Tatranské vrcholy CXXII. Žabí kôň

Žabí kôň

Pro průkopníky sportovního horolezectví v Tatrách byl Žabí kôň na začátku dvacátého století jasným symbolem nedostupnosti.

I dnes je tento vrchol uznávaným pojmem; exponovaná cesta východní hranou je považována za horolezeckou maturitu.

Na Žabom koni se psaly lezecké dějiny Tatier; nese v sobě mnohá prvenství. Kladná i záporná… 

Žabí kôň (2291 m. n. m.)

polsky: Żabi Koń; německy: Simonturm; maďarsky: Simon-torony

Neveliká strmá skalní věž mezi Vyšným Žabím sedlom (Žabou vežou) a Žabím sedlom (Rysmi) nad Kotlinkou pod Žabím koňom (Žabou Mengusovskou dolinou) a Wyżnim Czarnostawiańskim Kotłem v komplexu Doliny Rybiego Potoku.

Východní hřeben Žabieho koňa tvoří monolitní skalní plotny, kolmo spadající k severu. Na jih mírněji skloněná část hřebene pod výšvihem se nazývá Dolný kôň, strmější nad výšvihem Horný kôň.

Žabí kôň, mapa

Žabí kôň (vpravo od středu fotografie) nad Žabou Mengusovskou dolinou

Žabí kôň (vpravo)

Žabí kôň od jihu. Vlevo Žabia veža

Žabí kôň z Tylkovej štrbiny

Žabí kôň je nejnižší vrchol v úseku hlavního hřebene Vysokých Tatier mezi Žabou Mengusovskou dolinou a Dolinou Rybiego Potoku. Od Rysov ho dělí na východní straně Žabie sedlo, od Žabej veže na západě Vyšné Žabie sedlo. S ohledem na svoji nadmořskou výšku je to vrchol nenápadný. Na straně druhé svým bizarním tvarem vzbuzuje velký respekt. Největší snad při pohledu z turistického chodníku na Rysy od severu. Na začátku 20. století byl pro horolezce symbolem nedostupnosti.

První zmínku o oblasti Žabieho koňa přinesl známý tatranský lezec Viktor Lorenc. V srpnu roku 1875 se pokoušel v doprovodu horského vůdce Jána Rumana Driečneho mladšího dostat ze severní strany Tatier na jižní. A byl nejspíš prvním, kdo zblízka spatřil zvláštní skalní věž utopenou pod západním hřebenem Rysov. Svůj poznatek zmínil v ročence Uhorského karpatského spolku. Pojmenoval i sedlo, přes které společně s Rumanom-Driečnym přešli hřeben: Žabie. Sedlo se nacházelo nedaleko Žabích plies, pojmenování tedy vystihovalo jeho polohu.

Až později zjistili polští horolezci, že Lorencova cesta byla první v Tatrách, kterou bylo možné klasifikovat stupněm obtížnosti II.

Třicet let trvalo, než se pod Žabím koňom objevili další lidé. Dva polští horolezci – Janusz Chmielowski a Kazimierz Bizański se podobně jako Lorenc pokoušeli přejít hlavní tatranský hřeben ze severu na jih. Doprovázel je nekorunovaný král tatranských vůdců – Klimek Bachleda. Hřeben se jim podařilo po velkých obtížích přejít. O měsíc později se do těchto míst Chmielowski a Bachleda vrátili. Počasí jim tentokrát přálo. V plné kráse spatřili úzkou skalní věž tyčící se nad Žabím sedlom. Tehdy Klimek Bachleda pronesl jednu z nejznámějších vět tatranské historie:

„Ještě se nenarodil ten, kdo by vylezl na tuto věž!“

Žabí kôň (vpravo nad nejnižším zářezem hřebene) od Morskiego Oka

Žabí kôň (vpravo nad nejnižším zářezem hřebene)
nad Wyżnim Czarnostawiańskim Kotłem

Žabí kôň z turistické cesty na Rysy od severu

V letech 1902 – 1907 vrcholila ve Vysokých Tatrách aktivita manželů Maxmiliana a Käthrin Bröske. Manželé Bröske žili v západopolském městě Zabrze (tehdy Hindenburg). Max byl zvěrolékař, iniciativnější polovičkou lezecké dvojice byla Käthrin. Soudobý tisk ji jednoznačně hodnotil jako nejvýznamnější průkopnici ženského sportovního horolezectví v Alpách, Dolomitech i ve Vysokých Tatrách.

Společně s nimi na lezecké výpravy často vyrážel další německý horolezec Simon Häberlein. Pouhý den poté, co Bachleda pronesl historickou větu, stanuli Häberlein a Käthrin Bröske na vrcholu Žabieho koňa. Häberlein věž pojmenoval podle svého jména: Simonturm. V maďarském překladu Simon-torony. V obou jazycích tato pojmenování dodnes přetrvala. V jazyce slovenském a polském se zabydlel tvar věže.

Až do léta 1907 zdolalo Žabieho koňa pouhých 14 horolezců. 5. srpna 1907 se v Žabom sedle sešla trojice polských horolezců: Zygmunt Klemensiewicz, Roman Kordys a Aleksander Znamięcki. Do sedla slanili ze západního hřebene Rysov a pokračovali ostrým východním hřebenem. Přelezli vrchol a slanili do Vyšného Žabieho sedla, které Žabieho koňa odděluje od Žabej veže. Tato cesta obtížnosti III dodnes patří mezi nejkrásnější v Tatrách.

Tři dny po zdolání východního hřebene Žabieho koňa se na tomto vrcholu odehrála první tatranská horolezecká tragédie. Dvě trojice lezců, polská a maďarská, se rozhodly vystoupit na vrchol Häberleinovou cestou. Mezi Maďary byl budapešťský student práv a geografie Eugen Wachter. Všech šest horolezců bez problémů vrchol zdolalo. Rozhodli se poté pro sestup slaněním do Vyšného Žabieho sedla. Wachter odmítl možnost jištění shora a to se mu stalo osudným. Slaňovací smyčka praskla a Wachter se stal první horolezeckou obětí Tatier.

Žabí kôň (vlevo) z turistické cesty na Rysy od severu

Žabí kôň (vlevo) z turistické cesty na Rysy od severu

Žabí kôň (vlevo) a Žabia veža z turistické cesty na Rysy od severu

Žabí kôň (vlevo) z Žabieho štítu

Žabí kôň (vlevo), východní hrana. Vpravo (splývající) Žabia veža

Žabí kôň , východní hrana

Žabí kôň, východní hrana

Žabí kôň z Žabej veže

Horolezci na východní hraně Žabieho koňa

Horolezci na vrcholu Žabieho koňa

V roce 1928 se pod Žabím koňom objevili průkopníci sportovního tatranského horolezctví, polští horolezci Wiesław Stanisławski a Bronisław Czech. Doprovázela je teprve šestnáctiletá Lida Skotnicówna. Zdolali vrchol ze severu. Stanisławski tehdy klasifikoval cestu  jako krajně těžkou. To rozpoutalo mezi horolezci bouři. Takový stupeň obtížnosti v Tatrách dosud neexistoval a Stanisławski ho musel obhájit. To se mu nepodařilo a ke krajně obtížným cestám se vrátil po dlouhých letech až Witold Henryk Paryski.

Žabí kôň dodnes láká horolezce. V jižní stěně a na hřebeni je popsáno více než deset cest. Jednoznačně nejoblíbenější je cesta východní hranou. Je považována za jakousi tatranskou lezeckou maturitu. A za jednu z nejkrásnějších tatranských cest. Její obtížnost je III (UIAA). Jak je na Žabom koni zvykem, obtížnost je často zpochybňována a hodnocena o jeden stupeň níže. Nicméně expozice dodává tomuto výstupu mimořádného rozměru.

Severní stěnou vede cesta, kterou jako první zdolal Wiesław Stanisławski se svými druhy. Má několik variant nástupu.

Zbývá dodat, že jako první zdolali Žabieho koňa v zimě (26. 3. 1913) kežmarský gymnaziální profesor Alfred Grósz (1885 – 1973) a pozdější stavební inženýr Teobald Kregszy (1889 – 1959).

Horolezce, kteří na Žabieho koňa vystoupí, vrchol odmění nádhernými pohledy do přilehlých dolin a na vrcholy, které je lemují. Nádherné jsou pohledy na Morskie Oko, Czarny Staw, Veľké Žabie pleso. Zvláštní je pohled na Rysy a Mengusovské štíty.

Z okolních vyšších vrcholů jsou rozhledy možná širší; pohled z vrcholu Žabieho koňa však necítí potřebu s nimi soupeřit.

Rysy a Malé Rysy z Žabieho koňa. V popředí západní hřeben Rysov

Rysy z Žabieho koňa

Malé Rysy z Žabieho koňa. Vlevo Žabí Mních a Malý Žabí štít

Morskie Oko a Czarny Staw z Žabieho koňa

Morskie Oko, Czarny Staw a Mengusovské štíty z Žabieho koňa

Žabia veža, Volia veža, Východný a Veľký Mengusovský štít z Žabieho koňa

Žabia veža, Východný a Veľký Mengusovský štít z Žabieho koňa

Žabia veža, Tylkova štrbina a Tylkova veža z Žabieho koňa

Tylkova štrbina a Tylkova veža z Žabieho koňa. Na horizontu Hrebeň Bášt

Tylkova veža z Žabieho koňa. Na horizontu Hrebeň Bášt. Vlevo Veľké Žabie pleso

Kotlina Žabích plies a Kôpky z Žabieho koňa

Kôpky, Ťažký štít a Vysoká z Žabieho koňa

Zdroje: