen tak dolů nepůjdou.
Sestupuji tedy sám. Na Horné trávniky; na jejich konci objevuji slaňovací kruh. Problém překonání nejtěžšího místa sestupu je tak vyřešen. Pokračuji potom už známou cestou do Hunsdorferova sedla.
o dva týdny později…
Získal jsem další dny dovolené. Strávím je – jak jinak – v Tatrách. Vrátit se chci na Ostrý štít, pokusit se znovu vystoupit na vrchol, tentokrát cestou od Javorového sedla.
První pokus končí v téměř absolutní mlze na Malom Ostrom štíte. Takové, že nejsem schopen najít správnou cestu na hřeben. Po nalezení do obtížného terénu jsem nucen slanit a teprve druhý pokus vychází. Pokračovat na Ostrý štít by bylo čirým bláznovstvím. Z Prielomu v Ostrom sestupuji a další cestu nechávám na jindy.
Po pár dnech přijíždí Rado. Společně vystupujeme z Javorového sedla na Malý Ostrý štít a přes Prielom v Ostrom i na samotný Ostrý štít. Oba máme nesmírnou radost, oběma se doslova splnil sen, o kterém jsme si před rokem ještě mohli nechat jen zdát…
máš vnímavých kamarátov pepa 😎
to ano… 🙂
tá prvá fotka zvláštne svetlo…..
„oběma se doslova splnil sen, o kterém jsme si před rokem ještě mohli nechat jen zdát….“ no supééérrr! gratulujem! 🙂
wellmi živo napísané, uff!
Tešil som sa na tento článok a som rád, že sme tam spolu boli, veľké ďakujem! 😉