Tatry …s programem takřka náhradním

Tatry ...s programem takřka náhradním

Tatry …s programem takřka náhradním

Ubytovávám se v Popradu, můj obvyklý base camp je v sezóně obsazen. Navíc byla tato expedice realizována nikoli ze dne na den, ale doslova z hodiny na hodinu.

Problémy s ubytování se tudíž daly očekávat; po dvou dnech se však budu moci přesunout do mého obvyklého působiště, do Tatranskej Štrby.

Před usnutím jako obvykle večer nahlížím do informací Horské služby… a nestačím valit oči. Je zima, nezvyklá uprostřed léta, to je pravda. Ale jak se dovídám, ve výškách nad 2200 metrů sněžilo a mrzlo! Platí výstraha: cesty i skály mohou být pokryté ledem.

Nevím, zda se mohu v tomto létě ještě něčemu divit. Nedávno skončila moje třítýdenní dovolená; z toho nepršelo pouhé čtyři dny. Předpověď SHMÚ vycházela jen tehdy, mělo-li pršet celých čtyřiadvacet hodin.

I na následující dny vypadala předpověď ještě před dvěma dny jinak.

Rychle přemýšlím. Budu moci uskutečnit túru plánovanou na zítřejší den? Pravým pilířem stěny vystoupit na Kežmarský štít? Cmiter, široký žlab mezi Lomnickým a Kežmarským štítom, odkud pilíř vede, je otočen k jihovýchodu. Zítra dopoledne by tam mělo svítit slunce a případná námraza by s postupujícím dnem měla mizet. Ovšem samotný pilíř může být na mnoha místech ukrytý ve stínu. A v cestě může být led. Nemohu nalézt do cesty, ve které mohu očekávat led. Tato úvaha hovoří jasně. Co tedy?

Nemá cenu spekulovat. Vylezu do Cmitera a uvidím na místě.

pátek

Pospíchat nemusím. Čas dnes není mým nepřítelem. Čím déle bude slunce svítit do stěn Kežmarského štítu, tím menší pravděpodobnost námrazy bude.

Míjím Zamkovského chatu, míjím Skalnatú chatu, kde kynu na pozdrav králi tatranských nosičů Laco Kulangovi. Obcházím Skalnaté pleso, v letošním létě plné vody. Tak plné jsem ho už dlouho neviděl. Je to dobře. Vzpomínka na staré časy.

Vyšlapanou cestou mířím pod Cmiter. Nasazuji přilbu a šplhám vzhůru. Oči ujíždějí ze sporých chytů na hladkých plotnách doprava, k pilíři, kterým vede moje cesta. Nejsem stále schopen vypozorovat tu pravou výstupovou linii. Pilíř vede z pravého horního okraje prahu doliny. Jenže odtud vedou minimálně dva hřebeny. Jeden více vlevo, ten se zdá snadnější. Jenže kde nahoře končí? Ústí na hlavní hřeben? O tom mohu jen spekulovat.

Kežmarský štít, pravý pilíř stěny

Kežmarský štít, pravý pilíř stěny

Traverzuji k pravému hřebenu. Domnělému nástupu cesty. Několik pohledů vzhůru a nemusím už přemýšlet, kudy cesta vede. Rampouchy visící ze stěny vyřešily můj problém. Ať vede cesta kudykoli, dnes lézt nemohu. Co tedy?

Nade mnou se tyčí Vidlové veže. K nejmohutnější z nich jsem se pokoušel dostat loni v létě. Do rozlámaného komína jsem se tehdy neodvážil, navíc tam tehdy operovali dva horolezci, kteří by mi zcela jistě poslali kamenný pozdrav na hlavu. Je příležitost se tam podívat znovu.

Veľká Vidlová veža ze Cmitera

Veľká Vidlová veža ze Cmitera

Do žlabu spadajícího z Vidlového sedla je přístup hodně nepříjemný, po chvíli jsem však pod komínem. Znovu „obdivuji“ dvojkový terén. Nemohu si pomoci, tady pan Puškáš nikdy nemohl být. Jen těžko by mohl ve svém průvodci napsat takovou klasifikaci. Podívám se výš.

Vidlové sedlo, pohled do Zmrzlých dolín

Vidlové sedlo, pohled do Zmrzlých dolín

Jenže vylézt až do Vidlového sedla, odkud se údajně do komína dá také nalézt, není jednoduché. Papírově opět dvojka, realita je ovšem jiná. Překonání dvou velkých balvanů vytvářejících převis mi dává hodně zabrat. Ve Vidlovém sedle poznání podobné, jako před chvilkou na Kežmarskom štíte. Jakže tomu říkají Slováci? Cencúle?

Tak. V prostém českém překladu rampouchy. Na severní straně sedla poprašek nového sněhu, ledové povlaky na balvanech. V klidu se tedy mohu vrátit. Mezi rampouchy se proplétat nebudu.

Jsem rád, že se mám na co vymluvit. I kdyby tu bylo leduprázdno, nahoru bych asi nelezl. Tohle není dvojka a ten terén se mi prostě nelíbí.

Opatrně sestupuji zpět do Cmitera. Jít dolů stejnou cestou, po hladkých plotnách, se mi však nechce. Sestoupím přes vrchol Lomnického štítu. Z nouze ctnost.

Že to není nejšťastnější nápad, vidím po chvíli.

V úrovni Medenej štrbiny je tráva pokrytá ledem. Nejen však tráva. Ledem pokryté jsou kameny, plotny, téměř vše. Těžko hledám cestu, led je skutečně všude. Zprava se připojující Medené lávky jsou zcela neschůdné.

Tráva v Medenej štrbine

Tráva v Medenej štrbine

Medená štrbina a ledy na Medených lávkach

Medená štrbina a ledy na Medených lávkach

K vyhlídkové terase na Lomnickom štíte je to odhadem sto padesát výškových metrů. Ostřížím zrakem hledám místa, kam alespoň na chvíli zasvítily sluneční paprsky. Kam bez obav mohu stoupnout. S ještě větším napětím mě pozorují turisté na štítě. Nechápou.

Já také ne, raději jsem měl sestoupit ke Skalnatému plesu. Ale zažil jsem už horší chvíle a tuto situaci nakonec bez větších problémů zvládám. Sestup už bude lepší. Vede jižní stěnou, kam sluneční paprsky míří doslova po celý den. A z Lomnického sedla se svezu lanovkou. Jedinou v Tatrách, kterou aktivně využívám. Možná po mně ani peníze chtít nebudou…

Lomnický štít

Lomnický štít

Belianske Tatry z Lomnického štítu

Belianske Tatry z Lomnického štítu

Pyšný štít z Lomnického štítu

Pyšný štít z Lomnického štítu

Lomnický štít, pohled k západu

Lomnický štít, pohled k západu

Co zítra? Výstraha Horské služby platí ještě po celý zítřejší den!

Usuzuji, že se budu zcela věnovat logistice. Přemístím se do Tatranskej Štrby a nechám zregenerovat svaly.

neděle

O mém vztahu k Ostrému štítu, o pokusech zdolat vrchol píšu v předchozím příspěvku. Na vrchol jsem – zatím jedenkrát – vystoupil z Hunsdorferova sedla; výsledná výstupová cesta byla kombinací několika oficiálních cest a také necest. Nemyslím, že bych ji někdy opakoval; místo pod Jurzycovým zubom bylo těžké a klasická čtyřková cesta plotnou přilepenou na Zub je určitě rozumnější.

Je to jen pár týdnů, kdy jsem z celkem nevysvětlitelných důvodů vycouval z trojkové cesty na Ostrý štít od Javorového sedla. Napravím to dnes? Led roztál, vlhko možná ještě někde bude, ale těch pár kroků v severní stěně zvládnu.

Ostrý štít

Ostrý štít

Kolem jedenácté přicházím do Javorového sedla. Počasí nic moc. Mračí se, ale do Prielomu v Ostrom to je podle průvodce pětačtyřicet minut. A odtud se dá v nejhorším případě sestoupit do Javorovej doliny.

Západní hřeben Malého Ostrého štítu, vlevo Javorové sedlo

Západní hřeben Malého Ostrého štítu, vlevo Javorové sedlo

Obcházím první skalní zub a ze severní strany (opravdu je vlhká) se dostávám na hřeben. Skalní brána a spára zpět na hřeben. Postavit se k ní ze správné strany ( z boku ten chyt bere!) a šup na hřeben. Pár metrů a je tu nejtěžší místo. Vytáhnout se pomocí jediného dobrého chytu; vejdou se na něj jen tři prsty pravé a tři prsty levé ruky.

Jde to rychleji, než jsem čekal. Ale do soutěžení se se mnou dalo počasí. Už v pohodové části hřebene mě dohonila hustá mlha a zakryla celý výšvih k vrcholu Malého Ostrého štítu. Nevidím, kudy dál.

Pátrám napravo, nalevo. Popis hovoří lakonicky: cestou nejmenšího odporu na hřeben. Zkouším přímo. Nalézám do terénu, odkud návrat není bezpečný. Navíc z mlhy vypadává vlhkost a skála je brzy mokrá. Nezbývá než slanit zpět. Velké zdržení. Pak ale objevuji cestu. Po ostrém hřebeni, štít dostává svému jménu, k vrcholovému obelisku. Pak po hřebeni do Prielomu.

Dál to dnes nepůjde. Ostrý štít nic nedává zadarmo a dnes mě po mokrých skalách k sobě nepustí.

Dobře dělá.

Malý Ostrý štít a Javorové sedlo

Malý Ostrý štít a Javorové sedlo

Sestupuji kousek pod Prielom a traverzuji pod Bielu lávku. Přecházím na stranu Veľkej Studenej doliny. Přes cestu zvanou Generál se pak vracím na Magistrálu a zpět do Smokovca.

Generál

Generál

Ostrý štít z Javorového sedla opět odolal. Nevadí. Bude tu zítra, bude tu pozítří, budou i lepší dny z hlediska počasí. Dobří kamarádi na sebe počkají.

pondělí

Zamračené ráno, poprchává. Předpověď opět slibovala něco jiného. Třeba nahoře bude líp!

Věci potřebné k lezení s sebou neberu. I kdyby nepršelo, bude vlhko. Počítám spíše s kondiční túrou, turistikou.

Starý Smokovec. Zataženo, ale neprší. Vzhůru!

Na Téryho chate jsem za dvě hodiny a tři minuty. Můj rekord. Neběžecký. Kdybych běžel, bylo by to lepší, jenže já neběhám. Kolena mi to už nedovolí.

Kotlina Piatich Spišských plies

Kotlina Piatich Spišských plies

Kotlina Piatich Spišských plies, Téryho chata

Kotlina Piatich Spišských plies, Téryho chata

Zdánlivě nesmyslné, iracionální úvahy. Vysoce smyslné je však počasí. Pod chatou vycházím z mlhy, obloha se prozařuje, je tu nádherný den. Přelézám Priečne sedlo, přicházím pod Ostrý štít. Ve stěně je několik dvojic.

Kdo to mohl vědět? Jak to tušili? Musím si najít jinou agenturu na předpověď počasí. SHMÚ mi hází klacky pod nohy.

Vracím se stejnou cestou jako včera. Zbojnícku chatu opět vynechávám. Tam bude lidí jako na Monmartru.

Dnešní pohodová túra mi však sedla. Aktivně jsem si odpočinul a připravil na zítřek.

úterý

Na novou agenturu jsem si nevzpomněl, počasí jsem opět hledal na stránkách SHMÚ. Chyba. Jako po celé léto. Namísto polojasného dne zataženo, mlha. V Javorom sedle se ani nepokouším nastoupit na hřeben. Sestupuji do Javorovej doliny a přemýšlím, co dál?

Nad Ľadovým štítom se protrhává oblačnost. Na Sedielko a na Ľadový štít? Nebo na Malý Ľadový štít a sestoupit přes Pfinnovu kopu do Malej Studenej? Vše řeší počasí. Po chvíli ani památka po třetím nejvyšším vrcholu Vysokých Tatier.

Sedielko. Nad Prostredným hrotom se prozařuje obloha. Tak tam? Historie se opakuje jak přes kopírák. Ještě nejsem u Modrého plesa a Prostredný hrot mizí bůhvíkam. Nu což? Projdu se.

Prostredný hrot zpod Sedielka

Prostredný hrot zpod Sedielka

Odbočuji na Priečne sedlo a opakuji část včerejší trasy. Na Ostrom štíte dnes nikdo neleze. Zítra má pršet celý den, a kdo ví, kdy zas nastanou vhodné podmínky pro výstup. V každém případě mě to aktuálně nezajímá. Zítra odjíždím a do Tatier přijedu kdoví kdy.

Večer hodnotím situaci. Na stránkách SHMÚ (nepoučitelný!) prohlížím předpověď. Od čtvrtka do neděle by mělo být pěkně. A neříkal Rado, že přijede? Přemýšlím a kalkuluji. Obešli by se beze mne v práci ještě několik dnů? Telefonuji do zaměstnání.

Jsou hodní. Bez problémů se beze mě obejdou.

středa

Klasik by položil kontrolní otázku: Jakou činností tráví horolezci nejvíce času?

Odpověď je jednoduchá. Čekáním. Čekáním na dobré počasí.

I já dnes budu čekat. Celý den.

čtvrtek

Na Ostrý štít půjdeme s Radom v pátek. Dnes tak mohu zamířit jinak. Vybral jsem si přechod hřebene Furkotských veží. Od Furkotského štítu na Ostrú. Obtížnost cesty je III. Nejtěžší místo celé hřebenovky je na Veľkej Furkotskej veži.

Na Furkotskom štíte stepuji už od půl deváté. Zataženo, mlha, kam se podívám. Na krok není vidět. Slovenští meteorologové tvrdí, že ještě během dopoledne by se měla rozpustit. Pokud se tak stane, všechno špatné jim odpustím.

Pro zkrácení času přelézám hřeben na Triumetal. Pozoruji Nefcerské a Terianske veže, tedy hřeben nesoucí pojmenování Hrubé (Hrubô). Sem bych se rád někdy vypravil…

Vracím se zpět na Furkotský štít. Čekám a čekám. Myslím, že déle jsem na žádném tatranském vrcholu ještě nebyl. Půl jedenácté. Obloha se protrhává, svítí slunce. Hřeben Furkotských veží přede mnou vyvstává jak zjevení. Slézám rychle do Furkotského sedla, nazouvám lezečky a vyrážím.

Furkotská dolina z Furkotského štítu

Furkotská dolina z Furkotského štítu

Hřeben Furkotských veží, Ostrá

Hřeben Furkotských veží, Ostrá

Nefcerka od Furkotského sedla

Nefcerka od Furkotského sedla

Vyšné Wahlenbergovo pleso od Furkotského sedla

Vyšné Wahlenbergovo pleso od Furkotského sedla

Furkotské veže

Furkotské veže

Predná Furkotská veža, snadný terén. Prostredná Furkotská veža, pořád snadné. Jsem zvědav na ono klíčové místo na Veľkej Furkotskej veži.

Furkotské veže

Furkotské veže

Ta začíná skalním zubem. Je nutné ho podejít a přejít na stranu Nefcerskej doliny. Přes skalní bránu, jakýsi tatranský stonehenge, prolézt pod severozápadní stěnu věže. A přes klíčové místo na hřeben.

Zděšení. Tak na tohle nemám. Převislá stěna, zleva přilepená druhá, „pouze“ kolmá. Mezi nimi spára. Pod převisem puklina. A tudy vzhůru.

Smiřuji se s tím, že ne každá trojka se dá bez problémů přelézt. Ještě se hodně musím učit.

Ale nevzdávám se. Jak mě to mí horolezecky vyspělejší kamarádi učili? Přelez očima a pak jdi!

Horečně přemýšlím a přicházím na způsob, jak bych mohl stěnu zdolat. Ve spáře je zaklíněný balvan. Pokud drží a nevypadává, mohl by to být klíčový chyt!

Drží. Nesmím se ho pustit. Snažím se dostat nohama do pukliny pod převisem. Jenže puklina je vysoko a převis těsně nad ní. Brání mi postavit se na nohy. Zpět.

Ještě jednou. Musím se dostat nohama o nějakých třicet centimetrů dál, tam už bych se mohl postavit.

Přesná úvaha. Stojím v puklině a zbývá jen překročit na suťovisko, které se nachází pod vrcholovým hřebenem věže.

Dalo se to zvládnout. Proč je to ale „jen“ za tři? Nejspíš ten vklíněný balvan. Kdyby tam nebyl, bylo byla by to přinejmenším pětka !

Úžasný pocit. Sportovním způsobem jsem si poradil s obtížným místem. Smyl jsem temnou skvrnu poznání, že ne všechna trojková místa mohu překonat. Nejsem však naivní, taková místa určitě mohou v Tatrách existovat…

Vyšné Wahlenbergovo pleso z Furkotských veží

Vyšné Wahlenbergovo pleso z Furkotských veží

Furkotský štít a Triumetal z Furkotských veží

Furkotský štít a Triumetal z Furkotských veží

Nefcerka z Furkotských veží

Nefcerka z Furkotských veží

Ostrá, Krátka. Nádherná místa. Plná klidu, téměř absolutního. Nejsem rušen ničím a nikým. Vnímám jen Tatry. Nádhernou Nefcerku, Kriváň, a při pohledu zpět hřeben Furkotských veží. Dodaly mi velké sebevědomí. Nesmírně dobrý pocit. Souznění s nimi, vzájemné pochopení.

Ano, mezi člověkem a horou musí existovat pochopení. Bez něho by tomuto vztahu cosi zásadního chybělo.

Furkotské veže z Ostrej

Furkotské veže z Ostrej

Krátka z Ostrej

Krátka z Ostrej

Nefcerka z Ostrej

Nefcerka z Ostrej

Furkotské veže (uprostřed) od Nefcerského sedla

Furkotské veže (uprostřed) od Nefcerského sedla

Furkotské veže (uprostřed) od Nefcerského sedla

Furkotské veže (uprostřed) od Nefcerského sedla

Veľká Furkotská veža, klíčové místo (zleva)

Veľká Furkotská veža, klíčové místo (zleva)

Kriváň z Krátkej

Kriváň z Krátkej

Ostrá a Soliská z Krátkej

Ostrá a Soliská z Krátkej

Nefcerka z Krátkej

Nefcerka z Krátkej

pátek

Výstup na Ostrý štít. S Radom se těšíme. Zvládli jsme v pohodě celou cestu z Javorového sedla až na vrchol Ostrého štítu. Ale o tom jsem už psal…

Široká veža z Ostrého štítu

Široká veža z Ostrého štítu

sobota

Jsem už unavený. Naplánovali jsme však dlouhou a náročnou trasu. Martinovou cestou na Gerlach. V titulku článku jsem se zmínil o náhradních programech. A tak tomu bylo i poslední den pobytu v Tatrách.

Byl jsem přesvědčen, že se z Velického štítu dá sestoupit bez pomoci lana. Ačkoli jsem ho vždy na tomto místě používal.

Sestoupit bez lana jsem se však neodvážil. A neodvážil jsem se ani sesunout na krátké šestimilimetrové šňůře, kterou měl Rado u sebe.

Ustupujeme. A dobře děláme. Za pár desítek minut je celý masív Gerlachu v mlze. Je lépe tam jít za pěkného počasí.

Hrubá veža a Litvorové pleso z Velického štítu

Hrubá veža a Litvorové pleso z Velického štítu

Kačacia dolina z Velického štítu

Kačacia dolina z Velického štítu

Divá veža a Zamrznuté pleso

Divá veža a Zamrznuté pleso

Sestupujeme složitou cestou k Zamrznutému plesu, vracíme se na Poľský hrebeň. Úbočím Východnej Vysokej stoupáme pod její vrcholovou partii. Traverzujeme na Kupolu a pokračujeme na Weszterov štít.

Nedobré počasí uchopilo nejen Gerlach, zaměřilo se i na východní stranu Velickej doliny. Mračí se víc a víc, Rado navíc dostává echo, že hrozí popolední bouřky. Raději vynecháváme výstup na Bradavicu a ze Zvodnej lávky sestupujeme na Lávku Granátovú a dolů na Hornú Kvetnicu.

Kupola: pohled na Východnú Vysokú a Svišťový štít

Kupola: pohled na Východnú Vysokú a Svišťový štít

Svišťový štít z Westerovho štítu

Svišťový štít z Westerovho štítu

Veľká Studená dolina z Westerovho štítu

Veľká Studená dolina z Westerovho štítu

Druhý díl mé letošní letní dovolené skončil. Hodnotím ho skvěle. Budiž důkazem, že náhradní program může být leckdy lepší, než ten původní.

Příspěvek byl publikován v rubrice Cesty, Vysoké Tatry. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

9 komentářů: Tatry …s programem takřka náhradním

  1. SV napsal:

    „Obcházím Skalnaté pleso plné vody. Je to dobře.“
    hurá, Skalnaté pleso sa uzdravilo! to mám radosť!

  2. SV napsal:

    „Nejsem stále schopen vypozorovat tu pravou výstupovou linii.“
    …..najít tu pravou výstupovou linii je niekedy opravdu ťažké 😎

  3. SV napsal:

    „Jakže tomu říkají Slováci? Cencúle?“ alebo aj ciagle (zapamätaj, dôležité slovo)

  4. SV napsal:

    „Tohle není dvojka a ten terén se mi prostě nelíbí.“
    správne. nelíbivý terén neliezť, aj keby to bola nulka…..

  5. SV napsal:

    Pyšný štít z Lomnického štítu – prenádherná fotografia, také zvláštne hebučké svetlo…..

  6. SV napsal:

    „Je to jen pár týdnů, kdy jsem z celkem nevysvětlitelných důvodů vycouval z trojkové cesty na Ostrý štít od Javorového sedla.“ intuícia 😎

  7. SV napsal:

    „Dobří kamarádi na sebe počkají.“ ano 😎

  8. Rado napsal:

    Super nám to nakoniec vyšlo ❗ 😉

Napsat komentář: SV Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *